Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola padesátá první

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola padesátá	Kapitola padesátá první	Kapitola padesátá druhá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá první
Podtitulek:	O tom, co vypravoval pastýř těm, kteří byli s D. Quijotem.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 371–374. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Tři míle odtud leží vesnice malá sic, ale nejbohatší v zdejším okolí; v této vsi bydlel sedlák velmi vážený, avšak byl ctěn více pro svou rozšafnost, nežli pro bohatství. Co jej však nejvíce šťastným činilo, byla krásná, moudrá a ctnostná dcera, takže každý, kdo ji poznal, neb viděl, podivit se musel, kterak ji nebesa a příroda tolika dary obdařila. Již co dítě byla krásna a spanilost její tak se vzmáhala, že v roce šestnáctém byla tvorem nejkrásnějším. Pověst o ní rozšířila se v celém okolí, ba, co pravím? nejen v okolí ale i ve vzdálených městech ano i v paláci královském bylo známo jmeno její, všude se o ní vyprávělo a jako k nějaké vzácnosti nebo k obrazu zázračnému přicházeli lidé, aby ji viděli.

Otec ji střežil, avšak i ona střežila se sama nejlépe, neboť nižádné dvéře, stráže a zámky neuchovají děvče tak, jako vlastní jeho počestnost a mrav. Jmění otcovo a krása dcery pohnuly mnohé domácí i cizí, aby se o ni ucházeli; otec však, kterýž skvostný klenot svůj zadati měl, nemohl mezi všemi ucházeči nikoho zvolit; mezi těmi byl jsem také já, a měl jsem ze všech nejvíce naděje, poněvadž mne otec dobře znal, an z téhož místa pocházím, rodina moje jest bezúhonná, já pak byl mlad, měl jsem jmění a hlava moje nebyla z nejprostších; avšak ještě jeden z téže vesnice s těmitéž nároky ucházel se o ruku její, a to bylo příčinou, že otec rozhodnouti se nemohl, protože viděl, že u každého z nás dcera jeho dobře bude opatřena; aby si konečně pomohl z toho zmatku, řekl k Leandře, dceři své, že to ponechá zcela její vůli, kterého z nás obou si vyvolí, protože jsme si jinak oba zcela byli rovni; z toho by všichni rodiče měli příklad si vzíti, chtějí-li provdati dcery své; nechci tím snad říci, aby se dětem svobodná vůle nechávala v jakýchs špatnostech, nýbrž že se jim má udělat dobrý návrh, dle něhož by potom z vlastní vůle mohli voliti. Nevím, jaké zámysly měla Leandra, ale otec její nás stále zdržoval, předstíraje dívčino mládí a tak nás upokojil, abychom naděje nepozbyli. Můj soupeř jmenuje se Anselmo a já zovu se Eugenio, abyste také věděli jmena osob, kteréž mají účastenství v této tragedii, posud sice neukončené, z níž ale již patrno, že se smutně skončí.

