Domky z karet/Zapomenutý hrob

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zapomenutý hrob
Autor: Karel Mašek
Zdroj: MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 55–70.
Licence: PD old 70

Byla zima, když v boje života byl vyslán Bedřich a hned v rodné jizbě jej přivítal nevlídný chlad. — Vanul snad z těch divných, divukrásných, ale zmrzlých květů na oknech — ale bylo ho trochu i v srdci otcově; ba i v matčině duši byl záchvěv veliké lásky potlačován starostlivými vzdechy a jen v očích pěti starších sourozenců probudila naivní zvědavost jakýsi záblesk, který se stával teplem lásky, poněvadž životní zkušenost nenasila tu ještě stop nepřízně, závisti v boji o chleba.

Bylo vždycky dost nouze v baráku krejčího Pechara a s malým Bedřichem přibylo mnohem více starostí než potěšení. Zrodila se s ním tíseň, která mu věrnou zůstala po celý život.

Ale Bedřich byl především dítětem a proto byl šťasten. Můj Bože, jak drahými byly mu vždy vzpomínky na těch několik let v chudé vsi českého jihu! Bylo jich málo, ale snad proto byly tím dražšími a tím pilněji je později sbíral.

Rodný domek svůj, chudý majetek svých rodičů pamatoval si dobře. Nelišil se ničím od ostatních chalup vesnických — ale jemu přec byl zcela, zcela jiným. Všechny ty domky byly sice stejně obílené, měly stejně oprýskané zdi, slaměné střechy — a okna, dveře, chlívky a zahrádky byly všude stejně umístěny: ale u nich, doma, byl přec památný každý kout, každý trám — suky jeho a skuliny a trhliny ve zdi měly zvláštní památné tvary, byly přímo obrázkovou knihou a byly velice důležitými při různých hrách. A jinak chutnala jejich jablka a jinak květly květiny pod okny na záhoně, kterému říkali „zahrádka“.

V pozdějších letech dětství ovšem to vše pozbylo původní zajímavosti, neboť touha a kamarádi vábili do světa. Tu hlavním zápasištěm života byl dvůr pivovaru, tu náves před kostelem u rybníka, či dokonce údolí za vesnicí s druhým, rozsáhlým rybníkem, s rozsáhlými stráněmi za zámkem, kde toulal se daleko do lesů. Tehdy ovšem nevěděl, jak dokonale si zapamatoval malebnou vesnici s kostelem uprostřed a zámkem na návrší, údolí s oběma rybníky, lesnaté stráně spějící kamsi k Vltavě, jak dobře zapamatoval si i hlas kostelního zvonku i věčný šumot lesa.

A nedbal tehdy jak žili obyvatelé těch míst a s nimi i jeho rodiče. Slýchával doma stesky na těžké živobytí, viděl ustarané tváře, ale věděl, že on dostane vždy vše, čeho mu třeba, viděl, že žijí tak všichni jejich sousedé — a starost přeletěla mimo dětskou duši, nedotknuvši se jí.

Byl šťasten v dětských hrách, a život míjel mu v nich jednotvárně, nemaje pro něj zvláštních událostí. Jen jeden výjev utkvěl mu v mysli z těch dob.

Bylo mu tehdy asi šest let. Kdysi v noci pocítil kolem sebe neobvyklý ruch, který i tvrdý, dětský jeho spánek přerušil. Všecko kolem sebe viděl ve zmatku. Otec na rychlo se oblékal, matka vyděšeně pobíhala po světnici a ze vsi zaznívalo zvonění a pokřik. „Hoří! hoří!“ zvěstovali rodiče probouzejícím se dětem. Otec řekl, že jde pomáhat hasit, matka vyběhla za ním a děti, nehlídány, utekly rovněž z domu podívat se na strašné to divadlo.

