Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola třicátá první

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola třicátá první
Podtitulek: O příjemné rozmluvě D. Quijotově s jeho zbrojnošem Sanchem Panzou mimo jiné příhody.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 212–219.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Toto všecko nic mne nemrzí, pokračuj dále, pravil D. Quijote. Když jsi tam přišel, copak dělala ta královna krásy? Zajisté žes ji nalezl, an perly navléká neb vyšívá zlatem heslo pro svého porobence, rytíře tohoto.

To ne, odpověděl Sancho; ona právě dvě měřice pšenice doma na dvoře podsývala.

Ale viď, pravil rytíř, že i ta pšenice jí v rukou v ty nejdražší perly se změnila? Nevšiml jsi si, byla-li to pěkná pšenice anebo sprostá?

Sprostá červenka, pravil Sancho.

Ale já ti za to ručím, pravil D. Quijote, když ona ji vála, že z ní ty nejbělejší buchty budou; avšak povídej dále: Když jsi jí ten list dal, políbila jej? Přitiskla si jej na čelo? Anebo dala na sobě znát, že jí ten list je milý? Co dělala?

Když jsem jí ho chtěl odevzdat, odpověděl Sancho, byla právě v nejlepším podsývání hodné části pšenice, již na sýtu měla, a řekla mi: Milý příteli, položte jen to psaní tamhle na pytel, nebo já je nemohu dříve číst, až toto všecko přepodsývám.

Ta rozšafná slečna! pravil D. Quijote; ona to bezpochyby učinila proto, aby jej o samotě čísti a jím se potěšiti mohla! Dále Sancho! A při své té práci copak s tebou rozmlouvala? Co se tebe na mne ptala a cos jí dal za odpověď? Dělej a pověz mi všecko, ať ti ani písmenky v kalamáři nezůstane.

Ona se mne na nic neptala, pravil Sancho, ale já jsem jí povídal, na jaký spůsob Vy pokání jí k vůli činíte, jak jste až po pás nahý, jako divoké zvíře pouští běháte, na holé zemi spíte, na ubrusu nejíte, vousy si nečesáte, nad svým osudem lkáte a jej proklínáte.

Tos neměl říci, že já svůj osud proklínám, řekl na to D. Quijote; vždyť já jej velebím a budu do smrti velebit, že mne učinil hodným, abych mohl tak velikou dámu milovat, jako jest Dulcinea Toboská.

Ona je tak veliká, odvětil Sancho, že je věru o piď větší nežli já.

Jak to? pravil D. Quijote; což jsi se s ní měřil?

Ano, já jsem se s ní takto měřil, odpověděl Sancho: když jsem k ni přistoupil a jí pytel obilí na osla naložit pomáhal, přišli jsme k sobě tak blízko, že jsem mohl vidět, že je o dobrou píď větší než já.

Ale viď, Sancho, pravil D. Quijote, tuto velkost zdobí a provází nesčíslné množství vnad duševních? A mimo to, Sancho, jedno mi nemůžeš upříti. Když jsi k ní přistoupil, nepočil jsi jakousi vůni, jakýsi příjemný zápach, něco, ani nevím co, kořenného, páchnoucího jako v kupeckém krámě, kde prodávají koření?

Já mohu toliko říci, že jsem tak něco člověčího počil, pravil Sancho, a to pocházelo bezpochyby odtud, že se při práci silně potila a přitom hodně shýbala.

To asi to nebude, odpověděl D. Quijote, ale žes bezpochyby měl rýmu anebo sám sebe cítil; nebo já znám vůni té růže mezi trním, té lilie polní, té ambry páchnoucí.

Může být, odpověděl Sancho; nebo já často od sebe cítívám právě takovou vůni, jako ji tenkrát J. M. slečna Dulcinea měla, což není pražádný div, nebo jeden čert je jako druhý.

Tedy dobře, pokračoval D. Quijote dále; potom když obilí vycídila a do mlýna poslala, co dělala pak, když můj list čtla?

