Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá sedmá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola třicátá šestá	Kapitola třicátá sedmá	Kapitola třicátá osmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola třicátá sedmá
Podtitulek:	Pokračování příběhu slavné infantky Micomicony mimo jiné utěšené příhody.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 268–275. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

To všecko Sancho poslouchal a sice s nemalým vnitřním zármutkem, vida, že jeho naděje na vladařství mizí a v nivec se rozplývají a že krásná princezna Micomicona v Doroteu se proměnila a obr v D. Fernanda se obrátil, an zatím pán jeho dobře spí a o celé příhodě ničeho neví. Dorotea nemohla posud ještě se přesvědčiti, zdali štěstí, které ji potkalo, toliko pouhý sen jest, totéž myslil si Cardenio a také Luscindě jinak se nevedlo. D. Fernando vzdával díky nebesům za milost, kterou mu byla prokázala a že z onoho zamotaného bludiště, v němž by málem o svou čest a duši byl přišel, jej vysvobodila; a konečně všickni, co jich v hospodě bylo, nad šťastným koncem tak zapletených a zamotaných událostí se radovali. Farář, jakožto muž rozšafný, udělal na to vše pořádný výklad a každému k dosažení štěstí blahopřál. Nejradši ale ze všech byla hospodská, protože Cardenio a farář jí slíbili, že všecka útrata a škoda, kterou jí byl D. Quijote spůsobil, jí hojně bude nahražena. Jediný Sancho Pauza byl, jak jsme již pravili, smuten a zkormoucen. Přišed s truchlivou tváři k svému pánu, který právě byl se probudil, pravil: Nyní můžete, pane truchlivé podoby, s Pánem bohem zůstat spát, beze starosti, že budete muset s obrem bojovat, aneb princezně království vydobyt; nebo už je to všecko uděláno a hotovo.

To si také myslím, odpověděl D. Quijote; vždyť jsem měl s tím obrem tak ukrutnou a strašlivou bitvu, že snad už jak živ takovou nebudu mít. Ale já mu konečně jednou ranou, bác! hlavu na zem srazil a z ní teklo tolik krve, že po zemi potoky se lily, jakoby to voda byla.

Jakoby to červené víno bylo, rcete raději V. Msti, odpověděl Sancho; nebo musím Vám říci, pakliže to nevíte, že ten nebožtík obr jest proťatý měch a ta krev šest arrob červeného vína, které v jeho vnitřnostech bylo, a tu hlavu a všecko to aby čert vzal.

I copak to povídáš, ty blázne, odvětil na to D. Quijote; což jsi pozbyl rozumu?

Jenom vstaňte, V. Msti, pravil Sancho, a uhlídáte, jak jste tu řádil, a jak budeme muset platit; uvidíte, že ta královna se proměnila v jakousi obyčejnou dámu, která se Dorotea nazývá, mimo jiné příhody, které až uhlídáte, zajisté se podivíte.

Pranic se nepodivím, odpověděl D. Quijote; nebo, pamatuješ-li se dobře, když jsme tu předešle byli, pravil jsem ti, že všecko, co se zde děje, jsou samé čáry a nyní to také nebude nic jiného.

Já bych tomu všemu věřil, odpověděl Sancho, kdyby také moje houpačka byla něčím takovým bývala; ale já jsem viděl hospodského, který podnes tu jest, jak poslamku za cíp drží a mne do oblak vyhazuje, že bylo milo se dívat až k popukání. A když člověk i osoby zná, myslím si, ačkoliv jsem sprostý a ledajakýs chlap, že to nebyly žádné čáry, nýbrž skutečná mela a samé neštěstí.

Avšak aťsi, vždyť on nás Pánbůh neopustí, pravil D. Quijote; pomoz mi se obléci, já půjdu ven a podívám se, jaké příhody a proměny tam se staly, jak povídáš.

