Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá šestá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá pátá	Kapitola čtyřicátá šestá	Kapitola čtyřicátá sedmá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá šestá
Podtitulek:	O znamenitém dobrodružství s pochopy a náramné zuřivosti našeho milého rytíře D. Quijota.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 339–345. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

Zatím co D. Quijote takto mluvil, hleděl farář poučiti pochopy, že jest D. Quijote pomatených smyslů, jakož z jeho činů a slov viděli, a aby od svého předsevzetí upustili a jej nezatykali a nebrali, protože by jako blázna brzy opět jej propustiti museli. Ten, co měl rozkaz zatykací, odpověděl na to, že není jeho úkolem, o D. Quijotově nerozumu souditi, nýbrž to vykonati, co mu od jeho představeného jest nařízeno a jen když bude jednou zatknut, ať si ho třistakráte propustí.

Vy však přece, pravil farář, jej tentokráte s sebou nevezmete a on také, jak vím a vidím, nedá se odvésti.

Slovem, farář uměl tolik důvodů uvésti a D. Quijote nadělal tolik bláznovství, že by pochopové ještě většími blázny byli bývali, kdyby jeho nerozum nebyli nahlédli; uznali tedy za dobré se upokojiti, ano mimo to i pokoj mezi lazebníkem a Sanchem Panzou zjednati se přičinili, neb ti posud ještě s velikou horlivostí se svářili. Konečně co členové spravedlnosti vyrovnali všecko a vystoupili co rozsudí, takže obě strany, třeba by nebyly se spokojily, přece trochu se ztišily, neb oni sice burdy nikoliv ale podpínky a ohlavce si vyměnily; a co Mambrinovy přílby se týkalo, zaplatil farář potají, že D. Quijote ničeho nepozoroval, osm realů za bradýřskou mísu, načež mu lazebník kvitanci dal, že všech práv k ní od nynějška na všecky příští časy se vzdává.

An tyto obě pře, co nejhlavnější a nejvážnější, jsou srovnány, nezbývalo nic jiného, než aby oni tři služebníci D. Luisovi v to svolili, že domů se navrátí, kdežto čtvrtý zde zůstane a D. Fernanda na jeho cestě provázeti bude. Ješto ale příznivý osud a šťastná náhoda počaly lámat hráze a usnadňovat překážky ku prospěchu milujících a hrdin v hospodě se nalézajících, chtěli konečně všemu dáti šťastný výsledek, nebo služebníci svolili úplně k žádosti D. Luisově, z čehož D. Klara tak velice byla potěšena, že každý, kdo v tu chvíli na ni pohlédnul, musel radostné pohnuti srdce jejího na tváři jí viděti. Zoraida, ačkoliv všemu, co se dálo a co viděla, dobře nerozuměla, dílem se radovala, dílem rmoutila, jak totiž na druhých to viděla, obzvláště na svém Španělovi, na kterého neustále oči i duši svou měla obrácené. Hospodský, který si dobře všimnul, jak znamenitou náhradu byl farář lazebníku dal, žádal řad na D. Quijotu a náhradu za škodu na vacích a vínu, přísahaje, že nedá Rocinantu ani Sanchovu dobytčeti z hospody odjeti, dokud nebude do posledního halíře zaplacen. Vše to farář upokojil, a D. Fernando zaplatil, ač též sudí s velikou ochotou k zaplacení se nabízel, a tímto způsobem všickni se upokojili a smířili, takže hospoda již nebyla podobná svárlivému táboru Agramantovu, jak byl D. Quijote pravil, nýbrž byla samý mír a pokoj jako za časů Oktavianových. A za to vše náležely díky, dle všeobecného mínění, veliké výmluvnosti pana faráře a nevyrovnané štědrotě D. Fernanda.

Vida tedy D. Quijote se sprostěna a zbavena všech různic, jak zbrojnoše svého Sancha, tak svých vlastních, myslil, že bude dobře nastoupenou cestu dále konati a ukončiti ono znamenité dobrodružství, ku kterému jest byl povolán a vyvolen a tudy s odhodlanou myslí před Doroteou na kolena padl. Ona nedopustila, aby slova promluvil, dokud nevstane, načež on uposlechnuv jí a postaviv se na nohy pravil: Jest všeobecné přísloví, spanilá slečno, že jest přičinlivost matkou štěstí a ve mnohých a vážných věcech okázala zkušenost, že snažný člověk i pochybné podniknutí k šťastnému výsledku přivedl; avšak nikde jinde není tato pravda patrnější, než ve věcech válečných, kde rychlost úmysl nepřítelův předstihne a vítězství má jisté dříve ještě, než protivník k obraně byl se připravil. To pravím proto, vznešená a slavná paní, protože se mi zdá, že delší trvání ve hradě tomto není k našemu prospěchu, ano i škodu nám přinesti může, jakož budoucně seznáme; neb kdo může říci, že Váš nepřítel, obr, tajnými a pilnými vyzvědači se nedověděl, že jedu jej zahubit, a on tím času a místa získá, aby v nějaké nedobytné tvrzi anebo pevnosti se uzavřel, takže všecka má snaha a statečnost mého nepřemožitelného ramene toliko málo proti němu pořídí. Musíme tedy, paní moje, píli svou jeho zámyslům předejíti a záhy s Pánembohem odjeti; neboť nesluší se, aby Vaše Výsost déle meškala a mne ještě déle zdržovala, bych Vašemu nepříteli v tvář pohleděti mohl.

Tu umlkl D. Quijote a ničeho dále neříkal pokojně odpověď krásné infantky očekávaje. Ona s vážnou tvářností a jeho způsobem takto mu odpověděla: Děkuju Vám velice, pane rytíři, za touhu, kterou jevíte mi v mé veliké nouzi přispěti, jakož se sluší na rytíře, jemuž uloženo jest, sirotky v bídě postavené ochraňovati; dejž mi Bůh, aby moje i Vaše žádost se vyplnila, byste uviděl, že jest vděčných žen na světě. Co mého odjezdu se týče, nechat záhy se stane, neb moje touha po něm jest tak mocná, jako Vaše; Vám náleží úplně vůle moje, neb odevzdavši Vám ochranu své osoby a svěřivši Vašim rukoum dobytí své někdejší hodnosti, nesmím nikdy tomu býti na odpor, co moudrost Vaše za dobré uznává.

S Pánembohem, pravil D. Quijote; an panovnice takto se ponižuje, nezanedbám příležitosti, abych ji mohl povýšiti a na trůn, právem jí náležející, posaditi. Odjeďme tedy hned, nebo mne země již pod nohama pálí a váhati jest nebezpečno; a ješto nebyla nebesa ničeho stvořila, ani peklo zplodilo, co by mne lekati a děsiti mohlo, osedlej, Sancho, na ručest Rocinanta, připrav svého osla, jakož i mimochodníka královnina a my s hradním a pány těmito se rozloučíme a hned na cestu se vydáme.

Sancho, jenž byl přítomen, vrtěl hlavou a pravil: Ach milý pane, račte mi dovoliti, ve vsi stala se kaňka, kteréby člověk ani ve snu nebyl se nadál.

A co za kaňku se mohlo stát, a v které vsi a kterém městě na světě, kteráby by mi mohla býti na škodu, ty sprosťáku?

Bude-li V. Milost se horšit, odpověděl Sancho, tedy budu mlčet a raději to neřeknu, ač bych jakožto dobrý zbrojnoš a věrný služebník pánu svému to pověděti měl.

Řekni si, co chceš, odvětil D. Quijote, jen když slovy svými nechceš mi strach udělat, nebo pakli ty se bojíš, jednáš, jak na tě sluší, a když já se nebojím, jednám jak na mně přináleží.

