Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola dvacátá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola dvacátá
Podtitulek: O nikdy nevídaném ani neslýchaném dobrodružství, které od sebe znamenitějšího rytíře s menším nebezpečenstvím ještě nebylo podniknuto, jak je tenkráte statný Don Quijote de la Mancha byl podniknul.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 107–116.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

Není jinak, pane, než že tato tráva jest důkaz, že zde na blízku musí být nějaký pramen, nebo potok, který ji zvlažuje, a proto byloby dobře, kdybychom šli trochu dál a někde u vody tuto žízeň, co nás trápí a v skutku více než hlad bolí, uhasili.

Rada ta D. Quijotu se zalíbila a on ujav Rocinanta za uzdu a Sancho osla svého za ohlávku, na kteréhož byli zbytky od své večeře naložili, počali po louce dále tápati, poněvadž pro temno noční nebylo ničeho viděti. Sotva ale byli sto kroků popošli, an silné hrčení vody zaslechli, jakoby s veliké a vysoké strže dolů padala. Hrkot ten je velice potěšil; pátrajíce na to, odkud přichází, uslyšeli nenadále jiný hluk, který jim a zvláště Sanchovi, odjakživa bojácnému a malomyslnému, radost nad nalezením vody pokalil. Uslyšeli totiž jakési podle taktu bušení a podivné přitom želez a řetězů řinčení, což jsouc provázeno divým hukotem vody, každé srdce, jenom ne D. Quijotovo, strachem by bylo naplnilo. Byla noc, jak praveno, tmavá, a oni právě se dostali pod nějaké vysoké stromoví, jehož listí mírným větrem jsouc pohybováno jaksi temně a strašlivě šumělo, takže samota, žízeň, tma, hukot vody a šust listí, vše to strach a hrůzu plodilo, zvláště když pozorovali, že ani buchot nepřestává, ani vítr se netiší, ani jitro neblíží a oni k tomu všemu ani místa neznali, kde se nalézají. Však D. Quijote puzen svým neohroženým srdcem vsedl na Rocinanta a vzav svůj štít a kopí zasadiv pravil:

Věziž, příteli Sancho, já jsem božím řízením v tomto železném věku se zrodil, abych tak nazvaný zlatý věk opět vzkřísil. Já to jsem, jejž nebezpečenství, velicí činové a hrdinné skutky očekávají; já jsem, pravím ještě jednou, ten, kterým má opět povstati rytířstvo kulatého stolu, oněch dvanáct francouzských Párů i oněch devět proslavených, kterýmž mají přijíti v zapomenutí Platirové, Tablantové, Olivantové a Tirantové, Febové a Belianisové s veškerým hejnem rytířů dobrodružných věku předešlého, a jenžto vykonám v tomto věku svém tak veliké a neobyčejné činy rekovství, že sebe skvělejší činy, jichž oni jsou dovedli, zatemni. Viz, věrný a poctivý můj zbrojnoši, tato tmavá noc, její neobyčejné ticho, dutý matný šumot těchto stromů, hrozný hukot oné vody, která, zdá se, jakoby s měsícových hor padala a je trhala, a onen neustálý buchot, jenž uši naše tak proniká, to vše spolu a samo sebou je s to, naplniti bázní a strachem srdce samého Marsa a tím více onoho, kdo není zvyklý podobným případům a dobrodružstvím. A přece toto vše, co ti zde líčím, jsou pouhé vybídky a podněty mého ducha, takže srdce v prsou radostí mi skáče, potkati se s dobrodružstvím tímto, buď si ono sebe obtížnější. Pročež přitáhni trochu Rocinantovi podpínku, měj se dobře a tři dni tu na mne čekej. Déle ne; nebo pakli se v tom čase nenavrátím, můžeš se odebrat do naší dědiny zpět a tam odtud prokaž mi tu lásku, dojdi do Tobosa a vyřiď nevyrovnané slečně mé, Dulcinei, že jí oddaný rytíř umřel, podniknuv věci, které jej učinily hodna jejím slouti.