Sancho jej oblékal, a zatím, co on se strojil, vyprávěl farář D. Fernandovi a ostatním přítomným o šílenství D. Quijotově a jaké lsti byli se uchopili, aby jej ze skály Chudoby vylákali, kam on byl se uchýlil, v domnění, že jest od své slečny povržen. Pověděl jim též všechna dobrodružství, o nichž byl od Sancha slyšel, čemuž oni nemálo se podivili a srdečně nasmáli; nebo uznali, že rytířovo bláznovství jest toho nejneobyčejnějšího způsobu, který kdy v pomateném mozku byl povstati mohl. Farář dále pravil, poněvadž Dorotea pro šťastný obrat svých věcí nebude moci posavádní záměr svůj vyvésti, že třeba pomysliti, jakým jiným způsobem bude lze rytíře domů dostati. Cardenio se nabídnul, že předešlý záměr vyvede a Luscinda měla přitom Doroteinu úlohu převzíti.

Nikoliv, pravil D. Fernando, tak to nebude. Já chci, aby Dorotea svou předešlou úlohu dále hrála a, není-li obydli toho ubohého rytíře odtud příliš daleko, milerád také k jeho uzdravení přispěju.

Toliko dva dni cesty odtud.

A kdyby i dále bylo, pravil Fernando, pojedu ochotně s sebou s vědomím, že tím dobrý skutek učiním.

V tom vešel D. Quijote do světnice, veškerou svou zbrojí odín, se svou ač zohýbanou přílbou Mambrinovou na hlavě, štítem na rameně a tyčkou čili kopím v ruce. D. Fernando, jakož i ostatní nad neobyčejným vyhlížením D. Quijotovým velice se podivili, vidouce jej s obličejem na půl míle dlouhým, vyzáblým a bledým, a tak podivně ozbrojeného vážným krokem přicházeti. Mlčeli všickni očekávajíce, až on promluví, načež on s velikou vážností a důstojností, oči své na krásnou Doroteu obrátiv, pravil:

Jest mi pověděno, krásná slečno, od tohoto mého zbrojnoše, že byla Vaše vznešenost zmizela a Vy se proměnila, ješto z královny a veliké paní, jíž jste bývala, v obyčejnou dívku jste se obrátila. Pakliže to působením čaroděje krále, Vašeho otce, se stalo, z obavy, že bych snad potřebné a náležité pomoci Vám poskytnouti nebyl s to, musím mu říci, že praničemu nerozumí a v příbězích rytířských málo je zběhlý. Nebo kdyby byl je s takou pozorností a tak dlouho, jako já čítal, bylby na každé řádce nalezl, kterak jiní, méně slavní rytíři, než jsem já, ještě mnohem těžších věcí dovedli, nercili zabíti chatrného obříka, byť sebe drzejší byl. Vždyť jsem před několika hodinami s ním se potkal a… budu raději mlčet, aby se neřeklo, že lhu. Avšak čas, který vše na jevo přivádí, to ukáže, když nejméně toho se nadáme.

Potkal jste se s dvěma měchy a se žádným obrem, pravil na to hospodský; avšak D. Fernando mu poručil, aby mlčel a rytíře nikoliv z řeči nevytrhoval.

Pročež Vám pravím, vznešená a vyděděná slečno! pokračoval D. Quijote dále, pakliže Váš otec z takových příčin, jako jsem podotknul, tuto proměnu s Vaší osobou učinil, nevěřte mu nikoliv; nebo není nebezpečenství na světě, kterýmby neproklestil si cestu můj meč, jímž já hlavu vašemu nepříteli na zem srazím a Vám za několik dní korunu Vaší říše na hlavu posadím.

