Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola padesátá čtvrtá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola padesátá třetí	Kapitola padesátá čtvrtá	Kapitola padesátá pátá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola padesátá čtvrtá
Podtitulek:	Jedná o věcech, týkajících se této historie, a o ničem jiném.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 319–324. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Vévoda ustanovil se s vévodkyní na tom, že souboj, na nějž D. Quijote poddaného jejich z příčiny prv uvedené vyzval, díti se má, i ačkoli mladík nacházel se už ve Flandrii, kamž se byl utekl, aby neměl doňu Rodriguezovou za tchýni, nařídili, by na jeho místo nastoupil jistý sluha, rodem gaskoňák a jmenem Tosilos, jemuž dříve dali dobré navedení, jak si počínati má. Dva dni na to sdělil vévoda D. Quijotovi, že sok jeho čtvrtého dne přijde a na kolbiště se dostaví ozbrojen po rytířsku a že trvati bude na svém, kterak dívka v hrdlo, ba v život lhala, tvrdí-li, že jí slíbil manželství. D. Quijote měl z toho návěští velké potěšení a sám si umínil, že v případu tom bude divy činiti, ježto se mu k velikému štěstí vyskytla příležitost ukázati těm pánům, jak daleko sáhá statečnost mocného ramene jeho, a tudíž spokojeně a radostně očekával čtvrtého dne, jenž se dle touhy jeho čtyři sta let vzdálen býti viděl. Avšak pusťme tu lhůtu mimo sebe, jako jsme pustili mnoho jiných věcí, a doprovázejme Sancha, jenž vesel a smuten ubíral se cestou na svém šedouši hledaje pána svého, jehož společnost mu byla milejší než vladařství všech ostrovů na světě.

Stalo se, že nejsa ještě příliš daleko ostrova vladaření svého — nepokusil se nikdy o to, aby se přesvědčil, spravuje-li ostrov, město, městys či ves — spatřil cestou, kudy se ubíral, přicházeti sobě vstříc šest poutníků s holemi, cizinců to, kteří prosí za almužnu zpívajíce. Přiblíživše se k němu sešikovali se a pozdvihše najednou hlasů svých dali se do zpěvu ve svém nářečí, jemuž Sancho nerozuměl kromě jediného slova, jež patrně almužnu naznačovalo. Z toho si vybral, že svým zpěvem žádají za dárek, a poněvadž, jak Cid Hamete praví, byl velmi dobročinný, vyndal z vaku půl bochníčka chleba a polovinu sýra, jímž zásoben byl, daroval jim ji dávaje znameními na srozuměnou, že jim nemá čeho uděliti. Přijali dárek velmi ochotně a pravili: Geld! Geld! Nerozumím tomu, odvětil Sancho, čeho žádáte, dobří lidičky. Tu jeden vyndal sáček ze zaňádří a ukazoval jej Sanchovi, z čehož vyrozuměl, že chtějí mít peníze, Sancho pak vložil si palec na krk, zdvihl pravici a dával tím na jevo, že nemá ani vindry peněz, načež bodl šedouše a mezi nimi projel. V tom ale jeden z cizincův, když si ho byl velmi bedlivě prohlídl, zastavil jej a vloživ mu ruce na pas hlasitě i velmi dobře po Španělsku pravil: Pro Bůh! Co to vidím? Je-li možná, že mám v náručí svém drahého přítele a milého souseda Sancha Panzu? Ano, není pochybnosti, mám ho, vždyť nespím a nejsem v tom okamžení opilý! Sancho se divil, slyše své jmeno a vida se v náručí cizího poutníka, i ač nemluvě ni slova s velikou pozorností jej prohlížel, nemohl ho přece poznati. Což, příteli Sancho Panzo, ty neznáš souseda svého Ricota, mořského kramáře z naší vsi? — Zatím si ho Sancho tím bedlivěji prohlížel a začal si ho na mysli představovati, až konečně jej úplně poznal, načež, aniž by se šedouše slezl, padl mu okolo krku řka: Ký čert by tě poznal, Ricote, v tomto zakuklení? Pověz mi, kdo z tebe učinil franka, a jak se můžeš opovážiti vraceti se do Španěl, kde se ti velmi špatně povede, budeš-li polapen a poznán?

Neprozradíš-li ty mne, Sancho, odpověděl poutník, jsem jist, že v tomto oděvu mne nikdo nepozná; nyní ale poodejděme s cesty do lesíka, který se tamto vyskytuje, by si tam moji soudruzi pojíst a odpočinout mohli. Ty pojíš s nimi, jsou to velmi přívětiví lidé, a já budu mít času vše ti vypravovati, co mne potkalo od té chvíle, když jsem odešel z naší vsi, bych poslušen byl rozkazu Jeho Msti krále, jenž s takovou přísností hrozil, jak víš, nešťastnému národu mému.