Slyše Sancho svého pána tak mluviti, dal se do usedavého pláče a pravil: Pane, já nepochopuju, proč V. Milost chce na toto hrozné dobrodružství se vydati; jeť nyní noc, nikdo nás tu nevidí, my můžeme se stranou dáti, a tomu nebezpečenství vyhnouti, třeba bychom i tři dny co pít neměli. Když nás nebude nikdo vidět, nebude nás nikdo za bojácné pokládat a k tomu jsem častokráte našeho faráře, jejž V. Milost dobře znáte, kázati slýchal, že kdo v nebezpečenství se vydává, v něm zachází. A také není radno Boha pokoušet a podnikat tak hrozný čin, z něhož není vyniknutí, leda zázrakem. S V. Milostí nebesa již dosti zázraků učinila, když vás od houpačky vyprostila, kterou jsem já přestáti musel, a zvítěziti vám dala nad toliku nepřáteli, co jich onoho nebožtíka provázelo. A pakliže toto vše tvrdé srdce vaše neobměkči, ustrňte se a pomyslete, že, jak mile V. Milost ode mne odejdete, já tu strachem duši pustím. Já jsem opustil domov, zanechal ženu a děti a šel V. Milosti sloužit, protože jsem myslil něco získat a ne ztratit. Však protože, kdo stojí o cizé, přichází o své, přišel jsem já o svou celou naději; nebo, když již jsem nejpevněji doufat, že ten černý a prožluklý ostrov dostanu, který jste mi slíbil, vidím, že místo něho mne nyní chcete opustit na místě tak od světa vzdáleném. Pro jediného Boha, pane můj, neubližujte mi tak tuze a, pakliže V. Milost již od toho neupustí a tam se odvážiti chcete, odložte to aspoň až na ráno; nebo, jak mi ukazuje zkušenost, které jsem nabyl, když jsem býval pasákem, nemohou býti do svítání ani tři hodiny, neb tlama malého medvěda jest přímo nad našima hlavama a dělá půlnoc, když v rovné čáře s naší levou rukou je.

Jak můžeš, Sancho, pravil D. Quijote, vidět, jak ona čára jde, aneb kde ona tlama neb týl medvědův stojí, jak pravíš, jelikož je noc tak tmavá, že na celé obloze ani hvězdičky vidět není?

To je pravda, odpověděl Sancho; ale strach má mnoho očí a vidí věci pod zemí, tím spíše tedy na nebi, a mimo to je věc jistá, že do dne již málo schází.

Ať si schází, co chce, pravil D. Quijote, nebo o mně nemá se říci, teď ani kdy jindy, že slzy a prosby mnou hnuly, abych odstoupil od povinného mravu rytířského, a proto, Sancho, již mlč; nebo Bůh, který mi dodal srdce k podstoupení tohoto nevídaného a hrozného dobrodružství, také o mé blaho se postará a tebe v tvém zármutku potěší. Ty jen upni Rocinantovi podpínku a zůstaň zde; neb já brzy se navrátím, živ nebo mrtev.

Vida Sancho toto konečné odhodlání svého pána a jak málo jeho slzy, rada a prosby u něho platily, umínil si k chytrosti útočiště vzíti a, bude-li možno, jej přinutit, aby až do rána počkal. Pročež když koni podpínku přitahoval, chytře a tajně ohlávkou svého osla obě nohy Rocinantovi svázal, takže, když D. Quijote chtěl odjíždět, nemohl, protože kůň nemohl s místa se hnouti, leda hopky.

Vida Sancho, že nápad jeho se podařil, pravil: Hleďte, pane, nebesa pohnuta mými slzami a prosbami udělala, aby se Rocinante hnouti nemohl a, budete-li jej nutit, bodat a tlouci, rozhněváte osud a po hlavě dolů sletíte.

D. Quijote celý nad tím zoufal a čím více koně ostruhama zabodal, on tím méně s místa mohl; pročež, na ono spoutání ani trochu nepomysliv, uznal za dobré, upokojit se a počkati, až buď se rozední aneb Rocinanto bude se hnouti moci. Myslilť s jistotou, že to odjinud a ne od Sanchovy chytrosti pochází, a proto tedy mu pravil: Když tedy, Sancho, nemůže Rocinante se hnouti, jsem já spokojen, až svítati začne, ačkoliv celý ten čas plakati budu.

I nebudete muset plakat, odpověděl Sancho; nebo já budu V. Milost až do dne povídačkami vyrážet, pakliže neráčíte se svléci a podle obyčeje dobrodružných rytířů na této zelené trávě se prospati, abyste se trochu zotavil na ráno a to strašné dobrodružství, které vás očekává.