Hořela nějaká stavení u rybníka. Děti shlukly se tam s jinými v jednom koutě a tam proběhlo jim kus noci jako jediný okamžik, mysl ohlušovaná výkřiky a pláčem, otupená zmatkem a hrůzou nepostačila stíhati chvíle — a tu, když požár již polevoval, ozval se nový výkřik: „Někdo spadl do rybníka.“

Zmatek vzrostl a Bedřich, maje tisícerou chuť k pláči, dodával si odvahy jen pohledem na ostatní děti, jejichž hrůzu potlačovala zvědavost. A pak náhle slyšel úpěnlivé výkřiky, ve strašlivé záři požáru spatřil zoufalý zjev své matky, lidé říkali, že do rybníka, udeřen jsa strženým trámem, spadl jeho otec — viděl nesmírný shon a chvat — a pak plakal s ostatními dětmi — a konečně běžel za matkou, provázející s pláčem muže nesoucí tělo jeho otce…

Jako jediný okamžik minuly všechny ty výjevy strašlivé noci — a přece věděl, že hodnou chvíli díval se na požár, že dlouho to trvalo, než ze strašlivého zmatku oddělili se někteří muži k požáru, jiní ku vyhledání krejčího Pechara na úpěnlivé prosby jeho ženy; dost dlouho to trvalo, než nalezeno jeho tělo, když již marnou byla pomoc.

Potom nepamatoval se již, co ihned následovalo. Byl pohřeb s hudbou, provázený množstvím lidi — a to se mu líbilo, škoda jen, že matka a ostatní děti byly tak uplakány. A potom žil dále dětským svým životem, nevida kolem sebe změn, nastalých smrtí otcovou — až později, když s nejmladším bratrem zůstal sám a ostatní děti odešly do světa do služby a nejstarší bratr Karel na studie.

* * *

Brzo minulo i jeho dětské štěstí.

Bylo Bedřichovi deset let, když počal se o něj starati Karel, o osm roků starší, který vlastní prací udržoval se v krajském městě na studiích. Matka nevěděla, co s hochem, protože byl sláb a k práci se nehodil; ale ve škole byl pilný a Karel si jej vzal k sobě, aby také studoval. Zaopatřil mu byt u dvou starých lidí, z milosti trpěných v klášteře a zde posluhoval a ministroval Bedřich kolik let. Celým jeho světem byla krátká cesta do gymnasia, klášterní dvůr, kus kostela se zvonicí a několik stromů — to bylo jeho světem kolik let.

Pak opustili oba své dobrodince, kteří v krajském městě činili jim snazší živobytí a když tělo dospívalo a duše připravena byla k letu, vydali se v nové zápasy — do Prahy.

Zde ovšem nastal život zcela nový.

Zůstávali tu u starší své sestry Rozalie, která dříve v Praze sloužila, nyní tu byla vdána za kancelářského sluhu a měla malý obchod ve stánku pod loubím Radeckého náměstí na Malé Straně.

Den po dní rychle míjel jako ve snu. Hodiny v přednáškách na technice, četné kondice, nutné k uhájení existence vyplňovaly většinu Bedřichova dne. — K večeru vracel se pak živými ulicemi staroměstskými k domovu, k sestře, malostranskou Mostní ulicí a loubím. Zde nebylo záře hlavních ulic, nádhery výkladních skříní, proudů zahálčivého a aspoň zdánlivě bohatého obecenstva. Ale ještě s dosti pozdním večerem houstly tu řady procházejících se mladších studentů, dělníků, pracovních děvčat, šiček, vojákův a lidí, obstarávajících na rychlo drobné své obchůzky.

Oko i duše záhy zvykaly tomuto trochu kalnému okolí, chudým krámům a stánkům, rozloženým kolem pilířů, loubí, nepříliš vábnému zboží, které všude překáželo; špinavým sloupům i špatné dlažbě a směsici zápachů krámů uzenářských, kupeckých a hokynářských.

Trochu pohádkovými stávaly se ty končiny od sv. Mikuláše do vánoc. Tu drobné zdejší obchody se ještě rozmnožily a stolky s cukrovím a hračkami, jeslemi, Mikuláši, čerty a metlami a zvláštní obchod měla bába s divadelními panáky na drátkách, kominíky, vojáky i dráteníky. I po zemi bylo rozloženo plno hraček. Kupci vykládali zásoby i před krámy a lidé pobíhali mezi tím rychleji a spokojeněji než jindy. Na Mikulášské věži rozhoupaly se večer zvony a za velikými okny kostela vzplanula mdlá záře…

Když za pestře pomalovanými záslonami hostinců ozýval se později hlučnější život, křik, smích, hovor, řinčení sklenic a polky starých klavírů, celý ten ruch, který dává tušiti také horkou, kouřem přesycenou atmosféru starých, klenutých hospod; když zavýskl pod loubím tu a tam výkřik děvčat bavících se s vojáky — tu chodíval Bedřich pryč, obyčejně zase na Staré město do chudých pokojíků některých přátel svých, kde scházívalo se trochu nadšených hlav, bohatších na sny a plány než na statky pozemské.