Sancho svolil, a když Ricote s ostatními poutníky byl promluvil, uhnuli se s královské silnice a odebrali se do blízkého lesíka. Tam odhodili své poutnické hole, svlékli se z plášťů či hazuk a zůstali bez oděvu. Všickni byli mladí a slušní lidé, kromě Ricota, který byl muž v letech pokročilý; každý z nich měl vak, a jak se zdálo, dobře zásobený, aspoň věcmi dráždivými, které vzbuzují žízeň na dvě míle před sebou. Rozložili se na zemi a učinivše z pažitu ubrus dali na něj chléb, sůl, nože, ořechy, zbytky sýra, okrájené kosti z uzeniny, z kterých nebylo sice čeho ohrýzati, jež ale přece olízány býti mohly. Předložili i jakousi černou krmi, které říkali kaviar, připravenou z rybích jiker, velikého to draždiče blan; nescházelo i oliv, ač suchých a nepřipravených, avšak šťavnatých a pro páračku dobrých. Co ale nejvíce vynikalo na bojišti této hostiny, bylo šest mechů vína, jehož každý ze své zásobárny jeden měch vyndal; ano i dobrý Ricote, jenž se z Moriska proměnil v Němce, se svým se vytasil, který velikostí svou rovnati se mohl pěti ostatním.

Dali se do jídla s největší chutí a s velikým pohodlím pochutnávajíce si při každém soustu, jež špičkou na nůž napichovali, každého po malém kousku, a pak najednou zdvíhali ramena a měchy vzhůru kladouce ústí k ústům s očima v sloup obrácenýma nic jinak, než jakoby mířili. A trvajíce v té postavě nějaký čas klonili hlavu v tu a onu stranu na znamení, že jim chutná, a vysrkávali obsah nádob do svých žaludků. Sancho na to vše se díval, aniž by při tom nějaké lítosti cítil, alebrž aby vyplnil známé přísloví: Při hodech neplač, při pohřbu nevýskej, požádal Ricota za jeho měch a vzal jej na mušku s ne menší chutí než ostatní. Čtyřikráte byly měchy vyzdviženy, po páté to ale už nešlo, ježto byly hubeny a suchy jako sláma, z čehož zasmušila se veselost až doposud jevená. Časem podával ten a onen Sanchovi svou pravici a pravil: Španěl a Němec vždy jsou dobří přátelé, a Sancho odpovídal: Na mou duši, dobří přátelé, a vyrazil ze sebe řehol celou hodinu trvající nepomýšleje ani dost málo na to, co se mu při vladařství bylo přihodilo, neboť pokud jídla jest a pití zadost, ustupuje všecka starost. Konečně ale, když víno došlo, začal na všecky přicházeti spánek, tak že všichni v náruči jeho odpočívali na témže stole a ubruse; toliko Ricote a Sancho zůstali vzhůru, ježto více jedli a méně pili. Odešli stranou a sedli si pod bukem zůstavivše poutníky zahrabány do sladkého snu a Ricote jal se v čistém kastilském nářečí, aniž by trochu svým moriskovým jazykem klopýtal, takto vypravovati:

Víš dobře, Sancho Panzo, sousede a příteli můj, jaký strach a jakou hrůzu uvalily na našince rozkaz a vyhnanství, jež J. Mst král proti našemu národu vyhlásiti kázal. Alespoň já jsem se lekal osudu obávaje se, že ještě do lhůty povolené nám k vystěhování ze Španěl zakusím přísnosti pokuty vykonané na mé osobě a dětech mých. Umínil jsem si tedy, jak se mi moudrým býti vidělo, podobně onomu, jenž ví, že za krátký čas opustiti má dům, v němž doposud žil, a ohlíží se po jiném, kam by se stěhoval — umínil jsem si tedy, sám bez rodiny odejíti ze vsi a vyhledati místa, kam bych je pohodlně přepraviti mohl bez náhlení, s jakým druzí odcházeli. Viděl jsem dobře a věděli to všickni naši, že rozkazy ty nebyly pouhou hrozbou, jak někteří říkali, alebrž skutečnými zákony, které v určitý čas mají vykonány býti. Abych této opravdovosti víry dal, k tomu nutilo mne vědomí o záhubných a nesmyslných záměrech našincův a to o záměrech takových, že se mi zdálo, jakoby J. Mst král dostal božské vnuknutí, které ho pobádalo vykonati tak násilné rozhodnutí, ne žebychom všichni byli vinni, — byloť mezi námi několik pevných a opravdových křesťanů — avšak počet náš byl tak skrovný, že jsme se nemohli opříti těm, kteří jimi nebyli, a nebylo dobře zahřívati hada na prsou, bylo-li tolik nepřátel v domě. Zkrátka, byli jsme spravedlivě trestáni pokutou vyhnanství, mírnou a milostivou dle zdání některých, nám ale nejhrůznější, co na nás uvalena býti mohla. Kdekoli jsme, oplakáváme Španěly, vždyť jsme se tam narodili, tam jest naše přirozená vlasť. V žádné zemi nenašli jsme onoho přijetí, jakéhož naše neštěstí vyžadovalo, ano i v Berbersku a ve všech částech Afriky, kde jsme očekávali útočiště, útulku a ošetření, tam nás nejvíce uráželi a utiskovali. Poznali jsme dobré, teprv když jsme je ztratili, a touha téměř nás všech vrátiti se do Španěl byla tak veliká, že většina oněch, kteří umějí dobře zemský jazyk jako já, a těch je mnoho, vrací se tam zůstavujíce ženy a děti bez ochrany. Taká jest láska k rodné zemi; a nyní ze zkušenosti nahlížím, co se říká, že sladká jest láska k vlasti.

Odešel jsem, jak pravíno, z naší vsi, odebral jsem se do Francie, i ač nás tam dobře přijali, chtěl jsem si prohlídnouti všecko. Zaměřil jsem do Itálie, přišel jsem do Němec, a tu zdálo se mi, že člověk může velmi volně žít, poněvadž obyvatelstvo mnohých maličkostí si nevšímá; každý žije, jak se mu líbí, ježto z většiny žije se tu dle volnosti svědomí. Najal jsem dům ve vsi u Augsburku a připojil jsem se k v těmto poutníkům, kteří každoročně u velikém počtu přicházejí do Španěl navštívit zdejší posvátná místa majíce Hispanii za svou Indii jistým ziskem a výtěžkem. Projedou ji téměř celou, a není vsi, kde by nebyly nasyceni a napojeni, jak se říká, a odkud by aspoň s realem na penězích neodešli. Konečně ubírají se domů s více než sto skudy v zlato proměněnými, jež buďto ve svých poutnických holích aneb v záplatách svých plášťů aneb jakkoli mohou ze země a do svých vlastí vynášejí na vzdor strážím v posádkách a přístavech, kde prohlíženi bývají.

Nyní mám úmysl, Sancho, vyhrabati ze země poklad, který jsem tam skryl, a poněvadž se ono místo nachází mimo ves, mohu to bez nebezpečenství učiniti a odtud psáti neb jíti přes Valencii k dceři a ženě své, jež se v Alžírsku nacházejí. Najdu-li příležitosti dostati je do nějakého přístavu ve Francii, vezmu je do Němec a tam budeme čekati, jak Pánbůh s námi naloží, neboť zkrátka, Sancho, vím jistě, že Ricota, dcera moje, a Františka Ricotová, manželka moje, jsou dobré křesťanky, i ač sám nejsem úplným křesťanem, mám do sebe přece více křesťanství než mórství a prosím ustavičně Boha, aby mi otevřel oči rozumu i dal mi poznati, jakým způsobem bych mu sloužiti měl. Divím se jen tomu a nemohu to pochopiti, kterak žena a dcera moje mohly jíti spíše do Berberska než do Francie, kde by mohly po křesťansku žíti.

Poslechni Ricote, vece na to Sancho; to asi nespočívalo v jejich rukou, poněvadž je s sebou vzal Juan Tiopieyo, bratr tvé manželky, a poněvadž je prohnaným Mórem, budou asi na nejpříhodnějším místě. Kromě toho musím ti i něco jiného říci; domnívám se, že půjdeš marně hledat poklad svůj, ježto slyšeli jsme, že svachu tvému a ženě tvé vzato bylo mnoho klenotů a peněz v zlatě, když je schovat chtěli.

Možná to věc, odvětil Ricote, vím ale, Sancho, že se nikdo mého pokladu nedotekl, poněvadž jsem jim neřekl, kde jest, obávaje se nějaké nehody. Chceš-li tedy se mnou jíti pomoci jej vyzdvihnouti a uschovati, dám ti dvě stě skudů, jimiž budeš s to ve své nouzi sobě pomoci, a ubezpečuju tě, že vím, kterak jest veliká.

Učinil bych to, odmlouval Sancho, nejsem ale peněz žádostiv, a kdybych byl, nebyl bych dnes ráno dal z ruky úřad, při němž bych zdi domu svého zlatem mohl pokryti a do půl léta se stříbrných talířů jísti. A tím, jakož i proto, že bych dle svého náhledu dopustil se zrády na svém králi dávaje podporu nepřátelům jeho, nešel bych s tebou, kdybys mi na místě slíbených dvou set skudů hotově čtyři sta vysázel.

A jakého úřadu jsi se vzdal, Sancho? tázal se Ricote.

Vzdal jsem se úřadu vladařského na jistém ostrově, odpověděl Sancho, a takového, že bys na mou víru podobného na konci světa nenašel.

A kde jest ten ostrov? tázal se Ricote dále.

Kde? vykládal Sancho; dvě míle odtud a nazývá se Baratarie.

Dej pokoj, Sancho, vece Ricote, vždyť ostrovy jsou u prostřed moře a nikoli na pevnině.

Kterak by nebyly? odpíral Sancho; pravím ti, příteli Ricote, že jsem dnes ráno odtamtud odešel, a vladařil jsem na něm dle libosti a jako pán; nic však méně opustil jsem ostrov, poněvadž se mi úřad vladařský zdál býti nebezpečný.

A čeho jsi vyzískal vladařstvím? ptal se Ricote.

Vyzískal jsem, odpověděl Sancho, přesvědčení, že se k vladařství nehodím, leč by to bylo nad stádem dobytka, a že bohatství nabývá se při takových vladařstvích na ujmu duševního poklidu a spánku ano i na škodu života, poněvadž na ostrovích musí vladaři málo jíst a zvláště je-li tam lékařů, kteří o jejich zdraví pečují.

Nerozumím ti, Sancho, pravil Ricote, ale zdá se mi, že všecky tvoje řeči jsou pomíchané, neboť kdož by ti dal spravovat ostrov? Což není k vladařství schopnějších lidí, než ty jsi? Buď tiše, Sancho, seber a rozmysli se, nechtěl-li bys jít se mnou, jak jsem ti pravil, a pomoci mně vyzdvihnouti schovaný poklad, který jest skutečně tak veliký, že se může nazývati pokladem, a dám ti, jak řečeno, tolik z něho, že budeš moci být živ.

Řekl jsem ti, Ricote, že nechci; měj na tom dost, že tě nevyzradím; jdi s Pánembohem svou cestou a nech mne jíti mou, neboť vím, že i počestně nabyto, bývá pozbyto, a špatně nabyto, i s pánem pozbyto.

Nechci na tě naléhat, Sancho, vece Ricote, ale řekni mi, byl jsi doma, když odcházela moje žena, moje dcera a můj svach?

Ano, byl jsem, odpověděl Sancho, a mohu ti říci, že z tvé dcery stala se tak sličná holka, že přišli všichni ze vsi se na ni dívat a říkali, že jest to nejsličnější stvoření na světě. Odcházela plačky, objímala všecky své přítelkyně a známé a kdokoli přišel se na ni podívat žádajíc všech, aby se za ní k Bohu a rodičce boží modlili. A to činila s takovou dojímavostí, že mne k pláči pohnula, a já nejsem příliš veliký brekoun. A na mou víru, mnohým se zachtělo skrýt a pak cestou unést ji, avšak bázeň, žeby jednali proti rozkazu královu, zdržovala je. Zvláště rozpálen se býti zdál Don Pedro Gregorio, onen bohatý statkářovic, jehož znáš, a praví se, že silně na děvče bral. Jak mile pak odešla, nebylo ho nikde ve vsi vidět a všickni domníváme se, že šel za ní unést ji; doposud ale nebylo ničeho slyšeti.

Vždycky jsem měl podezření, že ten zeman miluje mou dceru, přiznával se Ricote, avšak důvěřuju se v řádnost své Ricoty, a nikdy mi vědomí, že ji má rád, nečinilo starosti. Slyšel jsi zajisté, že mórisky zřídka aneb nikdy se nepletou do milostných věcí se starými křesťany, a dcera moje, anaž jak myslím, více si ] hleděla toho, aby dobrou křesťankou byla než aby se zamilovala, nevšímala si asi námluv toho pana statkářovice.

Dej to Pán bůh, zvolal Sancho, sice by se oběma zle vedlo; avšak nech mě odejíti, příteli Ricote, neboť chci dnes doraziti k pánu svému D. Quijotovi.

Bůh tě zachovej, bratře Sancho, však moji soudruzi již se i probouzejí a je čas, abychom i my ubírali se dále. Při tom se oba objali, Sancho vsedl na šedouše, Ricote opřel se o svou hůl a rozešli se.