Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola osmnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola sedmnáctá	Kapitola osmnáctá	Kapitola devatenáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola osmnáctá
Podtitulek:	O tom, co se přihodilo D. Quijotovi v zámku či v domě rytíře zelenopláštíkového, a o jiných neobyčejných věcech.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 102–109. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Don Quijote shledal, že dům D. Diega de Miranda byl prostranný, jak na vesnici bývají. Nad vraty se silnice ale nacházel se erb, ač z hrubého kamene, na dvoře byl sklep, v průjezdě klenutá chodba a velký počet baňatých žbánů, které pocházejíce z Tobosa obnovily v něm zpomínku na okouzlenou a proměněnou Dulcinei. Vzdychaje a nevšímaje si, co a před kým mluví, zvolal:

Sladké předměty, jichž na neštěstí spatřuji,
Nechť se zlíbí Bohu, ať se s vámi raduji!

O žbány Tobosské, ježto na mysl jste mi uvedly sladký předmět největší mé bolesti!

Tato slova slyšel študent básník, syn D. Diega, jenž s matkou přišel uvítat příchozích, a matka i syn užasli vidouce podivnou postavu D. Quijota, jenž slezev s Rocinanta s velikou dvorností požádal dámu za ruku, aby ji políbil, načež D. Diego pravil: Přijmete, seňoro, s obyčejnou vlídností svou pana D. Quijota de la Mancha, jenž tu stojí před Vámi, dobrodružného rytíře, muže nejstatečnějšího a nejmoudřejšího, co jich jest na světě.

Seňora, jížto Doňa Christina říkali, uvítala jej s důkazy veliké laskavosti a zdvořilosti, a D. Quijote je splácel poklonami uhlazených a dvorných slov. Ty samé asi zdvořilosti vykonal se študentem, který D. Quijota dle řeči jeho měl za muže vzdělaného a bystrého.

Tu vyličuje spisovatel všecky okolnosti domu D. Diegova, popisuje co se nachází v domě bohatého venkovského zemana; avšak překladateli této povídky vidělo se mlčením opomenouti všech takových a podobných maličkostí, poněvadž nehodí se dobře k hlavnímu cíli vypravování, jenž spíše spočívá v pravdivosti než v lhostejných odchylkách.

D. Quijote vstoupil do velké síně a byv od Sancha ze zbroje svlečen zůstal v kamzíkových nohavicích a v takovém též kabátci což obé rzem zbraně bylo pošpiněno. Na krku měl límec po študentsku avšak neškrobený a nekrajkovaný, holeně polobotek jeho byly žluté a nárutě nahnědlé. Opásal se svým dobrým mečem, jenž visel na řemení z mořské vlčí kůže (poněvadž jest mínění, že mnohá léta trpěl na ledviny), hodil na se pláštík z pěkného hnědého sukna, přede vším ale umyl si pěti neb šesti konvicemi vody — o počtu těch konvic panuje jakási neshoda — hlavu a obličej, a pořád ještě byla voda jako syrovátka barevná, začež díky buďte žravosti Sanchově a koupi nešťastného sýra, jenž tak čistým učinil pána jeho.

S takovýmto šperkem i s ušlechtilou dvorností a okázalostí vstoupil D. Quijote do jiné síně, kde jej student očekával, aby ho zatím pobavil, než by na stůl připraveno bylo; neboť Doňa Christina chtěla za příchodu tak vzácného hosta ukázati, že umí a může poctít příchozích do domu svého.

Mezi tím, co D. Quijote zbroj svou odkládal, nabyl D. Lorenzo, tak nazýval se syn D. Diega, příležitosti tázati se otce svého: Kdo jest, seňore, ten rytíř, jehož jste k nám do domu přivedl? neboť jméno, postava jeho a slova Vaše, že jest dobrodružným rytířem, vzbudila moje i matčino podivení.

Nevím, co bych ti řekl, synu, odpověděl D. Diego; toliko ti mohu říci, že jsem jej viděl věci největšího blázna na světě provozovat a slyšel mluvit tak rozumně, že řeči jeho zastírají činy a jim odporují. Mluv s ním a sáhni mu na zub, co v něm vězí, i až se přesvědčíš, suď o jeho rozumu aneb hlouposti dle toho, čeho více na něm shledáš, ač já — abych pravdu mluvil — spíše jej mám za blázna než za rozumného člověka.

S tou Lorenzo odešel bavit, jak jsme pravili, D. Quijota, a za jinou řečí mezi nimi pravil D. Quijote D. Lorenzovi: Pan D. Diego de Miranda, otec Vaší Milosti, vypravoval mi o vzácných schopnostech a o bystrosti ducha Vašeho, a přede vším mi sdělil, že jste velikým básníkem.