Nejkrásnější cesta bývala přes Kamenný most, když zasněžen ztrácel se již nedaleko v žlutavých mlhách městských, nebo když měsíc tkal modravé závoje padající nízko na zasněžený led řeky nebo spřádal gloriollu kolem hlav kamenných světců — když socha sv. Augustina, zasněžena, zdá se nahýbati se více než ve dne nad chodník mostní vztahujíc před sebe ruku s planoucím srdcem.

Tenkrát začal Bedřich psát povídky a básně.

* * *

Karel byl trochu literárně činným a uvedl tak Bedřicha v ovzduší tiskařské černě. Ovšem nebyli to velicí spisovatelé, se kterými se seznámili. Byli to debutanti, trochu snad již pokročilejší.

Sedavali u toho neb onoho v malé jizbě, plné kouře, zapíjejíce své dýmky a doutníky vodou. Po stole rozházeno trochu papírů a knih, novinek, jaké kdo právě mohl opatřit a předčítání a literární debaty neměly konce.

Sveden nadšeným okolím přiznal se kdysi Bedřich, že „píše“ — a všichni mu odpověděli, že vědí to dávno, že to četli v jeho bytosti. Byl tak upřímný, tak dětský ten hoch, že každý rázem poznával jeho duši a rázem si ji zamiloval. On sám však nepřilnul k nikomu; byl rád ve společnosti, čerpaje tu nových popudů k práci, ale rád byl také sám, byl bez přítele, jakmile odešel z kroužku, kde ještě před chvílí předčítal nesmělým hlasem své básně s papíru třesoucího se v rukou. Se vzdechem trochu utajeným a s trochou sebevědomí končíval a nepoznával, že práce jeho jsou uznávány za nejlepší a že jen proto o nich tak málo slyšel úsudku. Trochu pochvaly potlačila nevinná závist, ostatní chvála však byla za to tím upřímnější. Asi za rok opustil Karel Bedřicha, studie i Prahu a stal se učitelem kdesi v Rudohoří. Říkalo se, že tam není oblíben, že snáší mnoho posměchu a nešťastně prý se oženil. On sám si nestěžoval — ale tím důvodnějšími pak zdály se pověsti, že podléhá zastaralé nemoci, kterou i jeho otec, krejčí, trpěl.

Tou dobou stával se Bedřich zádumčivějším než kdy, nestýkal se vůbec s nikým, vyhýbal se svým známým literátům, nechodil do přednášek — a jen doma horečně snil a pracoval, psal s pílí dvojnásobnou, vždyť téměř jen tím dobýval si nyní chleba — a pak toho měl tolik, tolik na srdci, tolik měl plánů a myšlének v mladé hlavě — a což, kdyby žití bylo brzo u konce?

A ač byl vždy smuten a pln strachu před nouzí nastávajícího dne a před chvílí, která měla býti poslední — přece jeho práce sálaly rozmarem, veškerou svěžestí mládí, zdravím a nadějemi — život byl mu dlouhou řadou písní jásajících právě proto, že mohly zníti v dalekém, volném prostoru.

Ale kdy přišel na vánoce k matce, u níž nebyl již asi dva roky, skoro jej nepoznala a vesničtí lidé divně pohlíželi na vytáhlého, snědého mladíka s prvním chmýřím na bradě.

Matka byla sama, opuštěna — všechny děti rozutekly se do světa, a osud Karlův ji tolik tížil. I prosila Bedřicha, aby zůstal u ní, aby dlouho, dlouho u ní zůstal, vždyť snad se tu může připravovati k nějakým zkouškám.

Poesie vzpomínek ozářila mu kraje jeho dětství — a on zůstal u své staré, opuštěné matky.

* * *

Kraj byl pustý a smutný. Sněhu nebylo a všecka okolí halila se v jednotvárné barvy. Šedohnědý tón umrzlých cest a polí splýval smutně se špinavou barvou luk a tmavá zeleň lesů nedodávala svěžesti. Vše, vše halilo se v stejný tón až k pohoří, temně ukončujícímu rovinu k horám, na jejichž temnomodrou silhuettu s večerem ulehaly těžké mraky, záhy přinášející šero, kterým blýskala se někdy žhavá skla luceren na lokomotivě a osvětlená okna u vagonů. Zlý vítr zavál z těch končin, podivně svištěl v stromořadí a hrozivě hučel v lesích — v těch smutných, smutných lesích.

Ale pak napadl sníh. Hory zmizely, větve borovic těžce se ohýbaly a cesty byly zaváty. Zbyla jen vyhlídka na zasněžené domky, které zdály se nyní tak čistými, úklidnými — na zmotanou a přec na světlém nebi tak ostře se kreslící spleť větví ovocných stromů, v korunách úplně sněhem obalených — na laťový plot, se kterého vrabci shazovali jeho sněhové čepice — a na dvorek, kde slepice z kurníku zlostně se dívaly na bílou zem, bojíce se na ni sleteti. Chvílemi objevil se na ní černý, uhlazený kabát kosův.

Když červená deska slunce skryla se za lesem do hustých západních mlh a svítil jen sníh, bylo viděti, jak větve rýsující se na sněhovém pozadí mlčky se kývají a dávají tušiti ostrý mráz a vítr venku panující. Tu přicházeli po zasněženém poli hladoví zajíci až blízko ke vsi a chvílemi zazněly kdesi zvonky neviditelných saní.

Jak tichá, jak tichá je tu zima — jen zvuk těch zvonků ruší její mlčení.

A svět — a život — jak jsou daleko, daleko!

Saně upravily opět cestu k procházkám, jež dloužily se s rostoucím dnem, takže Bedřich, vraceje se vždy později večer domů hovoříval s lidmi z práce se vracejícími.

Sníh tál a opět napadal, zas u zase, ztrácel svou bělost, až náhle, ku konci března, rozklenulo se nad krajinou kolik dní po sobě modré nebe, sluneční paprsky sesílily — a sníh zmizel. Všude byla voda a voda. Se střech stékala a kapala, cesty měnila v potoky a bařiny a z údolí doléhal do vsi hukot jarních bystřin. Výmoly a prorvy na stráních, kterými neproudívala v létě voda ani při největších a nejdelších bouřích a lijácích, proměnily se na několik dní v divoké vodopády hlučně na louky se řítící a louky staly se širokou řekou.

A když po delší době Bedřich zase mohl vyjíti si do údolí pod jižní stráň na procházku, co tu bylo změn!

Na lískách a olších plno bylo drobných pupenů a rašících jehnědů, pod nimi na stráních mezi loňským listím a drobným kamením modralo se plno podléšek, tu a tam objevil se růžový, silně vonící květ dafny, na louce, kde pronikavější zelené pásy vroubily drobné prameny, rozkvětal blatouch a leckdes objevil se malý, zakrnělý petrklíč. A za několik duí všude bylo plno květů a mízy, ruchu a života — tu pracovali lidé, tam hnízdili ptáci a kdesi ještě zticha hučely jarní vody.

Jaro plné starých kouzel a svěžích vůní nastalo.

Jednoho večera bylo krásnějším než kdy jindy. Rašící stromy splétaly se v růžovém nebi západu ve fantastické obrysy, zpěv kosa byl jásavější, vůně jara pronikavější, vše bylo jako v očekávání velikého, velikého svátku — a když uzounký srp měsíce nachýlil se k jemné spleti březového háje, když celá plocha kraje ztemněla… tu po celé šíré rovině i tam na horách, tu výše, tam jednotlivě, onde v hustých skupinách, všude v nesčíslném množství jako moře jisker objevily se ohně…

A Bedřich s dětmi své rodné vsi rovnal hranici, díval se ve vysoký její plamen, tu zas v kraj a zase smál se hořícím čarodějkám, vysoko k nebi házeným. Dlouho, dlouho opíjelo se srdce tou divou slávou života a mládí, až pak, když světla shasívala, nechtěje se dívati, jak hyne ta slavnostní zář, rychle odcházel domů. Řekl si: „Je tedy máj…“ a dal se do pláče.

