Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola šedesátá sedmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola šedesátá sedmá
Podtitulek: O předsevzetí D. Quijota státi se pastýřem a tráviti život veský, dokud by rok slibu jeho neminul, i o jiných skutečně zábavných a pěkných příhodách.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 393–396.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Přemnohé-li myšlénky znespokojovaly D. Quijota před svržením, mnohem více jich týralo jej po pádu jeho. Nacházel se, jak pravíno, ve stínu pod stromem a tam jako na med komáři dorážely naň a píchaly ho myšlénky. Jedny vztahovaly se k odčarování Dulcinee a druhé k životu, jaký by tráviti měl ve svém zátiší. Přišel Sancho a vychvaloval štědrou povahu sluhy Tosila. Možno-li, Sancho, vece D. Quijote, abys ustavičně myslil, že jest opravdovým sluhou? Zdá se, že se ti vykouřilo z hlavy, kterak jsi viděl Dulcinei proměněnu a přetvářenu na vesničanku a Zrcadlového rytíře v bakaláře Carrasca; vše to jsou skutky kouzedlníků, jižto mne stíhají. Nyní ale pověz mi, tázal jsi se Tosila, jak mu říkáš, co se stalo s Altisidorou, oplakává-li odchod můj aneb pustila-li v hlubinu zapomenutí milostné myšlénky, ježto ji za přítomnosti mé trápily? — Mé vlastní myšlénky nebyly dle toho, aby mi dovolily tázati se na takové hlouposti. U všech výrů, pane! dospěl jste nyní tam, že pátráte po cizích myšlénkách, zvláště pak milostných? — Slyš, Sancho, vysvětloval D. Quijote, veliký jest rozdíl mezi činy, které se dějí z lásky, a oněmi, které se stávají z vděčnosti. Snadně může se státi, že některý rytíř není schopen lásky, a však přihoditi se nemůže, abych se vší přísností mluvil, by schopen byl nevděku. Zdá se, že mi Altisidora přála, dala mi, jak víš, tři čepce; plakala při mém odchodu, lála mi, utrhala na cti, kvílela veřejně proti vší stoudnosti; důkaz to, že mne milovala, ježto hněv zamilovaných přechází v útržky. Já neměl nadějí, kterých bych poskytoval, ni pokladů, jichž bych jí podával, ježto všecky naděje mé spočívají na Dulcinei, a poklady dobrodružných rytířů jsou jako klenoty šotkův na oko a nepravé. Pročež mohu jí věnovati jen tyto své vzpomínky, a však bez ublížení památky, již k Dulcinei chovám, na níž se prohřešuješ váhaje mrskati se a šlehati tělo, jež by vlci sežrati měli a jež zachovati se chce spíše červům než k dobrému oné ubohé seňory. — Pane, odpověděl Sancho, mám-li pravdu mluvit, nemohu nabyti přesvědčení, co šlehům na mém zadku činiti jest s odkouzlením okouzlených; je to, jakobych řekl: Hlava-li tě bolí, namaž si koleno. Aspoň dovolil bych si přísahati na to, že v nižádné knize o dobrodružných rytířích, co jste jich četl, nikdy nikoho neviděl jste odčarována mrskáním; ostatně ať tomu tak nebo tak, budu se mrskati, až mi přijde chuť i až se mi vyskytne čas k pokání pohodlný. — Dejž to Bůh, přál si D. Quijote, a nebe ti uděl milost, abys přišel k nahlédnuti a napadla ti povinnost, že máš pomoci velitelce mé, anaž jest velitelkou tvojí, ježto náležíš mně.

Mezi touto řečí ubírali se cestou dále až přišli k tomutéž místu, kde byli od býkův poraženi. D. Quijote je poznal a pravil Sanchovi: Ta jest ona louka, kde jsme zastali ty sličné pastýřky a švarné pastýře, jižto obnoviti a nápodobiti chtěli pastýřskou Arkadii. Myšlénka ta jest tak nová jak důvtipná, a líbila-li by se ti, Sancho, přál bych si, abychom následujíce jí proměnili se v pastýře. Zjednám něco bravu a vše ostatní, čeho k pastýřskému povolání zapotřebí, a nazývajíce se já pastýř Quijotiz, ty pastýř Pancino, půjdeme na hory, do lesů, na lučiny tu zpívajíce tam kvílíce, linoucích se křišťálů z pramenkův aneb z jasných potůčků aneb z hlubokých řek pijíce. Duby dají nám přeštědrou rukou nejsladšího ovoce, pařezy nejtvrdších korků sedadel, vrby stínu, růže zápachu, rovsáhlé lučiny tisícerými barvami pestrých koberců, jasný a čistý vzduch dechu, měsíc a hvězdy světla na vzdor noční temnotě, zpěv zábavy, radost smutku, Apollo básní, Milek nápadů, jimiž můžeme se zvěčniti a proslaviti nejen v nynějším ale i v budoucích stoletích.

Na mou milou! zvolal Sancho; takový život jest pro mne a líbí se mi. Mimo to, jak mile budou míti o něm čutu bakalář Samson Carrasco a lazebník Mikuláš, budou nás chtít následovati a státi se s námi pastýři; jen nedej Pánbůh, aby faráři přišlo na mysl přijíti také do salaše, jest zajisté veselčák a přítel zábavy.

Slova tvá jsou dokonce podstatná, tvrdil D. Quijote, a vstoupí-li bakalář Samson Carrasco do pastýřské družiny, jako že nepochybně vstoupí, může se nazývati pastýř Samsonino aneb i pastýř Carrascon; lazebníku Mikuláši může se říkat Niculoso, jako starý Boscan jmenoval se Nemoroso. Jaké jméno bychom farářovi dali, nevím; ledaby nějaké odvozené nazývajíce ho pastýř Faroslav. Pastyřkám, jejichž milenci býti máme, můžeme jako na chmatku vybrati jména, a poněvadž název mé velitelky hodí se jak pro pastýřku tak pro kněžnu, netřeba jej měniti, bychom našli příhodnějšího. Ty, Sancho, dáš své ženě jméno, které se ti zlíbí. — Nemyslím říkati jí jinak než Teresona, poněvadž dobře se hodí k její tlouštce a k vlastnímu jmenu jejímu, anož Teresa zní; mimo to svými básněmi ji opěvuje budu moci odhaliti cudnost milostných tužeb svých, ježto nechodím pšeničný chléb hledat po cizích staveních. Pro faráře se nesluší, aby měl pastýřku, poněvadž má dávat dobrý příklad, a chtěl-li by bakalář nějakou mít, je mu svá vůle svůj pán! Při sám! zvolal D. Quijote, jaký to budeme mít život, příteli Sancho! Jaké to multánky zníti budou v uších našich, jaké zamorské dudy, jaké bubínky, jaké zvonky, jaké balalajky! A což zahudou-li v této hudební rozmanitosti albogue? Tu budou téměř všecky pastýřské nástroje pohromadě! — Co je to albogue? tázal se Sancho; nikdy jsem to jméno neslyšel a nástroj ten jaktěživ neviděl. — Albogue jsou, odpověděl D. Quijote, misky na způsob stojanu mosazných svícnů, které, srazí-li se prohlubenou, dutou stranou do sebe, dávají zvuk ne-li hrubě lahodný aneb příliš harmonický, přec ne nepříjemný a dobře se hodí k veským dudám a bubínkům. Jméno albogue jest mórské, jako všecka, která mají v násloví al; jsou to: almohaza, hřeblo, almorzar, snídaně, alhombra, čaloun, alguacil, úřadní sluha, alhuzema, levandule, almacen, skladiště, alcancia, dutá koule, a jiná podobná, jichž není mnohem více. Jen tři jsou v jazyku našem mórského původu, která mají v dosloví í, totiž: borceguí, nízké botky, zaquizamí, podstřeší, a maravedí, drobný peníz; alholí, fiala a alfaqui, mórský kněz, jsou znalá i náslovím al i doslovím í za arabská. To řekl jsem mimochodem, ježto mi příležitostné jmenování albogue věc tu na mysl přivedlo. Abychom v našem pastýřském způsobu života k dokonalosti dospěli, bude nám velikou podporou, že jsem, jak víš, trochu básníkem a bakalář Samson Carrasco dokonale v básnictví se vyzná. O faráři nemluvím, a však založil bych se, že má básnické choutky a vlastnosti, a že i mistru Mikuláši nescházejí, o tom nijak nepochybuji, poněvadž všickni lazebníci hrají na guitaru a jsou písničkáři. Já budu stýskat na odloučení, ty se budeš honositi stálou láskou, pastýř Carrascon žehrati bude na zamítnutí a farář Faroslav bude dělati, cokoli se mu zlíbí; a tak se nám nade vše přání věc podaří. — Já jsem, pane, odpověděl Sancho, takový nešťastník, že se bojím, jakoby neměl přijíti den, kdy se v takovém způsobu života spatřím. Jak krásné lžíce si vyřezám, až budu pastýřem! Jaké drobení, jakou smetánku budu mít, jaké věnce a pastýřské věci! Nenabudu-li jimi pověsti učeného člověka, musím aspoň nabyti slávy důvtipné hlavy. Sanchica, dcera moje, bude nám nosit jídla na pole. A však ou! vypadá pěkně a pastýři jsou spíše potutelní než prostí; nerad bych, aby jdouc na stříž přišla ostříhána zpět. Láska a nekalé žádosti tak dobře chodí po polích jako po městech, po pastýřských chýších jako po královských palácích, kdo se vyhne příležitosti, vyhne se i hříchu a čeho oko nevidí, toho srdce neželí; skok za křoví platí více než přímluva dobrých lidí. — Dosti těch přísloví, Sancho, ozval se D. Quijote; každé z pronešených může pro sebe mínění tvé prozraditi; mnohokráte jsem ti radil, abys neházel tak svými příslovími a měl se na uzdě, když je uvádíš. A vsak zdá se mi, že mluvím hlasem volajícího na poušti; matka kluka bije, zlý duch přec jím šije. Zdá se mi, odpověděl Sancho, že o Vaší Msti platí, když se dí: Handra onuci tresce. Vytýkáte mi, že nemám uvádět přísloví, a ráčíte sypat přísloví za příslovím. — Věziž, Sancho, uvádím jich na svém místě, hájil se D. Quijote, a když je pronesu, hodí se jako prsten na prst, ty ale za pačesy je taháš, že je vlečeš a neuvádíš. Dobře-li se pamatuji, řekl jsem ti několikkráte, že přísloví jsou krátké propovědi, vzaté ze zkušenosti a z důmyslu našich starých mudrců, a přísloví, není-li uvedeno na svém místě, že jest spíše nesmysl než moudrá propověď. Nechme toho ale; noc se blíží, odebeřme se trochu s královské silnice, kde bychom strávili noc, a Bůh ví, co se ráno stane.

Poodešli, pojedli pozdě a špatně, ovšem proti chuti Sanchově, jemuž na mysl vstupovala nuzota dobrodružného rytířství v lesích a horách obyčejná, jakož na oči se mu stavěla hojnost na hradech a v domích tu u dona Diega de Miranda, tam o svatbě bohatého Camacha a u dona Antonia Morena. Uvažuje ale, že nemůže býti ustavičně den ani neustále noc, šel ji tenkráte přespat a pán jeho probdět.