List? pravil Sancho; ona ho ani nečtla. Povídala, že neumí číst ani psát, roztrhala ho na kousky a pravila, že ho nemá nikdo čist, aby lidé ve vsi o jejím tajemství se nedověděli, že je spokojena s tím, co jsem jí ústně pověděl, že totiž V. Mst. ji rád máte a jaké neobyčejné pokání jí k vůli činíte, že Vám dá ruce líbat a raděj si přála Vás viděti, nežli Vám psáti a že Vás poníženě prosí a Vám poroučí, abyste hned na to z tohoto roští vylezl, těch hloupých kousků nechal a okamžitě na cestu do Tobosa se vydal, pakli totiž nic důležitějšího Vás nebude zdržovat; nebo že prý náramně si žádá, Vás vidět. Dala se do ukrutného smíchu, když jsem jí povídal, že se rytířem truchlivé podoby jmenujete, a já jsem se jí také ptal, zdali onen Biskajčík tam byl, a ona povídala, že byl a že to je zcela pořádný chlapík; také na galejníky jsem se jí ptal, z těch prý ale až podnes žádného ani okem nespatřila.

Posud je všecko dobře, pravil D. Quijote; ale pověz mi, jaký klenot při odchodu ti darem dala za příjemné zprávy, jež jsi jí ode mne přinesl? Nebotě to starodávný zvyk a obyčej mezi bludnými rytíři a dámami, že zbrojnošům, pannám neb trpaslíkům, kteří zprávy od dám jim, neb od nich rytířům přinášejí, nějaký skvostný klenot v dar a dík za jejich práci dávají.

To je možná a já to také za velmi pěkný obyčej považuju; ale to muselo asi za minulých časů bývati; nebo nyní jest v obyčeji, kus chleba a sýra uštědřiti, jako mi to dáma Dulcinea ze dvora přes zeď podala, když jsem od ní odcházel, a byl to k tomu kus sýra ovčího.

Ona je vtělená dobrota, pravil D. Quijote, a nedala-li ti žádný drahý klenot, nebylo toho zajisté nic jiného příčinou, než že ho hned pro tebe pohotově neměla; avšak co se vleče neuteče, až já s ní se sejdu, všecko se nahradí. Víš ale, Sancho, co mi je nejvíce divno? Mně se zdá, žes musel zrovna povětřím sem a tam letět; nebo ty si ani přes tři dni na cestu do Tobosa a nazpátek nepotřeboval a ono jest odtud tam přes třicet mil. To jsem jist, že nějaký moudrý černokněžník, který přátelsky o mé záležitosti se stará, — zajisté že takového mám a míti musím, protožebych nižádným pravým dobrodružným rytířem nebyl — ti na cestě nápomocen býti musel, aniž jsi ty co pozoroval; nebo některý z těchto mudrců uchopí dobrodružného rytíře ve spaní s postele, takže on, ani nevěda jak a jakým spůsobem, tisíc mil od místa, kde si byl lehl, se probudí a kdyby to se nedělo, nemohlby jeden dobrodružný rytíř druhému ku pomoci přispěti, když v nebezpečenství se nachází, jakož každé chvíle se stává. Neboť přihází se, že jeden v arménských horách s drakem neb jinou ukrutnou potvorou anebo také s jiným rytířem bojuje, zápas právě jest nejkrutější a on již smrti podléhá, tu ale náhle na oblaku nebo na ohnivém voze jiný rytíř, jeho přítel, se zjeví, který právě v Anglii byl se nacházel, a mu ku pomoci přispěje, od smrti ho vysvobodí a na to zas ještě ten den doma večeří, ačkoli ty země dva ano tři tisíce mil od sebe jsou vzdáleny. A to vše stává se pomocí a moudrostí oněch moudrých čarodějů, kteří statečných rytířů se ujímají, takže já snadno pochopuju, příteli Sancho, kterak jsi za ten krátký čas odtud do Tobosa odjeti a tam odtud přijeti mohl; nebo, jak jsem pravil, nějaký moudrý přítel tě povětřím nesl, aniž jsi ty co pozoroval.

Tak to asi bude, pravil Sancho, nebo v skutku Rocinante letěl jako cikánský osel, když mu ocas zapálí.

