Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá druhá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá druhá
Podtitulek: Co dále ještě událo se v hospodě a o jiných mnohých pamětihodných věcech.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 312–317.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Bojislav Pichl
Licence překlad: PD old 70

To dopověděv umlkl otrok a D. Fernando mu pravil: V skutku, pane kapitáne, vypravování osudů, jež byly Vás potkaly, jest podivným a neobyčejným okolnostem oněm úplně přiměřeno. Vše to jest nové a neslýchané a plno událostí, které každého, kdo je poslouchá, podivem a úžasem naplniti musejí. My jsme Vás s velikým potěšením poslouchali a, kdyby nás i jitro při vašem vypravování bylo zastihlo, bylibychom m přáli, aby opět znovu započalo.

Cardenio a ostatní nabízeli kapitánu veškerou službu svou takovými laskavými a neučenými slovy, že byl o jejich upřímném smýšlení úplně přesvědčen. D. Fernando zvláště mu pravil, bude-li mu libo, s ním jeti, že bratr jeho Zoraidě při křtu kmotrem bude a on sám že ve všem pomoci své mu propůjčí, aby slušně a pohodlně do své krajiny se navrátit mohl.

Zatím nastávala již noc a tu přijel do hospody kočár v průvodu několika lidí na koních. Žádali nocleh, avšak hospodská odpověděla, že v celém domě ani na píď prázdného místa není.

A třeba tomu tak bylo, pravil jeden z jezdců, jenž byli do světnice vešli, musí se ho dostati panu sudímu, jenž tuto přijíždí.

Toto slovo trhlo hospodskou a ona pravila: Pane, ta jediná chyba jest, že nemám žádných postelí; a pakliže pan sudí ji s sebou má, jako není pochybnosti, nechať ráčí vejíti; já a můj muž vystěhujeme se ze své světnice a pro J. Mst ji upravíme.

Tedy dobře, pravil na to zbrojnoš. Avšak v tu chvíli byl již vylezl z kočáru člověk, z jehož obleku na první pohled bylo důstojenství a úřad jeho poznati; neb dlouhý kabát s vyloženými rukávy ukazoval, že to skutečně úřední osoba jest, jak byl služebník jeho pravil. Vedl za ruku dívku šestnácti neb sedmnáctiletou v obleku pocestném, která tak svěží, krásná a roztomilá byla, že každého dojala, a kdo nebyl Dorotey, Luscindy a Zoraidy viděl, bylby sotva uvěřil, že krásnějšího děvčete nad ni býti může.

D. Quijote potkal sudího s krásnou společnicí jeho, když do krčmy vcházeli, a pravil, jakmile je spatřil: Vaše Msti, můžete bez starosti do tohoto hradu vejíti a zde se pozdržeti, ačkoliv tu jest trochu úzko a nepohodlno. Neb na celém světě nemůže místečka tak malého a osamotnělého býti, aby přece zbrani a umění otevřeno nebylo; obzvláště přicházejí-li v průvodu a společnosti krásy, jako učenost V. Msti jest provázena touto krásnou slečnou, přede kterou nejenom brány hradů do kořán se otevříti ale i skály se rozstoupiti a vrchy snížiti a urovnati musejí, s cesty jí ustupujíce. Račte tedy V. Msti do tohoto ráje vkročiti; naleznete zde množství hvězd, jež jsou hodny, aby nebeskému světlu byly přidruženy, které vy přivádíte. Zde naleznete zbraň v plné své slávě a krásu v nejvyšší dokonalosti.

