Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola dvanáctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola jedenáctá	Kapitola dvanáctá	Kapitola třináctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola dvanáctá
Podtitulek:	O podivné příhodě, která se stala statečnému D. Quijotovi s udatným Zrcadlovým rytířem.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 64–69. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Noc následující po setkání se smrtí strávili Don Quijote a zbrojnoš jeho pod jedním vysokým a hustým stromem. K vyzvání Sanchovu pojedl D. Quijote ze zásoby uložené na oslu, a mezi jídlem pravil Sancho svému pánu: Jak bych to byl pochodil, milostivý pane, kdybych za odměnu byl přijal kořisť z nejbližšího dobrodružství, jak jste usouditi ráčil, místo těch tří hříbat ze tří klisen? V skutku, v skutku, vrabec v hrsti za více stojí, než holub na střeše.

Avšak, ozval se D. Quijote, kdybys mne byl, Sancho, nechal do šrůtky, jak jsem chtěl, byli bychom za kořisť dostali alespoň tu zlatou korunu císařovny a malovaná křídla Milkova, jež bych mu byl vyškubal a tobě do rukou dal.

Žezla a koruny císařů komediantů, odpověděl Sancho, nejsou nikdy z drahého kovu, alebrž z kočičího zlata aneb z plechu.

Máš pravdu, přisvědčil D. Quijote, poněvadž nebylo dokázáno, že ozdoby divadelní byly dobré, nébrž nápodobené a zdánlivé, jako komedie sama. S divadlem ale, přál bych si, Sancho, abys byl za dobře a měl je v přízni i k vůli hercům i k vůli spisovatelům, poněvadž všickni ti jsou nástroje mnohého dobrého pro stát, kladouce před nás zrcadlo při každém kroku, tak že na divadle živě viděti jest jednání života lidského, aniž který výjev kromě divadla a hercův živěji nám představuje, jací jsme a jací býti máme. Není-li tomu tak, rci mi, viděl jsi někdy představovat nějakou divadelní hru, v níž vystupuji králové, císaři a papežové, rytíři, dámy a jiné osoby? Jeden představuje padoucha, druhý podvodníka, ten jest vojínem, onen obchodníkem, ten hlupákem, onen zamilovaným pošetilcem, a když je hra skončena i když svlékli se z příslušných k ní oděvů, jsou všickni herci sobě rovni.

Ano, viděl jsem, odpověděl Sancho.

Tím samým, pokračoval D. Quijote, obsahuje divadelní hra a představuje tento náš svět, v němž jedni hrají císaře, jiní papeže a vůbec vše, co se může vložit do divadelní hry, avšak konečně, když se život skončí, odejme smrt všechněm roucha, jimiž se lišili, a uloží je pokojně a stejně do hrobu.

Výborné to porovnání! vece Sancho, ač ne tak nové, že bych je byl neslyšel v mnohých a rozličných případech, jako jest ono o hře v šachy. Dokud hra trvá, má každá figura svou zvláštní platnost, když ale se skončí, všechny se smíchají, dají dohromady, smetou a dostanou se do společného váčku, jako život ukládá se do hrobu.

Každým dnem, Sancho, řekl na to D. Quijote, pozoruji, že jsi méně hloupý a více moudrý.

Ano, poněvadž něčeho musím získati z moudrosti Vaší, milostivý pane, odpověděl Sancho, jako půda sama sebou neúrodná a hubená, jsouc mrvena a vzdělávána, dává hojnou úrodu. Chci tím říci, že obcování s Vaší Milostí bylo mrvou, anaž na neúrodnou půdu mého hubeného ducha padla, vzděláváním pak jest ta doba, kterou Vám sloužím a s Vámi zacházím. A tím doufám, že vydám úrodu, která mne bude požehnáním, tak že nezvrhnu se a neodchýlím od stezky dobrého vychování, jehož udělila Vaše Milost mému vyschlému rozumu.

D. Quijote se usmál tomu pitvořivému rozumování Sanchovu, i zdálo se mu pravdou býti, co Sancho o svém zdokonalení pravil, ježto někdy podivuhodným způsobem mluvil, ač vždy neb často, když chtěl mluviti učeně a dvorně, rozum jeho končil sestupováním s vrchole sprostnosti jeho do hlubiny nevědomosti; svou největší uhlazenost ale a paměť ukazoval pronášením přísloví, ať se hodila, či nehodila k tomu, o čem byla řeč, jako viděti bylo a zaznamenáno jest u vypravování této povídky.

Za tímto a podobným hovorem minula jim veliká čásť noci, a Sanchovi se zachtělo spustiti víčka, jak říkal, když se mu chtělo spáti; odsedlav tedy šedouše dal mu hojné a volné pastvy. Rocinantovi ale sedlo nesundal, poněvadž to byl výslovný rozkaz pána jeho, aby tou dobou, když byli pod širým nebem aneb nespali na zemi pod střechou, neodsedlával Rocinanta, jakož to byl ustanovený a od dobrodružných rytířů zachovávaný starý mrav odundati uzdu a hoditi ji přes jablko u sedla, avšak sundati s koně sedlo, uchovej Bůh! Sancho tedy přehodil Rocinantovi uzdu a dal mu tutéž svobodu co šedouši, kteréž to přátelství osla s Rocinantem jest tak jediné a pevné, že se dí podle tradice s otce na děti, kterak spisovatel této pravdivé povídky věnoval tomuto přátelství dvě kapitoly, avšak potom, aby zachoval slušnost a vážnost k této hrdinské povídce, je do ní nevložil, leč že někdy zapomíná na toto své předsevzetí a vypisuje, kterak tato dvě zvířata sešla se dohromady a se drbala; potom když umdlela a uspokojila se, kterak Rocinante na příč přes týl oslův položil krk, jenž na druhé straně přes půl lokte vyčníval, i kterak obě pozorně hledíce na zem stála tak tři dni aneb aspoň dotud, pokud jich nechali, aneb pokud hlad je nedoháněl hledat potravy. Pravím, co se dí, že spisovatel zůstavil to v rukopise, v němž porovnává přátelství jejich s Nisem a Euryalem, Orestem a Pyladem. Je-li tomu tak, může se z toho k všeobecnému obdivu seznati, jak pevné muselo být přátelství těchto dvou mírumilovných zvířat i k zahanbení lidí, ježto tak málo dovedou šetřiti přátelství mezi sebou. Proto říká se: „Není přítele příteli; ze třtiny stává se kopí,“ aneb: „Přítel přítele bode.“

Nesmí však se nikomu zdáti, jakoby spisovatel vybočil se své dráhy porovnávaje přátelství těchto zvířat s přátelstvím člověka, poněvadž lidé od zvířat mnohého pokynutí nabyli a mnohým důležitým věcem se naučili, jako: od čápů klystýrům, od psův dávení a věrnosti, od jeřábův bdělosti, od mravenců prozřetelnosti, od slonův stoudnosti a od koní věrnosti.

Konečně Sancho usnul pod jedním korkovým stromem a D. Quijote pod mohutným dubem; avšak za krátký čas probudil jej jakýsi šramot, jejž za sebou zaslechl. Vstal polekán, hleděl kolem sebe a naslouchal, odkud ten šustot pochází, a spatřil, že to byli dva jízdní muži, a že ten jeden spustiv se se sedla, pravil: Slez, příteli, a odepni koním uzdu, poněvadž se mi zdá, že jest tu hojnost trávy pro ně i důstatek poklidu a samoty, jichž požaduje moje milostné dumání. To řekl a tím samým okamžikem položil se na zem; když ale se pokládal, zařinčela zbraň, jížto opatřen byl; patrné to znamení, z něhož D. Quijote poznal, že to musí být dobrodružný rytíř. Přistoupiv tedy k spícímu Sanchovi uchopil ho za rameno, a nemálo jím zatřepav přivedl ho k sobě, načež mu pošeptal: Bratře Sancho, máme tu dobrodružství.

Bůh nám dej všeho dobrého, ozval se Sancho. A kde jest Jeho Milost dobrodružství?

Kde, Sancho? odvětil D. Quijote. Obrať oči a hleď a uvidíš tamhle nataženého dobrodružného rytíře, jenž, jak se mi zdá, není hrubě vesel, poněvadž jsem jej viděl s koně slízati a natahnouti se na zem s jakýmisi znameními rozmrzelosti, a při léhání zařinčela mu zbraň.

Avšak, tázal se Sancho, z čeho Vaše Milost hádá, že jest to dobrodružství?

Nechci říci, odpověděl D. Quijote, že to samo sebou jest dobrodružstvím, alebrž začátek jeho, poněvadž z toho dobrodružství vznikají. Avšak slyš, jak se zdá, ladí jakousi loutnu či jakési varito, a dle toho, jak si odřihuje a prsoum ulehčuje, zdá se, jakoby něco zpívat chtěl.

Na mou pravdu, že tomu tak, a že to nějaký zamilovaný rytíř! pravil Sancho.

Není dobrodružného rytíře, který by zamilován nebyl, vece D. Quijote; poslouchejme, abychom po nitce vypátrali klubko jeho myšlének, zpívá-li se proto, že z překypu srdce jazyk se rozvazuje.

Sancho chtěl svému pánu odvětiti, avšak hlas Lesního rytíře nejsa ani příliš špatný ani hrubě dobrý zarazil jej. Jsouce oba pozorní slyšeli tento zpěv:

Znělka.

Polož, velitelko, cíl mi činů,
Jenž s Tvou vůlí šlechetnou se shoduje;
Mysl má se věrně vždy mu věnuje,
Aniž budu kdy mít z čeho vinu.

Chceš-li na cestách ať trudně zhynu,
Veliž mi, a hned se smrti zasvětím;
Chceš-li, způsobem ať nezvyklým cos dím,
Mluvou lásky ti to porozvinu.

K činům živly na odpor mám v sobě:
Měkkost vosku s diamantu tvrdostí,
Duši řádem lásky smírnou k Tobě!
Potěš, oblaž srdce mé svou něžností,
Vryj a vštěp mi vůli svou v té době;
Přísahám, že zachovám ji s věrností!

S povzdechem vyňatým, jak se zdálo, z nejhlubší útroby skončil Lesní rytíř svůj zpěv a pak za chvilku hlasem bolestným a úpěnlivým zvolal: O nejsličnější a nejnevděčnější ženštino zeměkruhu! Kterak ti možno, nejjasnější Kasildeje Vandalská, souhlasiti, aby zajatý tvůj rytíř mořil se a hynul na ustavičných cestách, drsnými a těžkými klopotami? Není na tom dosti, že všickni rytíři Navarští, všickni Leonští, všickni Kastilští a konečně všickni rytíři od Manchy tebe uznali za nejsličnější na světě?

To není pravda! ozval se při těch slovích D. Quijote, poněvadž jsem já od Manchy a nikdy jsem něco takového neuznával, aniž mohl a směl jsem uznati věc sličnosti mé seňory na ujmu sloužící, a rytíř ten, Sancho, jak vidíš, třeští; avšak poslouchejme, snad se ještě více vyjádří.

Nepochybně, odtušil Sancho, neboť zdá se, že bude celý měsíc kvílet.

Tomu ale tak nebylo, poněvadž Lesní rytíř slyšel blíže sebe hovořiti. Tudíž nepokračuje dále v nářku svém vztýčil se a zvolal hlasem zvučným a přívětivým: Kdo se blíží? Kdo to? Snad někdo z počtu šťastných či zarmoucených?

Zarmoucených! odpověděl D. Quijote.

Tedy přistup ke mně, hlásal Lesní rytíř, a můžeš se bezpečit, že přijdeš k truchlivosti a zarmoucenosti samé.

D. Quijote vida, že se mu odpovídá tak vřele a přívětivě, přistoupil k němu a Sancho taktéž. Kvílící rytíř uchopil D. Quijota za ruku řka: Posaďte se zde, pane rytíři, jímž se býti zdáte, a to z těch, kteří patří mezi rytířstvo dobrodružné. Dosti mi na tom, že jsem Vás zastal na tomto místě, kde samota a jasné nebe jsou Vám společníky, přirozené to lůžko a přiměřené bydliště dobrodružných rytířů.

Na to odpověděl D. Quijote: Jsem rytířem toho druhu, jejž jste jmenoval, i ač v mé duši smutek, nehody a neštěstí své sídlo mají, přece nevymizela z ní soustrast k cizým utrpením. Ze zpěvu Vašeho soudil jsem, že strasti Vaše jsou milostné t. j. z lásky povstalé, kterou chováte k té sličné nevděčnici, jižto jste ve svém nářku jmenoval.

Za touto řečí posadili se oba na tvrdou zem v míru a svornosti, jakoby s úsvitem si neměli sraziti hlavy.

Pane rytíři, tázal se Lesní D. Quijota, snad jste také zamilován?

Na neštěstí jsem, odpověděl D. Quijote, ačkoli utrpení pocházející z citův ušlechtilých jsou spíše štěstím než neštěstím.

Máte pravdu, přisvědčil Lesní, jen kdyby zamítání neznepokojovalo srdce a rozum, tak že velkého dosáhši stupně plodí pomstu.

Nebyl jsem nikdy od své seňory zamítnut, odpověděl D. Quijote.

Zajisté nikdy, pronesl Sancho na blízku stojící, poněvadž velitelka moje jest krotké jehňátko a měkčí než máslo.

Je to Váš zbrojnoš? tázal se Lesní.

Ano, odpověděl D. Quijote.

Nikdy jsem neviděl zbrojnoše, vytýkal mu Lesní, který by se opovážil mluviti, když pán jeho mluví; aspoň můj zbrojnoš, jenž tu stojí a tak veliký jest jako otec jeho, neodvážil by si ústa otevříti, když já mluvím.

Na mou věchu, vece Sancho, že jsem mluvil a mohu mluviti i před jinými lidmi, neřku — avšak už mlčím, poněvadž by bylo hůře tím míchati.

Zbrojnoš Lesního uchopil Sancha za rámě a pravil mu: Pojďme my dva, kde si můžeme pohovořit po zbrojnošsku, podlé libosti, a nechme těch svých pánů, ať se pohašteří a vypravují si své milostné povídačky, neboť zajisté že je den překvapí, dříve než budou u konce.

Budiž tomu, řekl Sancho, a já ti budu vypravovat kdo jsem, abys viděl, že mohu dostati se do počtu nejhovornějších zbrojnošů.

Při tom ti dva zbrojnoši odešli, a rozpředl se mezi nimi tak roztomilý hovor, jak důležité příhody mezi jejich pány.