Tu umlkl D. Quijote a očekával odpověď princezny, která vědouc, že jest to úmysl D. Fernandův, aby svůj úkol dále hrála, až D. Quijota do dědiny jeho dostanou, s velikou vážností a slavností mu odpověděla:

Statečný rytíři truchlivé podoby! kdo Vám koli řekl, že jsem se proměnila a obrátila, nepověděl Vám pravdu, nebo tou samou, jíž jsem byla včera, jsem já také dnes. Pravda sice, že jisté šťastné události nějakou změnu se mnou způsobily, an mi daly poklad, jehož nejvíce jsem si přála; avšak proto přece jsem zůstala tou, jíž jsem byla před tím, ani se nespustila důvěry, již jsem ve statečné a nepřemožitelné rámě Vaše měla. Pročež, pane můj, račte laskavě odvolati ublížení cti otce, jenž mne zplodil, a za muže rozumného a opatrného jej považujte; nebo jeho umění vynalezlo cestu tak snadnou a tak jistou k napravení mého neštěstí: myslímť, kdyby Vás, pane, nebylo bývalo, že bych nikdy štěstí, jež mne potkalo, nebyla došla. Že skutečnou pravdu pravím, všickni tito přítomní páni mi dosvědčí, a konečně nezbývá nic jiného, než abychom zítra na cestu se vydali, protože již dnes daleko bychom nedošli, a co ostatně dobrého výsledku se týče, poroučím Bohu a statnému ramenu Vašemu.

Rozšafná Dorotea takto domluvila a D. Quijote to uslyšev, k Sanchovi se obrátil a s patrným hněvem mu pravil: Nyní ti povídám, Sancho, že jsi ten největší zlosyn v celých Španělích. Pověz mi, ty světoběžný holomku, neřekl jsi mi nedávno, že tato princezna v obyčejnou slečnu se obrátila, které Dorotea říkají, a že hlava, kterou, jak myslím, obrovi jsem uťal, byla kurva, která tě porodila, mimo jiné hlouposti, které mne do takových rozpaků přivedly, že jsem v nich jak živ nevězel? Přisáhám (obrátil oči k nebi a zaťal zuby), že na tobě dám příklad, který na vždy a věčně všickni potměšilí a lhaví zbrojnoši dobrodružných rytířů si pamatovati budou.

Nehněvejte se, milostpane, pravil Sancho. Co se princezny Micomicony týče, možná, že jsem se zmýlil, co ale té obří hlavy a těch probodaných měchů a že ta krev nic jiného nebyla, než červené víno, mám na mou duši pravdu. Nebo ty proražené měchy tam posud za vaší postelí leží, a komora je jako rybník plna vína a nechcete-li tomu věřit, co nevidět se přesvědčíte, až totiž tuto milostpán hospodský bude chtít, abyste mu celou škodu zaplatil. Ostatně jsem od srdce rád, že paní královna je tím, čím byla, protože z toho na mne chudáka také něco se dostane.

Na to ti musím říci Sancho, pravil D. Quijote, že jsi hlupák; odpusť mi to a konec.

Konec, pravil D. Fernando, a ať o tom již více se nemluví, a poněvadž princezna praví, aby se zítra jelo, poněvadž dnes již je pozdě, staniž se, a my budeme moci tuto noc v příjemné rozmluvě ztráviti až do dne příštího, kde pak všickni pana D. Quijota provodíme, poněvadž bychom byli rádi svědky statečných a neslýchaných činů, jež míní vyvésti v slavném podniknutí, jež byl na se vzal.

Já jsem ten, jenž Vám bude k službám a Vás provodí, odvětil D. Quijote, a děkuju velice za milost, jež mi se prokazuje, a dobré mínění, které o mně máte, a budu hledět v skutek je uvésti, nechať mne to život, ano i více stojí.

Mnoho slov zdvořilosti a ochoty pověděli si D. Quijote a D. Fernando; avšak všemu tomu učinil konec pocestný jeden, který v tu chvíli do hospody kročil a z jehož oděvu bylo viděti, že jest křesťan ze země Mórů přicházející; nebo byl odín v kabátec z modrého sukna, s krátkými šosy a bez límce. Spodky a čepice jeho byly z modrého plátna; měl na sobě žluté polobotky a mórickou šavli na řemenu přes prsa mu visícím. Za ním jela na mezku ženština v mórickém obleku, se zastřenou tváří a závojem přes hlavu. Měla malou čapku z vyšívaného hedvábu a dlouhý šat, který s ramenou až přes paty dolů jí splýval. Člověk ten byl slušného a statného zrůstu, něco přes čtyřicet roků stár, opálených tváří, hojným vousem zdobený; slovem, z celé jeho podoby bylo patrno, že by v lepším oděvu za člověka lepšího stavu a chování byl mohl považován býti. Vešed do světnice, žádal nějaký pokojík a bylo viděti, že nerad uslyšel že již žádný není prázden; přistoupiv pak k ženštině, která dle oděvu Mórkou býti se zdála, s mezka ji sundal. Luscinda, Dorotea, hospodská, její dcera a Maritornes, vábeny jsouce neobyčejným a nikdy nevídaným oblekem, ji hned obklopily a vždy úslužná, ochotná a přívětivá Dorotea, zpozorujíc, že jak ona, tak i její průvodčí nad nedostatkem pokojíku se mrzí, jí pravila: Nemrzte se příliš, dámo milá, že tu žádoucího pohodlí nenaleznete; jeho nedostatek jest v hospodách obyčejný. Avšak bude-li Vám libo, s naší společností zavděk vzíti — ukázala při tom na Luscindu — budete nám vítána, že snad po celé cestě Vám tak se nestalo.

Zakuklená na to nic neodpověděla a s místa, kde seděla, ani se nepohnula, toliko ruce na prsa křížem si složivši se sklopenou hlavou se uklonila a děkovala. Z jejího mlčení domýšlely se, že bude bezpochyby nějaká Mórka a neumí křesťansky mluviti. V tom přistoupil zajatý, byv posud v jiné myšlénky zabrán, a vida, že všickni jeho společnici byli obklopili a ona na jejich řeči neodpovídá, pravil: Slečny moje, tato panna stěží mně rozumí a umí toliko řečí své země mluviti, pročež neodpověděla aniž může odpověděti na to, co jí jste se ptaly.

My se jí na nic neptáme, odvětila Luscinda, nýbrž toliko pro tuto noc svou společnost a část místa, kde se uhostíme, jí nabízíme, aby vše možné pohodlí s námi sdílela a zavděk vzala s dobrou vůli, která mileráda cizím a zvláště ženštinám v čas nouze vstříc přichází.

Za ni a za sebe, odpověděl zajatý, slečny, ruce Vám líbám a laskavost tuto náležitě uznávám; vidímť, patrně, že toto nabídnutí od vznešených a šlechetných dám pochází.

Povězte mi ale přece, pane, optala se Dorotea, je ta panna křesťanka anebo Mórka? Podle jejího obleku a mlčení, zdá se nám, že jest to, co bychom si přáli, aby nebyla.

Podle oděvu a těla jest Mórka, v srdci svém ale velmi dobrá křesťanka, nebo její největší touha jest, jí se státi.

Ona tedy není ještě křtěna? odvětila Luscinda.

Od jejího odchodu z Alžíru, její vlasti, odpověděl otrok, až po tu dobu neměli jsme k tomu vhodné příležitosti a ona také mezi tím nebyla v tak patrném nebezpečenství smrti, aby bylo třeba bývalo, ji pokřtiti dříve, než sama všecky obřady a přikázaní naší církve sezná. Avšak Pánbůh dá, že bude moci záhy s onou slušností pokřtěna býti, která přísluší jejímu rodu, jenž jest vznešenější, než z jejího a mého obleku se dá souditi.

Na tato slova byli přítomni velice dychtivi zvěděti, kdo otrok a Mórka jest; avšak nikdo nechtěl otázkami je obtěžovati, protože za potřebnější uznávali, dáti jim odpočinouti, než po jejich záležitostech se vyptávati.

Dorotea ji vzala za ruku a posadivši ji vedle sebe prosila, aby roušku sňala. Ona pohlédla na otroka jakoby se ho tázala, co jí povídají a co má činiti. On v řeči arabské jí pravil, že si žádají, aby se odhalila, a že to může učiniti, načež ona roušku sňala a tak krásný oblíčej objevila, že Dorotea ji uznala za krásnější, než byla Luscinda, a Luscinda za krásnější, než Dorotea, a všickni přítomní měli za to, že může-li kdo jim dvěma se vyrovnati, jest to Mórka; ano někteří jí v něčem i přednost dávali. A ješto krása zná tu moc a výsadu, že srdce si nakloňuje a vůli podrobuje, snažili se jeden přes druhého krásné Mórce dvořiti a sloužiti. D. Fernando se tázal otroka, jak se Mórka jmenuje, a on odpověděl, že Lela Zoraida, na čež ona, jak zaslechla a pozorovala, nač se ho křesťanským jazykem ptají, s velikou rychlostí, plna úzkosti a slušnosti pravila: Ne, Zoraida ne: Maria, Maria, dávajíc na srozuměnou, že se nazývá Maria a nikoliv Zoraida. Tato slova a veliké pohnutí, s kterým je Mórka vyřkla, některé z posluchačů k slzám pohnula, obzvláště ženštiny, které od přirození jsou měkčí a útrpnější. Luscinda ji velmi laskavě objala a pravila: Ano, ano, Maria, Maria, načež Mórka odpověděla: Ano, ano, Maria: Zoraida mascange jakoby se chtělo říci: nikoliv. Již mezi tím nastávala noc a na rozkaz oněch, jenž byli s D. Fernandem přijeli, byl hospodský všecku péči a starost vynaložil a večeři, co nejlepší mohl, jim připravil. Když tedy pak čas k jídlu přišel, posadili se všickni k dlouhatému stolu, neb kulatého ani čtyrhraného v hospodě nebylo, a čelní a první místo, ačkoliv se proti tomu vzpíral, D. Quijotovi dali, kterýžto chtěl, aby slečna Micomicona vedle něho si sedla, poněvadž on jest jejím ochrancem. Na to se posadila Luscinda a Zoraida a jim naproti D. Fernando a Cardenio, pak otrok a ostatní kavalíři, vedle dám farář a lazebník. Takto seděli vesele a ještě větší potěšení jim spůsobil D. Quijote, když přestal jísti a puzen jiným duchem, podobným onomu, který jej byl pohnul k mluvení, když s kozáky jedl, takto se jal řečniti: Opravdu, pánové milí, když to člověk dobře pováží, přiházejí se znamenité a neslýchané věci těm, jenž k řádu rytířstva dobrodružného náleží; nebo kdo na světě, kdyby do brány tohoto hradu vešel a nás uviděl, by tomu věřil, že jsme tím, čím jsme? Kohoby to napadlo, že tato dáma, která mi po boku sedí, jest slavná královna, jako my všickni víme, a že já jsem onen rytíř truchlivé podoby, jehož jmeno jde ode rtu ke rtu. A proto jest tedy beze vší pochybnosti, že to umění a povolání všecky ostatní předčí, co jich byli kdy lidé vynalezli, a třeba tím více si ho vážiti, čím více s nebezpečenstvím je spojeno. Nechať se schovají ti, jenž umění nade zbraň vynášejí; nebo, ať si je to kdokoli, řeknu jim, že nevědí, co mluví. Nebo důvod, jejž mi udávají a na který oni nejvíce se zakládají, jest ten, že práce ducha jest vznešenější, než práce těla a že ve zbrani toliko těla jest zapotřebí; jakoby vojín pouhým nádenníkem byl a ničeho jiného, než silných údů nepotřeboval, anebo jakoby stav vojenský, k němuž my náležíme, právě tolik síly duševní nepožadoval, která spolu bez mnoha rozumu mysliti se nedá, anebo jakoby jenerál, který vojsku velí neb obležené město hájí, právě tak dobře hlavou jako ramenem pracovati nemusel. Považme jen, zda tělesná síla něco pomůže k vypátrání zámyslů a válečné lsti nepřítele, k předvědění obtíží a vyhnutí se nebezpečenstvím z nich pocházejícím; neb to jsou sama namáháni rozumu, na kterých tělesné síly nemají žádného účastenství. Jistá-li tedy věc to, že zbraň právě síly duševní požaduje, jako umění, budeme dále zpytovati, který z nich obou prací svou více vykonává, vojín anebo učenec. To nejlépe se ukáže, když rozličné účely uvážíme, jichž každý se domáhá; neb jenom ta snaha přednosti zasluhuje, jejíž účel jest ten nejšlechetnější. Účel umění, nemluvím tu o božském, jež duši k nebesům povznáší a pro tento vznešený účel svůj se žádným jiným lidským uměním porovnati se nedá, účel lidského umění jest, práva lidská náležitě a jasně vytknouti, aby každému se dostalo, co mu náleží, a dobré zákony se zachovávaly a plnily; účel to, který právě tak šlechetný, jako chvalitebný jest, avšak nikoliv tak vznešený, jako onen, ku kterému zbraň směřuje, totiž pokoj, největší to štěstí, jehož lidé na tomto životě si žádati mohou. Proto byla první radostná zpráva, jež lidem jest dána, ona, kterou andělé oné noci, jenž dnem našeho spasení se stala, v povětří prozpěvovali: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle! A pozdravení, kterému nejlepší učitel světa své věrné a milované učedníky vyučoval, když do některého domu vešli, bylo: Pokoj domu tomuto! A při jiné příležitosti pravil také jim: Pokoj svůj dávám vám; pokoj svůj zůstavuju vám; pokoj vám všem! — dar to, který z takovéto ruky pocházeje a odkázán byv, největším statkem byl, bez kterého ani na nebi ani na zemi pravé blaženosti býti nemůže. Tento pokoj jest pravým účelem války; nebo válka a zbraň jsou slova stejného významu. A přijavše toto za pravdu, že totiž války jest pokoj účelem, a že v tom ohledu zbraň před vědami přednost zasluhuje, uvažme nyní tělesná utrpení učencova a s vojínovými je porovnejme, abychom uviděli, která z nich jsou větší.

D. Quijote mluvil tak rozumně a správně, žeby v tu chvíli nikdo z přítomných jej za blázna nebyl považoval; ano, poněvadž skoro všickni z nich kavalíři byli, jejichž povoláním zbraň byla, s velikou zálibou jej poslouchali, když on takto dále pokračoval:

Chudoba jest největším utrpením, jež učence potkává. Nemíním tím říci, že oni všickni jsou chudi, nýbrž já to co nejhorší možný příklad předpokládám; nebo mluvím-li o jejich chudobě, netřeba mi o žádné jiné strasti více se zmiňovati, poněvadž chudý nedostatek všech statků vezdejších trpí. Tuto svou chudobu pociťuje on tu v hladu, tu v zimě, tu v nahotě a tu ve všem tom zároveň; avšak ona přece není tak veliká, aby neměl co jísti, třeba i později, než jiní lidé, jídal a to jen drobty, které se stolu bohatých spadnou; nebo v čas nouze předce málokdy učenci se stává, aby někdo sousta mu neposkytl, na kterém si pochutná, a taktéž mu dovoleno u cizího krbu, pakli ne se ohřáti, aspoň trochu okřáti a konečně on přece v noci pod střechou spává. O jiných nedostatcích nechci mluviti, neb ovšem tu mu schází košil, tu obuvi, tu kabát se trhá, že lokty z něho klovat se počínají, tu zas hltavě polyká sousto, jež po dlouhém postu dobrá náhoda konečně u cizího stolu mu nadělila. Avšak on na této drsné a trnité stezce, kde brzy klopýtne, brzy upadne, brzy opět vstane a znovu zase upadá, přece všemi těmito syrtami, scyllami a charybdami, mnohdy šťastně se proplaví, na nejvyšší stupeň štěstí a slávy se povznese, ve své pohovce pohodlně se usadí a světem odtud vládne. Hlad jeho proměnil se v sytost, mráz v příjemnou teplotu, nahota v měkký oděv, rohože v koberec a podušky a on jest právem za své úsilí a svou vytrvalost posléz hojně odměněn. Kterak nesnáze, jež byl snesl, obtížím a nebezpečí, jimž voják na vojně jest podroben, se nikoliv nevyrovnají, záhy uhlídáme.