Byl máj.

Třešně osypaly se květy a děti zpívaly večer u sochy sv. Jana. Tou dobou zapomněl Bedřich na Prahu úplně.

Když třešně odkvětly a koruny jabloní změnily se v záplavy růží, počítával věštby kukačky; večer býval hypnotisován žabími chorály a ráno probouzen pronikavou písni sedmihláska. Fialové kukačky rozkvétaly na louce a les všecek šuměl hýřivými jásoty hnízdících ptáků. Ale náhle voněly akáty u zámku, na mezích byly šípkové keře plny květů a na pasece zarděly se první jahody — jaro bylo to tam, zanechavši jen trochu smutku pro plané sny, které rozkvetly i odkvetly s ním.

Nastaly líné dny, teplé večery, které Bedřich prosnil na kraji březového háje leže na znaku a dívaje se na nebe planoucí sborem bledých, tichých jisker. Vše bylo jako zemdleno, listí olší bylo zaprášeno, kaštany usychaly a tráva žloutla.

Minuly žně a lidé říkali, že již je po letě, avšak na paseku u lesa, pokrytou hustým fialovým vřesem, pálilo dosud žhavé slunce, cestu přeskakovalo množství krokem vyplašených kobylek a dlouho do noci zpívaly tam jednotvárné sbory cvrčků. V pozdních dnech leta brával Bedřich do lesa knihu a vracíval se s kapsami plnými hub.

Když vítr počal foukati přes strniště, počínal vlhký chlad Bedřicha záhy puditi z lesů; v mokré trávě nemohl líhati a bažanti a sojky křičeli příliš protivně v mlázích. Lehké, studené páry kradly se úžlabinami, kde kvetly parnassie a ocúny, a zvlhčovaly chodcův šat. Všude zase rozkládalo se tajemné ticho, ve kterém výkřik ptáka, zapráskání bičem, zpěv hocha, pasoucího na stráni krávy, vzdálený hukot vlaku smutně zmíraly. Nebe zase vždy brzy večer barvilo se do červena, mizícího blíže k obzoru v šedé mlhoviny, louky žloutly, listí jasanů proměnilo se v zlato, a v jednotvárnou opět barvu přírody křičely jen červené jeřabiny. Ale bylo v kraji krásněji než jindy — i ráno, když mlhy padaly v mokrou trávu a zvlhlou směs hnědých listů na pestrých stráních a kraj probouzel se tepotem cepů — i večer, když úzké pásy bílých mlh kradly se z lesů, na pole, kde v temné barvě ornice neb jetelišť míhali se lidé jako tmavší skvrny. Jako malá jiskra objevil se někde oheň dětí a jeho kouř mísil se s parami nad potokem se vlekoucími.

Ticho bylo všude, vše v umírání, jen tu a tam zaznělo zvolání či osamělý výstřel — a posléze hlas zvonku rodné vsi, známý mezi tisíci a tisíci…

Nyní bylo tu nejkrásněji!

A přece vzpomněl si Bedřich, jak asi je v Praze?

A viděl hned ulice plny lidí spěchajících za nejrůznějšími cíli, viděl mezi nimi tolik známých tváří, zejména tušil známé chodce neznámých jmen v hlavních třídách, kde zvolna sunou se promenádou podél krámů lákajících nádherou výkladních skříní. Se vzrůstajícím večerem roste život, vozy hrčí po dláždění, zakuklené dámy spěchají k divadlu — tu pod kruhovým pláštěm děvčátka kmitne světlý šat, nechávající tušiti rozechvění prvních tanečních hodin. Nově nastouplí dobrovolníci přinášejí na odiv své uniformy a hlasitě vypravují o útrapách vojenské služby. Po sedmé hodině ztichá ten život — i tam, na Malé Straně, pod loubím mezi veselými lidmi, kde ovládla již jen večerní společnost vojáků, služek a pracovní chasy, bude pomalu již pusto a sestra Rozalie pomalu složí svůj krám…

Sochy Karlova mostu zahalují se zase v žlutavé mlhy, klid a snění večera ulehají v město — ó, co v tom klidu asi rodí se nového, jaké plány tam pobuřují mladé duše, jaké nové směry volají k boji!