A opravdu že letěl, pravil D. Quijote, a k tomu tisíc démonů s ním; nebo tyto bytosti cestujou bez unavení a také dle libosti jiné s sebou brávají, aniž je co pozorovati. Co myslíš tedy, že mám stran toho učinit, co mi velitelka moje rozkazuje, abych k ní přišel a ji navštívil? Neb ačkoliv nahlížím, že jsem povinen, jejího rozkazu uposlechnouti, přece slib, který jsem této princezně dal, mi v tom překáží a rytířské zákony mi velí, dříve svému slovu dostáti, nežli žádosti zadost učiniti. S jedné strany mučí a pudí mne touha po spatření mé velitelky, s druhé volá a dohání mne dané slovo a sláva, které při tomto podniknutí dobudu. Avšak já vím, co učiním; dám se co nejrychleji na cestu, srazím tomu obru hlavu, princezně k pokojnému držení její říše dopomohu a pak letem nazpět se navrátím a hvězdu svého srdce navštívím. Však já se u ní omluvím, že zajisté moje obmeškání schválí, až uhlídá, že to vše k oslavení jejího jmena slouží; nebo všecka čest, jíž jsem si dobyl, jíž dobývám a jíž po celý život svůj si svou zbraní vydobudu, pochází jedině a pouze od její pomoci a že jsem byl se stal jejím.

Bože! pravil Sancho, jaké Vy to máte pořád daremné vrtochy. Řekněte mi přece, pane, míníte zbytečnou tu cestu podniknouti a zbavit a spustit se tohoto tak bohatého a znamenitého sňatku, kde Vám se za věno podává království, které v skutku, jak jsem slyšel povídat, má více než dvadcet tisíc mil v objemu a které oplývá všemi věcmi, jichž člověk k živobytí potřebuje a jest větší než Portugal a Kastilie s ním? Probůh Vás prosím, mlčte a styďte se za takovou řeč a nehněvejte se na mne a poslechněte mé rady a ožeňte se, jakmile do nějakého místa, kde je farář, přijdete a když ne, je tu náš licenciát a ten to s radostí udělá. Považte, že jsem už tak starý, abych mohl někomu dát radu a ta, kterou Vám dávám, je Vám užitečna, nebo lepší hrst jistoty, než pytel naděje a kdo si jednou štěstí zahodí, víckrát již ho nenajde.

Hleď, Sancho, odpověděl D. Quijote, ty mi jenom proto radíš se oženit, abych se stal králem až obra skolím a mohl ti dát odměnu, kterou jsem ti slíbil; musíš ale vědět, že i když se neožením, přání tvé lehko budu moci splniti: nebo já si to napřed vymíním, dříve než do boje se dám, aby, až zvítězím, třeba se neoženil, kus království mi dali, jejž bych dáti mohl, komu budu chtít. A až mi jej dají, komu jinému, myslíš, že bych jej dal, nežli tobě?

To je věc jistá, odpověděl Sancho; jenom ale hleďte, aby kus ten byl někde u moře, abych, nebude-li se mi tam líbit, své černé poddané mohl na loď naložiti a s nimi to učiniti, co jsem Vám povídal. Jenom V. Mst už ani nemyslete, jeti k slečně Dulcinei, nýbrž jeďte tam, zabte toho obra a věc tu spořádejte; nebo Bůh je svědek, že z toho velikou čest a užitek mít budete.

Já ti povídám, Sancho, pravil D. Quijote, že toho můžeš být jist, a že tvé rady uposlechnu a dříve s princeznou pojedu, nežli k Dulcinei; chraň se ale, abys nikomu ani těm, co tu s námi jsou, nic o tom nepověděl, co jsme zde ujednali, nebo Dulcinea jest tak opatrná, že nechce, aby kdo její myšlénky zvěděl, a bylo by to velmi neslušno, kdyby mnou anebo někým jiným byly vyzrazeny.

Ale, je-li tomu tak, pravil Sancho, proč tedy všecky, jež svým ramenem jste přemohl, posíláte, aby se mé slečně Dulcinei představili, jelikož tím na jevo dáváte, že jí milujete? A když oni před ní klekat a jí povídat museli, že Vy je na znamení své oddanosti, posíláte, jak tu možná, aby Vaše smýšlení tajno zůstalo?

Jaký to hlupák a sprosťák jsi ty, Sancho! pravil D. Quijote; což nenahlížíš, že to jen k většímu oslavení jejímu jest? Nebo musíš vědět, že to mezi námi rytíři velikou ctí jest, když některá dáma mnoho dobrodružných rytířů má, kteří jí slouží, beze všeho jiného úmyslu, leč aby jí sloužili, pouze proto, že ona to jest, aniž jiné odměny za své mnohé a veliké služby očekávají kromě té, že ona je svými rytíři nazývati ráčí.