Co to mluvíš o svlečení nebo o spaní? pravil D. Quijote; jsem já snad takový rytíř, abych si hovil, když nastává nebezpečenství? Spi ty si sám, nebo jsi jen k spaní zrozen, anebo dělej si, co chceš, a já učiním, jak uvidím, že se nejvíce s mým stavem srovnává.

Nehoršte se, V. Milosti, pane můj, odpověděl Sancho; vždyť jsem tolik neřekl. A přistoupiv k němu chytil se ho jednou rukou zpředu, druhou ze zadu za sedlo, takže levé stehno pána svého objal, a ani na prst od něho vzdálit se neopovážil, jaký měl strach před buchotem neustále a střídavě se rozléhajícím.

D. Quijote mu pravil, aby tedy, jak slíbil, pro ukrácení chvíle něco povídal, a Sancho řekl, že hned začne, jak jen ty strachy trochu ho přejdou.

Já se ale přece seberu a budu vám povídat jednu historii, která, jestli ji dovedu a nikdo mne nevytrhne, jest mezi všemi historiemi ta nejkrásnější. A tedy dejte, V. Milosti, dobrý pozor, nebo již začínám: Ať si to bylo kdy a kde chtělo, užitek budiž každému, škoda tomu, kdo do ní leze; a nemyslete, V. Milosti, pane můj, že začátek, jejž staří svým rozpravám dávali, bývá jen tak leda bylo; nebo Říman Kato Zonzorinus pravil: škoda tomu, kdo do ní leze, a tato výpověd se tu právě výborně hodí, aby V. Milost si dala pokoj a nelezla nikam do neštěstí, nýbrž abychom se obrátili nazpátek, ješto nás nikdo nenutí jít tam, odkud na nás taková hrůza jde.

Pokračuj u své povídce, Sancho, pravil D. Quijote, a kam máme jeti, zanech mně na starosti.

Byl tedy, začal znovu Sancho, kdesi v Estremaduře jeden pastýř, čili raději kozák, protože kozy pásal, a ten pastýř čili kozák, jak jsem už povídal, jmenoval se Lope Ruiz, a ten Lope Ruiz byl zamilován do jedné pastýřky, které Torralva říkali, a ta Torralva byla dcera jednoho bohatého honáka, a ten bohatý honák —

Budeš-li takto svou historii povídat, Sancho, pravil D. Quijote, a pokaždé, co jsi řekl, opakovat, nebudeš ani za dva dny hotov; povídej pořádně a vypravuj jako rozumný člověk a, pakli ne, raděj toho nech.

Tak, jak já povídám, odpověděl Sancho, povídají se u nás všecky povídky, a já to jinak neumím a vy nebudete ode mne žádat abych ňáký nový způsob zaváděl.

Povídej si tedy, jak chceš, řekl na to D. Quijote, a poněvadž již osud tomu chce, že tě musím poslouchati, povídej dál.

Tak tedy, můj nejdražší pane, jak jsem již pravil, ten pastýř se zamiloval do pastýřky Torralvy, která byla holka nadělaná, silná a trochu mužskému podobna, nebo měla několik vousů, jakobych ji teď viděl.

Což jsi ji znal? pravil D. Quijote.

Já ji neznal, odpověděl Sancho, ale ten, co mi tu pohádku povídal, pravil mi, že to je tak jistá a skutečná pravda, že, až ji budu někomu povídat, směle mohu tvrdit a přisáhat, že jsem to všecko byl viděl. Ale než se doba s dobou sešla, spískal čert, který nikdy nespí a všecko splete, že pastýřova láska k pastýřce v nenávist a zlou vůli se proměnila. Příčina toho byla, jak zlí lidé praví, že ona mu dala k hněvu jakousi příčinu, která skutečně přes míru a nedovolená byla. A od té doby začal pastýř ji tak nenáviděti, že, aby ji ani vidět nemusel, umínil si z oné krajiny odejíti a tam se odebrati, kdeby jeho oči nikdy ji nespatřily. Torralva ale když viděla, že od Lopeho jest opovržena, tím více, než kdy prve, jej milovala.

To jest přirozená povaha ženských, pravil D. Quijote, že pohrdají tím, kdo je miluje, a milujou toho, kdo jich nenávidí. Povídej dál, Sancho.

