Drobné povídky dějepisné/Resslův parní šroub

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Resslův parní šroub
Autor: Josef Flekáček
Zdroj: FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 103–107.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Josef Ressel

Dne 18. ledna r. 1863. odhalen byl ve Vídni před vysokou školou technickou našemu krajanu Jos. Resslovi, vynálezci parního šroubu, krásný pomník. Ale dokud Ressl žil, neměl ubožák na růžích ustláno: na něm a životě jeho vyplnila se trpká pravda, že často za živa bídu zakoušejí ti, jimž po smrti pomníky se budují.

Též v Chrudimi na rodném jeho domu vidíme pamětní desku hlásající, že se tam Jos. Ressl narodil dne 29. června r. 1793.

Když byl Ressl na universitě ve Vídni, stihla rodiče jeho tak citelná bída, že nemohli na jeho vzdělání ani krejcarem nakládati.

I odešel Ressl na lesnickou školu a stal se lesníkem. Již od mládí nejraději se zaměstnával měřictvím, počtářstvím a fysikou; a když r. 1821. dostal se do Terstu, velice zajímalo ho moře a lodi, po něm plující.

I přemýšlel, jak bylo by lze pohybovati loď šroubem místo vesel; za několik let učinil již vynález: přidělal k malé lodi šroub, jejž dva mužové řídili, a loď pohybovala se hbitě a rychle po moři.

K podobným zkouškám a vynálezům třeba jest peněz, a těch Ressl neměl. Hledal ovsem pomoci na různých místech: ale snaha jeho potkávala se namnoze s nedůvěrou a s lakotnou chtivostí mnohých podnikatelů, kteří nevidouce ihned značného zisku, o vynálezu Resslově ani slyšeti nechtěli.

Ressl přenesl ihned vynález svůj na parníky, a chtěl, aby šroubové parníky jezdily mezi Terstem a Benátkami; nemaje pak sám k podniku tomu peněz, chtěl utvořiti společnosť, která by potřebnou sumu k tomu dala, a pak podíl brala z čistého užitku.

Ale tím způsobil pravou bouři. Zvláště nepřátelsky zachovali se k němu majetníci parníků, kteří poznávali, že by jim Resslův podnik uškodil. I chtěli učiniti Resslův vynález směšným, a posmívali se všude Resslovi: Co prý chce ten zpozdilec svým šroubem? Zdali jím snad chce provrtati moře? Neb alespoň učiniti díru do moře?

Vida Ressl, že v Terstu ničeho nepořídí, počal vyjednávati s Francouzy, obchodníky, kteří v Terstu meškali.

R. 1829. odejel Ressl do Paříže, podnikl tam se šroubovou lodí velmi šťastně zkoušky, a již myslil, že se ve Francii vynález jeho ujme.

Pojednou však Francouzové schladli; nikdo neměl chuti poskytnouti peněz, ba počali se i Ressla straniti, tak že Ressl meškaje v daleké cizině bez peněz a bez přátel, ani nevěděl, jak se domů do Terstu dostane.

Byly to kruté nesnáze! Z nich pomohl si Ressl, svěřiv se jistému velkoobchodníku s barvami se svým vynálezem, kterak dobývati barvy z rostlin. Velkoobchodník odbyl Ressla asi 400 zl. a prohlásil později vynález za svůj vlastní. A tak Ressl z toho opět ničeho neměl — jedině to, že mohl odcestovati velice zklamán z Paříže do Terstu.

Posléze přispěním vlašského obchodníka Karla Fontány vystavěn jest první veliký šroubový parník. Byly s ním konány zkoušky a tu při jedné zkoušce nešťastnou náhodou porouchala se parní trubka. Šroubu nestalo se ničeho, ale Fontána neměl již v Ressla žádné důvěry a pravil, že již nechce ničeho v té věci podniknouti.

To byla ovšem pro ubohého Ressla veliká rána. Fontána zemřel, a dědicové jeho utiskovali nyní Ressla, aby navrátil peníze, jichž mu nebožtík byl poskytl. Byla z toho soudní, dlouho se vlekoucí rozepře, a posléze byl nucen Ressl vrátiti dědicům Fontánovým peníze.

Hluboce roztrpčen ustal Ressl po dlouhou dobu od veškeré práce k tomuto vynálezu směřující.

Za to však v cizině byli upozorněni na lodní šroub a Angličan Smith zcela dle návrhu Resslova sestrojil lodní šroub, a peněžníci angličtí poskytli mu hojné peněžité podpory. Ressl podal již r. 1812. podrobné nákresy šroubu, kdežto Smith učinil to teprve r. 1830. a to zcela dle plánu Resslova; ba r. 1840. přijel anglický šroubový parník do Terstu… a nešťastný Ressl slzel žalostí, když jej viděl, jak vlny hrdě rozrývá. Byl to vlastně vynález jeho, dílo jeho ducha, jeho práce!

R. 1852. vypsala anglická vláda cenu 200 tisíc zlatých tomu, kdo dokáže, že jest prvním vynálezcem lodního šroubu. Tehdy usmálo se štěstí na Ressla naposledy. Angličané dobře tušili, že Smith vlastním vynálezcem šroubu není, že někde o tom slyšel a užil toho, jako by on sám jej byl vynalezl; právě proto vypsali odměnu tak značnou.

Ressl mohl snadně dokázati, že on jest prvním vynálezcem šroubu, vždyť o tom věděla Paříž i celý Terst. — Ressl poslal veškeré důkazy, listiny i průkazy o tom do Londýna a očekával s pevnou důvěrou příznivé rozhodnutí.

Ale rozhodnutí nepřicházelo dlouho, věc jako by byla do moře zapadla.

V Lublani roznemohl se Ressl a zemřel tam dne 10. října r. 1857. v 64. roce věku svého, vyřízení svého zadání se již nedočkav. Nebyl by se ubožák dočkal ničeho radostného!

Po smrti Resslově oznámila anglická vláda totiž pozůstalým jeho, že cena vypsaná rozdělena jest několika anglickým inženýrům, a že veškeré listiny a průkazy Resslovy se někde ztratily.

Angličané nechtěli uznati Čecha za vynálezce tak znamenitého — dnes však ví celý svět, že Ressl vynalezl parní šroub — a lodi šroubové jezdí po všech mořích světa.