Don Quijote de la Mancha/Díl první/Kapitola čtyřicátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl první Miguel de Cervantes
Kapitola čtyřicátá třetí	Kapitola čtyřicátá čtvrtá	Kapitola čtyřicátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtyřicátá čtvrtá
Podtitulek:	Pokračuje se o neslýchaných příhodách v hospodě.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl první. Praha : I. L. Kober, 1866. s. 326–332. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Bojislav Pichl
Licence překlad:	PD old 70

V skutku dělal D. Quijote takový křik, že hospodský rychle vrata otevřel a celý uděšen vyběhl se podívat, kdo to tak křičí, což i ostatní z hospody učinili. Maritornes, která byla již od téhož křiku se probudila, pomyslila si hned, co asi to jest; vyběhla k vikýři a, aniž kdo toho pozoroval, provaz, na kterém D. Quijote visel, odvázala, načež on hned na zem spadl, před očima hospodského a cestujících, kteří přišedše k němu, se tázali, co mu je, že tak náramně křičí. On slova neodpověděv sundal si provaz s ruky a postaviv se na nohy vsedl na Rocinanta, navlékl si štít, založil kopí a hodný kus do pole poodjev v klusu opět se obrátil a pravil: Kdokoliv řekne, že jsem byl právem očarován, tomu a dovolením slečny princezny Mikomikony lhářů nadám a na souboj ho vyzvu. Nově příchozí těmto slovům D. Quijotovým se podivili; avšak hospodský je z tohoto podivení vyvedl, pověděv jim, kdo jest D. Quijote a že to nic neznamená, ješto jest rozumu zbaven. Oni se tázali hospodského, nepřijel-li do hospody té jakýs hoch as patnáctiletý, který za mezkáře je přestrojen a tak vypadá, při čemž milovníka Doňy Kláry úplně popisovali. Hospodský odpověděl, že jest tolik lidu v hospodě, že ani si nevšimnul toho, po kterém se ptají. Avšak jeden z nich byl kočár, v kterém sudí přijel, uviděl a pravil: Zde musí bez pochyby být; neb to jest kočár, za kterým prý on jede; zůstaň jeden z nás u vrat a ostatní ať ho jdou hledat; mimo to byloby také dobře, kdyby jeden z nás celou hospodu obcházel, aby nám přes zeď neutekl.

Tak se stane, odpověděl jeden z nich, načež dva do hospody vešli, jeden u vrat stát zůstal a druhý obcházeti šel, což vše, když hospodský viděl, nemohl se domysliti, nač takových nástrah dělají, ačkoliv přece se domníval, že hledají mladíka, jejž mu byli popisovali. Již v tu chvíli počalo se dníti a z té příčiny, jakož i na povyk, jejž byl D. Quijote způsobil, byli všickni se probudili a vstali, zvláště Doňa Klára a Dorotea; neboť jedna leknutím, že její milenec tak jest blízko, a druhá toužebností jej spatřit byla jen špatně této noci spáti mohla.

D. Quljote, jenž viděl, že nikdo z oněch čtyr pocestných naň nedbá, aniž na jeho vyzvání odpovídá, div zoufalstvím a zlostí nepuknul a se nevztekl a kdyby zákony rytířstva toho byly dovolovaly, aby dobrodružný rytíř v nové podniknuti dáti se směl, když byl slovem se zavázal, v žádné se nepouštěti, dokud první nevyvedl, bylby do všech se dal a proti jich vůli k odpovědi je donutil; ješto ale myslil, že nemůže a nesmí nic nového podstoupiti, dokud Mikomikonu v království její neusadí, mlčel a očekával, kam asi počínání těch pocestných směřuje.

