Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá devátá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá osmá	Kapitola čtyřicátá devátá	Kapitola padesátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá devátá
Podtitulek:	Obsahuje rozumnou rozmluvu jakouž měl Sancho Panza s panem Don Quijotem.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 360–365. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Aha! zvolal Sancho, teď Vás tedy mám; to jest, co jsem chtěl vědět. Teď dejte pozor! Neříká se u nás o člověku nemocném a bídném, který nejí, nepije, nespí a na otázky neodpovídá, že je očarován neb že má uděláno? Z toho soudit můžeme, že ti, kteří nejedí, nepijou, nespí a přirozenou potřebu nevykonávají, očarováni jsou; ne ale ti, kterým se chce to vykonat, co byste právě nyní vy rád učinil, kteří jedí a pijou, když mají co, a na otázky náležitě odpovídají.

Pravda, Sancho, odpověděl D. Quijote; ale již jsem ti řekl, že je mnoho druhů očarování a mohlo se také státi, že během doby mnohé čáry a kouzla se změnily a že očarovaní nyní všecko to vykonávají, co také já dělám, a byť to i dříve nebyli dělali; nemůžem tedy proti panujícímu mravu času čeho namítat, tím méně z toho důkaz bráti. Vím a jsem o tom přesvědčen, že očarován jsem, a toho jest mi dosti k upokojení mého svědomí, kteréž by mně muka způsobilo, kdybych věděl, že očarován nejsem a že v této kleci zbaběle a v zahálce vozit se dávám a tím odjímám pomoc svoji lidem, kteří mého přispění a mé podpory snad právě v tuto hodinu na nejvýš potřebujou.

Přece však, odvětil Sancho, byloby pro větší přesvědčení a upokojení lépe, byste se pokusil ujíti ze svého vězení a já vám slibuju k tomu všechnu sílu vynaložit, abych Vám pomohl; pak dostanete se zase na ušlechtilého Rocinanta, jehož mám taktéž za očarovaného, protože tak melancholicky a smutně se vláčí. Až to bude vykonáno, dáme se znovu na dobrodružství a pakli se nám nezdaří, máme ještě vždycky dosti času vlézti do klece a já Vám slibuju co věrný váš podkoní, že se tam dám s Vámi zavřít, potká-li Vás neštěstí, anebo já nemotorný byl a nebyl uhodl, jak věci s námi se mají.

Učiním, jek pravíš, příteli Sancho, dal D. Quijote za odpověď, a zpozoruješ-li jakou příležitost k mému osvobození, tedy tě ve všem uposlechnu; to ale nahlédneš, jak velice jsi na omylu stran příčiny mého neštěstí.

Mezi tímto hovorem dostal se bludný rytíř se svým zbloudilým zbrojnošem až k místu, kde byli již farář, kanovník i lazebník slezli, aby jich očekávali. Vozka vypřáhl voly a nechal je se pásti v příjemném údolíčku, jehož svěžest ony k požitku zvala, kteří nebyli očarovaní, jako D. Quijote, nýbrž tak rozumní a rozšafní, jako jeho zbrojnoš, kterýž prosil pana faráře, aby dovolil D. Quijotu na chvilku z klece vylézti, poněvadž je nebezpečí, že by vězení ztěžka tak čistým zůstalo, jak se sluší na rytíře, jakýmž jeho pán jest.

Pan farář mu porozuměl a pravil, žeby rád žádosti jeho vyhověl, kdyby se neobával, že by jeho pán, jsa na svobodě, opět nových kousků tropit počal a uprchnul tam, kde by ho člověk nikdy více nenašel.

Ručím za to, že tu zůstane! odpověděl Sancho.

A já taktéž, pravil kanovník, zvláště dá-li nám své rytířské slovo, že se nevzdálí, leč bychom mu dovolili.