V tom čase přišel do vsi naší jistý Vincente de la Roca, syn sedláka z téhož místa; tento Vincente přišel z Vlach a rozličných jiných zemí, kde sloužil co voják. Co dvanáctiletého chlapce vzal jej s sebou jistý kapitán, když se bral naší vesnicí pochodem; po dvanácti letech navrátil se chlapík v pestrém šatu vojenském všech barev, ověšen kousky křišťálu a nepravými kovovými řetízky; dnes byl oděn tak, zítra jinak, ale všecko bylo samé titěrky beze vší ceny. Sedláci bývají často zlomyslní, a mají-li k tomu dost času, zlomyslnost sama, i pozorovali jej, čítali kus po kuse z jeho okras a klenotů a vypátrali, že má jen trojí celý oděv, rozličné barvy se stužkami a jiným příslušenstvím; měl ale takovou zručnost a obratnost, že by se byl každý domnívat musel, kdo naň přísný pozor nedával, že má desaterý úplný oděv a asi dvacet chocholů svého jmění. To, co vám o jeho oděvu pravím, není snad rozvláčné aneb dokonce zbytečné, neboť jest to v tomto vypravování velmi důležité. Obyčejně sedával na návsi pod velikým jilmem, kde jsme s úžasem a ústy otevřenými poslouchali vypravování jeho příhod a skutků. Nebylo země na celém světě, kde by nebyl býval, žádné bitvy, kde by byl nebojoval; zabilť více mouřenínů, než jich bydlí v Marokánsku a Tunisu, a dle udání jeho měl více soubojů než Gante nebo Luna, aneb Diego Garcia de Paredes, a tisíce jiných, jejichž jmena často opakoval, a všudy byl vítězem, aniž by byl kdy jediné kapky krve ztratil. Jindy zas okazoval své jizvy ovšem nepatrné, o nichž zase tvrdil, že pocházejí od koulí z pušek, kteréž jej tu neb onde v potýčkách a bitvách zasáhly. On se zapomněl tak dalece, že v neobyčejné hrubosti své lidem tykal, kteří byli tolik co on a původ jeho dobře znali, on však říkával, že rámě jeho jest mu otcem, jeho činy dětmi a co vojín, že tolik platí jako sám král. K nestoudnostem těmto ještě se přidružilo i to, že se znal poněkud v hudbě a často břinkával na kytaru, takže někteří z posluchačů jeho říkali, že mu nástroj v rukou mluví. To však nebyly ještě všecky jeho pěkné vlastnosti, on se zval také básníkem a psal o všech malichernostech, jaké se ve vsi zběhly, sáhodlouhé romance.

Vojína toho, jehož jsem nyní popsal, tohoto Vincenta Rosu, toho reka, dvořílka, hudebníka a básníka vídala Leandra často z okna domu otcovského. I zamilovala se do pozlátka jeho šatu, romance jeho, kteréž vždy v dvaceti opisech rozdával, ji omámily, slyšela o jeho velikých činech, známých jen z vlastního jeho vypravování, a zkrátka ďábel tomu chtěl, že se do něho zamilovala, prvé než mu napadlo, aby ji navštívil. Žádné zamilované dobrodružství tak rychle nepokračuje jako ono, kde dáma počátek učiní a tudíž i Leandra a Vincente brzy si porozuměli. Prvé než kdo z nápadníků jejích o záměrech jejích se dověděl, byla je ona již provedla, neboť opustila dům pečlivého otce svého, matku již neměla, a uprchla s vojínem ze vsi, kterýž tímto dobrodružstvím větší dobyl si slávy, než jakou se dříve byl vychloubal.

Celá ves divila se této události, jakož i každý cizinec, jenž o tom uslyšel; já strnul, Anselmo byl bez sebe, otec truchliv, příbuzní rozhorleni, spravedlnost pohnuta, vyslala stihače; tito vyšli na cesty, pátrali v lesích a houštinách, až po třech dnech nalezli blouznivou v skalní sluji až na košili svlečenou, o peníze a drahocenné šperky, kteréž byla z domu otcovského odnesla, oloupenou. I byla dodána opět zarmoucenému otci a tomu přiznala se na otázky jeho bez váhání, že ji Vincente de la Roca podvedl, slíbiv ji, že ji pojme za ženu, a tím z otcova domu ji vylákal, pod záminkou, že ji dovede do krásného, v celém světě nejhříšnějšího města Neapole, a ona neopatrna a oklamána mu uvěřila, uprchla otci oné noci s ním, kdy pohřešena byla, načež ji podvodník dovedl do hor a v té jeskyni zavřel, v kteréž ji opět našli. Dále vyprávěla, kterak ji voják všecko pobral, aniž by byl však její cti se dotekl, zanechal ji v jeskyni a odešel; okolnost ta naplnila nás podivením, neboť těžko věřiti takové zdrželivosti toho mladíka, ona to však tak pevně jistila, že otec alespoň tím poněkud se upokojil a ztrátu klenotu i peněz oželel, protože dceru svou měl opět, tento jediný klenot, kterýž nikdy více se nenavrátí, pak-li že jednou ztracen jest. Ještě téhož dne, kdy Leandra nalezena byla, hleděl ji otec skrýti před našimi zraky, i odvezl ji do kláštera v sousedním městě, protože doufal tím znenáhla zlé pověsti o dceři své zmírniti. Mladost Leandry snad poněkud omlouvá vinu její alespoň u těch, kterým na tom ničehož nezáleží, je-li dobrá nebo zlá; kteří však znají její rozum, nevěří, že pochází přestupek z nezkušenosti a prostoty, nýbrž z lehkomyslnosti a všeobecné povahy žen, kteráž přivádí vždycky k zlému a k nepořádku.