Stalo se, povídal Sancho, že pastýř svůj úmysl ve skutek uvedl a žena před sebou své kozy, táhl polmi estremadurskými do království portugalského. Když Torralva to viděla, šla za ním a podél pěšky a bosa pořád za ním táhla, s poutnickou holí v ruce a rancem na zádech, v kterém, jak se povídá, kus zrcadla, kus hřebenu a škatulku s líčidlem měla. Ale ať si nesla, co chtěla, já se teď nebudu o to hádati, a povím jenom, že prý onen pastýř se svým stádem přišel až k řece Quadianě, která právě tehda byla rozvodněna a z břehu vystoupla. Na té straně, odkud on přišel, nebylo ani lodi ani člunu, aniž koho, kdoby jej a jeho stádo na druhý břeh byl převezl, nad čímž prý on velice si naříkal, protože věděl, že Torralva již jest mu v patách a bezpochyby prosbami a slzami svými ho trápiti bude. Však ohlížel se tak dlouho, až konečně jednoho rybáře, ale s tak malou loďkou uzřel, že toliko jenom jedna osoba a jedna koza do ní vejíti se mohla; přece ale s ním se umluvil a ujednal, aby jej a tři sta koz jeho přepravil. Rybář vstoupil do loďky a převezl jednu kozu, pak se vrátil a převezl druhou, opět se vrátil a převezl zas jednu. Počítejte, V. Milosti, ty kozy, které rybář převezl, nebo, jestli vám jedna z paměti vypadne, bude po pohádce a nebude možná slova více z ní povídat. Při tom byl břeh na druhé straně pln bahna a bláta, což rybáře v převážení velmi zdržovalo; on ale přece zas se vrátil pro jednu kozu, pak pro druhou a pak ještě pro třetí.

Řekni, že je všecky převezl, pravil D. Quijote, a nechoď pořád sem a tam, sic je ani za rok nepřevezeš.

Kolik je jich už převezeno? tázal se Sancho.

To sám čert ví! odpověděl D. Quijote.

Vida, co jsem vám povídal, abyste dobře počítal; nebo na mou duši teď je pohádce konec a já nemohu dál povídat.

Jak je to možná? odpověděl D. Quijote. Což je tak důležito pro tvou povídku, vědět, kolik koz je převezeno, abys, kdyby jedna v počtu scházela, dál povídat nemohl?

Ne, pane, to nikoliv, odpověděl Sancho; ale jak jsem se vás ptal, abyste mi řekl, kolik koz je už převezeno, a vy jste mi odpověděl, že nevíte, vypadlo mi hned z paměti všecko, co jsem ještě měl vypravovat a bylo to v skutku tuze pěkné a hezké.

Tak tedy, pravil D. Quijote, je po povídce?

Tak jako po mé nebožce matce, odpověděl Sancho.

Já ti řeknu pravdu, pravil D. Quijote: tys povídal z brusu novou pohádku, povídku čili historii, žeby si to nikdo na světě nebyl pomyslil, a takový způsob povídání a ukončení nikdo jak živ neslyšel a snad neuslyší, ačkoliv jsem já od tvé vtipnosti jinak neočekával. Ale já se nedivím, nejspíš, že to nepřestávající bouchání smysly ti pomátlo.

To všecko může být, odpověděl Sancho; ale co mé pohádky se týče, to dobře vím, že z ní nic neschází, nebo ona se tam konči, kde v počtu převezených koz se chybí.

Pro mne ať se končí, kde chce, pravil D. Quijote; podívejme se raděj, může-li již Rocinante s místa.

I počal jej opět ostruhama bodati, on ale zase skákal a hnouti se nemohl; tak dobře byl svázán.

Zatím, snad že od chladna již nastávajícího jitra, anebo že Sancho něčeho obměkčivého byl se najedl, anebo že to přišlo snad docela přirozeně, což i nejspíše za pravé míti se musí, přišla mu vůle a chuť, něco vykonati, co zaň nikdo vykonati nemohl. Ale strach, kterého jeho srdce bylo plno, byl tak veliký, že on ani na nehet od pána svého se vzdáliti neosmělil; ale neučiniti, čeho mu se chtělo, byla věc velmi nemožná. Aby však přece poněkud slušně to vyvedl, rozvázal si pravou rukou, jíž se byl v zadu sedla držel, zticha a beze hřmotu řemínek, na kterém jediné kalhoty na hoře se držely, načež ony hned s něho spadly a jako pouta na lýtkách mu viseti zůstaly. Potom vyhrnul košili, co nejvíce mohl, a do povětří dvě tváře, které nebyly tuze skrovné, vysadil; však po této dle jeho mínění nejdůležitější přípravě k odbytí té hrozné nesnáze a úzkosti, napadlo mu něco horšího; nebo si zpomněl, že nebude moci beze hluku a hřmotu se vypráznit. I počal zuby zatínat, ramena krčit a co nejvíce ducha v sobě tajit, ale při všem tom namáhání přišlo přece chudákovi chvílemi, že musel trochu zarachotit, kterýž hřmot ale byl arci docela jiný, než ten, co mu strachy naháněl.

D. Quijote to slyšel a pravil: Co je to za hřmot, Sancho?

Nevím, pane, odpověděl on, musí to být něco podivného, nebo dobrodružství a neštěstí nikdy pro málo nezačínají.

Spustil zase a povedlo se mu to tak šťastně, že beze všeho hluku a hřmotu břemene svého se zbavil, které mu bylo tolik nesnáze nadělalo. Že ale D. Quijote tak dobrý čich, jako zrak měl a Sancho tak blízko něho, ba na něm byl, že téměř rovnou čárou zápach na horu vystupoval, muselo i jej něco přes nos uhodit. On se zaň chytil a hlasem trochu huhňavým pravil: Mně se zdá, Sancho, že máš mnoho strachu?

Ba mám, odpověděl Sancho, ale po čem V. Milost teprv nyní to poznává?

Protože nyní neobyčejně voníš a sice ne ambrou, odpověděl D. Quijote.

Může být, pravil Sancho; ale to není má vina, nýbrž vaše, že mne vlečete v nečas v tato neobyčejná místa.

Poodejdi asi na tři nebo čtyry kroky dále, pravil D. Quijote pořád ještě se zacpaným nosem, a tam svou potřebu odbyď; nesmíš zcela zapomenouti, jakou vážnost jsi mi povinen, neb zajisté jen moje příliš důvěrné obcování s tebou je příčinou této nevážnosti.

Oč? pravil Sancho, že V. Milost myslíte, že snad jsem něco nedovoleného učinil.

Raděj, milý Sancho, odpověděl D. Quijote, to zase znova nerozdělávej.

V těchto a podobných rozmluvách pán i sluha jeho tuto noc trávili; vida však Sancho, že vždy více a více se rozednívá, velmi opatrně Rocinantovi nohy rozpial a sobě spodky uvázal.

Ačkoli Rocinante nikoliv nebyl povahy plašné, přece, když se uvolněna pocítil, dělal, jakoby znova byl oživnul a vyhazovati začal, neb, abychom na cti mu neublížili, vypínati se neuměl. Vida tedy D. Quijote, že Rocinante již se hýbá, měl to za dobré znamení a myslil, že nyní čas, se hrozným dobrodružstvím tím se potkati.

Zatím se docela rozednilo, že zřetelně vše kolem bylo viděti, a D. Quijote spatřil, že jest mezi vysokými stromy kaštanovými, jež velmi hustý stín dělají; pozoroval též, že buchot onen posud nebyl přestal, ale odkud pochází, nevěděl. Proto tedy bez prodlení dal Rocinantu ostruhy a na novo se Sanchem se louče, velel mu, aby nejdéle tři dni naň čekal, jako byl již před tím mu řekl, a aby, pakli v tom čase se nevrátí, byl jist, že Bohu se zlíbilo, aby on v tomto nebezpečném dobrodružství dny svého života dokonal. Nařídil mu opět, jaké vzkázání a poselství od něho slečně Dulcinei donésti má, a co jeho mzdy se týče, aby neměl starosti, jelikož on byl, prvé než ze své dědiny vyjel, svou poslední vůli zařídil, dle které slušné odměny dojde za všechen čas, co u něho byl sloužil. Pakliže ale Bůh jej z tohoto nebezpečenství zdráva a bez úrazu vyvede, že bude moci onoho slíbeného ostrova úplně jist býti.

