Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá třetí
Podtitulek: Povídka o nesmyslném všetečníku.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 226–239. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Ve Florencii, bohatém a slavném městě italském, v zemi, již nazývají Toskanou, byli živi Anselmo a Lotario, dva šlechtici bohatí a znamenitého rodu a tací přátelé, že ode všech, kdo je znali, výhradně a přede všemi dvěma přáteli jsou nazýváni. Byli oba svobodni, stejného stáří a stejných mravů, což vše bylo příčinou, že obapolné přátelství tak velmi je poutalo. Přece ale byl Anselmo trochu více milostným kratochvílím nakloněn, nežli Lotario, který zase honbou nejraději se vyrážel. Avšak když bylo třeba, upouštěl Anselmo milerád Lotariovi k vůli od své záliby a Lotario zase neméně ochotně náklonnostem Anselmovým zálibu svou podroboval. Na tento spůsob byla vůle jednoho tak úplně vůlí druhého, že nebylo možno stejnějšího smýšlení dvou osob si mysliti.

Anselmo byl do krásné a výborné dívky z téhož města zamilován a vznešený rod její a výtečné vlastnosti pohnuly jej, u jejích rodičů se ucházeti; avšak vešel dříve se svým přítelem Lotariem v potaz, poněvadž bez něho nikdy nic důležitého nepodnikal. Lotario stal se jeho jednatelem a v krátkém čase sňatek spůsobil, nejenom k potěšení svého přítele, ale i Camila sama nemohla dosti nebesům a příteli chotě svého se naděkovati, že šťastnou manželkou se stala. První dny po svatbě, pokud radovánky trvaly, neustal Lotario dům svého přítele navštěvovati, a dal si všemožnou práci, aby slavnostmi a upřímnou veselostí účastenství na jevo dal. Když ale byly hlučné návštěvy a gratulace přestaly, počal Lotario ve svých návštěvách v domě Anselmově ustávat, poněvadž byl toho moudrého mínění, že nehodí se, k příteli po jeho oženění se tak svobodně a často docházeti, jako když ještě byl svobodným. Neb ačkoliv pravé, upřímné přátelství žádného podezření znáti nemá ani nemůže, jest přece pověst manželů tak nedotklivá, že takořka vlastními bratry může býti uražena, neřku-li osobami cizími. Anselmo zpozoroval, kterak přítel domu jeho se straní a důtklivé výčitky proto mu činil. Kdybych byl věděl, pravil, že moje ženatí bude ti bránit v předešlém upřímném obcování se mnou, jakživo nebylo by mne napadlo, ženu pojmouti. Dokud jsme oba žili svobodni, byla naše důvěrnost vespolná příčinou, že nám jest krásné jméno dvou přátel dáno. Nestraň se mne nyní beze vší podstatné příčiny, abychom o toto příjmí se nepřipravili, nýbrž vyslyš snažnou prosbu mou, pakli totiž mezi přáteli toho třeba, buď jako dříve pánem v domě mém a přicházej a odcházej, jakos před tím činíval. Moje Camila nemá jiného přání aniž jiné vůle kromě mé; ona ví, jak velice se milujeme, a nemůže si vysvětliti, že již k nám nepřicházíš.

Lotario odpověděl na všecky tyto a podobné důvody, jimiž Anselmo jej přiměti hleděl, aby jako jindy jeho dům navštěvoval, velmi rozšafně, moudře a skromně, že Anselmo o dobrém úmyslu přítele svého se přesvědčil a oni se vespolek umluvili, že Lotario příště dvakráte v týdnu a každý svátek k Anselmovi k obědu choditi bude. Vzdor této úmluvy umínil si Lotario, častěj jí nepoužívati, než sám uzná, že nejvíce bude se shodovati se ctí přítelovou, která mu nad jeho vlastní dražší byla. Soudil v skutku velmi dobře, že ženatý člověk, který hezkou žínku má, musí s takovou opatrností přátele si voliti, kterým jeho dům navštěvovat jest dovoleno, jako bedlivý pozor dáti, s jakými přítelkyněmi choť jeho obcuje. Nebo zamilované pletky neosnujou se toliko na procházkách, v kostele, při veřejných slavnostech, nebo na poutích, jež manžel své ženě vždycky zabrániti nemůže, nýbrž právě tak často v domech důvěrných přátel nebo příbuzných. Lotario myslil dále, že každý manžel nevyhnutelně nějakého přítele míti musí, aby ho na každou neopatrnost v jednání upomenul; poněvadž muž pro přílišnou lásku k ženě snadno ledaco může nezpozorovati anebo nevytknouti, aby jí snad nelibost nezpůsobil, co, kdyby se stalo anebo nestalo, mu ke cti nebo hanbě býti by mohlo, kdežto zase upomenutí přítelovo mu bude podnětem, že ve všech takových případech náležitých prostředků použije.

Kde ale takového přítele nalezti, jak si jej Lotario žádá? Já nevím o žádném, a toliko Lotario byl schopen, takovým přítelem býti, neb on s největší péčí a obezřelostí nade ctí svého přítele bděl a umluvené návštěvy v domě jeho tak spoře činiti a zkráceti uměl, že zlým jazykům a zahálečným utrhačům, nižádného podnětu nedal, aby se byli mohli nad tím zdržovati, že mladý, bohatý, příjemný muž, znamenitého rodu, jako on byl, dům roztomilé ženy, jako byla Camila, navštěvuje. Neb ačkoli neúhonný život jeho každý utrhačný jazyk na uzdě držeti mohl, nechtěl on přece ani svou vlastní dobrou pověst ani čest svého přítele v sebe menší pochybnost přivésti. Proto hleděl v umluvené dny často zcela jinými věcmi se zaměstnati, takže mu i Anselmovi čas nejvíce za přátelskými výčitkami s jedné a omluvami s druhé strany ucházel.