O takovém spůsobu lásky, pravil Sancho, slyšel jsem často v kostele kázat, že jí má člověk toliko k Pánubohu míti a žádnou nadějí v odměnu, žádnou bázní trestu nesmí se dát k ní vésti, ačkoliv bych já jej miloval a jemu sloužil tak nebo onak.

Že tě čert, ty sprosťáku! pravil D. Quijote; jak moudré řeči ty někdy mluvíš! totě zrovna, jakobys byl študoval.

A já na mou duši neumím ani číst, odpověděl Sancho.

V tom na ně mistr Nikolas zavolal, aby trochu posečkali, že se chtějí zastavit u jedné studánky a se napít.

D. Quijote zůstal stát, což Sanchovi velmi milo bylo, protože již ode lží tolika byl unaven a se bál, aby ho pán dále k řeči nenutil; nebo, ačkoli věděl, že jest Dulcinea jedna selská holka v Tobosu, jak živ nebyl ji viděl. Zatím se oblékl Cardenio do šatů, které Dorotea nosila, když ji nalezli; nebyly sice příliš pěkné, nicméně jeho oděv velmi dobře mu nahradily. Slezli u studánky, a tím, co byl farář v hospodě si opatřil, všickni veliký hlad svůj poněkud upokojili. Mezi tím se stalo, že nějaký hoch právě tudy cestou se bral, kterýžto zůstav státi, velmi pozorně na společnost u studánky dívati se začal; potom rozběhnuv se záhy k D. Quijotovi, počal mu kolena objímat a s usedavým pláčem naříkati: Ach pane můj milý! Což mne V. Msti neznáte? Já jsem onen pacholík Kubík, kterého jste ode stromu, kde byl přivázán, vysvobodil.

D. Quijote ho poznal a ujav jej za ruku k ostatním tu přítomným se obrátil a pravil:

Abyste Vašnosti viděli, jak důležitá to věc, že jsou na světě rytíři dobrodružní, kteřížto mstí a trescí bezpráví a křivdy opovážlivých a zlých lidí zde páchané, račte zvěděti, že bera se předešlé dni jedním lesíkem zaslechl jsem jakýsi křik a velmi úpěnlivý nářek, jak se zdálo od kohos utiskovaného a nešťastného pocházející. Spěchal jsem rychle, puzen jsa svým povoláním, až na to místo, odkud mi bědování přicházeti se zdálo, a nalezl jsem přivázaného u dubu pacholíka tohoto, který zde před vámi stojí, a z čehož já velice jsem potěšen, že bude svědkem a v ničem mi nedá selhati. Byl tedy uvázán u dubu, nahý až po půl těla, a nějaký sedlák, který, jak jsem potom zvěděl, jeho hospodář byl, nelítostně ohlávkou s kobyly ho mrskal. Když jsem to tedy spatřil, hned jsem se ho na příčinu tázal, pro kterou ho bije, hrubec ten ale mi odpověděl, že to jest jeho čeledín a že jakési nedbalosti nikoliv z hlouposti ale ze šelmovství byl se dopustil. Tento chlapec ale pravil: Pane, on mne bije jen proto, že na něm chci službu. Hospodář odvětil na to, již ani nevím, jakými námitkami a omluvami, avšak já, ačkoli jsem je slyšel, pranic jsem na ně nedbal. Slovem, já poručil, aby ho odvázal, a sedlák musil mi přísahou se zavázat, že s ním půjde domů a až na poslední halíř i s úroky ho vyplatí. Není to všecko pravda, milý Kubíku? Neviděls, jak přísně jsem mu to kázal a s jakou ponížeností on slíbil, že všecko učiní, co jsem mu uložil, nařídil a rozkázal? Odpovídej, nestyď, a neostýchej se pranic; vypravuj těm pánům, co se stalo, aby nahlédli a poznali, jak užitečnými jsou dobrodružní rytíři na cestách.

Všecko, co milostpane, jste povídal, je svatá pravda, odpověděl pacholík; jenom že konec té věci docela jinak vypadl, než si myslíte.

Jak jinak? tázal se D. Quijote; což ti ten sedlák nezaplatil?