Ó, Praho, Praho, kde je tvůj život, který dáváš každému, tvá síla, kterou vléváš svým dětem, tvůj ruch, který každého nutí k činům!

„Maminko — musím do Prahy, musím!“ řekl Bedřich vrátiv se z potulky a vida, že stará matka pláče a sám již sevřen smutným ovzduším loučení dodal: „Vrátím se zas, z jara vrátím se zas — ale nyní musím, musím do Prahy!“

* * *

Ale k studiím se Bedřich nevrátil.

Ač neztrácel nikdy naděje, přec podivný cit v něm volal: Blíží se konec! i rval se o každou chvíli s neúprosným časem, který odnášel mu mládí, ale nepřinášel má síly. Dříve bylo mu umění posvěcením ve všedním životě, nyní oddal se mu zcela, žil jen v něm, ono mu bylo nyní celým životem. Co dále bude? Nač se ptát, když nyní bloudí se tak blaze v čarovných končinách poesie, kdy tisíceré myšlénky a plány nedávají ani vznikati drobným denním starostem, a vzniknou-li tyto přec, lze tak snadno je zapuditi, třeba jen tím mladistvým sebevědomím: „Jsem básníkem!“

A setkal li se někdy s někým ze staré společnosti, s někým, s nímž dříve pojilo jej povolání, a dal-li mu tento pohledem či zakrytou otázkou na jevo své podivení nad nynějším jeho životem — jak rád pochlubil se svou vzdornou lehkomyslností, jak blaze mu bylo při pocitu: Já nejsem jako vy, vy malí!

Ale málo se s lidmi stýkal. Žil jen nitru svému a své práci, a vrátil-li se někdy do světa, tu byli mu lidé pouhými figurami, které v jeho povídkách pohybují se na drátkách, sbíhajících se v jeho ruce.

V horečném chvatu za přeludnými plány chladně, snad resignovaně, přijal zprávu o úmrtí bratra Karla. Vzpomněl si trochu na jeho staré, nyní dobojované zápasy o existenci, na literární pokusy, které podnikali spolu — ale Karel, uštván životem, upustil od nich a Bedřichovi se tím odcizil, jako voják opouštějící prapor.

Nyní padl — nuže, rychle dále přes jeho mrtvolu, než tentýž osud postihne ty, kdo dosud bojují. A matka — stará, opuštěná žena daleko v chudé vesnici? Ať potěší se tím, že ostatní děti dopracují se k pevnému cíli.

Bedřich slavil ve veřejnosti úspěchy a boj jeho byl snadnějším. Práce jeho se líbily a osobně byl sympatickým a interessantním. Upřímně byl všude uznáván za nejnadanějšího z mladých literátů — ale nikde neozval se hlas závisti. Nepřející povahy čekaly mlčky. Čekaly. Věděly, že ustoupí a očekávání jejich dosvědčovala horečná jeho píle a bázeň matčina.

Píle rostla, čím méně bylo sil — a nastávaly chvíle, kdy jich nebylo…

Ale po krátkém odpočinku vrhal se zas a zas do práce, boje se nemoce a nedostatku, což by nejtíže stihlo jeho sestru; psal mnoho, aby zajistil si chleba pro chvíli, kdy nebude mu možno pracovati — a v bázni pro prchavé okamžiky a před příští malomocností, o které se strašlivou jistotou již věděl, že nastati musí, urychloval stálým namáháním příchod té doby.

A doba ta přišla s vlhkými dny únorovými, kdy slunce lhalo pověsti o jaru, spousty kalu pokrývaly pražské ulice a sežloutlá voda Vltavy odnášela s hukotem kroužící a tříštící se kry rozmoklého ledu.

V tu dobu ležel v nízké, vybílené jizbě, která byla zároveň kuchyní, v bytě své sestry v starém domku na Újezdě; ležel na posteli s červenými pruhovanými povlaky u okna, kterým viděl poslední tající sněhy na Petříně.

Byl celý den skoro sám; sestra připravila mu vše ráno a večer a když nebylo školy, obsloužily jej její děti. Byl dosti klidný. Aspoň neměl starostí o život; v divadle přijali ku provozování jeho veselohru a to mu pojišťovalo skromnou existenci na dlouhou dobu.

Byl velmi sláb a mnoho spával a když kdysi s blahým pocitem klidného probuzení, okřálý spánkem, otevřel oči, vzpomínaje, jaká je asi doba denní, spatřil u svého lože modlící se starou, venkovskou ženu.

Matka, zlatá matka opustila vše, co poutalo ji k starému domovu a šla v nepřátelský vír cizího města, které urvalo jí syna — aby vysvobodila duši jeho a nahradila svému nejmladšímu onen zákmit žalu, který při jeho narození vzbudily jí v srdci starost s nouzí.

Později přenesli Bedřicha do nemocnice a i tu meškala matka u něho, pokud jí bylo dovoleno.

Bedřichovi zdálo se zařízení nemocnice zárukou jeho uzdravení, i byl zcela klidný. Bylo tu tak ticho a jasno jako v klášteře a v duchu již přemítal o tom, jak dobře toho použije v příští některé povídce.

Z lože viděl trochu do nemocniční zahrady, kde na černé větve kaštanů padal březnový, měkký sníh…

Padal, tiše padal v sítě městských ulic, tlumě rachot kočárů, jasným vzduchem zřídka doléhaly sem lidské hlasy nebo hvizd vzdálené lokomotivy. A sníh padal, padal a mizelo v něm zvolna vše, hrozily vločky jeho skrýti i vzpomínky na mladého bojovníka, dosud doufajícího, že vrátí se v zápas, hrozily zkázou jeho touhám, hrozily zapadati památku jeho i hrob.

A jemu byl tak milý roj těch vloček před okny; upomínal jej na sněživé dny loňské zimy, kterou prožil doma a tím v něm vzbuzeny byly všecky vzpomínky a všecky pohádky dětství. Touhou vrátil se zase v rodnou vesnici a příhody minulých dob táhly jeho duší jakoby žil je nyní; vzpomněl si, jak stonal kdysi jako hoch doma, jak matka jej ošetřovala, jak kdysi roznemohl se poprvé v cizině, u oněch starých lidí v klášteře, a jak stýskalo se mu po péči matčině. Viděl a cítil chmurné, dlouhé zimní podvečery venkovské i červnová jitra, kdy pod okny jejich chalupy kvetly dva keře velikých pivoněk, kdy nečinně vstával a díval se v neurčito v čistý vzduch, necítě minulosti ani přítomnosti, kdy nejlépe dovedl těžiti z vládnoucí chvíle. A pak školy, přátelé, město, Praha, dlouhý loňský odpočinek a letošní první značné úspěchy — ruch veřejnosti, chystající se k velikému svátku, kladení základního kamene k divadlu národnímu — to vše rozvířilo duši a probudilo touhu, prožíti vše znovu s sebou, staré dojmy procítiti opět a pak klidně zase jíti s ostatními a pracovati za svými cíli. Zajisté dočká se alespoň třiceti let, aby mohl opustiti život jako souměrný celek a do té doby podati vše, co vykvetlo v mladé duši!

Rozčilen těmi myšlénkami starou v sobě cítil svěžest. Odvrátil zrak od zasněžených oken a pozvedl se na loži. Oči, oslněné bělostí sněhu, zastřeny byly mžikovou temnotou a nejistě těkaly po světnici. Matka sklonila se k němu a objala jej — on schýlil hlavu na její srdce snaže se jí obejmouti a vydechl: „Maminko — maminko… oh, maminko!“

*

A sníh padal dále, skrývaje vzpomínku na něj v srdci všech, vyjímaje ono, na něž klesla hlava básníka umírajícího se jmenem matky na rtech.

Poznámka: K předchozím scénám použito motivů ze života spisovatele Františka Adamce.