Domky z karet/Blýskavice

Domky z karet Karel Mašek
Housle	Blýskavice	Zapomenutý hrob

Údaje o textu
Titulek:	Blýskavice
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 48–54. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Začínalo to asi tak:

Pan důchodní Maruška kteréhosi červencového rána přijal od poslice, která z městečka přinášela poštu, malé psaní, na kterém pevnou ale přece dosud školáckou rukou byla napsána jeho adresa. Za chvíli ohlazoval s úsměvem ve hlase — neboť jeho snědé, masité a černým vousem zarostlé tváře zřídka se roztáhly k úsměvu — své paní, že dostanou hosti — a ona radostně si oddýchla: „Konečně tedy Fricek přijede!“

Jejich syn, patnáctiletý Rudolf, odběhl honem přehlédnout své ručnice a zásobu patron, pan důchodní Maruška šel oznámit očekávanou návštěvu všem obyvatelům dvorce, kteří znali jeho synovce, kadeta Fricka, a dobře se na veselého hocha od loňska pamatovali. Paní Marušková pak vytáhla ze šuplete u pohovky silný závitek starých žlutých listů popsaných švabachem — byly to kuchařské zápisky její nebožky matky a paní důchodňová shledávala nyní ve vybledlých literách předpisy na vyzkoušení dobré bábovky a koláče.

Za nějaký den přivezl pan důchodní Fricka ve starobylém kočáře ze vzdáleného nádraží.

„Už jsem tu zas! Už jsem tu zas!“ zněl veselý orgán Frickův již po širokých schodech bývalého zámku a hoch, rozradostněný, že na dva měsíce vyvázl z přísné kázně vojenského ústavu, padal v náruč slzící tety, u níž trávil vždy první týden prázdnin.

„No, tak pojď a vezmi si koláč!“ byla první její slova a již se tu zjevila veliká mísa pečiva.

„Ale teto, my jsme se strýčkem hned na nádraží jedli papriku!“ namítal Fricek, ale v každé ruce měl již nakousnutý koláč a poslední slovo zaniklo v plných ústech.

Pak ho bylo všude plno. Nejprve v pokojích, kde těkavým zrakem vyhledával všecky milé staré kusy nábytku, kdysi babiččina, zkoumaje, neschází-li žádná z památek, vykládaný prádelník, zrcadlo v skleněném zrcadlovém rámci, velká láhev, do které uměle vpraveny voskové figurky v bledých fialových šatech a tři krucifixy — umučení Páně, staré hodiny s kukačkou a jiné a jiné věci ozdobné a hračky, rozestavené po skříních; pak musil proběhnouti dlouhou, širokou chodbou, kde nechybělo ani šerých stínů, ani zčernalých rytířských obrazů, ani poplašených koček; navštívil velký pokoj na půdě, kde ve spoustě prastarých rozházených aktův a foliantů a rozbitého nábytku hnízdilo množství holubů, odletujících před ním rozbitými okny — ale za chvíli červenaly se jeho výložky pod ořechy na stráni za dvorcem a Fricek křičel odtamtud dolů, kamsi k bažantnici: „Jak se máte, pane polesný! Už jsem tu zas!“

Všude ho rádi viděli a všude ho bylo plno, an unikal z bytu stálému nucení příbuzných — bylť jeho pobyt u strýce nepřetržitou hostinou, počínající ráno nevýslovně dobrou kávou s tlustým škraloupem, pod nímž plavala mastná oka nejlepší smetany, doprovázenou jemnou bábovkou a koláči se zavařeninou; v patách následovala bohatá posnídavka, sestávající nejméně z domácí znamenité uzeniny a výborného domácího vína; po té kynula zahrada plná zrajícího ovoce a od keřů srstkových a ryvízových a z vlhkých houštin malinových vedla cesta přímo k obědu, který prodlužoval se opět nákypy a cukrovím. Při svačině přibyla ku kávě tlučená smetana, na výlety doprovázel hochy vak s příruční výstavkou studených pokrmů, při večeři pečovala teta, aby Fricek neměl nikdy talíř prázdný a sklenice následkem strýcovy pozornosti byla vždy čarodějně plna. Před spaním nescházely k višňovce doma „nasazené“ zákusky — nicméně když ráno teta sháněla se na oko po talíři cukrovinek, které večer před tím schválně postavila na skříň ve spacím pokoji hochů — tvrdili Fricek a Rudolf svatosvatě, že přes noc cukroví roznesli mravenci, jimiž také špižírna tetina trpěla.