Básníkem bych snad mohl býti, odpověděl Lorenzo, ale velikým — na to ani nepomýšlím. Pravda jest, že poněkud si v básnictví oblibuji a rád dobré básníky čítám, avšak ne takovou měrou, že bych se velkým básníkem nazývati mohl, jak mi otec říká.

Ta skromnost se mi líbí, odvětil D. Quijote, ježto není básníka, který by nebyl domýšlivý a nedomníval se, že jest největším básníkem na světě.

Není pravidla bez výminky, namítal D. Lorenzo; jest některý básníkem, aniž by na to pomýšlel.

Je jich málo, tvrdil D. Quijote; avšak povězte mi, jaké jsou to verše, jimiž nyní se zanášíte, a ježto Vám, jak Jeho Milost otec pravil, jaksi nedají pokoje a činí Vás zamyšleným? Je-li to nějaká glossa, rozumím také trochu glossám a rád bych ji viděl. Má-li to být báseň o závod, hleďte, Vaše Milosti, dostat druhou cenu, neboť první vždy dává se z přízně aneb důstojnosti osoby; druhé dostává se z pouhé spravedlivosti; tím stane se třetí cena druhou a první dle toho třetí, jako se to děje při licenciatstvích na universitě udílených.

Až doposud, myslil si D. Lorenzo, nemohl bych ho pokládati za blázna; uhlídáme dále! — a pravil: Zdá se mi, že Vaše Milost také byla na studiích; které vědy jste slyšel?

O dobrodružném rytířství, odtušil D. Quijote, anaž jest tak vzácná jako básnictví, ano i o něco více.

Nevím, jaká by to věda byla, odpověděl Lorenzo, až doposud neslyšel jsem o ní ani zmínky?

Jest to věda, vykládal D. Quijote, anaž obsahuje v sobě všecky vědy na světě aneb většinu jich, poněvadž ten, kdo se k ní přiznává, musí být právníkem a znáti zákony práva podělovacího a přisvojovacího, aby dal každému co jeho jest a sobě, co mu náleží; musí být bohoslovcem, aby jasně a přesně podal důvody učení křesťanského, k němuž se přiznává, kdy a kde by se toho žádalo; musí být lékařem a zvláště bylinářem, aby uprostřed samot a pustin rozeznal byliny, které hojí rány, poněvadž dobrodružný rytíř nemůže při každé maličkosti jít hledat, kdo by jej léčil; musí být hvězdářem, aby z hvězd poznal, kolik je v noci hodin a na které straně i v jakém zeměpisném pásu se nachází; musí umět mathematiku, poněvadž při každém kroku vyskytne se mu potřeba její. Nechávaje stranou, že má býti ozdoben všemi základními cnostmi křesťanského učení, přistupuji k jiným menším věcem, že má umět plovati, jak dle pověsti plovávala ryba Nicolao či Mikuláš; má umět okovat, osedlat a přistrojit si koně, i abychom zas k důležitým věcem se obrátili, má míti pevnou víru v Boha a v svou dámu; má býti cudný ve svých myšlénkách, slušný v řečech, štědrý v činech, udatný v skutcích, snášenlivý obtíží, laskavý k nuzným a konečně obhájcem pravdy, byť i zastávání její život ho stálo. Z těchto všech velkých a drobných částí skládá se náležitý dobrodružný rytíř, pročež uvaziž Vaše Milost, pane D. Lorenzo, je-li to věda nepatrná, které se chopí rytíř, aby ji proskoumal a vykonával, a může-li se rovnati nejrozsáhlejším, jimž se na gymnasiích a ve školách učí.

Je-li tomu tak, odpověděl D. Lorenzo, přiznávám, že jest to nejpřednější věda.

Kterak: Je-li tomu tak? divil se D. Quijote.

Chci říci, dí D. Lorenzo, že pochybuju, aby kdy bývalo a nyní bylo dobrodružných rytířů všemi těmi přednostmi ozdobených.

Již často připomenul jsem a připomínám nyní opět, vece D. Quijote, že jest velmi mnoho lidí na světě domnívajících se, jako by nikdy dobrodružných rytířů, nebývalo, i že dle mého mínění, nepřesvědčí-li je Pánbůh nějakým zázrakem, že jich bylo a že jsou, všecka práce jest marná, jakož často zkušenost mi to ukázala; pročež nehodlám nyní zdržeti se při tom, abych Vaši Milost z bludu vyvedl, který s mnohými jinými sdílíte. Vše co učiním, jest, že prositi budu Boha, aby Vás z něho vyvedl a dal Vám naučení, jak užitečni a potřebni byli na světě dobrodružní rytíři za věků minulých, i jak by prospěšno bylo za doby nynější, kdyby v obyčeji byli. A však nyní pro hříchy lidí slaví vítězství lenost, zahálka, obžerství, prostopášnost.