Nejenom že mi nezaplatil, odpověděl hoch, ale on, jak jste ráčil odtáhnout z lesa a my sami byli, znova k tomu dubu mne přivázal a zase tak mne zmrskal, že mne jako svatého Bartoloměje zedřel, při čemž za každým šlehem, který mi sázel, nějaký žert a šprým na V. Mst prohodil, takže, kdyby mne to nebylo tuze bolelo, sám bych byl mu do smíchu se dáti musel. V skutku on mne tak zdělal, že až do nynějška jsem v nemocnici ležel, kamž mne ten zlý sedlák tím výpraskem přivedl. A všeho toho byl jste vy, milostpane, příčinou, nebo kdybyste byl jel svou cestou, nešel, kam Vás nikdo nevolal, a nemíchal se do cizí záležitosti, můj hospodář by mi byl dal několik šlehů a na tom dosti měl, pak mne odvázal a zaplatil, co mi dlužen byl. Že jste ale Vašnosti tak zčista jasna ho zhaněl a tolik mu vynadal, rozpálil se zlostí a poněvadž na Vás se pomstiti nemohl, jak mile uhlédal, že jsme samotni, strhlo se na mne mračno tak, že tuším ani do smrti už dokonale zdráv nebudu.

Chyba byla, pravil D. Quijote, že jsem já odtamtud odjel; neměl jsem to činit‚ ažby ti byl zaplatil; nebo jsem měl ze dlouhé zkušenosti vědět‚ že není sedláka, který by dané slovo držel, když mu to není k prospěchu. Avšak ty budeš se pamatovat Kubíku, že jsem přisáhal, pakli ti nezaplatí, že naň přijedu a že ho musím najít, kdyby velrybě do břicha vlezl.

To je pravda, řekl Kubík, ale to nic nepomohlo.

Nyní uvidíš, pomůže-li to, pravil D. Quijote. — A to řeknuv a s velikou rychlostí vstav‚ poroučel Sanchovi přistrojit Rocinanta, který zatím, co oni jedli, se pásl. Dorotea se ho ptala, co to zamýšlí činit. On jí odpověděl, že chce jet hledat onoho sedláka, potrestat ho za tak špatné splnění slibu, a dobyti Kubíkovi mzdu až na poslední halíř, vzdor všem sedlákům, co jich pod nebem. Ona ale pravila, aby pomyslil, že nyní nemůže za příčinou služby jí přislíbené ničeho před se brát, dokud záležitost její neukončí, a aby, ačkoliv on to lépe ví, než kdo jiný, se upokojil v srdci svém, až z jejího království se vrátí.

Pravda, odpověděl D. Quijote; Kubík musí míti strpení, až se navrátím, jak vy, slečno, pravíte; a já mu znovu přisáhám, a slibuju, že se zaň pomstím a k službě mu dopomohu.

Já nevěřím na ty přísahy, pravil Kuba, kdybych raději měl na cestu do Sevilly, bylo by mi to milejší, než všecka pomsta na světě. Dejte mi, máte-li tu něco k jídlu a na cestu a s Pánembohem V. Msti a všickni rytíři dobrodružní; ať jim jejich dobrodružství tolik vynese, jako vyneslo mně.

Sancho vyndal ze svého tlumoku kus chleba a sýra, dal to pacholíkovi a pravil: Na, brachu Kubíku, my všickni sdílíme kus bídy s tebou.

A kterak ji sdílíte, otázal se Kuba.

Tímto kusem chleba a sýra, který ti poskytuju, odpověděl Sancho; nebo Bůh ví, nebudu-li ho co nevidět sám potřebovat. Věř mi, příteli, my zbrojnoši dobrodružných rytířů vystojíme mnoho hladu, bídy a jiných věcí, jež lépe jest cítit než vypovědít.

Kuba popadl svůj chléb a sýr a vida, že již nikdo mu nic nedává a svěsiv hlavu, vzal jak se říká paty na ramena. Avšak to jest jisto, že odcházeje pravil D. Quijotovi: Pro Bůh Vás prosím, pane rytíři dobrodružný, kdyby se mi ještě jednou přihodilo a Vy viděl, že ze mne někdo řemeny dře, nepřispívejte mně ku pomoci a zanechte mne zlému osudu mému. On nebude nikdy tak zlý, aby nebyl onen horší, který byste mi svou pomocí spůsobil. Bůh Vás zatrať i se všemi rytíři dobrodružnými, cokoli jich na svět se narodí.

D. Quijote začal vstávat a chtěl ho potrestat; on ale dal se do takového útěku, že nikdo se neodvážil jej stíhat. D. Quijote byl řečí Kubovou celý hanbou zardělý a ostatní musili velice míti se na pozoru, aby se nesmáli a k vzteku ho nepopudili.