Sudí nevěděl, co si z této řeči rytířovy vzíti má; hleděl naň pozorně a nejenom jeho postavě ale i jeho slovům velice se podivil. Podobně také nevěděl, co mu má odpověděti, a jeho podivení bylo tím větší, když se ohlédl a Luscindu, Doroteu a Zoraidu spatřil, které všecky tři na zprávu, že nových hostů přibylo a, když jim hospodská o kráse dívky pověděla, ven vyběhly, na ně se podívat a je přivítat. Don Fernando, Cardenio a farář sudímu na rozumnější a zdvořilejší spůsob své služby nabídli; jemu bylo ale přece jenom všecko, co viděl a slyšel, velice podivno, an zatím dámy sličné děvče vítaly. Slovem, sudí pozoroval sice, že se ve společnosti vzácných osob nachází; avšak oblek, vzezření a postava D. Quijotova vrtochy mu dělaly. Když byli všickni vespolek rozličné zdvořilosti odbyli a pohodlnost hospody ohledali, ustanoveno, jak bylo již před tím se určilo, že všecky ženštiny do komory dotčené se odeberou, a mužští před ní jako na stráži jejich zůstanou, a také sudí byl spokojen, aby jeho dcera, ona slečna totiž, s druhými slečnami šla, což ona mileráda učinila. Z nuzné postele hospodského a s polovice z toho, co sudí s sebou přivezl, způsobili si lože, pohodlnější, než byli se nadáli.

Otrok, kterému od té chvíle, co byl sudího shlédl, srdce mocně tlouci počalo, tušením, že to jest jeho bratr, optal se jednoho ze služebníků jeho, jak se jmenuje a ví-li, odkud jest rodem. Služebník mu odpověděl, že pán jeho jest licenciát Juan Perez de Viedma a že, jak byl slyšel, z jednoho místa v horách leonských pochází. Na zprávu tu a co sám viděl, nabyl jistoty, že to jest onen z bratrů, který na radu otce svého vědám byl se oddal, i zavolav v pohnutí a radosti své D. Fernanda, Cardenia a faráře stranou, povídal jim, čeho byl se dověděl a že sudí jest bratr jeho. Služebník byl mu také pověděl, že pán jeho za sudího do Indie a sice do Mejika odjíždí a že krásné děvče ono jest jeho dcera, jíž byla matka při jejím porodu zemřela, a že znamenité věno manželi jejímu se dostalo. Otrok je prosil o radu, jak se mu má dát poznati aneb jak by mohl nejdříve a nejsnadněji se dověděti, zdali jeho bratr zaň, člověka chudobného, styděti se nebude aneb s bratrským srdcem jej přijme.

Nechte mne o to se pokusiti, pravil farář; já to záhy vyzvím a nepochybuju, že dobře přijat budete; nebo rozumnost a šlechetnost, již bratr Váš v celém svém chování jeví, nedá na pošetilou pýchu aneb nedostatek citu u něho mysliti; taktéž bude on vědět, jak svévolnou hru štěstí s člověkem hráti umí.

Přece ale, pravil kapitán, nerad bych náhle, nýbrž raději znenáhla, dal se poznati.

Vždyť Vám povídám, odpověděl farář, že to vše vyvedu tak, že budete všickni spokojeni.

Zatím byla večeře již připravena a oni všickni ke stolu si zasedli, mimo otroka a slečny, které samy pro sebe ve své jizbě večeřely. U prostřed večeře pravil farář:

Já měl jednoho soudruha téhož jmena, jako V. Msti, pane sudí, v Konstantinopoli, kde jsem několik let byl v zajetí, a soudruh ten byl jeden z nejstatečnějších vojínů a kapitánů v celé pěchotě španělské, avšak při vší své udatnosti a statečnosti velmi nešťastný.

A jak se jmenoval ten kapitán, pane můj? otázal se sudí.

Jmenoval se, odpověděl farář, Rui Perez de Viedma a pocházel z jednoho místa v horách leonských. Vyprávěl mi o jakémsi příběhu, jenž jeho otci s bratry jeho byl se udál, což kdyby mi člověk tak pravdomluvný, jako jest on, nebyl povídal, za takovou báchorku bych považoval, jaké babičky v zimě u krbu povídávají. Pravilť mi, že otec jeho byl své jmění mezi tři syny své rozdělil a jim jakousi radu dal, která lepší byla nad Katonovu. O něm Vám mohu pověděti, že si stav vojenský zvolil a že mu tak dobře se vedlo, že za několik roků pouze svou udatností a schopností kapitánem při pěchotě se stal a na mnohem vyšší důstojenství byl by se vyšinul, kdyby tak protivný osud jej nebyl potkal, že on v den slavné bitvy u Lepanta, kde měl příčiny, nových vavřínů se nadíti, své svobody pozbyl v tom okamžení, kde tolik tisíc lidí ji bylo opět nabylo. Já sám byl v Goletě do zajeti upadl a po mnohých příhodách chtěla tomu náhoda, že jsme v Konstantinopoli soudruhy v neštěstí se stali. On se dostal odtamtud pryč do Alžíru a já slyšel, že mu tam měla příhoda se státi ta nejpodivnější, co jich kdy bylo se stalo.