Náš host zalaškoval, myslil ni při těch slovích D. Lorenzo; nic však méně jest to podivný blázen, a byl bych sám na mysli slabochem, kdybych tomu nevěřil.

Při tom skončili svou rozmluvu jsouce ku stolu voláni. D. Diego tázal se svého syna, čeho o duchu hostově na světlo vyvedl, načež on odpověděl: Tomu koncept bláznovství z hlavy nevyvedou všickni lékaři a dobří písaři dohromady, co jich jest ve světě. Jest to pomatanec plných jasných chvil.

Šli k jídlu a stůl byl takový, jak D. Diego cestou pravil, že jej dává soustrávníkům svým: čistý, hojný a chutný. Co však nejvíce se líbilo D. Quijotovi, bylo podivuhodné ticho v celém domě, podobajícím se klášteru kartusianskému. Když po stole vstali, Bohu poděkovali a ruce vodou umyli, žádal D. Quijote snažně D. Lorenza, aby mu sdělil báseň o závod, načež on odpověděl: Abych nepodobal se oněm básníkům, kteří žádáni jsouce za své plody jich odepírají a nejsouce požádáni ze sebe je chrlí, přednesu svou glossu, za niž neočekávám nižádné odměny, ježto jsem ji pouze pro cvičení ducha svého složil.

Jistý přítel můj, rozumný to člověk, pravil že nikdo nemá se namáhati, aby verše glossoval, a důvod toho, řekl, jest, že glossa nikdy nemůže přiléhati k textu, že často, ba obyčejně míjí se smyslu a účelu, jejž si žadatel glossy přál, a zvláště že pravidla její velmi jsou přesná, tak že nesnášejí otázek ani slov: dím neb řeknu, že nepřipouštějí podstatných jmen místo časoslov, aniž pak změnu smyslu, kromě jiných překážek a obtíží, s nimiž glossatoru zápasiti jest, jak Vaší Milosti musí být povědomo.

Věru, pane D. Quijote, vece D. Lorenzo, rád bych Vás do nějakých úzkých vehnal, ale nemohu, Vy se mi vždy z ruky vymknete jako ouhoř.

Nevím, co Vaše Milost tím vymknutím díte neb díti chcete.

Vysvětlím Vám to, odpověděl D. Lorenzo, nyní ale poslouchejte glossovanou báseň a glossu, anaž takto zní:

Kdyby vrátil se mi dávný čas,
Byl bych touhy beznadějné prost;
Kéž by opět přišla minulost! —
Kdo však ví, jak jednou bude zas?

Glossa.

Jako posléz všecko hyne,
Tak i blaho mé se zmařilo,
Jímž mě štěstí druhdy dařilo;
Teď se ke mně nepřivine
Ani skoupě, ani spoře.
Učiň mě, o Štěstí, blaženým,
Viz, jak klesám k nohoum Tvým
Mnohé se Ti věky koře;
Bylbytě to žití mého kvas,
Kdyby vrátil se mi dávný čas!

Jiných nechci zalíbení,
Jiné zdoby, pocty, chlouby mít,
Než jen opět spokojeně žít
Beze všeho proslavení.
Kdybys ke mně obrátilo,
Kruté Štěstí, nově kroků svých,
Žárem by se citů mých
Srdce Tvoje obměkčilo,
Tak že vítaje hned blaženost
Byl bych touhy beznadějné prost.

Žádám, co jest nemožného:
Času nelze zas se navrátit,
Co už bylo, nemůž opět být;
Neníť nic tak mohútného,
Co by k tomu mělo síly.
Kvapíť čas a lehce utíká,
Letem bez návratu uniká:
Kdo jej zpět chce, ten se mýlí,
Prosebně byť volal dost a dost:
Kéžby opět přišla minulost!

Než nejistý život žíti
Mezi strachem a zas nadějí,
Aj, tu zhynout volím raději,
A tím v hrobě bolů zbýti.
Tak i já jsem touhu cítil
Smrtí útrapám všem ujíti;
Teď mě ale nemá šáliti,
Lepší um když ve mně vznítil
Z života plynoucí zas:
Kdo však ví, jak jednou bude zas?

Jakmile D. Lorenzo skončil přednášku své glossy, vzchopil se D. Quijote a s hlasem povýšeným, jenž se křiku podobal, tiskna rukou Lorenzovu pravici zvolal: Přísahám nebesům v jejich vysokosti, šlechetný jinochu, že jste největším básníkem na světě a že byste zasluhoval být věnčeným ne vavřínem cyperským ani gaetským jak jistý básník dí, jemuž Bůh buď milostiv, alebrž vavřínem z akademie athénské, kdyby jí ještě bylo, aneb pařížské, bolognské a salamanské, jichžto nyní jest. Blesk s nebe ať zastihne soudce, kteří by Vám první ceny odřekli; Fébus ať je střelou usmrtí a Musy ať nikdy nepřekročí práh jejich. Předneste mi, pane, líbí-li se Vám, některé větší básně své, abych ve všem všudy pojal paprslky obdivuhodného ducha Vašeho.

Můžeme říci, D. Lorenzo byl potěšen vida se chválena od D. Quijota, ač jej bláznem býti mněl? O moci pochlebenství! jak daleko saháš, jak rozsáhlé jsou meze lichotivé vlády tvé! Pravdu tu potvrdil D. Lorenzo, svoliv v žádost a přání D. Quijota přednášeje mu tuto znělku z báje či historie o Pyramu a Thisbě:

Znělka.

Sličnost děvy boří zeď, a bránu
Tvoří do Pyrama prsou statečných.
Lel se z Cypru hne na křídlech svých
Zřít tu těsnou a čarovnou ránu.

Šepce tam, neb v těsně hruď proklána
Nahlas Lelek vniknout nedoufá,
Do srdce však, to si zatroufá,
Maje moc, nemožno zmožnit, dánu.

Z rány v děvě tužby prociťují,
Ona nemoudře se hříčkou svou
Sama vraždí. Divy se tu snují!

Hle, vspol oba stejnou zachvátkou
Padnou, kryti jsou a obživují
Touže zbraní, hrobkou, památkou!

Budiž Bohu chvála! zvolal D. Quijote, uslyšev znělku D. Lorenza, že jsem mezi nesčíslnými porovnanými básníky poznal také nevyrovnaného, jakým jest, pane můj, Milost Vaše. Tak to shledávám v umělosti znělky té.

Čtyři dni meškal D. Quijote skvěle jsa uhostěn v domě D. Diega; potom žádal za dovolení, aby mohl odejíti, řka, že díky vzdává za laskavé přijetí, jehož se mu v domě dostalo, avšak dle jeho zdání, že nemají dobrodružní rytíři mnoho hodin stráviti zahálkou a v rozkoši, pročež že půjde konat svou povinnost hledaje dobrodružství, jimiž, jak věděl, krajina ta oplývala, a tím že doufá vyplniti čas až do dne sedání v Zaragoze, kamž se rovnou cestou ubíral; dříve ale že musí do jeskyně Montesinovy, o níž se tak velkých a podivuhodných věcí ve vůkolí tom vypravuje, by našel a vyšetřil původ a skutečné prameny sedmi jezer obecně Ruiderská zvaných.

D. Diego a jeho syn chválili takový čestný úmysl a vyzývali ho, by si v domě a ze zásob jejich všeho vzal, co by se mu líbilo, řkouce, že mu ochotně posloužiti chtějí, jsouce k tomu zavázáni jak statečností osoby tak čestností povolání jeho.

Konečně přišel den odchodu vítaný D. Quijotovi, smutný a kormoutlivý Sanchovi Panzovi, jemuž se velmi dobře vedlo při hojnosti D. Diegova domu, tak že se mu nechtělo hladu, jehož obyčejně v lesích a pustinách jakož i při skrovných zásobách svých míval; tudíž naplnil a nacpal vak svůj vším, co se mu potřebného býti vidělo. Při odchodu řekl D. Quijote Lorenzovi: Nevím, řekl-li jsem již jednou Vaší Milosti, a neřekl-li jsem, tedy dím: chcete-li si ušetřit cesty a obtíží, abyste došel nedostupného vrchole chrámu proslulosti, netřeba Vám jiného činiti, než stranou nechati poněkud těsnou stezku básnictví a bráti se přeúzkou stezičkou dobrodružného rytířství, anaž Vás může císařem učiniti jen to kmitne.

Těmito slovy dovršil D. Quijote průběh svého bláznovství, zvláště tím, že připojil: Bůh je svědek, že bych rád s sebou vzal pana D. Lorenza, abych mu dal navedení, jak se má promíjeti poníženým, podřizovati a pokořovati hrdých, o cnostech to spojených s povoláním, jež vykonávám. Že ale toho útlý věk nepřipouští a jeho chvalitebná zaměstnání nedovolují, spokojím se pouze uděleným pokynutím, že básníkem jsa může státi se proslulým, bude-li si všímati více úsudku cizího než vlastního, neboť není otce ani matky, kterým by se děti jejich zdály býti nehezké, a při dětech vtipných stává se tento klam tím častěji.

A opět obdivovali se otec a syn změteným řečem D. Quijota, tu rozumným tu neladným jakož i důslednosti předmětu, s kterou vždy a ustavičně schyloval se k vyhledávání nedobrých dobrodružství, jež pokládal za cíl a konec tužeb svých. Nabízení úsluh a všeliké dvornosti se opětovaly, a po rozloučení se s hradní paní dali se D. Quijote na svém Rocinantu a Sancho na šedouši na cestu.