Drobné povídky dějepisné/O Mozartovi

Drobné povídky dějepisné Josef Flekáček
Prokop Diviš, vynálezce bleskosvodu	O Mozartovi	Tycho de Brahe a zatmění slunce

Údaje o textu
Titulek:	O Mozartovi
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 75–81. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Wolfgang Amadeus Mozart
Související články ve Wikipedii: Wolfgang Amadeus Mozart

Jeden z nejznamenitějších a nejslavnějších hudebníků v minulém století byl Mozart.

Narodil se v Solnohradech roku 1756. Nebyla mu ani tři leta, a již sám vyhledával na klavíru tony, které příjemně znějí, a míval radosť, když se mu to podařilo. Ve čtvrtém roce počal ho již otec vyučovati. Užasl nad jeho nadáním. Za půl hodiny hrál každý úkol s největší přesností, a byl-li zvláště nesnadný: za hodinu jej uměl dokonale. Činil velmi rychlé pokroky; ba, když mu bylo pět roků, již sám také skládal malé kusy; přehrával je otci a ten je napsal. Pokud maličký Mozart se neučil hudbě, velice rád hrával si s ostatními malými dětmi, a býval do hry tak zabrán, že ani po jídle a po nápoji se nesháněl; jakmile však poznal klavír, opustil veškery dětské hry. Dokončiv pátý rok věku svého, složil Mozart celý koncert pro klavír a to dle všech pravidel hudebního umění; koncert ten byl tak nesnadný, že jej pouze nejcvičenější hudebníci zahráti dovedli. Když mu bylo šest let, cestoval se svou sestrou Marií Annou do Mnichova, kdež veřejně hráli s velikou pochvalou; potom odebrali se do Vídně a byli představeni císařskému dvoru. Ve Vídni dostal Mozart malé housle, a než zpět do Solnohradu přijel, hrál k největšímu úžasu všech, kdož jej znali, celý nesnadný koncert pro housle. Roku 1763., tedy když bylo Mozartovi sedm let, podnikla rodina jeho s ním velikou cestu; v listopadu byli v Paříži. Všude těžil malý hošík nadšenou pochvalu, dostávalo se mu hojných darů a podpory. V Paříži meškal až do května; vydal tam též — jako chlapec sedmiletý — tiskem první své skladby pro piano.

Z Paříže odebrali se do Anglie. V Londýně hrál Mozart dne 10. dubna 1764. před královským dvorem, později též i na varhany; nejnesnadnější věci slovutných skladatelů, jež mu předložili, hrál beze vší přípravy hned na poprvé s uměleckou dokonalostí, jako by je byl znal ode dávna. V Londýně opět vydal nové skladby tiskem. Jako dvanáctiletý hoch složil Mozart velikou mši, již u přítomnosti celého císařského dvora sám řídil, když se světil kostel při nově založeném sirotčinci. R. 1769. Mozart odejel s otcem svým do Italie. Sotva že přijel do Říma, stal se proslulým a znamenitým, tak že se v celém Římě o nikom jiném nemluvilo, než jen o Mozartovi. Každoročně na veliký pátek zpívali totiž zpěváci v sixtinské kapli ve Vatikáně slavný žalm „Smiluj se nade mnou“; noty této skladby chovány byly v největší tajnosti, aby žalm nikdo neopsal a po Evropě nerozšířil. Ale Mozart, slyšev jej zpívati pouze jedenkráte, sedl ku klavíru a celý jej zahrál, tak že s úžasem trnuli všichni chvějíce se, zdali je to možno a přirozeno, aby se podobné divy děly? Když byl v Neapoli, domnívali se chovanci hudebního ústavu tamního, že má Mozart na prstě kouzelný prsten, jenž působí, že tak krásně a nedostižitelně hraje. Mozart se tomu usmál, sňal prsten, a hrál právě tak bez prstenu, čemuž se chovanci tím více divili. Nebylo mu ani čtrnácte let, když jej papež jmenoval rytířem zlaté ostruhy a křížem ho vyznamenal; četná města italská vyznamenávala ho o překot, zvala ho a chtěla, aby stal se u nich kapelníkem. Nějakou dobu zdržel se v Miláně, kdež složil veliké divadelní zpěvohry, které se velice líbily; mimo to skládal i mše a jiné veliké hudební kusy.

Stráviv nějakou dobu v Paříži, odešel později do Vídně, kdež ostal trvale při dvorním divadle jako kapelník a skladatel.