Jednou, když pospolu na louce za městem se procházeli, stalo se, že Anselmo přítele svého takto oslovil: Nemyslíš, příteli Lotario, že mám v skutku proč, prozřetelnost velebiti, že mi dala nejenom z takých rodičů, jako jsou moje, se naroditi a statků vezdejších v hojnosti mi udělila, nýbrž nad to vše tebe za přítele a Camilu za manželku dala, dva poklady to, jejichž cenu já, ovšem ne tak jak bych měl, ale přece dle své největší možnosti uznávám? A přece, při všech těchto výhodách, jež všecko obnášejí v sobě, co obyčejným spůsobem lidi oblažiti a obveseliti může, nejnechutnější a nejnespokojenější život na světě trávím. Nebo trápí mne po několik dní, ani nevím jaký podivný a neobyčejný pud, že sám sobě se divím, tajné výčitky si činím a přál bych si, vlastní své žádosti před sebou samým zatajiti. Přece mne jakési tajemství tak velmi tíží, jakobych nucena se cítil, všemu světu je vyjeviti. Poněvadž tedy konečně na jevo musí, chci je do tvého srdce ukryti, jelikož jsem jist, že mlčelivost, s kterou je chovati, a snaha, s kterou, co pravý můj přítel, mi budeš hledět pomoci, záhy mne z mé úzkosti vytrhnou a pokoj v té míře mi zjednají, ve které má pošetilost v nespokojenost mne uvrhla.

Lotario nad touto řeči svého přítele užasnul a nemohl pochopiti, kam asi tato dlouhá předmluva čelí. Ať si co nejvíce přemýšlel, co by to as mohlo býti, čeho přítel jeho tak velmi si žádá, přece daleko skutečné pravdy se chybil. Aby trapné nejistoty se sprostil, pravil, že to jest pro jich obapolné přátelství urážlivo, užívati tolika okolků a upřímně nejtajnější myšlénky srdce svého mu nevyjeviti, jelikož může býti bezpečen, že mu lze s jistotou rady a pomoci od něho se nadíti, načež buď přání jeho se splní anebo on ho se zbaví.

To vím, odpověděl Anselmo, a v této důvěře také přiznám se ti, příteli Lotario, že moje přání v tom záleží, že bych rád zvěděl, zdali má Camila skutečně tak ctnostná a dokonalá jest, jak si ji myslím. Této jistoty nemohu nikterak nabyti, leč když ji takové zkoušce podrobím, ve které dokonalost její tak se osvědčí, jako ryzost zlata ohněm na jevo přichází. Neb já si myslím, příteli milý, že cnost ženy nelze jinak zkusiti, leč pokušením, a že toliko ta v skutku stálou nazvati se může, která ani dary ani slzami a neustálými prosbami svých záletníků svésti se nedá. Neb jakou to zásluhu má žena, že jest dobrou, když ji nikdo k zlému nevábí? Jaký div, že žena jest cnostná a poctivá, když se jí žádné příležitosti k lehkomyslnosti neposkytne, aneb když ví, že muž její jest takový, žeby první poklesek její smrtí potrestal? Nemohu tedy té, která z bázně nebo nedostatku příležitosti ve svých mezích se drží, tak velice si vážiti, jako té, která pokušení a dotěrnosti svých záletníků odolá. Z toho, a ještě mnoha jiných důvodů, kterými bych mínění své podporovati mohl, přeju si, aby žena má tuto zkoušku podstoupila a svou cnost v ohni nejvroucnějších zjevů lásky osvědčila a dokázala, a sice od muže, jenžto jest hoden žádosti svých k ní pozdvihnouti. Vyjde-li, jako doufám, vítězně z boje toho, budou všecky mé žádosti splněny a já budu moci říci, že mne osud ženou tak stálou obdařil, o které písmo dí: kdo by jí nalezl? Stane-li se toho opak, nebudu na své neštěstí si naříkati, nýbrž s přesvědčením se spokojím, že jsem byl ve svém smýšlení se zmýlil, ačže tato zkušenost má mnoho mne státi bude. Nehleď marně, příteli Lotario, mne přemlouvati, abych od svého záměru upustil. Ty sám musíš nástrojem k uspokojení této žádosti mé býti. Zjednám ti příležitost a všech prostředků ti opatřím, které za přiměřené uznám, žeby mravnou, počestnou ženu v pokušení uvésti mohly. Beru si tebe k tomuto těžkému podniknuti hlavně proto, že vím, že Ty, kdyby Camila podlehnouti měla, vítězství svého nebudeš úplně chtít použiti, nýbrž že s vůlí místo skutku se spokojíš, takže jiného ublížení se mi nestane, leč jejím smýšlením, a že tvá nezlomná mlčelivost, která zajisté ve všem, co mne se týče, věčně potrvá, mou hanbu přikryje. Chceš-li tedy, aby mne život můj těšil, musíš bez odkladu tento zamilovaný boj podniknouti a nikoliv s chladností a nedbalostí, nýbrž se vší pílí a horlivostí a s tou věrností, za niž přátelství naše mi ručí.