Tu mu počal farář zkrátka příběh se Zoraidou vypravovat. Sudí jej s velkou pozorností poslouchal a zajisté, že ještě jak živ tak pilný výslech nebyl měl. Když farář na nehodu s francouzskými loupežníky přišel, povídal toliko, jak křesťany, kteří na mórské lodi byli, oloupili a jeho soudruha s krásnou Mórkou do největší chudoby a nouze přivedli. Co dále s nimi se stalo, že neví, zdali do Španěl se dostali, aneb-li Francouzi je do Francouz zavezli.

Vše co farář pravil, poslouchal kapitán stranou potají, jakož i všecka pohnutí bratrova pozoroval. Když farář své vypravování skončil, vzdychl si onen z hluboka a pravil s očima zaslzenýma: O pane, kdybyste věděl, jak zprávy, které mi sdílíte, velice mne dojímají, že jsem nucen do pláče se dáti a slzy prolévati, které proti mé vůli a proti vší slušnosti z očí mi kanou. Ten kapitán, o kterém povídáte, jest můj starší bratr, který, jsa mužnější a odvážnější než já a mladší bratr můj, čestný stav vojenský si vyvolil, jednu to ze tří drah, jež nám otec náš obrati si radil, jak Vám soudruh Váš v báječné povídce své byl pravil. Já jsem si zvolil obor umění, ve kterém jsem s Boží pomocí a svou pilností tím se stal, čím nyní mne vidíte. Můj nejmladší bratr jest v Peru. Z velikého bohatství, jež tam byl získal, otci našemu nejenom část, již mu byl dal, hojně opět nahradil, nýbrž také do takového stavu jej přivedl, že své přirozené štědrosti hověti může; a také mně poskytnutými prostředky usnadnil, že jsem mohl s větší slušností a neodvislostí studiím se oddati a na tento nynější úřad svůj se povznesti. Otec můj je posud živ a nemá vroucnější touhy, než aby o svém nejstarším synu zprávy nabyl, i prosí Boha, aby na tak dlouho život mu prodloužil, až jej zase jednou spatří. Já se jenom divím, že tak moudrý člověk, jako jest bratr můj, o všech svých strastech a radostech otci svému nikdy sebe menší zprávy nedal. Neb kdyby on aneb někdo z nás něčeho o tom byl zvěděl, nebyloby zázraku s hůlkou třeba k dosažení výkupného. Nyní mne nic tak netrápí, jako nejistota, zdali Francouzi jej zase propustili aneb usmrtili, aby loupež svou tím zatajili. Já nyní nebudu moci svou cestu s tak veselou myslí dále konati, jako jsem ji nastoupil, nýbrž s nelibostí a zármutkem. O můj ubohý bratře! kéžbych nyní věděl, kde jsi; já bych tě nalezl a z utrpení tvého vysvobodil, byťbych i sám za to utrpěti měl. O kdo našemu starému otci přinese zprávu, žes ty ještě na živě, byťbys i v nejhlubším vězení berberském ležel, abys jeho, mého bratra a mým jměním mohl býti vykoupen! O krásná a šlechetná Zoraido! Kdo ti může odplatit, cos pro mého bratra učinila! Kéž bychom znovuzrození tvé duše mohli býti přítomni; jak veliká byla by radost naše!

