Don Quijote de la Mancha/Díl druhý/Kapitola čtrnáctá

Don Quijote de la Mancha — díl druhý Miguel de Cervantes
Kapitola třináctá	Kapitola čtrnáctá	Kapitola patnáctá

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola čtrnáctá
Podtitulek:	Pokračuje se o příhodách Lesního rytíře.
Autor:	Miguel de Cervantes
Zdroj:	CERVANTES, Miguel de. Don Quijote de la Mancha. Díl druhý. Praha : I. L. Kober, 1868. s. 75–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Kristian Stefan
Licence překlad:	PD old 70

Mezi všelikou rozmluvou, jižto vedli D. Quijote a Lesní rytíř, dí historie, že Lesní pravil D. Quijotovi: Konečně, pane rytíři, rád bych, abyste věděl, kterak můj osud či spíše mé vlastní ustanovení přimělo mne k tomu, bych se zamiloval do nevyrovnané Kasildeje de Vandalia. Nazývám ji nevyrovnanou, poněvadž není podobné ani zrůstem těla, ani zevnějškem postavy ani slíčností. Tato Kasildea tedy, jak pravím, zplatila mé dobré úmysly a služné tužby tím, že mne, jako Herkula macecha, do mnohých a rozličných nebezpečenství přivedla slibujíc mi na konci jednoho i druhého to, co jsem doufal. Takovým způsobem vykonal jsem nesčíslných činů, aniž vím, který má být poslední, jenž by konec položil mým šlechetným tužbám. Jednou mne poslala, abych na souboj vyzval onu pověstnou obryni Sevillskou, Giralda zvanou, ana jest tak statná a silná jako z mosazu, a nejobratnější a nejpohyblivější ženštinou na světě slouti může, aniž by se s místa hnula. Já přišel, spatřil ji a zvítězil i přiměl jsem ji k stání jako tyčku, poněvadž přes týden vál jen severní vítr. Podruhé poručila mi, abych zvážil ty starodávné a velikánské Guisandské býky z kamene, práce to spíše k utýrání nádenníka než rytíře. Jindy zase přikázala mi vrci a pohroužiti se do propasti Cabrerské, neslýchané to a pošetilé nebezpečenství, a přinesti podrobnou zprávu o tom, co se nachází v této tmavé hlubině. Dokázal jsem stání Giraldy, zvážil jsem býky Guisandské, vrhl jsem se do propasti a na světlo jsem vyvedl tajnosti prohlubně, a naděje moje zůstaly mrtvé a mrtvé její rozkazy a pohrdání živé a živé. Konečně nařídila mi posléz, abych prosel všecky provincie španělské a přiměl všecky dobrodružné rytíře, jižto se v nich potulují, k vyznání, že ona jest krásou nejpřednější mezi všemi co jich žije, a já že jsem nejstatečnějším a nejzamilovanějším rytířem na světě. Z rozkazu toho prošel jsem větší část Španělska a přemohl jsem mnohé rytíře, kteří se odvážili odporovat mi; avšak čeho si nejvíce cením a vážím, jest, že jsem v souboji přemohl onoho proslaveného rytíře D. Quijota de la Mancha a přinutil ho vyznati, že Kasildea jest sličnější než jeho Dulcinea. Tímto jediným vítězstvím počítám, že jsem přemohl všecky rytíře na světě, poněvadž tento D. Quijote, o němž mluvíme, zvítězil nade všemi, a přemohl-li jsem ho já, přenesla se a přešla jeho sláva, jeho pověst, jeho čest na osobu mou;

Vítěz tím zajisté slavnější,
čím jest přemožený čestnější.

A již na můj vrub se vypravují a moje jsou ty nesčíslné hrdinské skutky řečeného D. Quijota.

D. Quijote s podivením poslouchal Lesního rytíře a chtěl mu tisíckráte říci, že lže, ano již i na jazyku měl: lžete, avšak zdržoval se co mohl, aby jej přiměl přiznati se ke lži vlastními ústy. Řekl mu tedy klidně: Že jste, Vaše Milosti, pane rytíři, přemohl velmi mnoho dobrodružných rytířů španělských, ano i rytířů celého světa, o tom nepochybuji; že byste ale byl zvítězil nad D. Quijotem de la Mancha, to beru v pochybnost, leč by to byl někdo jemu podobný, ač jich jest málo, kteří by se mu podobali.