Měli Fricka tam v tom zátiší rádi, poněvadž z něho zářil život, kterému tam nebyli zvykli. Rudolf, vždy osamělý, rozhýčkaný jedináček, připodoboval se flegmatickému otci, sestárlému při starostech o hospodářství při dlouhé dýmce a kamenném džbánku piva, vždy někde po ruce přichystaném. A teta trnula úzkostí při pomyšlení, že by její Rudolf měl projíti školou skotačivého mládí, aby nalezl tolikéž záře života.

Co bylo ve Frickovi radosti! A jak vypravoval mladý voják o svém životě — o onom přísném ve škole i o tom veselém ve volných chvilkách, o svých drobných půtkách s drobnými starostmi školy a s předsudky kázně vojenské — i o svých nadějích do budoucnosti.

A což, když horoval o tom, jak tam v přívalu němčiny hájí svého češství, jak brání řeč mateřskou proti urážkám a jak přísahal, že zůstane věren své národnosti!

A nejhezčí podívání bylo při tom na jeho veselé, těkavé oči, které pod jasným čelem a krátce ostříhanými plavými vlasy hrály barvami světle sivou a tmavomodrou. Ach, byl to hrdina, ten voják s dívčí tváří a chraplavým, měnícím se hlasem!

Po časné večeři, kdy úředníci dvorce i s paničkami — jen tak jakoby náhodou před dům vyšli — sesedli se k družnému klepu pod lípy před pivovarem — tam rozdával někdy Fricek své nápady. Ale brzo utekl na večerní toulku k bažantnici.

„To je znamenitý hoch!“ pochvaloval si pan starý, „v tom je života!“

„Škoda ho na vojnu,“ rozvažoval pan polesný Petřík, který byl poměrně nejmladší ze společnosti a jediný staral se o zápasy veřejného života kdesi daleko od dvorce bouřícího. „Škoda ho tam — tam zapomíná každý! Že jej tam rodiče dávali — nedělají to přec z nouze, toho by snadno opatřili.“

„Ale s hochem nebylo doma k vydržení, pořád o tom blouznil,“ vysvětloval pan důchodní. „Tak, co s ním — aby jim jednou nevyčítal, když by nebyl jinak spokojen.“

„Což pak hoch tomu rozumí! Líbí se mu uniforma a neví, jaký je život dospělých.“

„Ale když není válka —“ vmísila se některá dobrá paní — „tak se má dobře, je z něho přece pán a vojáka ctí každý.“

„Říká se: má dluhů jako oficír — moc koudele, málo vlny,“ vyslovila svou starost paní důchodní, „trochu té parády nestojí za všecky ty štrapáce.“

„To není všecko nic!“ mínil pan polesný. „Ale jak je vojsko cizí našemu národnímu cítění. Proč? Vyšlo jich mnoho z nás, ale každý v tom přívalu zapomíná, již prospěch jej tomu naučí. Mladý pán dnes vzdoruje — jezdí domů na prázdniny, hrdosť tu v něm okřívá. Ale pak — Bůh ví, kde bude, mezi cizími, na osamělý jeho vzdor bude se hledět přes rameno, bude mít přece jakýsi vroubek, to, že chce míti něco zvláštního, bude mu škodit a takový dost malý vroubek, jen trochu nepřízně má na existenci člověka v kastě tak přísné smutné následky. Pak je to smutné, že ten, kdo jinak výborně by na svém místě bojoval, má bezúčelně trpět; a zapomene-li — je to v našem boji o každou duši stejně smutné. Smutné tak i tak. Ne, tam se hodí jen ten, kdo má rybí krev.“

A z nedaleka, kdesi od bažantnice, zněl sem veselý křik a smích.

Fricek na večerní toulce zašel k fořtovně a sešel se tam náhodou s polesných Andulou.

Znali se už dávno.

Honili se po palouku — až plavovlasé poupě lesní dle vzoru starosvětských novell — udýchána a smíchem umdlena jako bezvládně opřela se o starý buk.

.Ach, to je tu vždy veselo, když jste zde!“

„A bude se vám po mně stýskat?“

„Ba ne. Kdo na nás nevzpomíná, po tom se nám nestýská.“

„Ale já vzpomínám — ó, mnoho!“

„Jistě? — Jděte! Toť se ví. Na mne!?“

„Dejte mi něco na památku a budete pak jista, že na vás musím vzpomínat.“

„Ale jistě. Vysmějete se mi i s přátely, kterým pro žert budete povídat o hloupém děvčeti, památku zahodíte a zapomenete přec!“ odbývala jej zcela vážně Andula, zavazujíc při tom malou kytičku růžovou stuhou, kterou bůh ví kde náhle vzala.

„Ne, ne, ne — jistě nezapomenu!“ tiše, rychle a přece vážně ujišťoval ji Fricek, snaže se uchopiti ji za ruku a svým upřímným pohledem ji přinutiti, aby k němu pozvedla zrak, na kytici sklopený.

„Můj Bože! Proč byste na mne vzpomínal? Jste tu týden — kdo ví, s kým se setkáte doma — a v Praze v kadetce — ó je! Chodíte jistě do tanečních hodin a ve městě setkáváte se s tolika slečnami…“

„Ale žádná není moje tak dávná a tak dobrá přítelkyně jako vy!“ Vzal jí kytičku, připevnil ji na bluse a pak drže Andulu za obě ruce sliboval jí tiše s hlavou k její hlavě schýbenou: „Uvidíte, že na přesrok vám ty květiny i s tou stuhou opět ukáži.“

Pak mlčeli; oba se chvěli — a když ucítila, že jí tiskne ruce silněji, a když zdálo se jí, že zvolna přitahuje ji k sobě — vytrhla se mu zvoláním: „Dobrou noc!“ a ve mžiku zmizela v domku.

Noc byla krásná a teplá, plná vůně žní.

Andula plakala doma na poduškách pro svůj první sen — sen o červených výložkách. A nevědomky se konejšíc blahem sladkých snů, jichž chvějné štěstí ani nadějím místa nepřálo, netušila ani, že ještě často jí zabolí později v nevýslovně všedním, venkovsky jednotvárném životě, ta vzpomínka na několik okamžiků, kdy z večerní rozmluvy s mladým vojákem ovanulo ji trochu života jiného, většího a lesklejšího života.

Jistě ji zabolí jediný ten záblesk na vždy prchlé minulosti ještě pak, až on dávno zapomene, jak podivně rozechvěn šel domů v onen večer, kdy poprvé svíral v rukou svých chvějící se ruce děvčete, které stálými výčitkami, že si nevzpomene, projevovala mu svoji prostou lásku, vycíťujíc velký význam v jeho slovech, která pronášel maně, nejsa dosud sběhlý v hovoru se ženami — a neváže, jak ledabyle prohozená zdvořilost významně zapadá v srdce venkovské mladistvé slečinky.

Ah, tenkrát, v onen večer, kdy poprvé chlapecká hra vážně ustoupila mužnému citu, kdy poprvé — ač o tom nevěděl — dolehl k němu zásvit lásky či přemohlo jej kouzlo ženskosti — tenkrát bylo mu tak svatě krásně, že toulal se venku dlouho do noci, nemoha se rozloučiti s velebným klidem letní přírody a boje se setkání s lidmi — ne, nechtěl se setkati s nikým, aby cizí hlas, vypravující o něčem lhostejném, profánním, nevnucoval jeho myšlenkám jiný směr a neporušil jemný, blažený jeho pocit.

Planula v něm naděje v jakési neurčité blaho „zítra“ — „zítra“, kdy jistě bude zas tak podivně šťasten, až bude noc a budou zářit hvězdy.

Ale „zítra“ — bylo střízlivé ráno — Bůh ví, jak se to stalo — ani se s Andulou nesetkal, uplynul týden jeho pobytu a Fricek odjel domů.