Drobné povídky dějepisné/Jeřábi Ibykovi

Drobné povídky dějepisné Josef Flekáček
Midas, král Frygie	Jeřábi Ibykovi	Cajus Fabricius

Údaje o textu
Titulek:	Jeřábi Ibykovi
Autor:	Josef Flekáček
Zdroj:	FLEKÁČEK, Josef. Drobné povídky dějepisné. Praha: Alojs Hynek, 1890. s. 24–26. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Řecký básník Ibykus ubíral se kdysi do Korintu ku slavným hrám a zápasům, jež Řekové časem pořádali. Ku veřejným slavnostem těm scházívalo se z celého Řecka veliké množství lidí. Klidně kráčel Ibykus rozkošnými háji, a z dáli lesklo se již širé moře v zátoce korintské oznamujíc mu, že bude brzy u cíle. Nepotkal na pouti své nikoho, byloť úplné ticho, jen hejno jeřábů letělo vysoko nad jeho hlavou, tak že bylo slyšeti šumění jejich křídel.

Pojednou vyskočili na básníka z houštiny dva zákeřníci, vytasili nože a těžce ho poranili. Darmo Ibykus volal o pomoc, nikde nebylo ani živé duše; klesl krváceje do trávy a obrátiv oči své vzhůru, uzřel jeřáby nad sebou putující, i zvolal: „Vy, ptáci nebeští, vydejte spravedlnosti vrahy mé a prozraďte hnusnou tu vraždu!“ Byla to poslední jeho slova. Lupiči ho obrali a nechavše mrtvolu jeho ležeti, uprchli.

Za krátko byla mrtvola básníkova nalezena, a celé Řecko s rozhořčením odsuzovalo jeho vrahy, po nichž jako by země se byla zavřela.

Do Korintu sešli se tisícové lidí, a právě naplněno bylo divadlo až do posledního místečka, když hrála se divadelní hra, představující stíhání zločinců bohyní spravedlností. Po celém divadle panovalo nejhlubší ticho, a vše s hrůzou poslouchalo slavná slova truchlohry.

Tu pojednou zašuměli nad hlavami diváků četní ptáci, kteří táhli do jižních krajin. Byli to jeřábi. V divadle bylo hrobové ticho, rušeno jen chvěním křídel vzdušných těchto poutníků. Náhle slyšeti bylo s hůry pronikavý výkřik: „Pro Bůh, to jsou jeřábi Ibykovi!“

Jakmile vysloveno bylo jméno milovaného pěvce, vzbouřil se všechen lid a ihned chopil se muže, jenž ku svému sousedovi slova ta byl pronesl. Oba mužové byli jati; byli bledí jako smrť a chvěli se po celém těle. Lid dorážel na ně otázkami, a ihned se vyznali, že jsou vrahy Ibykovými.

Svědomí, tento nikdy nespící hlas, ozval se ve vrahovi hlasem mohutným, když ptáci nad ním šuměli. Vzpomněl si výkřiku Ibykova: „Vy, ptáci nebeští, vydejte spravedlnosti vrahy mé a prozraďte hnusnou tu vraždu!“

Oba vrazi propadli zasloužené smrti, a povídka o jeřábech Ibykových udržela se po mnohé věky.