Jeden z nich nalezl hocha, jejž hledali; spal vedle jednoho mezkáře a nenadál se, že by jej někdo hledal, tím méně nalezl. Chopiv jej za rameno pravil; Věru, pane D. Luis, jak dobře vám a vašemu stavu se hodí tento oděv váš a lože, na kterém vás nalézám, péči, s kterou máti Vaše vás vychovala. Hoch si protřel ospalé oči a chvíli se díval, kdo ho to drží, načež, když seznal, že to jest služebník jeho otce, tak se uleknul, že nebyl s to, hodnou chvíli slova promluviti. Služebník mluvil dále: Nyní není jiné pomoci, pane D. Luise, než poslechnouti a domů se vrátit, nechcete-li totiž, aby Váš otec, náš pán, na onen svět se odebral; neb nelze nic jiného očekávati od žalosti, kterou Vaše ztráta mu působí.

Ale, kterak se dověděl můj otec, pravil D. Luis, že jsem se dal touto cestou a v tom obleku?

Jeden studující, odpověděl služebník, kterému vy jste své myšlénky sdělil, mu to vyzradil, pohnut žalostí otce vašeho nad odjezdem vaším, a na to on hned čtyry služebníky vás hledat vyslal. My všickni jsme tu Vám k službám a tak povděčni, že ani vypověděti nelze, šťastné zprávě, kterou mu přineseme, že Vás opět uzří jeho oči, které tak velmi vás milujou.

To se stane, bude-li mi se líbit, aneb bude-li Bůh chtít, odpověděl D. Luis.

Což jiného může Vám se líbit aneb Bůh chtít, než abyste s námi domů se navrátil? Nic jiného nebude možno.

Vše, co oni dva mluvili, slyšel mezkář, který byl s D. Luisem spal; vstal tedy a pověděl D. Fernandu, Kardeniovi a ostatním, jenž byli již se oblekli, co se stalo, a že služebník mladíka donem jmenuje, co spolu mluvili, že jej chce do domu otcova zpět přivésti a jak hoch proti tomu se brání. No to, co o něm nyní slyšeli a seznavše jeho krásný hlas, jimž dobrá nebesa jej byla obdařila, byli všickni velice žádostivi, lépe se dověděti, kdo jest, a též, kdyby snad nebezpečí mu hrozilo, mu přispěti; odebrali se tudy tam, kde on se svým služebníkem posud ještě se hádal, a potýkal. Též Dorotea byla ze své ložnice vyšla a uděšená Doňa Klára za ní; Dorotea zavolala Kardenia stranou a vypravila mu zcela stručně příběh zpěvákův, načež on jí zase pověděl, co mezi mladým člověkem tím a služebníky jeho otce, kteří jej nalezli, se událo; nemohl ale tak zticha to povídati, aby nebyla mohla to slyšeti Doňa Klára, které tak velice se to dotklo, že, kdyby Dorotea nebyla přiskočila, ona na zem bylaby sklesla. Kardenio radil Dorotei, aby opět do své ložnice se vrátili, že on vše zprostředkuje; ony jeho rady uposlechly.

Již byli všickni čtyři, co D. Luise hledali, uvnitř hospody a jej obstoupili, přemlouvajíce jej, aby bez odkladu hned domů se vrátil a otce svého potěšil. On odpověděl, že toho na žádný způsob učiniti nemůže, dokud neukončí záležitost, od které jeho život, jeho čest a duše závisí. Na to se ho služebníci chopili a pravili, že bez něho nižádným způsobem nepojedou a jej s sebou vezmou, ať si chce anebo ne.

Toho nedokážete, odpověděl D. Luis, nebudete-li chtíti mou mrtvolu s sebou odvléci; odveďte si mne, jakkoliv chcete, budu vždy bez života.

Teď byli již skoro všickni, co jich bylo v hospodě, k hádce té se dostavili, jmenovitě Kardenio, D. Fernando, jeho soudruzi, sudí, farář, lazebník a D. Quijote, který myslil, že hrad již jeho stráže nepotřebuje. Kardenio, který příběh mladíkův již znal, tázal se těch, jenž jej odváděti chtěli, co jest příčinou, že jinocha proti jeho vůli odvésti chtějí? To jest příčinou, pravil jeden z oněch čtyr, že chceme život navrátit jeho otci, který nad odchodem kavalíra toho jest v nebezpečí smrti.