Slavný muž tento neměl vsak dožiti dlouhého věku.

Krátce před smrtí přihodila se mu zvláštní událosť, jež na nejednom místě se vypravuje.

Jednoho dne přišel k Mozartovi neznámý jakýs muž a žádal ho, aby složil zádušní mši svatou (rekviem) a aby si sám určil, kolik za svou práci chce. Mozart odpověděl, že žádá sto dukátů, ale aby se na něho nespěchalo, má-li napsati věc dokonalou a uměleckou. Neznámý přikývl hlavou, vyplatil Mozartovi žádanou částku ihned a pravil:

„Přijdu za několik měsíců, a až bude rekviem hotové, zaplatím ještě značnou sumu.“

Po té odešel. Za krátkou dobu dostalo se Mozartovi nabídnutí, aby k nastávající korunovaci císaře Josefa II. v Praze slavnostní zpěvohru složil. Mozart čestné nabídnutí to přijal a chystal se na cestu do Prahy.

Když vsedal již do vozu, maje se odebrati do Prahy, objevil se opět před ním neznámý muž a tázal se ho: zdali již objednané rekviem složil?

„Nikoliv,“ řekl Mozart; „dosud nebylo mně lze. Ale jakmile se z Prahy navrátím, ihned je dokončím a ničím se z práce vyrušiti nedám.“

Navrátiv se z Prahy dal se Mozart s pravým nadšením do práce a skládal tak vytrvale, že jej manželka často napomínala, aby ustal od takového namáhání a pamatoval na slabé zdraví své.

A skutečně, Mozart slábnul očividně a každodenně. Nejednou seděl skloněn nad papírem a měl plné oči slz. Když to choti jeho bylo nápadné, otázala se ho po příčině nezvyklé této truchlivosti.

„Ach,“ povzdychl si slavný skladatel, „zdá se mně, že toto rekviem píši sám pro sebe!“

Toho ulekla se velice starostlivá choť a přejíc si, aby si Mozart odpočinul, schovala mu veškeré noty již napsané. Tu však byl Mozart jako proměněný; ujišťoval manželku, že mu ničeho není, že jest zdráv jako dříve, až mu opět vydala rekviem počaté. Mozart pracoval s chutí a vytrvalostí dále; brzy však zmocnila se ho těžká zádumčivosť, z níž se probrati nemohl. Dokončil své rekviem až na nepatrnosti některé; ulehl, chřadl velmi rychle a zemřel po kratičké nemoci, maje teprve třicet šest let; bylo to dne 5. prosince r. 1791. krátce před 1. hodinou noční.

Podivné jest, že o hrobě Mozartově ničeho známo není. Pochován byl totiž dne 6. prosince za bouřlivého a deštivého odpoledne do společného hrobu chudých — do šachty. Od r. 1859. stojí sice na hřbitově vídeňském krásný pomník, ale s určitostí se neví, zdali právě na místě, kde veliký skladatel odpočívá. I v Solnohradě, rodišti Mozartově, jest od r. 1842. skvostný pomník.

Mozart složil ohromný počet hudebních kusů, mnoho set obnášející.

Po smrti jeho dostavil se tajemný neznámý a odnesl rekviem, jež Mozart až na některé maličké dodatky dokončil.

Mozart sám domníval se pevně, že objednané rekviem byl pro něho nadpřirozený pokyn, že brzy jej Pán z tohoto světa povolá. Vyjádřil se o tom nejednou svým přátelům, a byl od té doby stále zádumčivější. Proto obecně se věřilo, že rekviem objednala nějaká bytost tajemná. Zatím však i to se vysvětlilo, ale za hodně dlouho po Mozartově smrti. Jistý hrabě V.... chtěl míti rekviem ono k uctění památky své zemřelé choti, a jsa též hudebníkem, mínil Mozartovu práci za svou vydati. Proto ovšem tajně vyjednával s Mozartem, aby se toho nikdo nedověděl.

Rekviem Mozartovo jest dílo uchvacující a velikolepé; není posluchače, aby k slzám nebyl pohnut, když je slyší. Je však k němu třeba velice dovedných hudebníků a zpěváků, a to počtu značného, má-li rekviem tak provedeno býti, jak si je Mozart sám představoval. Proto lze rekviem provésti jen ve velkých městech, ve velkých chrámech nebo místnostech, a provedení ono vyžaduje ještě nákladu dosti velikého.