Lotario jej pozorně poslouchal a svých rtů ani nerozvázal, dokud Anselmo poslední slovo nebyl domluvil. Když přestal, dlouho ještě s úžasem naň hleděti zůstal a konečně takovouto odpověď mu dal: Nemohu si pomysliti, příteli Anselmo, leč že v žertu se mnou mluvíš a kdybych mohl věřiti, že, cos mi pravil, opravdu míníš, nebylbych tě nikoliv domluviti nechal, aniž dlouhou řeč tvou poslouchal. Buď ty mne neznáš, anebo já jsem v tobě se zmýlil. Aspoň nejsi ten Anselmo, kterým jsi býval, a ty mne též již nepovažuješ za onoho Lotaria, jímž bych ti měl býti. To, cos mi pravil, nehodí se ani pro mého přítele Anselma, aniž to, čeho se do mne domýšlíš, pro Lotaria tvého se hodí. Nebo praví přátelé mají se vespolek zkoušeti a potřebovati, jak onen básník praví: usque ad aras, což znamená, že nemají přátelství svého zneužívati k takovým věcem, které božským zákonům se protiví. Měl-li pohan takové ponětí o přátelství, jak tím více má míti křesťan přesvědčení, že pro všecek statek vezdejší proti vůli Boží jednati nemá. A kdyby i přítel tak velmi poblouditi měl, žeby zákona Božího spustit se chtěl, příteli svému k vůli, nesmělaby příčina nepatrná a malicherná, nýbrž na nejvýš důležitá pro čest a život přítele býti. A čemu z tohoto dvého, Anselmo, hrozí ti nebezpečenství, abych já ti k vůli hanebného skutku toho dopustit se měl, jehož do mne se domýšlíš? Zajisté ničemu; ano ty žádáš, dobře-li ti rozumím, abych se vynasnažil, o čest a život tě připraviti a spolu i sebe jich zbaviti; nebo ztráta cti jest horší, než smrt a, kdybych byl nástrojem této nesmírné ztráty, nezhanobil bych pak sebe samého a nezavraždil čest svou? Poslyš mne, Anselmo, a nevytrhuj mne z řeči, až ti vše vypovím, co musím proti tvé žádosti namítati; já tě potom také zase vyslechnu, co mi budeš na to chtít odpověděti.

Anselmo byl spokojen a Lotario pokračoval dále:

Zdá se mi Anselmo, jakobys nyní ve stavu nevěrce se nacházel, jejž těžko ano marno jest výpověďmi z písma a rozumnými důvody přesvědčovati; jemu třeba živé, patrné, vhodné a přesvědčující příklady na oči uvésti a matematicky pravdivé výsledky z nich vyvoditi, které tak jisté jsou, jako věta: Když od dvou stejných částí dvě stejné části se odejmou, jsou pozůstalé části opět si stejnými. A nedá-li se nijak slovy přesvědčiti, jakož obyčejně se přihází, třeba dát mu to makati a do očí strčiti, ačkoliv mnohdy ani to nic není platno a o pravdě náboženství jej nepřesvědčí. Pravě tak budu muset já s tebou jednati, nebo žádost tvá jest tak proti všemu zdravému rozumu, žebych jen marně čas mařil, kdybych ti tvůj blud, abych to jinak nepojmenoval, předložiti chtěl a ty bys skoro zasloužil, abych tě za trest ve tvé pošetilosti nechal. To ale mi přátelství k tobě nedopustí, neb ono mi nedá, abych ti v tak patrném nebezpečenství dal zahynouti. Abys to uznal, rci mi sám, Anselmo: nežádáš ode mne, abych mravnost samu v pokušení uvedl, abych počestnost svedl, abych nezištnost porušil a opatrnost obelstil? Ovšem že, nebo víš, že mravnou, počestnou, nezištnou, opatrnou ženu máš. Co tedy vyhledáváš? Myslíš-li, že všecky mé útoky odrazí — o čemž já sám nepochybuju, — jakých lepších jmen budeš jí moci dáti, jichž by již nyní nezasluhovala? Aneb, co může její cenu, již nyní má, ještě zvýšiti? Ty buď o ní tak nesmýšlíš, jak mluvíš, anebo nevíš, co chceš. Nepovažuješ-li ji za dosti stálou, nač ji chceš zkoušce podrobit, nemíníš-li ji ke zlému svést, abys ji potrestati mohl? Je-li ale tak dokonalá, jak myslíš, jest to pošetilost, po zjevné pravdě teprv pátrati, ježto ji tím žádné větší ceny se nezjedná. Musíš mi tedy přisvědčiti, že to jest nerozum, něco podniknouti, co člověku spíše k hanbě než k prospěchu býti může; zvláště když k tomu ani nouze ani násilí nenutí a když již napřed jest vidět, že by bylo patrným bláznovstvím, o to se pokusit. Nebezpečné aneb na nejvýš obtížné věci podnikají se toliko ze svaté horlivosti aneb z velmi důležitých světských pohnútek aneb z obého zároveň. Tak trpěli svatí a mučenníci, anjelský život v lidském těle vedouce; věci ku prospěchu světa podnikají ti, jenžto přes nesmírné vody se plavou, rozličná ponebí zkoušejí a nejvzdálenější národy navštěvujou, vyhledávajíce to, jež pozemským statkem se nazývá; a ti, jenž pro Boha a svět spolu se snaží, jsou udatní vojíni, kteří, když v nepřátelské zdi tak malou díru spatří, jak ji kulatá kule dělostřelcova proraziti může, hned vší bázně se zhostivše, bez rozpaku a pomyšlení na nebezpečenství, které jim patrně hrozí, jako na křídlech své vřelé touhy, pro svou víru, vlast a krále tam se vrhají, neohrožení vstříc tisíceré smrti je očekávající. Takovéto věci podnikati, jest chvalitebno, čestno a prospěšno, byťby sebe více obtíže a nebezpečenství při tom bylo; co ale ty zkusiti a podniknouti chceš, neděje se ani z lásky k Bohu ani pro statek vezdejší a slávu světskou, nebo, kdyby se i ti to podařilo, jak si přeješ, nebudeš proto o nic veselejší, bohatší nebo ctěnější, než nyní jsi; vypadne-li to ale jinak, upadneš do největšího neštěstí, jež si jen domysliti lze; nebo pak ti nic neprospěje, že budeš vědět, že nikdo jiný o tvém neštěstí neví, neb k tvému zármutku a k tvé zkáze bude dostatečno, když ty sám o tom věděti budeš. K potvrzení této pravdy povím ti sloku jednu od slavného básníka Luise Tansila, která to na konci prvního dílu jeho „Slz svatého Petra“ praví:

A když jitro počalo se ukazovat,
Tím víc Petra jímá bol a stud polívá;
Třeba hleděl zrakům lidským se uschovat,
Sám před sebou nad hříchem se uzardívá;
Duši šlechetné se nelze uvarovat
Studu nad hříchem, ač nikdo se nedívá;
Třeba jenom obloha a zem ji vidí
Ona přece břichu pyká a se stydí!

A tak také tvé strasti nebude tajnost úlevou; ano ty neustaneš plakati, byťby ne slzy z očí, krvavé slzy ze srdce, které onen pošetilý doktor plakal, jejž básník náš líčí a jenž s nádobou zkoušku učinil, které s více rozumem chytřejší Reynald nechal. Ačkoliv to jest pouze básnická smyšlénka, obsahuje přece v sobě tajné mravné naučení, které zasluhuje, aby uváženo, pochopeno a následováno bylo a to tím více, ješto ty z toho, co nyní míním doložiti, úplně seznáš, v jak velikém poblouzení se nacházíš. Pověz mi, Anselmo, kdyby nebesa anebo šťastný osud pánem a majitelem nejkrásnějšího démantu tě byl učinil, o jehož výtečnosti a ryzosti všickni klenotníci by přesvědčeni byli, žeby úsudek všech v tom se shodoval, že on, co do krásy, pravosti a čistoty všemu se vyrovná, seč jen takovýto kámen v přírodě jest, a kdybys také ty to myslil, nevěda nic opáčného: byloby to rozumno, kdyby tě napadnul úmysl, vzíti ten démant, položiti jej mezi kovadlinu a kladivo a vší silou ramene svého naň uhoditi na zkoušku, zdali v skutku tak tvrdý a krásný jest, jak se o něm praví? A tím více, kdybys v skutku to učinil? Neb dejme tomu, žeby kámen v pošetilé zkoušce té obstál, přece by proto málo v ceně získal, jakož i v kráse, kdyby ale se roztříštil, což ovšem možno jest, nebyloby pak vše ztraceno? Zajisté, a jeho majiteli by celý svět pak bláznů vynadal. Považ ale, příteli Anselmo, že jest Camila nejskvostnější démant jak dle tvého, tak i jiných mínění, a žeby to s rozumem se neshodovalo, vydat jej v nebezpečenství rozražení; neb kdyby i celý zůstal, nynější cena jeho v ničení by se nezvýšila, kdyby ale odolati nebyl s to, považ, čím bys bez ní byl a jakbys vším právem jenom sám na sebe musel naříkati, protožes její i své zkázy byl původem. Považ, že žádný klenot pod světem čisté a ctnostné ženě v ceně se nevyrovná, a že čest žen v dobré pověsti jejich záleží: ješto tedy čest tvé choti, jak víš, jest taková, že nic její lesk zvýšiti nemůže, proč chceš nyní o této pravdě pochybovati? Považ, milý příteli, že jsou ženy nedokonalá stvoření a že jim nesmí kamení na cestu se klásti, aby přes ně klopýtly anebo padly, nýbrž že třeba každého úrazu, každé překážky je chrániti, aby bez obtíže a snadno k dokonalosti dospěti mohly, která jim schází, aby totiž cnostnými se staly. Přírodoznalci praví nám, že hranostaj jest zvířátko s bílou jako sníh srstí a že lovci, když je uloviti chtějí, následujícího úskoku užívají: vědouce místa, kudy ono utíkat bude, pomažou je blátem, pak zvířátko plaší a ženou až na to místo a jak mile hranostaj k blátu se přiblíží, zůstane stát, dá se lapit a chytit, aby jen do bláta skočit nemusel a tím svou bělost nepokálel, které více než svobody a života si váží. Cnostná a cudná žena jest hranostaj a bělejší a čistější než sníh jest cnost a čistota její, a kdo té nechce pozbyti, nýbrž ji zachovati a zachrániti, musí jiného spůsobu užiti než s hranostajem se stává, a nesmí kal pochlebenství a svůdnosti záletníků v cestu jí klásti; nebotě možno, a snad i nevyhnutelno, že její cnost a přirozená síla není dostatečna, aby ji před takovou pastí a před takovými osidly zachránila; nýbrž třeba ji před nimi stříci a leskem cnosti a chválou dobré pověsti povzbuzovati. Cnostná žena se podobá čistému jasnému zrcadlu, jež nejslabší dechnutí kalí a zatemňuje. S ní třeba zacházeti jako se svatým ostatkem, jejž každému ctíti jest dovoleno, nikoliv ale ho se dotknouti. Ona jest jako zahrada plna vzácných květin, jejíž majitel nikomu cizému nedovolí, je trhati neb na ně sáhati, nýbrž toliko opodál jich kráse zápachu se těšiti. Na konec ti ještě několik veršů povím, které jsem nedávno v jedné veselohře slyšel a které výborně k předmětu naší rozmluvy se hodí. Rozumný stařec radí otci krásného děvčete, aby na svou dceru pilný pozor dával, a praví mezi jiným toto:

Žena, ta jest jako sklo;
Zkoušeti neradno je,
Zdali praskne, nebo ne:
Můž se státi to, neb to.

Spíše však se rozstřepí.
Bláznem tedy toho zváti,
Kdo chce v nebezpečí dáti,
Co již nikdy neslepí.

A též vůbec má se za to,
I zkušenci netají:
Je-li v světě Danají,
Může také pršet zlato.

Co jsem byl posud řekl, Anselmo, bylo jenom to, co tebe se týkalo, nyní ale musíš ještě něco poslechnout, co mne samého se týče. Budu-li příliš obšírným, musíš mi odpustit, nebo labyrint, ve kterém jsi zabloudil a z kterého já tě chci vyvésti, toho požaduje. Ty chceš býti mým přítelem a předce obmýšlíš, o mou čest mne připraviti a to ovšem s nižádným přátelstvím se nesrovnává; a na tom ti ještě není dosti, nýbrž ty také žádáš, abych já tě o tvou čest oloupil. Že mne o ni chceš přivésti, jest věc patrná; nebo když Camila uhlídá, že o ni se pokouším, jak ty žádáš, bude mne muset nevyhnutelně za nepoctivého a špatně smýšlejícího člověka míti, poněvadž v podniknutí se spustím, které daleko vzdáleno jest toho, k čemu by moje vlastní cena a tvé přátelství mne vésti mělo. Že ale žádáš, abych já tebe o čest připravil, jest patrno, nebo když Camila uhlídá, že o ni se pokouším, bude mysliti, že jsem na ni jakousi lehkomyslnost byl shledal, která mně smělosti k projevení svého špatného smýšlení dodala a bude-li tím cítit se znectěnu, také na tebe jako na ni samu nečest padne; a právě odtud povstala obyčejná průpověď, že muž cizoložné ženy, kdyby i ničeho o tom nevěděl aneb také žádné příležitosti nebyl dal, aby žena jeho na svou povinnost zapomněla, a kdyby ani jeho vina ani neopatrnost to nebyla, která v neštěstí jej přivedla, že takový muž vždycky málo bývá vážen a nectnými jmeny hanoben; ani ti, jenž o hanebnosti jeho ženy vědí, sami s opovržením naň pohlížejí, místo coby s útrpností naň patřiti měli, vědouce dobře, že on nikoliv svou vinou, nýbrž rozpustilostí své špatné družky v tomto neštěstí se nachází. Já ti ale nyní povím příčinu, proč muž špatné ženy právem o svou čest přichází, třeba nevěděl, že ona špatna jest, také žádné viny nemá, anebo pražádné příčiny neb příležitosti jí nedal, že ona takovou jest; poslyš mne s trpělivostí, nebo to vše k tvému dobrému směřuje. Když Bůh našeho praotce v pozemském ráji byl stvořil, praví písmo svaté, že na Adama spánek dopustil a že ve spaní jedno žebro z pravého boku mu vyňal a naši matku Evu z něho utvořil. Když Adam pak procitnul a ji spatřil, pravil: To jest maso z masa mého a kosti z kosti mé. A Bůh pravil: Pro ni muž otce i matku opustí a oni toliko jedním tělem budou; a tehda jest svátost manželství s takovými svazky ustanovena, že jenom smrt je s to, je rozvázati; a tato podivná svátost má tolik moci a cnosti, že dvě rozdílné osoby v jedno jediné tělo proměňuje, ano ona ve šťastných sňatcích ještě více působí, neb, ačkoli snoubenci dvojí duši, přece jen jedinou vůli mají, a tudy se stává, že, jelikož tělo manželčino jedno a totéž s manželovým jest, také skvrny, které na ni padnou, aneb chyby, jichž ona se dopustí, zároveň na tělo manželovo přecházejí, byťby, jak již praveno, žádné příležitosti k této zkáze nebyl dal; neb jako bolest v noze, neb v kterémkoli jiném údu lidského těla celé tělo cítí a jako hlava tedy ránu v patě bolestně nese, ačkoliv ji nebyla způsobila, sdílí také muž hanbu své ženy, protože s ní jednou a touž jest bytostí; a ježto čistota a nečistota na světě z masa a krve pocházejí a nečest špatné ženy právě v tom záleží, vyplývá z toho neyhnutelně, že také část z ní na muže padá a jej též za zhanobena nutno považovati, třeba o tom nevěděl. Považ mimo to, Anselmo, nebezpečí, ve které se vydáváš, chtěje pokoj rušiti, ve kterém šlechetná manželka tvá žije; považ k vůli jak marné a všetečné vrtoše vášně probuditi chceš, které nyní ještě pokojně v ňádrech tvé čisté choti dřímají; rozvaž si, že to, co získati můžeš, nepatrno, co ale ztratiti můžeš, tak veliké jest, že ani nejsem s to vypověděti, protože mi k tomu slov a výrazů se nedostává. Není-li ale všecko to, co jsem pověděl, dostatečno, aby tě od tvého zlého úmyslu odvrátilo, hledej si jiný nástroj, k svému zneuctění a neštěstí, neb já jím nechci býti, třeba proto zbaviti se měl tvého přátelství, což ovšem jest největší ztráta, jež by mne potkati mohla.

Těmito slovy skončil cnostný a moudrý Lotario svou řeč a Anselmo byl tak pomaten a v myšlénky pohroužen, že mu hodnou chvíli odpověděti nemohl. Konečně ale pravil: Tys viděl, s jakou pozorností jsem poslouchal, milý příteli Lotario, cokoliv jsi mi říci mínil, a ve tvých důvodech, příkladech a porovnáních zpozoroval jsem veliký rozum tvůj a jak veliké jest tvoje přátelství ke mně; také musím se přiznati, že, pakli tvého mínění neuposlechnu, nýbrž proti němu jednati budu, od dobrého utíkám a zlému vstříc pádím. A na to musíš však povážit, že já nyní trpím na nemoc, na kterou mnohé ženy trpívají, na kteréžto přicházívá chuť, písek, křídu, uhlí a jiné ještě horši věci jísti, které nejenom jsou ošklivé na pohled ale i k jídlu velmi odporné; a tak jest také umělého prostředku zapotřebí, abych se uzdravil, a to může se tím snadno státi, když ty jenom počátek učiníš u pokoušení se o Camilu, třeba to jen zvolna a bez píle činil, neb ona nebude tak slaba, aby její cnost hned při prvních útocích podlehla; já budu již na tomto pouhém začátku míti dosti a ty pak zároveň splníš, cos našemu přátelství povinen, an mi život nejenom navrátíš, ale i mne přesvědčíš, že nejsem beze cti: a již z jedné příčiny jsi povinen to učiniti; nebo v tomto rozpoložení mysli, v němž nyní mne vidíš, odhodlána zkoušku tu ve skutek uvésti, nesmíš dopustit, abych se svěřil se svým pomatením někomu jinému, u něhož bych čest svou, již ty zachrániti chceš, v šanc vydal; a co toho se týče, že cti tvé bude ublíženo, poněvadž Camila o tobě špatně smýšleti bude, pokud budeš o ni se pokoušet: to pramálo anebo nic neznamená, nebo shledáme-li ji tak, jak doufáme, budeš ji moci zkrátka pak náš úklad vysvětliti a ona si Tebe potom právě tak bude vážiti, jako před tím. Ježto ty tedy tak málo ztratit můžeš a mně tak veliké přátelství prokážeš, když se k tomu odvážíš, nezdráhej se vzdor všem nepříjemnostem, jež při tom si myslíš. Neb, jak praveno, jsem já odhodlán, na prvním pokusu přestati a věc tu tak považovati jakoby úplně byla se provedla.

Když Lotario viděl, že přítel jeho tak pevně na svém úmyslu trvá, a nemoha více ani nových důvodů ani příkladů najíti, jimiž by jej s toho svedl, a shledav konečně, že vyhrožuje, své pošetilé vrtochy jinému sděliti, odhodlal se pro uvarování většího zlého mu povoliti a, co na něm žádá, splniti. Umínil si zároveň, že tak se zachová, aby beze způsobení nějaké změny ve smýšlení Camilině příteli svému zadost učinil. Prosil jej tedy, aby nikomu se nesvěřoval, protože on sám vyvedení jeho úmyslu chce převzíti, jakmile mu bude libo.

Anselmo jej objal a tak srdečně za jeho nabídnutí mu děkoval, jakoby mu byl tím největší dobrodiní prokázal. Umluvili se, že hned následujícího dne dílo své započnou, a Anselmo slíbil, že příteli svému čas i příležitost zjedná, aby s Camilou sám mluviti mohl. Navedl jej, aby jí večerní zastaveníčka dělal, básně k její chvále skládal, a pakliže by tím se namáhati nechtěl, že sám zaň básně dělati bude. Lotario byl ke všemu volen, ačkoli v jiném úmyslu, než Anselmo myslil. Po této úmluvě odebrali se oba do Anselmova domu, kde Camila chotě svého s upřímnou starostlivostí očekávala, protože mnohem později než obyčejně domů přišel. Lotario odešel na to do svého bytu a Anselmo byl ostatek toho dne tak vesel, jako Lotario zamyšlen, protože nebyl s to se domysliti, jak z této choulostivé pletky se vyvleče. Zatím ještě týž večer vymyslil si způsob, jakby Anselma bez uražení Camily podvedl, a šel druhý den k svému příteli k obědu, kdež jej Camila tak laskavě uvítala a obsluhovala, jak na muže, jehož manžel její tak velmi si vážil, se slušelo. Po obědě prosil Anselmo Lotaria, aby u jeho paní zůstal, an on za nutnou jakousi záležitostí na několik hodin odejíti musí. Camila ho prosila, aby doma zůstal, Lotario se nabízel, že jej provodí, Anselmo ale setrval na svém, aby Lotario jen tam zůstal a naň čekal, protože ještě ledaco důležitého s ním má pojednati. Prosil též Camilu, aby zatím přítele jeho bavila. Zkrátka on uměl nutnost svého odchodu tak dobře vylíčiti, že by jej nikdo za nastrojený nebyl mohl považovati. Anselmo odešel a Camila a Lotario zůstali v jídelně samotni, protože všecko služebnictvo bylo k obědu odešlo. Lotario byl nyní na bojišti, jež mu přítel jeho byl vykázal, před tváří své nepřítelky, která svými vnadami celý tém ozbrojených rytířů překonati byla s to. Možno si pomyslit, že měl proč, své síle nedůvěřovat. Vypletl se z nesnáze jak mohl; stavěl se ospalým a zdřímnul na své židli, načež jej Camila opustila a do svého pokoje odešla. Když Anselmo domů se navrátil, Camilu v jejím pokoji a Lotaria spát nalezl, domýšlel se, že Lotario byl za jeho dlouhé nepřítomnosti nejen Camile již se vyjádřil, ale také dosti času k usnutí měl. Očekával s netrpělivostí, až se Lotario probudí, aby s ním z domu vyjíti mohl a od něho se dověděl, jak šťastně se mu dařilo. Jakmile tedy Lotario oči otevřel, pospíšil s ním z domu a po výsledku jeho rozmluvy ho se tázal. Lotario mu pravil, že neuznával za vhodno, hned poprvé úplně se vyjádřiti, nýbrž že prozatím Camilinu krásu a rozšafnost vychvaloval a jí pravil, že ony předmětem chvály celého města jsou. To že považuje za dobrý počátek k dosažení její přízně a že tím budoucně tím snadněji vyslyšení si zjedná; jako satan, když bdící nevinnost ukonejšiti chce, v anděla světla se přiodívá a rouškou cnosti podvod svůj zastírá, až záměru svého dosáhne a pak ve pravé své podobě se zjevuje. Anselmo byl nade vším velmi potěšen a slíbil, že mu každodenně takovouto příležitost dá a byťby i z domu nevycházel, že bude hleděti takovým způsobem jinými věcmi se obírati, že Camila jeho tajný zámysl nikoliv nebude pozorovati. Přešlo několik dní a Lotario nebyl s Camilou ani slova promluvil, ačkoli Anselmovi říkal, že s ní mluvil, avšak ani jediného slova od ní nebyl dostal, které by poněkud závadno bylo bývalo, aneb sebe menší naděje mu poskytnouti mohlo; ano, pravil on, ona mu hrozila, že si bude muži svému stěžovati, pakliže on od svých špatných zámyslů neupustí.

Dobře! pravil Anselmo, slovům Camila posud odolala. Nyní uhlídáme, jak činům odolá. Zítra ti pošlu dva tisíce skudů ve zlatě, které jí budeš moci nabídnouti nebo dáti, a též tolik peněz na zjednání šperků. Čím sličnější žena jest, tím raději, buď si sebe počestnější, takovými věcmi se zdobívá. Pakliže tomuto pokušení odolá, budu spokojen a nebudu již ničeho více od tebe žádati.

Lotario odpověděl, že když byl již jednou započal, jest odhodlán, dílo až ku konci přivésti, ačkoliv je jist, že konečně, unaven a přemožen, s bojiště bude muset odstoupiti. Vzal ony čtyry tisíce skudů a nacházel se pak v ještě větších nesnázích, poněvadž již žádných nových lží nemohl si vymysliti. Posléz ale předce si umínil, že zkrátka řekne, že Camila právě tak jeho darům jako slovům je nepřístupna a že bude nejlépe ode všech dalších pokusů upustiti, jelikož jimi toliko čas se maří. Avšak osud jinak určil. Anselmo nechal jednou, jak obyčejně, Lotaria s Camilou o samotě; zůstal ale ve vedlejší světnici a pozoroval kliční dírou ve dveřích, jak budou se baviti. I shledal za více než půl hodiny, že Lotario s Camilou ani slova nemluvil a také ani by nebyl promluvil, kdyby deset let na ni se byl díval, z čehož se domníval, že vše, co mu přítel jeho o Camile byl pravil, pouhý výmysl a nepravda bylo. Aby o tom se přesvědčil, zavolal jej a tázal se ho, jak je s Camilou a jak se chová. Lotario mu dal za odpověď, že nechce již s tím nic míti, an prý Camila s takovým hněvem a opovržením jej odbyla, že již se nebude moci odvážit, slova jí říci.

Ach Lotario! Lotario! odvětil na to Anselmo. Jak špatně plníš ty svou povinnost a jak špatně mi splácíš velikou důvěru, již jsem v tebe měl! Právě nyní poslouchal jsem tě za těmito dveřmi a spozoroval, že jsi s Camilou ani slova nepromluvil. Domnívám se z toho, že jsi jí nikdy nebyl slova řekl a tomu-li tak, jako nepochybuju, řekni mi, proč mne podvádíš a proč mne chceš lstí o prostředky připravit, které mi poskytujou naději k dosažení žádosti mé?