Dávám slovo své, pravil na to D. Quijote, kterýž byl vše slyšel, a to tím spíše, an žádný očarovaný člověk, jako já jsem, žádné svobody nemá, aby dělati mohl, co by chtěl, neboť ten, kdo jej okouzlil, může učiniti, že třebas za tři sta let se ani s místa nepohne, a kdyby očarovaný přece utekl, tedy jej může kouzelník v letu chytit; protož mne můžete pustit, bude to i k vašemu dobrému, neboť jestli mne nepustíte, nemohu vám za to státi, aby nosy vaše něco nepříjemného nepocítily, nechcete-li sami se vzdálit.

Kanovník dal si na to od něho ruku podat, ačkoliv měl posud obě svázané, načež jej na rytířské slovo z klece pustili, z čehož on se náramně radoval, vida se opět na svobodě; nejprvé protahoval své oudy a celé tělo, pak šel k Rocinantovi, zaplácal mu na hřbet, a pravil: Nyní doufám v Boha a jeho svatou matku, ty koruno a zrcadlo všech ořů, že budeme oba opět v stavu, jakýž si přejeme, ty pod svým pánem a já na hřbetě tvém, abych kráčel za povoláním, k němuž jsem Bohem na svět poslán. Když to D. Quijote řekl, odešel se Sanchem stranou a navrátil se s ulehčením a s vroucím přáním, aby to vykonati mohli, co mu zbrojnoš jeho poradil.

Kanovník jej pozoroval a divil se jeho neobyčejnému bláznění, an viděl, že cokoliv jiného mluvil, ve všem dobrý rozum na jevo dával a jen tenkráte nerozumně si počínal, když počal mluvit o rytířství, jak již podotknuto. Když se byli usadili, očekávajíce zásoby kanovníka, počal tento soucitem pohnut takto: Jak jest to možno, šlechetný pane, že vás špatné a neprospěšné čtení knih rytířských tak dojalo a rozum Vám tak pomátlo, že se domnívati můžete, jako byste byl zaklen, a jiných podobných věci, které jsou pravdě zcela na odpor? Jak jest to možno, aby člověk domnívati se mohl, že bylo tolik Amadisů a jiných znamenitých rytířů, žo bylo na světě jakých císařů z Trapezuntu a Felixů Marte-ů z Hirkanie, bludných panen, tolik hadů, draků a obrů, tak nesčíslných dobrodružství a zaklínání, bitev a soubojů, všecka ta skvostnost oděvu, tolik zamilovaných princezen a zbrojnošských hrabat, tolik veselých trpaslíků a zamilovaných psaníček a hrdinských žen, slovem tolik nesmyslných věcí, jimiž rytířské báchorky jsou přeplněny? Vyznávám se, když je čtu s myšlénkou, že všecko to je pouhá lež, i pošetilosti ty mně jakés zábavy poskytujou; napadne-li mi však, co to vše je, tedy mrštím každou knihou o zeď a hodil bych ji i do ohně, kdybych jakého v tu chvíli na blízku měl, poněvadž toho trestu v skutku zasluhuje; neboť jsou falešné a podvodné, příčí se přirozenosti, tvoří nové sekty a svádějí nevědomce k jinému způsobu života, protože oni věří všemu, co v nich stojí, ba odvažujou se i hlavy rozumných a cvičených lidí pomáti tak, jak se stalo vám, šlechetný pane; neboť tak daleko to s Vámi došlo, že jste musel do klece býti uzavřen a na káře vežen, jak se dělá jen lvům a tigrům, které se ode vsi ke vsi vozí, aby za peníze se ukazovali. Mějtež přece útrpnost sám nad sebou, vraťtež se v náruč rozumu, užívejtež moudrosti, jakéž Vám nebesa propůjčila, věnujtež šťastné nadání ducha svého čtení, jaké prospěje blahu svědomí a rozmnožení slávy vaší. Pakli Vás ale náklonnost Vaše pobádá ku čtení kněh, jednajících o velikých skutcích a rytířstvu, tedy čtěte v písmu svatém knihu soudců; tam naleznete pravou velikost skutků jak rekovných tak pravdivých. Lusitanie měla Viriatusa, Řím Cäsara, Karthago Hanibala, Řeky Alexandra, Castilie hraběte Fernana Gonzalesa, Valencie Cida, Andalusie Gonzala Fernandeza, Estremadura Diega Garcia de Paredes, Xeres Garci Pereza de Vargas, Toledo Garcilasa, Sevilla Don Manuela de Leon, a čtení rekovných činů jejich bavilo posud největší hlavy, poučilo je, rozohnilo a podivením naplnilo. Takové čtení, milý pane D. Quijote, byloby hodno bystrého rozumu vašeho, jím byste poznal historii, pro cnost byste byl zaujat, v mravech polepšen, stal by ste se udatným bez nesmyslné odvážlivosti, bez zbabělosti a to vše ke cti boží, vám k užitku a ku slávě la Manchi, kde, jak slyším, jste zrozen a odchován.