Proč bych nezvítězil? odtušil Lesní; jako že se nad námi nebe klene, bojoval jsem s D. Quijotem, překonal a přemohl jsem ho. Jest to muž vysokého zrůstu, hubených tváří, zažloutlé pleti, pološedých vlasů, s nosem orličím a trochu křivým, dlouhých, černých a svislých vousů, má na cestách svých jméno rytíře truchlivé podoby a za zbrojnoše venkovana, Sancho Panza zvaného, tiskne hřbet a uzdou řídí pověstného oře, Rocinanta řečeného, a konečně za velitelku vůle své má jakousi Dulcinei del Toboso, druhdy Aldonza Lorenzova jmenovanou, jakož já svou, místo jmena Kasilda rodem z Andalusie, zovu Kasildeí de Vandalia. Jestliže všecky tyto důkazy nestačí k dosvědčení mé pravdy, tu jest můj meč, který zjedná mi víry i u nevěřícího.

Utište se, pane rytíři, ozval se D. Quijote, a poslechněte, co Vám řeknu. Vězte, že onen D. Quijote jest mým nejlepším přítelem na světě a sice tak, že mohu jej nazvati svou druhou osobou a že podle znamení, která jste mi o něm podal tak zevrubně a určitě, nemohu jinak mysliti, nežli že jste ho přemohl. Z druhé strany ale vidím vlastníma očima a přesvědčuji se vlastním hmatem, že to nijakým způsobem nemůže býti tentýž, leda by někdo, poněvadž má mnoho nepřátelských kouzedlníků, a zvláště jednoho, jenž ho ustavičně pronásleduje, podobu jeho na sebe vzal a přemoci se nechal, aby ho o pověst připravil, které si nad vznešeným rytířstvem u veškerém známém světě svým proslavením zjednal. Na důkaz toho vězte, že tito kouzedlníci a odpůrcové jeho jedva přede dvěma dněmi proměnili postavu a osobu sličné Dulcinee del Toboso na vesničanku škaredou a nízkou, a takovým způsobem přetvořili též D. Quijota. Nestačí-li ale vše to k dokázání pronesené pravdy, stojí tu D. Quijote sám, jenž ji provede svou zbraní pěšky neb na koni, aneb kterýmkoli způsobem se Vám líbí.

Při těch slovích vzchopil se a vložil ruku na meč očekávaje, jak se Lesní rytíř rozhodne. Ten ale hlasem rovněž klidným odpověděl řka: Kdo rád platí, nezdráhá se dáti zástavu, a kdo Vás, pane D. Quijote, jednou přemohl přetvářeného, může doufati, že nad Vámi zvítězí ve Vaší vlastní podstatě. Poněvadž ale nesluší se, aby rytíři své branné věci vyřizovali po tmě jako zákeřníci a loupežníci, počkejme až do dne, aby slunce vidělo činy naše. Výminkou a úmluvou boje našeho budiž, že přemožený má přijmouti vůli vítěze a činiti své, čeho onen žádati bude, s tím doložením, že ustanovení ta rytíře budou důstojná.

Jsem docela spokojen s tou výminkou a úmluvou, doložil D. Quijote.

Na to šli hledat svých zbrojnošů a našli je chrápající v tomtéž stavu, v němž je přepadlo spaní. Zbudili je a nařídili jim, aby připravili koně, poněvadž prý na úsvitě budou míti krvavý a nestejný souboj. Při té zprávě zarazil a chvěl se Sancho Panza, obávaje se o zdraví svého pána pro statečné činy Lesního rytíře, o nichž slyšel vypravovat od zbrojnoše jeho. Avšak nemluvíce ni slova šli oba zbrojnoši hledat svých zvířat, neboť ti tři koně i s oslem již se očuchali a byli všickni pohromadě. Cestou pravil zbrojnoš Lesního Sanchovi: Věziž bratře, obyčejem bojovníků andalusských jest, že sluhové jejich, jsou-li svědky nějaké bitky, nestojí nečinně se založenýma rukama, když pánové jejich se perou. Pravím to, abys napřed věděl, že mezi tím, co naši pánové budou bojovat, i nám též bude zápasit a dělat dřízhy.

Tento mrav, pane zbrojnoši, odpověděl Sancho, může mít platnosti a díti se mezi lupiči a práči, jak díš, avšak mezi zbrojnoši dobrodružných rytířů není na to ani pomyšlení; tím méně slyšel jsem o podobném zvyku mluviti pána svého, jenž všecky předpisy dobrodružného rytířstva nazpamět umí. Dokonce pak já toho si nežádám, aby bylo věcí pravdivou a výslovným předpisem, že se mají zbrojnoši práti, když se pánové jejich bijí. Proto nehodlám to pravidlo zachovávati a raději dám pokutu na takové mírumilovné zbrojnoše ustanovenou, anaž zajisté dvě libry vosku nepřesahuje; ano i více byl bych hotov dáti, poněvadž by mě stály méně než cupanina na vyhojení mé hlavy potřebná, jižto už napřed vidím rozseknutou a na dvé rozpoltěnou. Kromě toho není mi lze bojovati, protože nemám meč, jakož jsem jaktěživ žádný nenosil.

Na to vím o dobrém prostředku, vece zbrojnoš Lesního; mám tu dva plátěné pytle stejné velikosti, vezmi ty jeden a já druhý, a budeme stejnou zbraní bojovati na pytle.

Ten způsob jest vítaný, odpověděl Sancho, poněvadž soubojem takovým spíše se oprášíme než poraníme.

Není tomu tak, pravil druhý, ježto do každého pytle, aby jej vítr nevzal, dá se půl tuctu pěkných hladkých oblásků, z nichž každý stejně váží, a takovým způsobem můžeme se pytlovat, aniž bychom si ublížili neb uškodili.

Vida, u všech všudy! zvolal Sancho, jakých sobolových kožek a kramplovaných bavlněných kločků chce dát do pytlů, abychom si na měkko nerozbili hlavy a nerozmlátili hnáty! Kdybys je naplnil třeba hedbávnými kloky, věziž, přítelinku, že se potýkat nebudu. Ať se bijí naši páni, i ať si to mají, my však pijme a žijme, neboť čas opatruje život náš, aniž bychom potřebovali hledati pamlsků, by se záhy dostal k cíli a konci a spadl zralý se stromu.

Nic však méně, odpověděl zbrojnoš Lesního, budeme se aspoň půl hodinky potýkati.

O nikoli! řekl na to Sancho, nebudu tak nezdvořilý a nevděčný, abych s kým jsem jedl a pil, měl s ním sebe menšího potahování, dokonce nejsem-li rozzloben a dopálen. Který ďas má se tu z čista jasna rvát a bít?

Tomu já dostatečně pomohu, nabízel se zbrojnoš Lesního; dříve než se dáme do půtky, přijdu já pěkně k tobě a dám ti tři neb čtyři facky, že se mi svalíš k nohoum; z toho se dopálíš, kdybys i tak pevně spal, jako macek.

Na tuto zdvořilost znám já jinou, aniž by zůstala za prvější, vece Sancho. Zjednám si obušek, a dříve než tvá Milost přijde vzbudit můj hněv, uspím já tvůj ranami tvým podobnými, že se neprobudíš až na onom světě, a tam se dokáže, že nejsem ten, který by si od někoho dal tváře pohladit. Každý ať se stará o sebe, a nejmoudřejší bude, nechá-li druh druha hněv dřímat, poněvadž nikdo neví, co v druhém vězí, a tím se stává, že kdo jiného jde očesat, sám očesán se vrací. Bůh dej míru své požehnání a na sváry polož kletbu, a jako kočka stíhaná, zavřená, polekána proměňuje se ve lva, mohu se já, jenž člověk jsem, Bůh ví več proměnit. A tím tedy Vaší Milosti, pane zbrojnoši, dávám ti na vědomí, že všechno zlé a všechna škoda, jež ze sváru našeho povstane, půjde na tvůj vrub.

Tedy dobře, doložil zbrojnoš Lesního, až se rozední, vyřídíme svou věc.

A v tom již počalo na větvích tisíc druhů pestrých ptáčkův šveholiti, jakoby rozmanitými a veselými zpěvy dobrého jitra na pozdrav dávali svěží zoře, anaž branami a arkýři východu vystupujíc odhalovala slíčnost tváří svých, sypajíc ze kštice své nesčíslné množství jasných perlí, v jejichž líbezném moku byliny se koupajíce samy skvělých a drobných perliček vydechovati a vypryšťovati se zdály; z vrboví kapala sladká manna, praménky se usmívaly, potůčky klokotaly, lesy se rozveselily a obohacovaly se lučiny u příchodu jejím.

Jedva ale jasnost dne dopouštěla spatřovati a rozeznávati předměty, an nejprvněji očím Sancha Panzy naskytl se lesního zbrojnoše nos, jenž tak veliký byl, že celému tělu stín dával. Vypravuje se skutečně, že byl neobyčejné velikosti, u prostřed zahrnutý a plný bradavic, barvy modravé jako z rulíku, spouštěje se na dva prsty dolů k ústům. Velikost, barva, bradavice, zahnutost toho nosu zpotvořovaly tak obličej, že Sancho spatřiv jej jal se skákati a rukama třepati jako posedlé dítě a na tom se ustanovil, že si raději nechá dvě stě facek vytnouti, než k hněvu se popouzeti a s tím hastrošem se potýkati.

D. Quijote rovněž svého soupeře pozoroval, avšak viděl, že již posadil si přílbici a spustil hledí, tak že mu do očí viděti nemohl; avšak shledal, že byl složitý a ne příliš veliký. Přes brnění měl svrchní roucho či krzno, z látky na pohled drobounce zlaté, na němž se skvělo množství malých měsíčků na způsob lesklých zrcadel, která mu u veliké míře dávala pohled nádherný a značný. Nad helmicí běloskvoucí vlála mu péra zelená, modrá a bílá; kopí opřené o strom bylo velmi dlouhé a silné, víc než na píď okované. To vše D. Quijote viděl a pozoroval a zarazil se tím pohledem věda, že rytíř ten musí míti přenesmírnou sílu, však přece se tak nebál, jako Sancho Panza, spíše s ušlechtilou odhodlaností pravil Zrcadlovému rytíři: Nepřekáží-li, pane rytíři, Vaše bojechtivost zdvořilosti, žádám, abyste poněkud pozdvihl své hledí, abych zvěděl, zdali půvabnost Vašeho obličeje shoduje se s úmyslem Vaším.

Ať poražen či vítězně vykonáváte toto podniknutí, pane rytíři, odpověděl Zrcadlový, budete mít s důstatkem času a příležitosti viděti mě, a nehovím-li nyní přání Vašemu, děje se to z té příčiny, poněvadž to pokládám za velikou urážku na slíčnosti Kasildeje de Vandalia, bych mařil čas vyzdvihováním hledí dříve než bych Vás přiměl k vyznání toho, čím se, jak víte, dokládám.

Tedy můžete mi, dříve než na koně vsedneme, říci, vece D. Quijote, jsem-li já týž D. Quijote, jejž pravíte být od Vás přemoženým.

Na to odpovídám, pravil Zrcadlový, že se podobáte jako vejce vejci témuž rytíři, kterého jsem přemohl. Jakož al pravíte, že Vás kouzedlníci stíhají, netroufám si tvrditi, že jste týž čili nic.

Na tom mi dost, odvětil D. Quijote, abych přesvědčil se o Vašem omylu; abych Vás ale úplně z něho vyléčil, nechať přijdou naše koně, a za kratší chvilku, než byste zdvihnutím hledí promařil, spatřím, posilní-li Bůh a panna Maria rámě moje, obličej Váš, a Vy nahlídnete, že nejsem onen přemožený D. Quijote, jak se domníváte.

Tím přetrhše rozmluvu vsedli na koně, a D. Quijote obrátil se s Rocinantem, aby nabyl příhodného pole k útoku na svého soka. To samé vykonal Zrcadlový; avšak D. Quijote neučiniv ani dvacet kroků slyšel Zrcadlového volati. Když pak oba dráhou se pouštěli, pravil Zrcadlo: Pomněte, pane rytíři, že výminkou našeho souboje jest, že přemožený, jak jsem již řekl, vítězi se má vzdát na milost.

Vím to, odpověděl D. Quijote, s tím doložením, že přemoženému nemá se uložiti a přikázati, coby přesahovalo mezí rytířských.

To se rozumí, přisvědčil Zrcadlový.

V tom vyskytl se před očima D. Quijota přepodivný nos zbrojnošův, jemuž se při spatření D. Quijote méně nedivil než Sancho, tak že zbrojnoše pokládal za nějakou příšeru aneb za člověka jiného, než jakých na světě jest. Sancho vida pána svého vstupovati do dráhy nechtěl s tím nosáčem zůstati samoten, obávaje se, že by pouhým setkáním se nosu toho s nosem jeho spor jejich se ukončil, a že by on jednou ranou téhož nosu neb strachy na zem se svalil. Běžel tedy k svému pánu a uchopil se třemene Rocinantova; když ale pozoroval, že už čas k zápasu, zvolal: Prosím Vaši Milost, pane můj, byste, dříve než se do boje dáte, pomohl mi vylézt na ten korkový strom, s něhož bych mohl lépe a s větším pohodlím než se země dívat se na statečný útok, jejž Vaše Milost na toho rytíře učiní.

Myslím spíše Sancho, vece D. Quijote, že chceš vylézti a uhostiti se na lešení, abys bez nebezpečenství na zápas býkův hleděti mohl.

Abych pravdu řekl, vece Sancho, ten hrůzný nos zbrojnošův nahání mi strachu a nad míru mě děsí, tak že si netroufám státi blíže něho.

Nos ten jest takový, pravil D. Quijote, že kdybych nebyl tím, čím jsem, taktéž by mě polekal; tedy pojď, já ti pomohu, kam chceš.

Mezi tím, co D. Quijote se meškal, aby Sancho vylezl na strom, zaujal Zrcadlový pole, jak se mu potřebno býti vidělo, a předpokládaje, že ho D. Quijote taktéž nabyl, pustil, aniž by na znamení troubou neb něčím jiným čekal, uzdu koni svému, jenž nebyl nic mrštnější a na pohled lepší, než Rocinante. Na to plným cvalem t. j. mírným klusem hnal se na svého nepřítele, vida jej ale zaměstnána vyzdvihováním Sancha zatrhl uzdu a zastavil se na polovici dráhy, čemuž kůň byl velmi povděčen, poněvadž se hnouti nemohl. D. Quijote ale mysle, že soupeř jeho větrem na něj letí, vrazil mocně ostruhy do hubených boků Rocinantových a popoháněl jej tak, že historie vypravuje, kterak tenkráte bylo ho jednou vidět trochu běžeti, jakož všecko předešlé bylo jen patrným klusem. S touto nevídanou prudkostí dorazil až k samému Zrcadlovému, jenž koně svého ostruhami až na samé opatky bodal, aniž by jím mohl na píď hnouti s místa, kde se oř unaven zastavil. V tomto příznivém stavu a okamžiku vrazil D. Quijote na svého soka zaměstnaného svým koněm a zaneprázdněného kopím, jež buď neuměl aneb nemohl opříti o knoflík krunýře. D. Quijote nevšímaje si této nesnáze bez překážky a bez nebezpečenství srazil se tak silně se Zrcadlovým, že ten bezděky svalil se přes zadek koně na zem s takovou neorázností, že ani nohou a ani rukou nehýbaje, mrtev se býti zdál.

Jedva spatřil jej Sancho na zemi, slezl se stromu a chvatem přiběhl k svému pánu, jenž skočiv s koně přiměl se k Zrcadlovému a odepial mu řemínky u helmice, aby se přesvědčil, je-li mrtev. Jak mile mu pustil vzduchu, najednou poražený obživl a D. Quijote viděl — kdož může vysloviti co viděl, bez obdivu, úžasu a beze strachu těch, kteří by to slyšeli? — viděl, dí povídka, tentýž obličej, tu samou podobu, tentýž pohled, tu samou tvář, tentýž obraz, to samé vzezření bakaláře Samsona Carrasca; a když jej spatřil, zvolal hlasem velikým: Honem, Sancho, a podiv se, co uvidíš a čemu ani neuvěříš! Pospěš, synu, a patř, co může čarodějnictví, co mohou ochechule a kouzedlníci.

Sancho přišel a spatřiv tvář bakaláře Carrasca jal se tisíc křížů dělat a tolikéž modlitbiček odříkávat.

Při tom při všem nedával poražený rytíř znamení, je-li živ, tak že Sancho pravil: Podle mého zdání, pane můj, měla by Vaše Milost bez okolků tomuto, jenž se bakalářem Samsonem Carrascem býti zdá, meč do hrdla vrazit, snad tím člověkem zabíjete některého ze svých nepřátel kouzedlníků.

Máš pravdu, vece D. Quijote, poněvadž bude o nepřítele méně. A když vytasil meč, aby vykonal pokynutí a radu Sanchovu, přiběhl zbrojnoš Zrcadlového již bez nosu, jenž jej tak ohyzdil, a mocným hlasem volal: Uvažte, Vaše Milosti, pane D. Quijote, co činíte! Ten, co u Vašich nohou leží, jest bakalář Samson Carrasco, přítel Váš, a já jsem jeho zbrojnoš.

A vida ho Sancho bez prvější zpotvořenosti dí: A nos?

Na to on odpověděl: Mám jej tu v kapse, a vstrčiv ruku do nohavic vyndal nátvařkový nos z lepenky a pakosti tohotéž zřízení, jak vypsáno.

Sancho víc a víc na něj hledě zvolal s podivením a hlasem velikým: Matičko boží, neopouštěj mě! Není to Tomeš Cecial, soused a kmotr můj?

Jsem to živoucí, odpověděl beznosý zbrojnoš; jsem Tomáš Cecial, váš kmotr a přítel, Sancho Panzo, a hned vám povím, jakými jsem pletichami, podvody a úskoky sem se dostal, zatím žádejte a proste pána svého, aby se nedotýkal, netýral, dokonce pak nezabíjel rytíře Zrcadlového, jenž u nohou jeho leží, neboť jest to nepochybně přehnaný a neopatrný bakalář Samson Carrasco, náš krajan.

V tom Zrcadlový se zpamatoval, a když to D. Quijote zpozoroval, položil mu špičku obnaženého meče na samý obličej řka: Jste syn smrti, rytíři, nevyznáte-li, že nevyrovnaná Dulcinea del Toboso slíčností převyšuje Vaši Kasildei de Vandalia; mimo to máte slíbiti, vyváznete li z tohoto zápasu či pádu životem, že půjdete do města Tobosa a představíte se jí ve jménu mém, aby činila s Vámi, cokoli se jí líbiti bude. Nechá-li Vás na svobodě, máte ihned se vrátiti a vyhledati mě, neboť stopa slavných činů mých bude Vám vůdcem a ukáže Vám, kde se zdržuji, a říci mi máte, co se Vám s ní přihodilo. Jsou to výminky, na kterých jsme zůstali před bojem, a nepřekročuji mezí rytířství dobrodružného.

Vyznávám, dí poražený rytíř, že roztrhaný a zamazaný střevíc seňory Dulcinee del Toboso za více stojí, nežli špatně učesané, ač čisté vousy Kasildeje Vandalské; dále slibuji, že půjdu a od ní se vrátím k Vám a že dám o všem, zač mne žádáte, nejpodrobnější zprávu.

Taktéž máte vyznati a tomu víry dáti, připojil D. Quijote, že rytíř, jehož jste přemohl, nebyl a nemůže býti D. Quijote de la Mancha, nébrž někdo jiný, jenž se jemu podobá, jakož já vyznávám a věřím, že Vy, ačkoli podoben jste bakaláři Samsonovi Carrascovi, jím nejste, nébrž někým jiným, jenž vypadá jak on, a že mně jej nepřátelé moji přivedli sem v podobě jeho, aby zadrželi a zmírnili nával hněvu mého, i abych mírně užíval slávy vítězství svého.

Vše to vyznávám, připouštím a za pravé mám, jako Vy to vyznáváte, připouštíte a za pravé máte, pravil v kříži potočený rytíř, ale nechte mě vstát, prosím Vás, dopustí-li to rána z pádu mého, neboť jsem velmi ztýrán.

D. Quijote a Tomáš Cecial pomohli mu vstát; z Tomáše Sancho očí nespustil tázaje se ho na věci, jejichž zodpovídání poskytovalo patrných důkazů, že jest opravdově Tomášem Cecialem, za něhož se vydával, avšak dojem způsobený v Sanchovi slovy pána jeho, že kouzedlníci proměnili podobu Zrcadlového v bakaláře Samsona Carrasca, nepřipustil víry dáti tomu, co vlastníma očima viděl. Konečně zůstali pán i sluha na tom klamu, a Zrcadlový se svým zbrojnošem rozešli se mrzutě a nešťastně s D. Quijotem a Sanchem za úmyslem, hledati nějakého místa, kde by potlučená žebra napraviti a slepiti mohli. D. Quijote a Sancho ubírali se cestou k Zaragoze dále, kdež je historie opouští a vypravuje o tom, kdo byl ten Zrcadlový rytíř a jeho nosatý zbrojnoš.