To není nic takového, Bůh je můj svědek, odpověděl Sancho Panza, nýbrž jenom to, že jistě vím, ano, že jsem sám to viděl, že ta samá dáma, která za královnu veliké říše mikomikonské se vydává, jí tak není, jako moje matka jí nebyla, nebo kdyby jí byla, jistě by pořád, jek jen člověk hlavou nebo zády se obrátí, s tím člověkem se nelízala.

Na tato slova Sanchova zarděla se Doňa Dorotea studem, nebo v skutku manžel její, D. Fernando, byl několikráte rty svými zaslouženou mzdu za svou lásku si vzal, což Sancho zpozoroval a tudy myslil, že to spíše nějaké záletnici, než královně veliké říše přísluší. Nemohla a nechtěla ale Sanchovi ničeho odpověděti, nýbrž nechala jej dále mluviti a on pravil dále: Já to povídám, jenom proto, pane, aby, když již jsme všecky cesty a stezky prodělali, špatných nocí a ještě horších dnů přestáli, posléz ovoce naši práce neklidil někdo, který zde v hospodě sedí; pročež není tak velmi naspěch, sedlati Rocinanta a osla a mimochodniky vypraviti, neboť lépe, když zde zůstaneme, budeme jíst a pít a kurev ke všem čertům necháme.

Probůh, jak ukrutný vztek popadl D. Quijota, když tato nestydatá slova od svého zbrojnoše slyšel! Ano on tak se dopálil, že hlasem zajíkavým a koktavým, při čemž blesky z očí mu sršely, pravil: I ty hanebný sprosťáku, ty špatný chlape, nestydo a hlupáku, brepto, utrhači, opovážlivče, zlolájce a tlučhubo! Ty se opovažuješ u mé a těchto vznešených dám přítomnosti taková slova mluviti a opovážil jsi se takové hanebnosti a urážky ve své pitomé kotrbě si mysliti? Jdi mi s očí, ty netvore, ty sklade lží, skříně lstí, sklepe špatností, vynálezce nešlechetnosti, rozšiřovateli pošetilostí, nepříteli slušnosti osobám královským povinné: jdi mi s očí a nepřicházej více přede mne pod trestem hněvu mého; a řka to, stáhl obočí, nadmul tváře a koule očima na vše strany strašně pravou nohou na zem dupnul, vše na znamení, že strašný hněv v útrobách jeho zuřil. Na tato slova a zuřivé počínání pojala Sancha také taková hrůza a úzkost, že si přál, aby země pod nohama mu se otevřela a jej pohltila; nevěděl si jiné pomoci, než že rychle se obrátil a od rozhněvaného pána svého odešel.

Rozšafná Dorotea ale, která D. Quijotovu povahu již dostatečně byla poznala, pravila, aby hněv jeho ukrotila: „Nehoršte se, pane rytíři truchlivé podoby, že Váš zbrojnoš takových pošetilostí promluvil, neb snad bez příčiny toho neučinil, a také nelze do jeho poctivosti a křesťanské svědomitosti se domýšleti, že by falešné svědectví vydal; spíš za to třeba míti, beze všeho podezření proti němu, že, jakož dle Vašeho míněni, pane rytíři, všecko v tomto hradě jest očarováno, může také býti, že Sancho tímto ďábelským působením skutečně viděl, o čem na ujmu mé cti vyprávěl.

Svrchovaný všemohoucí Bůh je svědek, zvolal D. Quijote, Vaše Výsost výborně uhodla; nějaký zlý přelud musel tomu chuďasovi na oči vstoupit a okázat mu, co bez kouzel nikdy uviděti nemohl; neb já znám poctivost a nevinnost ubohého troupa toho a vím velmi dobře, že není s to, proti někomu křivé svědectví vydati.

Tak to jest, pravil D. Fernando, a tedy musíte mu také Mst. pane D. Quijote odpustit a zase v náruč své lásky jej přijmout, sicut erat in principio, dříve než takovéto přeludy mozek jeho opanovaly.