Na to pravil D. Luis: Netřeba nikomu o mne se starati, já jsem člověk svobodný a půjdu domů, až budu chtít, aniž dám jakým násilím se donutit.

Tedy dejte svým rozumem se donutit, pravil onen služebník, a není-li on dosti silný, jsme my dosti mocni a dokážeme, proč jsme přišli a co naší jest povinností.

Uvažme tu věc, jak náleží, pravil na to sudí. Člověk onen ale, jenž co souseda domu svého jej znal, odpověděl mu: Neznáte V. Milosti, syna svého souseda, který z domu otce svého uprchnul v obleku, který na jeho stav tak málo se sluší, jak sám viděti můžete?

Na to sudí naň pozorněji pohlédl, poznal jej a obejmuv ho pravil: Co je to za dětinství, pane D. Luise, anebo co za důležité příčiny, které vás mohly pohnouti, že sem přicházíte v takovém obleku, který tak málo s vaším stavem se srovnává?

Mladíkovi vstoupily slzy do oči a on nebyl s to ničeho odpověděti sudímu, který oněm čtyrem pravil, aby se upokojili, že vše dobře vypadne, a vzav na to D. Luise za ruku stranou s ním odešel, otázat se ho, proč na tuto cestu byl se vydal.

Zatím co on ty a ony otázky mu dával, povstal ve vratech hospody veliký křik, jehož příčinou bylo, že dva hosté, kteří tu noc zde byli spali, když viděli, že všecko jen o to dbá, co as oni čtyři hledají, si umyslili odejíti bez zaplacení dluhu svého; však hospodský, který více si všímal své živnosti, než záležitostí jiných, je popadl právě, když ze vrat vycházeli, žádal na nich svůj plat a vytýkal jim špatný úmysl jejich takovými slovy, že oni pěstěmi mu odpovídat museli. I dali se tak do něho, že ubohý hospodský nevyhnutelně musel do křiku se dáti a o pomoc volati. Hospodská a dcera její viděli, že má D. Quijote ze všech nejméně co dělat a nejspíše ku pomoci jíti může, pročež mu pravila dcera hospodské: Pomozte V. Milosti, pane rytíři, pro cnost, kterou Bůh vás byl obdařil, ubohému otci mému, nebo ti zlí lidé do něho mlátí jako do snopu.

Načež odpověděl D. Quijote s velikou mírností a vlídností: Krásná panno, Vaši prosbu nelze nyní nikoliv splniti; neb není mi dovoleno, podniknouti nějaké nové dobrodružství, až jedno jiné vykonám, k němuž slovem svým jsem zavázán; co ale státi se může, abych Vám k libosti učinil, záhy se dovíte. Běžte rychle k svému otci a řekněte mu, aby v této bitce podle možnosti se držel a přemoci se nedal, dokud já od mikomikonské princezny dovolení si nevyžádám, abych směl v této nesnázi mu přispěti; neb dá-li mi ona je, můžete býti ubezpečena, že jej z ní vytrhnu.

To na mou duši, zvolala Maritornes, která při tom stála, než vy to dovolení dostanete, bude můj pán již na onom světě.

Popřejte mi, slečno, abych o toto dovolení směl žádati, odpověděl D. Quijote; nebo pak to nebude pranic škodit, bude-li on již na onom světě, neb já jej vzdor celému světu tomuto tam odtud nazpět přivedu, aneb aspoň jej na oněch, jenžto ho tam poslali, takovým způsobem pomstím, že mu více, než řádného zadostučinění se dostane.

A hned na to poklekl před Doroteou na kolena a slovy rytířskými a dobrodružnými žádal, aby její Výsost ráčila mu dát dovolení, by mohl ku pomoci přispěti kastelánu hradu toho, který u veliké tísni se nachází. Princezna mu s velikou ochotou přivolila, a on hned na to navléknul si na ruku svůj štít a položiv ruku na meč do vrat hospody spěchal, kde posud ještě oni dva hostě hospodského trýznili. Avšak jak mile tam přišel, zarazil se a zůstal státi, ačkoli Maritornes a hospodská naň volali, proč váhá a jejímu pánu a manželi nepřispěje.