Slyše Sancho zase tuto truchlivou řeč svého pána dal se znovu do pláče a umínil si, že ho neopustí, dokud on to podniknutí docela nepřestojí a neukončí. Z tohoto pláče a šlechetného úmyslu soudí spisovatel této historie, že musel Sancho býti z dobrého rodu neb aspoň staré křesťanské krve. Úmysl ten jeho pána trochu pohnul, nikoliv ale tak, aby na sobě nějakou slabost byl znáti dal; nýbrž on co nejbedlivěji své pohnutí ukrývaje, počal jeti v onu stranu, odkud, jak mu se zdálo, buchot přicházel. Sancho jej pěšky následoval, veda jak obyčejně za ohlávku své hovádě, stálého svého průvodčího v štěstí i neštěstí. Když hodný kus cesty oněmi kaštany udělali, vypadli na jakýsi palouk u paty vysokých skal, s nichž veliký proud vody se vrhal, se rozkládající, na kterém několik bídných chatrčí spíše zříceninám než chyžím podobných stálo a z kterých, jak seznali, hřmot a hluk onoho neustálého buchotu pocházel. Rocinante se z toho hřmotu a hluku děsil, ale D. Quijote jej ukrotil a zvolna k oněm stavením se blíže s celým srdcem své slečně se poroučel a ji vzýval, aby v této hrozné době a strašném podniknutí mu přispěla; pánubohu se přitom také poručiti nezapomněl. Sancho se ho nespustil a co mohl krk i zrak skrze nohy Rocinantovy napínal, je-li už něco vidět, co mu tolik strachu a úzkosti dělalo. Ještě asi sto kroků dále popošli, a když za roh zašli, pravou a jedinou příčinu onoho hrůzozvukého a pro ně děsného hřmotu, který po celou noc tolik strachu jim byl naháněl, spatřili. Bylo to — pakliže, laskavý čtenáři, z hněvu a mrzutosti jsi to již neuhodl — šest valchových stoup, a ty svým střídajícím-se bušením hřmot ten působily.

Když D. Quijote spatřil, co to jest, oněměl a téměř celý ztrnul; Sancho se naň díval, jak má hlavu svěšenou na znamení svého zahanbení. Také D. Quijote na Sancha pohlédl a viděl, jak tváře má nadmuté a hubu plnou smíchu, že sotva jej utajiti může; i nemohl vzdor své zasmušilosti sám nad ním smíchu se zdržeti. Když Sancho viděl, že pán sám začal, spustil tak, že oběma rukama musel za břicho se držeti, aby neprasknul. Několikrát přestal, ale vždy zase s takovou silou chechtat se začal, že D. Quijote již klíti počínal, zvláště když jako s posměchem spustil: Věz, milý Sancho, já jsem Božím řízením v tomto železném věku se narodil, abych tak nazvaný stříbrný anebo zlatý věk opět vzkřísil; na mne čekají nebezpečí, velicí činové a hrdinné skutky. A tu opakoval celou neb aspoň větší díl řeči D. Quijotovy, když byl poprvé strašlivé to bouchání zaslechl.

Vida ale D. Quijote, že Sancho s ním žerty si tropí, rozhorlil a rozhněval se tak, že napřáhnuv kopí dvě rány mu zasadil, které kdyby byl on dostal do hlavy místo do zad, D. Quijotovi mzdu za službu bylby ušetřil, leč kdyby dědicové o ní byli se hlásili.

Sancho vida, že za svůj žert takovou opravdu trží, v strachu, aby toho nebylo více, s velikou ponížeností pravil: Nehněvejte se V. Milosti, vždyť já na mou čest jenom žertuju.

Však proto, že ty žertuješ, nežertuju já, ty smíšku! odpověděl D. Quijote. Myslíš, že kdyby místo těch stoup bylo to nějaké nebezpečné dobrodružství bývalo, žebych nebyl měl srdce, je podstoupit a vyvést? Či mám snad já, rytíř, znát a rozeznávat umět zvuky a vědět, jsou-li od valch, nebo ne, ježto jsem snad a opravdu valchu jak živ neviděl, jako ty, sprostý sedláku, mezi takovou luzou narozený a vychovaný? A jenom udělej, ať se těch čest stoup obrátí v šest velikánů a postav je jednoho po druhém anebo všecky najednou proti mně a neporazím-li je všecky, můžeš dle libosti mi se vysmát.