Leandru tedy zavřeli; Anselmo byl oslepen alespoň nemohl nějaký předmět nalézti, kterýž by jej byl potěšit; oči moje byly ve tmě a beze světla, neboť mně po odchodu Leandry nic netěšilo. Truchlivosti nám přibývalo a trpělivosti ubývalo, proklínali jsme vyšperkovaný oděv vojáka a hněvali se na malou opatrnost otce Leandřina. Konečně jsme opustili s Anselmem naši vesnici a táhli jsme v toto oudolí; Anselmo hlídá si stádo ovec, já si pak pasu svoje kozy a tak trávíme život v tomto stromoví, pouštíce úzdu zármutku svému; brzo opěváme chválu a opět hanbu Leandřinu, brzo vzdycháme každý pro sebe a žalujem nebesům svou tíseň. I mnozí jiní šli za příkladem naším do těchto hor, aby tímtéž se zabývali co my a těch je tolik, že se zdá, jakoby tato krajina se byla proměnila v zemi pastýřskou Arkadii, neboť je tu všude plno pastýřů a stád, a všude slyšeti jest jmeno Leandřino. Tento ji proklíná a nazývá jí blouznivou, lehkomyslnou, bezectnou, onen jmenuje ji lehkovážnou, jeden praví, že vina její jest k odpuštění, druhý zas jí pomlouvá a hanobí zároveň, jiný zas velebí její krásu a opět jiný chválí její smýšlení, slovem všichni jí ctí a hanobí spolu, ba pošetilost mnohých jde tak daleko, že opovrženými se cítí, že nikdy s ní nemluvili, jiní opěvujou zuřivý hněv horoucí žárlivostí, k čemuž přece nikdy příčiny nedala, neboť jak jsem již pravil, byl poklesek její prvé znám než předsevzetí. V každé skalní jeskyni, na březích potoku, v stínu stromu — všudy jest některý pastýř, žalující větrům neštěstí svoje; ozvěna všude opakuje jmeno Leandra! Leandra, šeptají hory, Leandra, šumí to v potocích, Leandra váže a okouzluje smysly naše, co zatím doufáme zde bez naděje, v bázni, aniž bychom věděli, čeho se strachujem.

Ze všech těchto nešťastníků je však soupeř můj Anselmo nejméně při zdravém smyslu, kterýž by měl stižností mnohých, on však jen stále naříká na její nepřítomnost, a prozpěvuje truchlozpěvy při zvuku houslí, na něž velmi pěkně hraje. Já kráčím jinou, lehčí cestou, kteráž se mi spolu pravou býti zdá; mluvím špatně o lehké mysli žen, o jejich nestálosti, lstivosti, nesplněných slibech, nevěře a jak málo nezřízené žádosti své umí držet na uzdě. To bylo příčinou, pánové, že jsem k své koze tak mluvil, když jsem ji zde nalezl, neboť proto, že ženského je pohlaví, málo si jí vážím, ačkoliv je nejkrásnější z celého mého stáda. Toť historie, kterou jsem slíbil vypravovat; jestli vás nudila, stalo se proti mé vůli. Na blízku je moje chatrč, mám tam čerstvé mléko a výborný sýr kromě rozličného chutného ovoce, jak oku tak i žaludku příjemného.