Lotario se nad výčitkami Anselmovými zarděl a zarazil. Pokládal si to za hanbu, že jest od něho ve lži postižen, a zapřisáhl se mu, že od této chvíle jej úplně uspokojí a žádné nepravdy již mu neřekne. Pravil mu, že může nyní směle jej pozorovati a že mu netřeba již žádné pobídky více, an zajisté všemožně se vynasnaží, vší nedůvěry v sebe jej zbaviti. Anselmo mu uvěřil a aby mu ještě vhodnější a jistější příležitost dal, umínil si, na několik dní z domova odjeti a u jednoho přítele svého zůstati, který nedaleko města venku bydlel. Nešťastný, nepovážlivý Anselmo! co to počínáš? V jaké to neštěstí a v jakou hanbu se vrháš? žena tvá jest dobrá a cnostná; poklid tvůj nikdo neruší. Myšlénky tvé ženy nedosáhají přes obor domácího zaměstnání jejího; tys jejím nebem na zemi, cílem jejích žádosti, vrchem jejích radostí a pravidlem její vůle, s tebou a s nebem se shodující. Pakliže zlatý dol její krásy, cnosti a počestnosti dobrovolně všecky poklady ti podává, jež obsahuje a jichž si žádáš, proč podkopáváš zemi a nových žil nového a nikdy nevídaného pokladu vyhledáváš, vydávaje se v nebezpečenství, že vše se propadne, spočívajíc toliko na slabých sloupech její přirozené slabosti. Považ, že tomu, kdo nemožných věcí vyhledává, vším právem možné věci ucházejí, jakž to nejlépe básník jeden praví:

Já ve smrti život hledám,
Nemoc má mi dáti zdraví
A svobodu žalář tmavý,
K hradbám strmým oči zvedám,
Přítelem mi zrádce lhavý.

A proto můj osud zlý
Stále mi se protiví
A i nebe snad to žádá,
že i možného postrádá,
Po nemožném kdo baží.

Anselmo šel druhý den na venek a pravil dříve Camile, že po čas jeho nepřítomnosti bude Lotario do domu docházet a s ní jídat, aby hleděla k němu se chovati, jakoby on sám to byl. Camila jakožto rozumná a počestná paní velmi nad tímto příkazem manžela svého se zarmoutila a odpověděla mu na to, aby povážil, jak jest to věc neslušná, aby za jeho nepřítomnosti někdo jiný na jeho místě u stolu sedal; činí-li to proto, že snad jí nedůvěřuje, žeby dovedla domem vládnout, aby jen tentokráte ji zkusil a že pak ze zkušenosti se přesvědči, že ona je s to, i větších starostí zastati. Anselmo odpověděl, že to jest jeho vůle a že jí nic více nepřísluší, leč mlčeti a poslechnouti. Camila na to odvětila, že tak se zachová, byťby to i proti její vůli bylo.

Anselmo odešel, druhý den přišel Lotario a jest od Camily přívětivě uvítán. Ona si to tak zařídila, aby nemusela nikdy s Lotariem býti samotna; nebo stále bylo několik služebníků a služebnic přítomno, zvláště ale děvče jedno, jmenem Leonela, které Camila nejvíce důvěřovala, protože od dětství již byla s ní v domě rodičů chována, a kterou také po svém provdání byla s sebou vzala. První dny Lotario s Camilou o lásce ani slova nepromluvil, ačkoliv by byl po ukončení oběda příležitost k tomu míval, když totiž služebnictvo k jídlu odešlo. Leonela měla ovšem od Camily přikázáno, aby dříve než paní jedla, a pak zase u ní býti mohla; ta ale měla hlavu jiných myšlének plnou a času k svému vlastnímu vyražení potřebovala, pročež vždycky rozkazů své paní nedbala, nýbrž často, jakoby téměř byla uplacena bývala, s Lotariem samotnu ji nechávala. Avšak Camilina cnost, slušnost a důstojnost jej takovou úctou naplňovaly, že jazyk mu úplně poutaly. Tento výtečný účinek Camiliných cností, jenž jazyku Lotariovu mlčení ukládal, tím více ku škodě jich obou se obrátil, neb, an jazyk mlčel, měly myšlénky času, výtečnost a krásu Camilinu probírati, a ty byly tak mocné, že mramorovou sochu, nerci-li lidské srdce, láskou zapáliti byly s to. Lotario na ni patřil, zatím co mluviti nebylo mu dáno, a uvažoval, jak velmi jest hodna býti milovánu, a muselo konečně se státi, že znenáhla na svou povinnost k příteli svému počal zapomínati. Tisíckráte mu přišlo na mysl, že musí město opustit a tam uprchnouti, kde jej Anselmo a on Camilu nikdy více neuvidí; avšak záliba, již pociťoval při pohledu na ni, byla již hluboko se zakořenila. Zápasil sám s sebou a chtěl tyto city ze srdce svého vytisknouti; činil si tajné výčitky pro svou náruživost a nevěrných přátel a špatných křesťanů si spílal. Počal sebe samého s Anselmem porovnávati, což konečně ten mělo výsledek, že pošetilosti a slepé důvěře svého přítele mnohem více viny, než své vlastní nevěře, přičítal, takže zločin, jehož se dopustit hodlal, již ani trestuhodným se mu nezdál, kdyby před svým svědomím takových omluv jako před světem byl najíti mohl. Slovem, krása, roztomilost Camilina a příležitost, kterou neprozřetelný manžel její mu dal, Lotariovu věrnost porazily a on po třídenním boji mezi svou povinností a náklonností, počal Camile tak důtklivými a ohnivými slovy svou lásku zjevovati, že ona plna ustrnutí vstala a ni slova mu neodpověděvši do své komnaty odešla. Tímto úkazem její přísnosti nedal si však Lotario naději, jenž obyčejně s láskou zároveň vzniká a zrůstá, odejmouti a tím více ještě ji proto si vážil. Camila, jenžto takového jednání do něho nikdy nebyla se nadála, nevěděla, jak se zachovati. Majíc za nebezpečno a neslušno, dáti mu znovu příležitost, aby s ní mohl mluviti, poslala ještě týž večer posla k Anselmovi s následujícím listem: