Domky z karet/Babí léto/III.

Domky z karet: Babí léto Karel Mašek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 130–133. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

As dva dny po té, když vlastenecký nakladatel se vyjádřil, že světoborný podnik mladých přátel si rozmyslí, přistěhoval se Štěpán do Prokopova bytu, kde kdysi měla sídlet mocná redakce.

Kožich, uzel peřin, černý kufr, škatule s cylindrem bylo vše, co si Štěpán přivezl.

„Mnoho místa to nezabere,“ podotkl Prokop.

„Zdá se. Posluha toho měl na vozíku tak málo, že jsem si musel přisednout, aby aspoň něco vezl. Ostatně mám ještě některá zavazadla v kapse —“ a Štěpán vyhodil na stůl nezbytný balíček hercegovského tabáku a cigarettové papírky.

Pokoj Prokopův byl dosti prostranný, chlubil se nejen psacím stolem ale i pianinem, kterého se Štěpán bál; dále i jedním vavřínovým věncem, pod nímž na ottomaně mělo býti každý večer zřízeno Štěpánovo lože. — Vějíře, fotografie, čínský slunečník, suché květy, sošky a hračky na psacím stole i po stěnách rozmnoženy byly poklady vylovenými ze Štěpánova kufru: francouzskými knihami skvostných vydání, katalogy salonů, lahvičkami po voňavkách, skicami, uloupenými v atelierech a konečně i atlasovým střevíčkem primaballeriny národního divadla, kterého si dobyl Štěpán u jejího ševce. Všemi těmi krámy byl by se Prokopův pokoj zajisté proměnil v čínský blázinec — kdyby jím nebyl býval již dříve. A trvalo to kdysi dosti dlouho, než dobrá kvartýrská Prokopova, která nyní právě meškala na letním bytě, zanechavši svého podnájemníka péči staré posluhovačky — zvykla na podivné přetvoření svého solidně zařízeného pokoje pro svobodné pány.

Štěpán překartáčoval si boty a pak si před zrcadlem upravoval vázavou kravattu s vlajícími konci. Chystal se patrně na vycházku.

„Ty nebudeš večer doma?“

„Ne.“

„Fí! to si mám zas na novo zoufat v samotě po příjemném rozčilení minulých dnů?“

„Dám ti radu. Vyber si zatím nějaké politické přesvědčení. Hoffmann o tobě říkává: ‚Dost sympatický písničkář — ale politické přesvědčení nemá žádné.‘ A podle toho on každého posuzuje.“

„Zdá se, že si mne dnes lidé dobírají. Řekl jsem si svému nakladateli dnes o dva volné exempláře svých veršů a on s potutelným úsměškem dodal: ‚Ó, třeba ještě víc, je jich tu dost…‘ No — já je všecky skoupit nemohu.“ —

Žertoval dále — ale výrok Hoffmannův, který mu Štěpán referoval, přece jej zamrzel.

„Politické přesvědčení! Krásná to věc! To — a „duch času“ — to jsou dvě krásná, zvučná a hodně jalová hesla. Dovedeš ty dnes přísahat na některé politické vyznání? Dovede tě některá strana — staro-, mladočeská, realistická, pokroková, neodvislá — přesvědčiti, že její politika je pravá? A ti pánové právě jen výslovné stranění té které politické konfessi pokládají za ‚politické přesvědčení!‘“

Štěpán ovšem tyto výklady neposlouchal, nebo aspoň jich nedbal. Neboť ač rád disputoval s každým a o všem, věděl, že s Prokopem nelze o politice mluvit. A nyní byl příliš zaměstnán svou kravattou. —

„Nechceš-li se doma nudit, pojď s námi. Bude nám veseleji a rádi tě uvidíme.“

„S vámi? Kdo je ona — ta lepší polovice příští společnosti?“

„Je ovšem blondýna, dobře se baví, nemá velkých nároků, je nepřístupna vůči drzosti všemohoucích gigrlat, toho času zaměstnána v dámské konfekci — dítě, podobné onomu, o němž se ti „u zlaté studně“ zdálo a seznámil jsem se s ní kdesi v atelieru, kde v upjatém kostýmu představovala Filipínu Welserovou. — Půjdeš?“

„Marná to otázka!“ zpíval Prokop z „Prodané“ a hned přešel v arii z „Pikové dámy“: „Mně jméno její není známo…“

„A můžeš jí říkat Zdenka,“ podotkl Štěpán.

„Chtěl jsem sice napsat krásnou Vánoční povídku pro „Tábor mladých“ —

„Ale učiníš tak až zítra, kdy také já zhotovím koncepty dopisů našim spolupracovníkům.“

„Ach, počítáme tak na jisto… a jisto je přec jen tolik, že vlastenecký nakladatel řekne „nikoli“, právě jako známá Minka v starobylé písni.“

„Ale, Prokope, věř mi, že prorazíme!“ pronesl Štěpán důrazně a s dětským hněvem: „Přijď o půl osmé k Hálkovu pomníku. Na zdar!“

Byl ten tam.

Do půl osmé Prokop zatím vykouřil několik cigarett, snědl večeři, přečetl svazek laciných novell, poctil posluhovačku rozmluvou a sestavil plán povídky, které později nikdy nenapsal. Hlavní osoby: Zdenka, tajemná cukrářka, Štěpán, zbožňovatel tajemné neznámé, patrně komtessy, nevěrný ženich komtessin, který v Monaku prohrál aspoň třikrát stotisíc franků; zhyne, otráven kávovým dortem, který odmítnutým ale šlechetným cukrářem byl přesolen, Zdenka ve vyšetřování, cukrář se obětuje a dá se zavřít, Štěpán se zastřelí, Zdenka umře na souchotiny, princezna vstoupí do kláštera. K tomu: cukrářský krám plný parfumů, rokokové budoáry, duchaplné aforismy, na každé stránce třikrát stotisíc franků — dobře. Tento nákyp dostane Štěpán před spaním ještě teplý.