Já váhám, pravil D. Quijote, protože mi není dovoleno, chopiti se meče proti lidu zbrojnošskému; avšak zavolejte mi sem mého zbrojnoše Sancha, neb jemu tato obrana a pomsta přináleží.

To se ve vratech hospody dělo a pořád tam ještě štilce a pohlavky v hojnosti lítaly, vše ku škodě hospodského a k zlosti Maritornesy, hospodské a dcery její, kteréžto div si nezoufaly nad zbabělostí D. Quijota, nad bídou manžela, otce a pána svého.

Avšak nechme ho tam, neb on se najde někdo, kdo mu pomůže, a nestane-li se to, ať podruhé nedává se do něčeho, kde síla jeho nevystačí; odejděme asi padesát kroků odtud a podívejme se, co odpověděl D. Luis sudímu, jejž jsme zůstavili tázajícího se po příčině jeho pěšího příchodu a tak sprostého obleku. Hoch jej na to chopil silně za ruce, jakoby na znamení, že jakýs veliký bol mu srdce svírá, a prolévaje hojných slzí mu pravil: Pane, nemohu Vám více pověděti, než že od toho okamžiku, co mi nebesa popřála a naše sousedství příležitosti poskytlo, slečnu Doňu Kláru, vaši dceru, spatřiti, jsem ji paní své vůle učinil a pakliže vy, můj skutečný pane a otče, nebudete proti tomu, míním ji ještě dnes svou chotí učiniti. Pro ni jsem opustil dům svého otce, pro ni oblekl jsem tento šat, abych mohl ji následovati, kamkoliv se obrátí, jako šipka svůj terč, neb jako morský plavec svou hvězdu severní. Ona neví o mé touze ničeho více, než co mohla několikráte zpozorovati, vidouc z dáli mne plakati. Vy, pane, znáte bezpochyby bohatství a urozený stav mých rodičů a víte, že jsem jejich jediný dědic, a myslíte-li, že to dostačí, abyste mne úplně šťastným učiniti mohl, přijměte mne hned za svého syna; neb mělliby otec můj jiného býti mínění a tohoto štěstí mého ne dosti dbáti, má čas více moci a dovede změniti a zrušiti vice, nežli vůle lidská.

Těmito slovy ukončil zamilovaný hoch řeč svou a sudí byl pln udivení dílem nad rozumným způsobem, kterým Don Luis svůj úmysl vyjevil, dílem protože octnul se v stavu, kde nevěděl, jak má rychle se rozhodnouti; neodpověděl tedy nic více, než aby se upokojil, a hleděl jeho služebníky přiměti, aby ho ještě tohoto dne neodváděli, ješto prý tím času se získá k uvážení, jak dá vše nejlépe se zaříditi. D. Luis mu líbal ruce a poléval je slzami, takže by kamenné srdce bylo se obměkčilo, tím spíše srdce sudího, člověka to rozumného, který nahlížel, jak výhodný pro jeho dceru sňatek ten by byl, kdyby totiž možno bylo, dosíci ho s přivolením Luisova otce, který, jak mu známo bylo, vznešený úřad synu svému opatřiti hleděl.

Zatím byli hosté s hospodským mír učinili a sice více na D. Quijotovu přímluvu nežli hrozbu; zaplatili všecko a služebníci D. Luisovi čekali nyní toliko na konec rozmluvy se sudím a na rozhodnutí svého pána, an ďábel, který nikdy nespí, spískal, že v tu chvíli do hospody přišel lazebník, kterému D. Quijote přílbu Mambrinovu a Sancho burdu s osla byl vzal a za své vyměnil. Lazebník ten vtáhl svého osla do chléva, spatřil tam Sancha Panzu, který právě na své burdě něco spravoval, a jak mile jej zočil a poznal, opovážil se následujícími slovy naň se obořiti:

I ty zloději, tu tě mám! Dáš mi mou mísu a burdu se vším nádobím, cos mi ukradl!