D. Quijote naslouchal řeči kanovníkově s největší pozorností, a vida, že tento skončil, díval se naň chvíli, a pak pravil: Pozoruju pane, že chcete mně dokázat, že v světě žádných bludných rytířů není, a že všechny knihy rytířské jsou falešné, lživé, škodlivé a státu bezprospěšné a že jsem špatně učinil, když jsem je četl, ještě hůře, že jsem jim věřil, nejhůře ale, že řídě se dle nich,, zvolil jsem si řemeslo bludného rytířstva; neboť upíráte, že by kdy bylo Amadise tak málo bývalo, v Gallii jako v Graecii, jakož i ostatních rytířů, jimiž tyto knihy naplněny jsou.

To jest mé doslovné mínění, jak jste právě řekl, odpověděl kanovník.

Načež pravil D. Quijote: Doložil jste též, že mi knihy ty značnou škodu způsobily, hlavu mi spletly, a do vězení v kleci mne připravily a že by mi lépe prospělo, kdybych četl jiné, lepší knihy, pravdivé totiž věci, ježto by mne potěšily a zároveň poučily.

Tak jest, řekl kanovník.

Já však, odvětil D. Quijote, mám za to, že, je-li kdo bez rozumu a očarován, jest to zajisté jen Vaše Milost, kteráž se odvažuje zavrhovat věci, jakéž veškeren svět za pravé přijal, takže ten, kdo je upírá, trestu zaslouží, jakýž jste vyřknul nad knihami, když se Vám znechutily; neboť tvrditi, že nebylo v světě Amadisa a všech ostatních dobrodružných rytířů, o nichž se píšou celé historie, jest tolik jako tvrzení, že slunce světla nedává, led že nestudí a země nás nenosí; kdož medle na světě směl by koho přemlouvat, že není pravdou vše o infantce Floripě, a Guy-i z Burgundu, o Fierabrasu a mostu v Mantiblu, což se přihodilo za času Karla Velikého? přísahám, že vše tak je pravda, jako že máme nyní bílý den, a je-li to lež, tedy nebylo také nikdy Hektora, Achilesa, nebylo války Trojanské ani dvanácti pairů francouzských, nebylo ani anglického krále Artuše, kterýž posud žije co krkavec a v jehož návrat v říši posud doufají; naposled by se také mohlo říci, že historie o Quarinu Mezquinovi je smyšlená, jakož i o dobytí svatého Grala, dále, že jsou nepravdivé zamilované pletky Dona Tristana a královny Isoty, jakož i Ginevry a Lancelota, a přece jsou posud lidé‚ kteří se pamatujou na Dueňu Quintannonu, nejlepší to číšnici, jakáž kdy žila ve velké Britanii; a to jest tak pravda, jako že se posud pamatujou, když babička moje se strany otcovské říkávala vidouc Dueňu se ctihodnou rouškou; tato, milý vnuku, vypadá tak jako Dueňa Quintannona, z čehož uzavírám, že jí musela znát, neb alespoň obraz její kdys vidět. Kdož by byl ale s to říci, že není pravdiva historie o Petru a krásné Mageloně, an přece do dnešního dne v zbrojnici královské chová se čep, jímžto řízen byl dřevěný kůň, na kterém statečný rytíř povětřím letěl, a kterýžto čep větší jest, nežli náprava vozová? Vedle čepu visí sedlo Babiecy a v Roncesvallesu nalézá se roh Rolandův, větší než notný kůl. Z toho dá se dokázat, že bylo dvanáct pairů, že žil Petr, Cid i jiní podobní rytíři z těch, co táhli na dobrodružství. Není-li tomu tak, tož řekněte raděj, že ani nebylo bludného rytíře statečného Lusitana, Juana de Merla, kterýž táhl do Burgundska, v městě Rasu s udatným panem z Charni se potýkal, kterýž se nazýval Mose Pierre, a později v městě Basileji s Mosem Henri de Remestan bojoval, obě půtky co vítěz opustil a slávou ověnčen byl; jakož i dobrodružství a vyzývání udatných rytířů španělských v Burgundsku, Petra Bardy a Gutiera Quijady (od něhož v rovné čáře z kmene mužského pocházím) kterýž přemohl syny hraběte Sanda Pola. Snad také zapřete, že táhl Don Fernando de Guevara do Německa za dobrodružstvím, kde potýkal se s Jiřím, rytířem to z rodiny vojvody z Austrie. Raděj rcete ještě, že je historie o Suerovi de Quinones pouhý žert, jakož i podnikání Mose Luisa de Faises proti Don Gonzalu de Guzman, rytíři Kastiliánskému, kromě jiných velikých činů křesťanských rytířů této země a jiných říší, které jsou tak pravé a pravdivé, že opakovat musím ještě jednou, o tom, kdo by to upírati mohl, že jest veškerého rozumu a rozvahy zbaven.