To a ještě více pravil sudí, jsa hluboce pohnut zprávami, jež byl o bratru svém obdržel, takže všickni, co jej poslouchali, patrným zármutkem jeho dojati byli. Vida farář, že jeho úmysl a přání kapitánovo tak výborně se zdařilo, nechtěl jej déle v zármutku nechati; vstal tedy od stolu a odešel do jizby, kde Zoraida se nacházela, již za ruku vzal a spolu s Luscindou, Doroteou a dcerou sudího přivedl. Kapitán byl žádostiv, co farář činiti bude; ten ale také jej druhou rukou uchopil a s oběma před sudího a ostatní kavaléry předstoupiv pravil: Usušte, pane sudí, slzy své; neb to, čeho tak velmi si žádáte, se vyplnilo; tutoť jest Váš šlechetný bratr a zde Vaše šlechetná švakrová: člověk, jejž před sebou vidíte, jest kapitán Viedma a tato zde krásná Mórka, která mu tolik dobrého prokázala. Francouzi, o kterých jsem Vám pravil, v tuto chudobu je přivedli, abyste Vy šlechetnost srdce svého okázati mohl.

Kapitán chtěl bratru okolo krku padnouti, ten ale obě ruce mu na prsa položil a opodál jej pozorovati počal; když však jej poznal, objal ho tak vroucně a ve své blahosti tolik slzí proléval, že větší díl přítomných jeho příklad následoval. Co potom spolu rozmlouvali, city, které na jevo dávali, nelze se domyslit, tím méně popsat. Tu své příhody si vyprávěli, tu oba bratrskou láskou rozplývali, tu sudí Zoraidu objímal a celé jmění své jí nabízel, tu musela ona jeho dceru obejmouti, tu krásná křesťanka a nejkrásnější Mórka opět všecky k radostným slzám pohnuly.

Don Quijote byl na všecky tyto události pozorně patřil, avšak ani slova nepromluvil a všecko to za přízraky dobrodružného rytířstva považoval. Pak jest ujednáno, že kapitán a Zoraida s bratrem do Sevily pojedou a otci o nalezení osvobozeného zprávu dají, aby sňatku a křtu Zoraidinu přítomen býti mohl, protože sudímu nebylo možno, upustit od cesty své z té příčiny, obdržel zprávu, že za měsíc odpluje loďstvo ze Sevily do Nové Hispanie, kteréžto příležitosti opominouti nechtěl. Slovem, každý se radoval s kapitánem nade štěstím jeho a, ješto byla noc již skoro s polovice přešla, umínili si konečně ostatek její odpočinku věnovati.

D. Quijote se nabídl, že bude na stráži státi, aby snad nějaký obr neb potulný zlosyn si neusmyslil, veliký poklad krásy v hradě se nacházející ukrásti. Ti, co již ho znali, projevili mu svou vděčnost a dali zprávu sudímu o podivných vrtoších rytířových, což nemálo jej obveselilo. Sancho Panza byl ten jediný, co byl mrzut, že se tak pozdě spat jde; ustrojil si ale zato také to nejlepší lože mezi všemi, neb na nádobí se svého mezka se položil. Vyplatilo se mu to ale velmi špatně, jak dále se dovíme.

Když dámy do ložnice odešly a páni dle možnosti co nejlépe se uložili, šel D. Quijote a jal se dle svého slibu na stráži státi.

Stalo však se, an svítání již nebylo daleko, že dámy velmi příjemný hlas jakýs zaslechly, který všecky je pohnul, že pozorně poslouchati začaly, zvláště Dorotea, která nebyla ještě usnula a vedle níž Doňa Clara de Viedma, dcera sudího ležela. Nikdo nemohl se domysliti, kdo jest příjemný zpěvák ten, jehož zpěv žádný jiný hlas ani nástroj neprovázel. Někdy se zdálo, jakoby hlas ten ze dvora, někdy zase z konírny přicházel. An takto dychtivě poslouchaly, zaklepal Cardenio na dvéře a pravil: Kdo nespí, ať poslouchá, jak roztomile některý mezkář to zpívá.

My již dlouho posloucháme, pravila Dorotea; Cardenio odešel a poslouchajíc Dorotea se vší možnou pozorností slyšela, že zpěv takto zní: