Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šestnáctá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šestnáctá
Podtitulek: O tom, co se D. Quijotovi stalo s jistým důvtipným rytířem Manchským.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 86–93. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

S veselou, spokojenou a hrdou myslí, jak jsme pravili, kráčel D. Quijote svou cestou, představuje si minulým vítězstvím, že jest nejstatečnějším dobrodružným rytířem, jenž se nachází v tomto století a na tomto světě; předpokládaltě všecka dobrodružství, co by se mu jich vyskytnouti mohlo, za ukončena a šťastně vyřízena, všímal si málo kouzel a kouzelníků, zapomněl na nesčíslné výprasky, jichž průběhem svého rytířství dostal, i na hromobití kamením, jež ho o polovici zubů připravilo, i na nevděk galejníků, i na nestydatou sypanici holí mezkářských, zkrátka, pravil sám sobě, že by nezáviděl nikomu největšího štěstí, jež potkalo a potkati mohlo nejšťastnějšího dobrodružného rytíře minulých století, kdyby jen našel umění, způsob neb prostředek, jak by odkouzlil svou velitelku Dulcinei. V těchto myšlénkách byl celý ponořen, an Sancho pravil: Není-li dobře, pane, že ještě ustavičně hrůzný a převeliký nos kmotra Tomše Ceciala mám před očima?

Ty snad myslíš, Sancho, že onen Zrcadlový rytíř byl bakalář Carrasco a zbrojnoš jeho Tomáš Cecial, tvůj kmotr?

Nevím, co bych na to odpověděl, dí Sancho, jen to vím, že okolnosti, které jmenoval o mém domovu, o ženě a dětech, nemohl mi nikdo jiný říci, než on sám; a tvář jeho, když sundal nos, byla živoucí tváří Tomše Ceciala, jak jsem ji bezpočtukráte viděl doma ve vsi i ve svém vlastním domě; taktéž i hlas jeho byl tentýž.

Měj rozum, Sancho, odvětil D. Quijote; kterak by mohlo bakaláři Samsonovi Carrascovi napadnouti, aby vystoupil ozbrojen jako dobrodružný rytíř zbraní útočnou i obrannou a měřil se se mnou? Byl jsem snad jeho nepřítelem? Dal jsem mu někdy příčinu, aby měl záští na mne? Jsem já jeho sokem? Jest zbrojný život jeho povoláním, tak že by mi záviděti mohl pověst, které jsem zbraní nabyl?

Co ale, pane, namítal Sancho, řeknete tomu, že ten rytíř, ať si to byl kdo byl, tak se podobal bakaláři Carrascovi a zbrojnoš jeho Tomášovi Cecialovi, kmotru mému? Je-li v tom kouzedlnictví, jak jste Vaše Milost pravil, není ve světě jiných dvou lidí, jimž by se ti dva mohli podobati?

Vše to, odpověděl D. Quijote, jsou ouskoky a záměry zlomyslných kouzedlníků mne stíhajících; ti vidouce, že vítězem býti mám v zápasu, navlíkli to tak, aby přemožený rytíř nesl přede mnou tvář bakaláře, přítele mého, tak že přátelství moje s ním vložilo se mezi ostří meče a přísnost ramene mého, zmírňujíc hněv v srdci mém. Takovým způsobem zachoval život svůj ten, jenž klamem a mamem chtěl mě připraviti o život můj. Na důkaz toho, věziž, Sancho, ze zkušenosti, anaž tě nepodelže ani nezklame, jak snadno jest kouzedlníkům proměniti podobu jednoho v tvář druhého, ze sličného učiniti škaredého a ze škaredého sličného. Nejsou tomu ani dva dni, že jsi na své vlastní oči viděl slíčnost a spanilost nevyrovnané Dulcinee v celé její skvělosti a přirozené ušlechtilosti, a já ji viděl ohyzdnou a nízkou v podobě hrubé vesničanky s krhavýma očima a s nelibým zápachem z úst. A co více, onen zlotřilý kouzedlník, jenž opovážil se učiniti proměnu tak hanebnou, tím snadněji způsobil podobu Samsona Carrasca a kmotra tvého, aby slávu vítězství z rukou mi vymknul. Ostatně se těším tím, že jsem porazil nepřítele svého, ať měl jakoukoli podobu.

Bůh ví, co na tom všem pravdivého, odpověděl Sancho, a jakož věděl, že proměnění Dulcinee bylo jeho klamem a mamem, nebyl s vrtochy pána svého srozuměn, avšak neodporoval mu, aby nepronesl slovíčka, jímž by podvod na jevo se dostal.

Mezi tím, co takto mluvili, dohonil jich jakýsi muž, jenž za nimi na velmi pěkné bělošedé klisně jel. Na sobě měl plášť z pěkného zeleného sukna, jasně hnědým aksamitem lemovaný, a čepici z tohotéž aksamitu. Pokrývka na koni byla zelená a cibetovou kožešinou pošitá a taktéž modravě a zeleně lemována. Šavli měl jezdec mórskou, na zeleném a zlatém řemení, a botky jeho byly téže práce jako řemení; ostruhy nebyly zlaté, alebrž jednoduché zelenou pokosti natřené, ale tak lesklé a hlazené, že u porovnání práce s celým oděvem vypadaly pěkněji než zlaté. Přišed pocestný k nim zdvořile je pozdravil, a popohnav koně ujížděl mimo ně. D. Quijote ale za ním volal: Vzácný pane, jdete s námi toutéž cestou a nepospícháte-li, bude nám povděčno, pojedeme-li pospolu.

Zajisté, odpověděl jezdec, nebyl bych Vás předejel, kdybych se neobával, že klisna společností mojí poplaší Vám koně.

Můžete, pane, odpověděl na ta slova Sancho, směle uzdu klisny své přitáhnout, neboť kůň náš jest nejctnostnější a nejzvedenější ve světě. Nikdy v podobných případnostech nedopustil se nějaké nezpůsobnosti, a jednou, když se zapomněl dokázati ji, museli jsme toho já a můj pán desateronásob pykati. Opakuju tedy, líbí-li se Vaší Milosti, že můžete se pozdržeti, neboť i při nejlepší příležitosti by se dozajista náš kůň na ni nepodíval.

Jezdec se zastavil a obdivoval se postavě i obličeji D. Quijota, jenž jel bez helmice, jižto Sancho jako nějaký vak na sedle šedoušově zavěsil. Pozoroval-li Zelený D. Quijota, tím více na něj hleděl D. Quijote, jemuž se zdál býti mužem značným. Příchozí měl asi padesát let, málo vlasů, nos orličí a pohled živý a vážný; zkrátka, zevnějšek a postava jeho prozrazovaly v něm muže vzácného stavu. O D. Quijotovi Zelený soudil, že jaktěživ člověka neviděl druhu a pohledu takového. Divil se délce koně, vytáhlosti D. Quijotově, žlutému a trpkému obličeji, zbrani, vzezření a postavě jeho; bylať to figura a podobizna, jakou dávný čas viděti nebylo v zemi. D. Quijote pozoroval bedlivost, s jakou si ho pocestný všímá, a v překvapení jeho znamenal i čeho si přeje; jsa ale zdvořilý a vyhovuje rád všem, dříve než by onen se ptal, přijel k němu řka: Úprava, kterou na mne spatřujete, jest tak nová a tak rozdílná od té, jížto se obyčejně užívá, že nedivím se, byla-li Vaší Milosti nápadná. Avšak přestane býti nápadnou, řeknu-li Vám, jakož dím, že jsem z oněch rytířů, o nichž lid říká, že chodí po dobrodružstvích. Opustil jsem svou vlasť, majetek svůj dal jsem do nájmu, zřekl jsem se pohodlí a odevzdal se do náručí Štěstěny, aby mě unesla, kam se jí libí. Chtěl jsem z mrtvých vzkřísiti dobrodružné rytířstvo a již mnoho dní klopýtaje tu, padaje tam, potáceje se zde a vstávaje onde naplnil jsem velikou čásť tužeb svých, pomáhaje vdovám, chráně panen, slouže paním, sirotkům a nezletilým, jakož jest vlastním a přirozeným úkolem dobrodružných rytířův. Svými statečnými mnohými a křesťanskými skutky stal jsem se i hodným dostati se tiskem mezi všecky národy, aneb mezi většinu jich na světě. Třicet tisíc svazků mých dějův se již vytisklo a chystá se jich do tisku milionkrát třicet tisíc, nepřijde-li překážka s nebe. Zkrátka, abych to vše zahrnul krátkými slovy neb jedním jediným, pravím, že jsem D. Quijote de la Mancha, jiným jmenem rytíř truchlivé podoby zván. Ačkoli vlastní chvála zlehčuje, musím tenkráte přece ji pronést, a to se stává tenkráte, když není nikoho, kdo by ji pronesl; tím tedy, šlechetný pane, od té chvíle, co víte, kdo jsem a jaké jest povolání moje, nemůže Vám s podivením býti ani tento kůň, ani to kopí, ani tento štít, ani zbrojnoš, ani veškerá tato zbroj, ani trpkost mého obličeje, ani zažloutlá hubenost jeho.

Po těch slovích D. Quijote se odmlčel, a dle toho, že Zelený váhal s odpovědí, zdálo se, jakoby ji ani nechtěl dáti; avšak za nějakou chvíli na to vece: Pravil jste, pane rytíři, že jste z podivení mého pozoroval, čeho bych si přál věděti, avšak nedovedl jste ukonejšiti podivení moje, jež povstalo ve mně, když jsem Vás spatřil; neboť, ač dítě že potřebí jest mi pouze věděti, kdo jste, a že pak učiněno mi bude za dost, jsem právě nyní, když to vím, tím více zvědav a pln podivení. Což jest to věcí možnou, že nyní jsou dobrodružní rytíři ve světě a že jsou povídky o skutečném rytířstvu takovém tištěny? Nelze mi přesvědčiti se, že jsou lidé na světě, kteří by ujímali se vdov, chránili panen, čest prokazovali paním, pomáhali sirotkům, i nevěřil bych tomu, kdybych Vaši Milost neviděl vlastníma očima. Budiž Bohu chvála, že povídkou, jižto o Vašich vznešených a pravdivých rytířských skutcích tištěnu býti pravíte, nepaměti zůstaveni jsou nesčíslní smyšlení dobrodružní rytíři, jichž byl plný svět, jak na ujmu dobrým mravům, tak k převrácení úsudku i k zlehčení víry o povídkách dobrých.

O tom lze mnoho mluviti, odpověděl D. Quijote, jsou-li povídky o dobrodružných rytířích smyšleny čili nic.

Jest snad někoho, tázal se Zelený, jenž by pochyboval, jsou-li takové povídačky nepravdivé?

Já o nich nepochybuju, vyznal se D. Quijote, ale nechme toho, neboť doufám, bude-li cesta naše trvati do úsvitu, že Vaší Milosti dokážu, kterak nedobře jste činil jda cestou těch, kteří za to mají, jakoby pravdivé nebyly.

Z těchto posledních slov zvěděl pocestný, že D. Quijote musí být na mozku připálen, a předpokládal, že se to dokáže i jinými věcmi; dříve ale než se k jinému hovoru dostali, tázal se ho D. Quijote, poněvadž mu o svém stavu a životu zprávu podal, kdo on jest?

Na to odpověděl Zelenopláštík: Já, pane rytíři truchlivé podoby, jsem zeman, rodem z místa, kam jdeme, dá-li Bůh, dnes pojíst; jsem více než prostředně bohat a říkají mi D. Diego de Miranda, žiju se ženou, s dětmi a přátely, zaměstnáním mým jest lov zvěře a ryb, nic však méně nechovám ani sokolů ani chrtů, nýbrž jen krotkého ohaře a cvičeného stavěcího psa. Mám asi šest tuctů kněh, některé španělské, jiné latinské, několik spisů dějepravných a ostatní náboženské; povídky rytířské posud se nedostaly přes můj práh. Čítám více světských než náboženských spisů, jsou-li slušného obsahu, baví-li slohem a vzbuzují-li obdiv i půvab básnickým vynalezením, ač je těchto ve Španělích velmi po skrovnu. Někdy jídám u svých sousedů a přátel, a často je zvu k sobě; stůl můj jest čistý, chutný ne však chudý; nereptám a netrpím, aby u mé přítomnosti se reptalo; nevšímám si toho, jak jiní žijí, a nejsem žádostiv vědět, co jiní dělají; chodím na mši každého dne, rozdílím svůj peníz chudým, aniž bych rozhlašoval své dobré skutky; nedávám přístupu do prsou svých ani přetvářce ani marnivosti, nepřátelům to, kteří se vloudí do srdce nejopatrnějšího; hledím smířiti těch, kteří se rozdvojili; klaním se Matičce boží a doufám vždy v neskončené milosrdenství Pánaboha, Hospodina našeho.

Sancho velmi bedlivě poslouchal vyličování života a zábav zemanových; zdál se mu to být život řádný a svatý, a kdo jej vede, viděl se mu být člověkem zázračným. Skočil tedy se svého šedouše a s velikým chvatem uchopiv pocestného za pravý třemen pokorně i slze líbal mu mnohokráte nohu. Vida to zeman tázal se: Co činíš, příteli? Jaké to líbání?

Nechte mě líbat, odpověděl Sancho, poněvadž Vaše Milost zdá se mi být prvním svatým na koni, jehož jsem jaktěživ spatřil.

Nejsem svatým, odtušil zeman, alebrž velkým hříšníkem, a ty, příteli, musíš být nějaký dobrák, jak to prostota tvoje ukazuje.

Sancho si opět vsedl na osla vyvábiv místo hluboké pohrouženosti úsměch z pána svého a způsobiv D. Diegovi nové podivení. D. Quijote se ho tázal, kolik má dětí, a pravil, že jednou z těch věcí, které staří mudrcové, nemající pravého poznání Boha, za největší dobré pokládali, byly statky přirozené, dary štěstí, velký počet přátel i mnoho a dobrých dětí.

Já, pane D. Quijote, odpověděl zeman, mám jednoho syna, jehož kdybych neměl, pokládal bych se za šťastnějšího nežli jsem, ne snad že jest nezvedený, alebrž proto, že není tak řádný, jak bych si přál. Je mu nyní osmnáct let; šest let strávil v Salamance uče se jazyku latinskému a řeckému; když ale jsem chtěl aby přešel k študiím jiných nauk, shledal jsem jej tak zabrána do básnictví — může-li nazváno býti naukou — že není lze přiměti ho k tomu, aby se oddal vědě právnické, jižto dle mého přání studovati má, aniž bohosloví, královně všech věd. Přál jsem si, aby byl korunou svého rodu, poněvadž žijeme v století, kdy králové naši vysoce vyznamenávají ctnostná a krásná umění, poněvadž učenost bez ctnosti jest perlou na smetišti. Celé dni tráví při tom, přesvědčiti se, zdali Homér v tom neb onom verši dobře se vyjádřil, zdali Martial neslušně si počínal v tom neb onom nápisu, mají-li se v tom neb onom smyslu bráti ty a ony verše Virgilia; slovem, celá jeho zábava spočívá v knihách jmenovaných básníků, mezi nimi Horatia, Persia, Juvenala a Tibulla, neboť novějších domácích básníků necení si vysoko. A při vší té nechuti, jižto k básnictví domácímu jeví, napíná nyní svou mysl tím, aby složil glossu o čtyřech verších, jižto mu poslali ze Salamanky, a která, myslím, jest prací o závod.

Na to odpověděl D. Quijote: Děti, pane, jsou více neb méně, jak se říká, duše, které nám život dávají; rodičům tedy náleží, aby je vedli, pokud malé jsou, cestou ctnosti, pravé víry a dobrých a křesťanských mravů, aby jednou odrostše podporou byli vysokému stáří rodičův a chloubou potomstva; nutiti je ale, aby učili se té neb oné vědě, nemám za věc dobrou, avšak nabádati je, není na škodu. Nemá-li ale študováno býti pro pane lucrando a je-li študující tak šťasten, že mu Bůh dal rodičů, kteří mu něčeho zůstaví, byl bych toho náhledu, aby jej nechali bráti se za tou vědou, k níž vidí v něm nejvíce náklonnosti; i ačkoli jest básnictví méně užitečné než zábavné, není přece takové, aby nečest způsobilo těm, kdo je pěstují. Básnictví, pane zemane, přichází mi jako útlá, mladistvá a v celém zevnějšku sličná dívka, kterou hledí vyšperkovati, upraviti a ozdobiti mnoho jiných dívek, t. j. všechny ostatní vědy, a ona musí jich užívati všech, a všechny mají lesku nabyti přičiněním jejím. Avšak tato dívka nechce rukama dotýkána, po ulicích vlečena, po náměstích v koutě a po palácích za humny na odiv dávána býti. Utvořena jest tajemnou smíšeninou takových vlastností, že kdo umí zacházeti s ní, promění ji v ryzé zlato nevýslovné ceny. Kdo ji má, musí ji držeti v mezích nepouštěje ji, aby vybíhala v špinavé satyry a prázdné znělky; nemá býti nižádným způsobem prodajná, ne-li v básni hrdinské, v dojímavé truchlohře, ve veselohře bodré a vtipné; nemá cuchána býti od fraškářů a pitomé luzy, neschopné poznati a oceniti pokladův v ní spočívajících. Nemyslete, že tu luzou nazývám lid plebejský a nízký, neboť každý nevzdělanec, buď si zeman aneb kníže, počítán může být mezi luzu; ten ale, kdo s těmi jmenovanými vlastnostmi dovede pěstovati poesii, proslaví se a ctěným se stane u všech pokročilých národů na světě. Co pak se podotknutí Vašeho týká, že syn Váš neváží si hrubě básnictví domácího, myslím, že si v tom nepočíná rozumně, a důvod toho jest ten, že veliký Homér nepsal latinsky, poněvadž byl Řekem, aniž Virgil nepsal řecky, poněvadž byl latiníkem; zkrátka, všickni staří básníci psali jazykem, jejž mlékem do. sebe vssáli, aniž hledali jazykův cizích, aby osvědčili vznešenost ducha svého. Je-li tomu tak, měl by se tento mrav rozšířiti u všech národů, tudíž neměl by básník německý méně vážnosti požívati, že píše po německu, aniž kastilský, ba ni biskajský, že píše jazykem svým. Nic však méně, pane můj, syn Váš není, jak se domnívám, nepříznivcem básnictví španělského, nébrž básníkův, kteří jsou pouhými veršovci, neznajícími jiných jazykův aniž jiných vědomostí, jimiž by přirozený podnět ozdobovali, probouzeli a podporovali. Ale i v tom může býti zmýlená, poněvadž dle pravdivého náhledu básník básníkem na svět přichází, t. j. básník stává se básníkem v lůně matčině způsobem přirozeným, a touto vlohou od Boha danou beze všeho učení a umělého pomáhání vytváří věci, jimiž pravda se jeví slov: Est Deus in nobis a t. d. Dále dím, že přirozený básník, podporován-li jest uměním, mnohem jest lepší a překoná básníka, který jím chce býti pouze vědomostmi a uměním. Důvod toho jest, že umění není nad přirozeností alebrž ji zdokonaluje; takovým způsobem přirozenost s uměním a umění s přirozeností utvoří dokonalého básníka. Závěrek mé řeči tedy jest, pane zemane, abyste syna svého nechal kráčeti cestou, kam jej hvězda jeho vede, neboť študentem jsa jak se sluší a patří a dostoupiv šťastně prvního stupně věd, vědomostí totiž jazykových, dojde jimi vrchole vzdělanosti lidské, anaž dobře sluší šlechtici s pláštěm a mečem a tak jej zdobí, ctí a vznešeným činí, jako infule biskupy aneb jako úřadní kroj učence právnického. Vytýkejte svému synovi, psal-li by satyry, kteréby podvracely cizí čest, trestejte ho a zničte je; psal-li by ale básně na způsob Horatia, káraje vady vůbec tak ušlechtile, jak on to činil, pak je chvalte, poněvadž básníkovi volno jest psáti proti závisti, tepati veršem závistníky a jiné nepravosti, jimiž naznačují se jisté osoby. Jsou-li ale básníci, kteří jen aby pronesli něco zlomyslného, pustili by se do nebezpečenství, že vypovězeni budou na ostrovy v Pontu. Je-li básník cudný svými mravy, bude cudný i v básních svých; péro jest jazyk duše, jaké jsou myšlénky v ní vzniklé, takové budou i spisy. Shledávají-li králové a knížata divotvorné umění básnictví při mužích moudrých, cnostných a vážných, ctí je, vyznamenávají a obohacují je, ano i korunují je lupenem onoho stromu, jehož nedotkne se blesk, jakoby na znamení, že ublíženo nemá býti od nikoho těm, jejichž skráně ozdobeny a vyznamenány jsou takovými věnci.

Zelenopláštík divil se slovům D. Quijotovým a sice tak, že mýlen byl ve svém důmnění, jakoby D. Quijote nebyl při zdravém rozumu. Již u prostřed této rozmluvy, anaž nebyla hrubě dle Sanchovy chuti, dal se zbrojnoš stranou, vyžádat si trochu mléka u jakýchsi pastýřů, kteří tam v hromadě dojili své ovce. Tu chtěl již zeman obnoviti hovor, na nejvýše jsa spokojen rozumnými a pěknými slovy D. Quijotovými, an tu D. Quijote pozdvihl hlavu a viděl cestou, kudy se ubírali, vůz plný královských práporů, a domnívaje se, že to bude nějaké nové dobrodružství, hlasitě volal Sancha, aby mu dal přílbici. Slyše to Sancho zůstavil pastýřův a cvalem hnal šedouše až přišel k pánu svému, jemuž se strašná a hrůzná příhoda stala!