Už se to nikdy nestane, milostpane, pravil Sancho; nebo já uznávám, že jsem si smíchem trochu nezbedně počínal. Avšak, řekněte mi, V. Milosti, jelikož jsme nyní zase spolu za dobré, — a, kéžby vás Pánbůh ze všech dobrodružství, ježkoli nás potkají, tak šťastně a bez úrazu, jako z tohoto vyvedl! — nebylo-li a není-li to posud k smíchu, když si zpomeneme, co za hrozné strachy jsme vystáli, alespoň já, neb o vás vím, že jich neznáte, aniž, co úzkost a hrůza jest, víte?

Já nezapírám, pravil D. Quijote, že, co nám teď se přihodilo, bylo k smíchu; avšak nestojí to za to, abychom to komu povídali, nebo nejsou všickni lidé tak moudří, aby pravého smyslu se nechybili.

Aspoň V. Milost, odpověděl Sancho, mne svou píkou nechybila, ačkoliv jste po mé hlavě mířil a, díky Bohu a mému rychlému sehnutí, toliko má záda zasáhl. Ale už se stalo a všecko zas se zahojí a říkávají, že metla vyhání děti z pekla. A mimo to, když velcí páni služebníka pokárají, dají mu za to pak ňáké spodky; já sic nevím, co se dávává po výprasku, ale nejspíše snad od dobrodružných rytířů nějaký ostrov nebo království na pevné zemi.

Dost možná, pravil D. Quijote, že vše, co pravíš, také skutečně se vyjeví; zapomeň tedy, co se již stalo, a pomysli, že prudké vášně nejsou v moci člověka, buď od nynějška opatrnější a střez a chraň se opovážlivě se mnou mluviti. Nebo, co jsem byl knih rytířských četl, a je jich bez počtu, nenalezl jsem nikde, žeby zbrojnoš který se svým pánem tak byl mluvil, jako ty semnou a sice k veliké tvé i mé škodě; tvé, že mne máš u malé vážnosti, mé, že si větší vážnosti nedodávám. Tak o Gandelinu, zbrojnoši Amadisa de Gaula, který hrabětem prvního ostrova se stal, čte se, že vždycky se svým pánem s čapkou v ruce, sklopenou hlavou a tělem po turecku nakloněným mluvíval. A co mám říci o Gasabalu, zbrojnoši D. Galaorovu, který byl tak mlčelivý, že na svědectví o jeho znamenité a podivu hodné mlčelivosti v celé oné tak veliké, jako pravdivé historii, jmeno jeho jenom jedenkrát přichází. A z toho ze všeho, co jsem ti nyní pověděl, následuje, Sancho, že je třeba činit rozdíl mezi hospodářem a pacholkem, pánem a služebníkem, rytířem a zbrojnošem; pročež ode dneška a budoucně ať spolu s větší vážností jednáme, aniž spolu jakých žertů mějme. A byť i já na tebe jakkoli se osopil, pusť to mimo se, snes to trpělivě a ani nemukej; milosti a dobrodiní, jež jsem ti byl přislíbil, přijdou svým časem a, nepřijdou-li, aspoň, jak jsem již pravil, tvá mzda tě nemá minouti.

Všecko je dobře, pravil Sancho; ale já bych rád věděl, kdyby snad k oněm milostem nepřišlo a při mzdě zůstat se muselo, mnoholi tenkrát zbrojnoš dobrodružného rytíře si vysloužil, a zdali se ujednávali na měsíce nebo na dny, jako zedničtí nádenníci?

To tuším ne, odpověděl D. Quijote; nebo oni zbrojnoši nesloužívali nikdy ze mzdy, alebrž z milosti svých pánů. Že jsem já ve své poslední vůli doma učiněné tvou mzdu ti vytknul, stalo se proto, kdyby se nám něco přihoditi mělo, nebo já ještě nevím, jak za tohoto bídného věku naše rytířství se daří, a neradbych, aby pro nějakou maličkost má duše na onom světě snad trpěti musela. Neníť, milý Sancho, stavu nebezpečnějšího nade stav dobrodruhů.

To je pravda, řekl Sancho, nebo pouhý buchot stoup byl s to uděsit a znepokojit srdce tak statečného dobrodruha, jako jest V. Milost; nyní ale můžete být jist, že svých úst nerozvážu, abych z vašich záležitostí žert si tropil, nýbrž toliko, abych V. Milost co pána a velitele svého ctil.

Takto, odvětil D. Quijote, budeš dlouho živ na zemi, nebo po rodičích pány nejvíce ctíti sluší.