Kanovník ustrnul nad touto směsicí pravdy a lži z úst D. Quijotových, přitom se divil neobyčejné zběhlosti, jakouž při všem projevoval a kteráž se k bludnému rytířování hodila, i odpověděl: Nemohu upřít, pane D. Quijote, že by mnohé, co jste právě mluvil, pravda nebylo, zvláště co se týče bludných rytířů španělských; ale nemohu tomu dáti víry, že by vše pravda bylo, co o nich vypravuje arcibiskup Turpin; pravdivého na tom jest, že to byli rytířové, ježto si zvolili králové francouzští, a kteří se proto pairy nazývali, poněvadž cností, šlechetností a udatenstvím všickni si rovni byli, aneb dle zařízení jejich rovni si býti měli, a takž to byl řád, jako máme za našich časů řády San Jago a Calatrava, neboť od nich se žádá, aby byli šlechetní, cnostní, udatní a vznešení rytíři, a jak je nazýváme nyní rytíři san Jago aneb Alkantara tak jmenovali se tenkráte rytíři dvanácti pairů; neboť válečný tento řád pozůstával z dvanácti stejných mužův. Že Cid žil, jest tak málo pochybnosti, jakože byl Bernardo del Carpio, myslím jen, že k činům, jakéž vykonali, mnoho jest přidáno. Co se onoho čepu hraběte Petra dotýče, kterýž visí vedle sedla Babiecova v královské zbrojnici, tož vyznat musím, že jsem tak nevědomý či krátkozraký, že jsem ho tam neviděl, přes to všecko, že by tak veliký byl, jak jej popisujete.

Však nalézá se tam přec beze vší pochyby, odpověděl D. Quijote, a na důkaz pravdy vám povím, že je uschován v koženém pouzdře, aby mu prach neuškodil.

Možná, odpověděl dále kanovník; ale při svém čestném úřadu nemohu si zpomenout, že bych jej byl viděl. Než dejme tomu, že tam vskutku je, tedy přece nejsem povinen věřiti pověstem o toliku Amadisech a těch ostatních tlupách rytířských, o nichž ty povídky kolujou, neníť to také příčinou, aby muž, tak počestný, jako jste vy, nadaný tolika vlohami a tak šťastným rozumem, za pravdu měl všechny ty přepjaté pošetilosti, jakož je všecko co v těch nerozumných knihách rytířských psáno jest.