D. Quijote odpověděl, že mu odpouští, a farář šel Sancha hledat, který pokorně přišel, klekl a pána svého o ruku prosil; on mu ji dal, Sancho ji políbil a on dávaje mu své požehnání pravil: Nyní zajisté nahlížíš, Sancho, milý synu můj, co jsem ti již kolikrát pravil, že v tomto hradě všecky věci toliko čarami se dějou.

Já to také myslím, pravil Sancho, až na tu houpačku, která docela přirozeným způsobem se děla.

Ani tomu nevěř, odpověděl D. Quijote; neb kdyby to tak bývalo, byl bych tě již tehda anebo také nyní pomstil; avšak nebylo mi to ani tenkrát ani nyní možno, protože jsem nikoho neviděl, na němž bych byl za tvé ublíženi se pomstiti mohl.

Všickni chtěli věděti, co to s tou houpačkou bylo, a hospodský ochotně a zevrubně o Sanchově lítačce jim povídal, při čemž všickni se smáli a Sancho již dopalovati se začínal, kdyby pán jeho znova ho nebyl ujistil, že vše to čáry byly; Sanchova pošetilost nebyla ale přece taková, aby byl něčemu jinému věřil, než že to jednoduchá, přirozená věc byla a že jej lidé z masa a kosti a nikoliv duchově vyhazovali, jak pán jeho pravil a mu namluviti chtěl.

Byly již dva dni minuly, co tato celá vznešená společnost v hospodě se zdržela, a zdálo se jim všem, že již je čas odtud odjeti. Počali k tomu se chystati, aniž bylo Dorotei a D. Fernandu třeba, D. Quijota až do jeho dědiny provoditi a lest o osvobození mikomikonské princezny provésti; nýbrž jak farář a lazebník si přáli, jest to tak zařízeno, že jej s sebou vzíti mohli, aby v dědině jeho opět k zdravému rozumu jej přivésti mohli. Smluvili se totiž s jedním volákem, který náhodou tamtudy jel, že jej následujícím spůsobem na vůz naloží a odveze. Udělali jakousi klec z latí, která tak prostranná byla, že D. Quijote pohodlně do ní se vejíti mohl; a D. Fernando, jeho průvodčí a služebníci D. Luisovi spolu s pochopy a hospodským, pokryli si na farářův návod oblíčeje a zohyzdili je, jeden tak, druhý jinak, že D. Quijote je za docela jiné lidi míti musil, než byli ti, jež v hospodě byl viděl. Na to se odebrali ve vší tichosti tam, kde D. Quijote po svých rvačkách utrmácen spal; přistoupili k němu, an takového přepadení v pokojném a bezpečném spánku ani se nenadál, a svázali mu ruce a nohy tak pevně, že když leknutím se probudil, jimi ani pohnouti nemohl a nic jiného dělati, než se diviti a žasnouti nad neobyčejnými podobami, které tu před sebou viděl. I přišlo mu hned na mysl, co mu jeho pomatená obrazotvornost vždycky na ni přiváděla, že všecky tyto postavy jsou duchové, které v okouzleném hradě se zdržujou, a že on též jest očarován, jelikož ani sebou hnouti ani se brániti nemůže. Vše to stalo se tak, jak byl farář, strůjce tohoto kousku, již napřed byl věděl. Jenom Sancho podržel svůj rozum a nikoliv se nezměnil, scházelo mu sice toliko málo, že tak jako pán jeho se nerozstonal; znal přece ale všecky tyto zakuklené osoby, však neopovážil se, ústa otevříti a umínil si, očekávati, co asi vypadne z tohoto přepadení a jetí pána jeho, který také ani nemukal, nýbrž na konec svého osudu pomýšlel, jenžto byl ten, že jest klec přinešena a on do ní vstrčen, načež prkna tak pevně přibili, že toliko stěží bylo je vyraziti. Na to vzali jej na ramena a když z komory odcházeli, slyšeli strašlivý hlas, jak jen co nejstrašněji lazebník, nikoliv ten s burdou ale ten druhý, jej vydati byl s to, řkoucí: O rytíři truchlivé podoby, nepřipouštěj si toho svého zajeti příliš k srdci, neb musí takto se státi, abys tím dříve vyvedl dobrodružství, jež s velikou silou svou jsi byl podniknul, ano bude vyvedeno, až zuřivý lev mancheský s bílou holubicí tobosskou v jedno se spojí a vznešenou šíji svou v jemné manželské jho skloní, z kteréhožto neslýchaného sňatku narodí se na svět statečné potomstvo, které šlechetného otce svého v odvážných činech bude následovati, což se stane dříve ještě, než pronásledovník prchající nymfy jasná zhvězdění ve svém přirozeném a rychlém běhu proletí. Ty ale, nejšlechetnější a nejposlušnější zbrojnoši, který byl kdy meč za pásem nosil, vousy v tvářích a čich v nose míval, nelekej se; nermuť se, že na své vlastní oči výkvět dobrodružného rytířstva odvážeti vidíš; nebo záhy, bude-li tvůrci tohoto světa se líbiti, staneš se vznešeným a slavným, že sám nebudeš moci se poznati, a nepřijdou na zmar sliby, jež velikomocný velitel tvůj byl ti dal. Zvěz tedy od moudré Lžimíry, že ti mzda tvá bude vyplacena, jakož skutečně uvidíš. Kráčej nyní statnému, očarovanému rytíři v zápětí, neb vy oba musíte pohromadě zůstati a ješto mi není dáno více pověděti, provoď Vás Bůh a já jdu zase tam, kde jsem dobře povědom.

