Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtyřicátá šestá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kapitola čtyřicátá šestá
Podtitulek: O strašném poděšení rolničkami a kočkami, jehož D. Quijote za další milosti zamilované Altisidory zkusil.
Autor: Miguel de Cervantes
Zdroj: CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 269–272.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Kristian Stefan
Licence překlad: PD old 70

Zůstavili jsme velikého D. Quijota pohroužena v myšlénkách, jež způsobil zpěv zamilované dívky Altisidory. Položil se s nimi, a jakoby to byly blechy, nedaly mu spáti ani odpočívati spojujíce se tam, kde přestávaly starosti punčochami způsobené. Avšak lehký čas nedada se zdržeti ani zastaviti tryskem uháněl hodinu za hodinou a jitro přibližovalo se s velikou rychlostí. Jak mile D. Quijote je zpozoroval, opustil něžné peří a nejsa nikdy zahálčivý vzal na se svůj kamzíkový oděv a obul pocestné boty, aby skryl nehodu se svými punčochami. Konečně zahalil se do nachového pláště a posadil si na hlavu zelený aksamitový biret stříbrem vypremovaný, zavěsil na bedra svůj dobrý ostrý meč, vzal k sobě velký růženec, jejž vždy při sobě míval, a s velikou hrdostí a okázalostí vstoupil do předsíně, kde se vévoda a vévodkyně oblečeni již nacházeli, jakoby ho očekávali. Když pak se ubíral chodbou, stála tam čekajíc Altisidora a druhá dívka, přítelkyně její; když ale D. Quijota spatřila, stavěla se, jakoby na ni šly mdloby, a přítelkyně chytivši ji do náručí s největším kvapem ji rozšněrovávala. D. Quijote vida to přiblížil se k nim řka: Již vím, čím to přichází.

A já nevím ničeho, ozvala se přítelkyně, ježto Altisidora jest nejzdravější dívkou v celém tomto domě, a já ji neslyšela ani zasténat, co ji znám. Nechť zahynou všickni dobrodružní rytíři, co jich na světě, jsou-li vesměs nevděční; jděte, Vaše Msti, pane D. Quijote, neboť to dobré dítě se nezpamatuje, dokud zde budete.

Hleďte, těšil ji D. Quijote, abych dnešní noci dostal do své komnaty loutnu, pak potěším, co nejvíce moci budu, politování hodnou dívku, ježto v milostných počátcích brzké odklamání bývá nejlepším prostředkem. Po těch slovích odešel, aby od nikoho z příchozích zpozorován nebyl.

Ještě byl nezašel, ana Altisidora z mdlob se zpamatovavši pravila družce své: Bude zapotřebí, aby dostal loutnu, neboť zajisté nám bude chtít zahousti, a jeho-li to skladba bude, nevypadne špatně. O příběhu tom a o loutně, jižto si D. Quijote přeje, vypravovaly hned vévodkyni, anaž dorozuměvši se s vévodou a dívkami ustanovila se na tom, že způsobí si žert spíše směšný než škodný. S velikou oblibou očekávaly noc, jež tak rychle se vyskytla, jako přišel den, jejž vévodští manželé zábavnými rozmluvami s D. Quijotem strávili. Téhož dne vypravila vévodkyně skutečně a opravdově jednoho ze svých panošů, jenž v lese okouzlenou Dulcinei představoval, k Teresii Panzové s listem manžele jejího Sancha Panzy a s balíčkem oděvů, jež zůstavil, aby jí poslány byly. Panoš dostal nařízeni, aby zevrubnou podal zprávu o všem, co by se mu u ní přihodilo.

Když to bylo vykonáno a jedenáctá hodina před půlnocí se přiblížila, zastal D. Quijote loutnu ve své jizbě. Naladil ji, otevřel okno a zpozoroval, že někdo v zahradě chodí, a když byl rukou přes struny přejel a co nejlíp je natáhl, odkašlal a odříhl si z prsou a ihned spustil hlasem drsným avšak správným tuto romanci, jižto sám byl složil:

Útok lásky vysazuje
Srdce lidské z veřejí
Nečinnost si bezstarostnou
Bera při tom za nástroj.

V šití, v pracech, v zaměstnáních
Ustavičně trvati
Dobrým bývá protijedem
Ve všech tísních milostných

Dívkám soukromého žití,
Které chtějí provdat se,
Cudná počestnost jest věnem
A jich chvály ozvěnou.

Rytíř dobrodružný, rovněž
Jako dvorský, milkuje
S dívkou volných mravů, béře
Ctnostnou však jen za ženu.

Vznikáť s ranní zoří láska
Jako u příchozích v hospodě,
K západu se ale kloní,
Ihned, kdy host odejde.

Milost náhlá, z rána přišlá,
S večerem pak míjící,
Obraz nezůstaví v prsou
Náležitě vštípený.

Malba není jasná, ostrá,
Na malbu-li kladená,
A kde spanilost jest jedna,
Druhé nelze místa mít.

Dulcinea del Toboso
V čisté půdě duše mé
Má svůj obraz, který ničím
Nemůže být vyhlazen.

Stálost lásky nejskvělejším
Milencův jest podílem,
Jímžto divy tvoříc sama
Velebně se zvyšuje.

Sem až dospěl D. Quijotův zpěv, jejž poslouchali vévoda, vévodkyně, Altisidora a téměř vešken hradní lid, an z nenadání s hořejší jedné chodby, jež se zrovna nad oknem D. Quijotovým nacházela, spuštěn byl provaz, na němž viselo přes sto rolniček, a zároveň rozvázán jest veliký pytel s kočkami, které taktéž měly menší rolničky na ocase přivázány. Řinkot rolniček a mňukot koček byl tak velký, že vévodští manželé, ač byli původci toho žertu, přece velice se lekli a D. Quijote strachem užasl. Náhoda tomu chtěla, že dvě neb tři kočky dostaly se oknem do jeho jizby a běhajíce z kouta do kouta hřmotily, jakoby tam zástup ďáblů rejdil. Zhasivše svíčky, jež v komnatě hořely, hleděly někudy vyváznouti. Zpouštění a vyzdvihování provazu s většími rolničkami nepřestávalo a tím většina hradního obyvatelstva nevědouc oč jde byla plna překvapení a obdivu. D. Quijote se vzchopil a vloživ ruku na meč máchal jím z okna a volal hlasitě: Táhněte, zlomyslní kouzelníci, táhněte, sběři čarodějnická, neboť jsem D. Quijote de la Mancha, proti němuž vaše zlé úmysly moci nemají! Na to obrátiv se proti kočkám v jizbě běhajícím oháněl se ostře před nimi; ty hnaly se k oknu a vyskočily ven, toliko jedna vidouc, že D. Quijote svými ranami na ni dotírá, skočila mu do očí a připnula se drápy a zuby tak do nosu jeho, že dal se z plného hrdla do křiku. Slyšíce to vévoda a vévodkyně i domýšlejíce se, co by to býti mohlo, honem chvátali do jizby a otevřevše ji hlavním klíčem spatřili ubohého rytíře vší silou se namáhajícího odtrhnouti kočku. Přineseno světel a viděti bylo nestejný boj; vévoda přičiňoval se přetrhnouti jej, ale D. Quijote hlasitě volal: Nikdo ať mi nepomáhá, nechte mne tváří v tvář s tím ďáblem, s tím čarodějem, s tím kouzelníkem, já mu povím, kdo jest D. Quijote de la Mancha! Kočka ale nevšímajíc si hrozeb vrčela a kousala, až ji konečně vévoda odtrhl a oknem vyhodil. D. Quijote měl obličej rozdrápaný a nos pokousaný, avšak více mrzel se na to, že ho nenechali vybojovati bitvu, do níž se byl s tím zákeřnickým kouzelníkem pustil.

Přineseno šalvějové vodičky a Altisidora sama svýma běloučkýma rukama nalípala mu klůcků po raněných místech, při čemž šepotavým hlasem pravila: Všechno to neštěstí stalo se, zatvrzelý rytíři, za hřích tvé krutosti a tuhosti, a dej Bůh, aby Sancho, zbrojnoš tvůj, zapomněl šlehat se, by nikdy tvá zamilovaná Dulcinea sproštěna nebyla okouzlení svého, bys nikdy s ní se nekochal, nikdy manželského lože s ní nedošel, dokonce dokud já žiju, anaž tě zbožňuju.

Na to neodpověděl D. Quijote ničeho než povzdechl toliko z hluboka a rozložil se na své posteli poděkovav se vévodovi a vévodkyni za jejich ochotu, ne že by se byl té kočičí, kouzedlnické a rolničkové psoty bál, alebrž že uznával dobrý úmysl, s nímžto mu přišli na pomoc. Vévodští manželé dopřáli mu odpočinku litujíce špatného konce žertu, o němž nedomnívali se, že tak nepříjemný a tak draze zaplacený výsledek míti bude. Stáltě D. Quijota pět dní samoty a lůžka, načež potkala jej příhoda zábavnější než předešlá; avšak životopisec nechce ji nyní vypravovati, by vrátil se k Sanchu Panzovi, jenž své vladaření velmi horlivě a půvabně provozoval.