Sancho vida, kterak z nenadání do něho se dal, a slyše ty nadávky, chopil jednou rukou burdu a dal druhou lazebníkovi takovou facku, že zuby krví mu se zalily; lazebník nechtěl ale přece uchvácenou burdu pustiti, nýbrž dal se do takového křiku, že všickni na ten povyk a svár se sběhli. On volal: Pomoc, ve jmeno krále a spravedlnosti! Protože chci, co mého jest, chce tento vrah, tento zákeřník mne zabiti.

Ty lžeš, odpověděl Sancho; já nejsem žádný zákeřník, nýbrž můj pán, D. Quijote těch věcí v spravedlivém boji vydobyl.

D. Quijote byl již přítomen a s velikým potěšením se díval, jak dobře jeho zbrojnoš v útoku a obraně si počínal; od té chvíle považoval jej za člověka statečného a umínil si, při nejprvnější příležitosti na rytířství jej pasovati, nebo myslil, že on řádu rytířského právem zaslouží. Mezi jinými věcmi, které lazebník mezi pračkou mluvil, pravil také: Pánové, tahle burda jest má, tak jako že jedenkráte umříti musím, a já ji tak znám, jakobych ji byl porodil, a tam v chlévě jest můj osel, který mne ve lži nenechá; jen ať naň se dá a nehodí-li mu se na vlas, ať jsem darebák; a co ještě více, ten samý den ukradli mi také mísu z brusu novou, které jsem ještě ani nebyl potřeboval a která za jeden skud stála.

Tu nemohl D. Quijote se udržet, aby neodpověděl, a kročiv a postaviv se mezi ně položil burdu na zem, aby každý na ni se podívat mohl, až pravda se okáže, a pravil: Abyste, pánové, patrně a zřejmě, poznali omyl, v kterém člověk tento se nalézá. an jmenuje lazebnickou mísou to, co bylo přílbou Mambrinovou, co jí jest a bude a které jsem já v řádném boji vydobyl a spravedlivým majetkem svým učinil — co burdy se týče, nebudu v to se plésti, mohu ale tolik říci, že můj zbrojnoš Sancho, mne o dovolení žádal, aby sedlo s koně přemoženého nepřítele si vzíti a své jím ozdobiti směl, což jsem já mu povolil a on učinil; že ale sedlo v burdu se přeměnilo, toho nevím ovšem jiné příčiny pověděti, leč tu obyčejnou, že takovéto přeměny v podnicích rytířských se stávají — pospěš, milý synu Sancho, a přines tu přílbu, kterou tento pošetilý člověk za mísu bradýřskou vydávati chce.

Věru, pravil Sancho, nemáme-li jiného důkazu než tohoto, jest přílba Mambrinova právě tak dobře mísou bradýřskou, jako sedlo tohoto pošetilého člověka burdou.

Dělej, co ti poroučím, odpověděl na to D. Quijote, vždyť nebude všecko v tomto hradě čárami se díti.

Sancho odešel pro mísu a přinesl ji, kterou když D. Quijote spatřil, vzal ji do ruky a pravil: Nyní se podívejte, pánové, s jakou nestydatostí tento zbrojnoš může dokazovati, že to jest mísa holičská a nikoliv přílba Mambrinova, jak já tvrdím; avšak dokládám se řádu rytířského, ku kterému se přiznávám, že to jest ta samá přílbice, kterou jsem mu vzal, a že jsem k ní ani ničeho nepřidal aniž čeho od ní ubral.

To je věc jistá, pravil na to Sancho; neb od té doby, co ji můj pán vydobyl, měl ji posud v jediné bitvě, když totiž ty proklaté spoutance vysvobodil a, kdyby nebylo tenkrát této mísopřílbice bývalo, byloby špatně mu se vedlo, nebo při té události kamení v hojnosti lítalo.