Ku konci věštby své pozdvihl svůj hlas tak silně a dal mu znenáhla tak jemné zvuky doznívati, že i ti, kteří o žertu tom věděli, přišli v pokušení, co slyšeli, za skutečnou pravdu míti.

Uslyšev D. Quijote tuto věštbu, jest v srdci svém potěšen, nebo v tu chvíli celý význam její pochopil, že totiž mu se připovídá, kterak ve svatý a řádný sňatek s milovanou Dulcineou svou vstoupí, z jejíhož požehnaného lůna plémě, totiž synové jeho, na svět vyjdou, kteří věčnou slávou Manchanů se stanou. A protože tomu pevně a jistotně věřil, pozdvihl hlas svůj a s hlubokým povzdechem pravil: O ty, buď si kdokoliv, jenž tuto šťastnou věštbu mi zvěstuješ, vyslyš prosbu mou a požádej věhlasného čaroděje, který mne střeží a ochraňuje, aby mi nedal zahynouti v tomto vězení, ve které nyní jsem odvážen, dokud onen radostný a slavný slib, jejž právě nyní jsem slyšel, na mně nebude splněn; stane-li se to, budu trýzeň tohoto vězení za slávu, tyto řetězy za radost, a nosidla, ve kterých se nacházím, nikoliv za tvrdé bojiště považovati, nýbrž za měkké podušky a šťastné lože svatební. Co útěchy Sancha Panzy, mého zbrojnoše, se týče, důvěřuju tolik v jeho šlechetnou mysl, že mne ani v mém štěstí ani v neštěstí neopustí; neb kdyby i jeho vinou neb mým zlým osudem bylo mi nemožno, dáti mu ostruh neb něco jiného takové ceny, jak jsem mu byl slíbil, nepřijde přece nikdy aspoň o svou mzdu, protože jsem v poslední své vůli, kterou mám hotovou, ustanovil, co má dostati, nikoliv jakby mnohé a výtečné služby jeho zasluhovaly, nýbrž jak jen mi možno bude.

Sancho se zdvořile poklonil a obě ruce mu políbil, nebo nemohl jej toliko za jednu vzíti, protože byly svázány. Zároveň vzali duchové klec na ramena a na káru ji naložili.