Domky z karet/Babí léto/II.

Domky z karet: Babí léto Karel Mašek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Babí léto
Autor:	Karel Mašek
Zdroj:	MAŠEK, Karel. Domky z karet. Studie z gallerie mých známých. Praha: Vácslav Řezníček, 1896. s. 125–129. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na lavičce pod akátem seděl přítel Štěpánův, Prokop Fišera. Na stole před ním byla láhev, sklenice se zbytkem černého piva, mastné papíry po večeři, přinesené od uzenáře, talíř s troskami chleba a másla a zmačkaný balíček s cigarettovým tabákem. Prokop hleděl upřeně před se, do mlhy s večerem na město se ukládající a jen trochu mrskl jiskrným okem po nově příchozím. Ale hned po té jej radostně vítal. Oba sem svedla beznaděje letního pražského večera a tím milejší bylo nenadálé setkání dobrých přátel.

„Co děláš?“

„Čekám na smrt!“ odpovídal s hlubokou melancholií Prokop, který míval někdy záchvaty podobné duchaplnosti. Ale hned dodal: „Praha je nyní strašlivá, a proto chodím sem, přesvědčit se, že je vždycky krásná. — A co ty děláš?“

„Zoufám si!“

„Teprv? To já už jsem v tom daleko hůře. Přemýšlím — a jsem na nejlepší cestě, dostat rozum, což — jak víš — je největší neštěstí, které člověka může potkat.“

„A kam jsi ve svém přemýšlení dospěl?“

„Myslím, že se musím oženit — anebo aspoň zamilovat.“

„A tomu říkáš, dostávat rozum?“

„Fuj, nevtipkuj tak šosácky. Chci přemoci nudu leta — jak…“

„Založ časopis…“

„…jak jinak, než že se seznámím s dívkou.“

„Uděláš si známost…“

„Ne! Budu se zkrátka přes léto bavit s dívkou — krámskou, trafikantkou nebo s podobným stvořením. Ale nemysli snad, že… ne…, jen k večeru procházet se, mluvit a smát se ve společnosti prostého děvčete, které bude dobře vědět, že známost ta nevede k manželství. A až přijde podzim…“

„Rozumím. Tak mladí se nesejdem víc — zní motto této zamýšlené básně.“

„Ano.“

„Hm. Já jsem se včera smířil se svou milou…“

„Se kterou?“ ptal se Prokop, ale odpovědi nedostal. Štěpán počal mluvit o literatuře a poněvadž nejen on ale i Prokop byl z oněch lidí, kteří píší verše, zapomněl tento záhy na svou otázku a nedopátral se jádra věčně tajemné historie Štěpánovy lásky. Bylo jen jisto, že Štěpán zbožňuje jistou slečnu z nejvznešenější pražské peněžní aristokracie, že horuje o jakési Emče, na kterou čekává před Pivodovým hudebním ústavem, že blouzní o jakési „sladké paní“, ku které bývá časem zván k estetickým rájům, že plá nadšením, mluvě o mladičké pianistce, která několikráte kmitla se programy koncertními a že není nepřístupen vůbec všem štíhlým a rusovlasým děvčatům, zejmena v moderních toilettách fialové barvy.

Za chvíli nebylo mladým přátelům ani na lávce pod akáty dosti klidno. Odnesli své pivo na travnatou stráň nad starobylou vinicí, rozrývané sbíhajícími a rozbíhajícími se širokými travou zarostlými schody, táhnoucí se opodál dolů po stráni k jiné partii domů. Tu leželi tiše na zádech a z první terassy zaznívalo k ním tlučení porážených kuželek, odkudsi ze dvora tóny tahací harmoniky a někde z města zvuky zahradního koncertu. Špinavá oblaka dýmu vznášela se nad Starým městem a tu a tam kmitla mezi nimi světla.

Přátelé pomlouvali poslední básně moderního právě spisovatele, svého známého.

„Chtěl bych něco redigovat, snažit se učiniti přítrž…“

„Založme časopis… mluví se dávno o tom… časopis — se zřetelem ryze uměleckým, který by spojoval všecky moderní směry a byl by táborem mladých sil…“

To stačilo. Za chvíli byl vypracován zevrubný program, vyvolen nakladatel, který bude poctěn nabídnutím tohoto návrhu a stoupalo nadšení i opojení mladých duší, které, vidouce se již v čele mocného moderního listu, cítily se novou velmocí.

„Prokope, Prokope!“ volal Štěpán, „vidíš, teď našli jsme pramen pravého života. Teprve nyní cítím, že něčím budu. Žít, žít ve stálém ruchu, mezi davem lidí, ve víru všech moderních otázek — až toho všeho ssát chuť k práci, to jmenuji životem. Nyní vidím, že začíná to, o čem jsem snil a nač jsem čekal po celý život, nyní blíží se cíl, nyní propukne všecka síla mládí, dosud pouze utrácená v malicherných, všedních šarvátkách…“

„Jen nebudeme-li se zdáti k velkému svému úkolu příliš nepatrnými, neznámými.“

„Ach, dnes dlužno začít se vším brzo a mládí vždy vítězí.“

„Vidíš, to působí mé obavy. Dlužno ovšem se vším začít záhy — ale my dosud nejsme ničím a nikde. Dnes smí být člověk mladým nejvýše do dvacíti let — a ještě tu dobu prožiješ ve školách, zkouškách a přípravách pro stáří. Jakási naděje volného života září ti za odbytou maturitou či absolutoriem universitním, ale pak je tu zase práce, stále zaměstnání, ta chvíle oddechu, onen skutečný život stále se nedostavuje — a nevím, je-li jím pak zasloužená pense. Není mládí a není života…“

„Pozoruji tvou touhu skončiti řeč hlubokomyslným aforismem, že život jest pouhou přípravou k smrti. Tou však jest pouze život oněch, kterým ve své bohémské lehkomyslnosti přezdíváme šosáků a kteří svůj cíl spatřují pouze v jiné práci, pro nás zdánlivě malicherné; dovedeš ty si život představit jako věčný odpočinek, volnou lenost a ne jako stálou práci? Ó ne, život a práce je totéž a naše pravé povolání nalezli jsme my právě nyní, povolání, jímž budeme prospěšní.“

„Ach, já jsem pověrčiv. Prosím tě, nepovažuj „Tábor mladých“ ještě za věc hotovou. Víš — nakladatel mění — a na co se těšíme, to se obyčejně zhatí.“

„Ah, což! Já mám štěstí, a nevím, který nakladatel by odolal tak přesvědčivému návrhu. Uvidíš, že prorazíme.“

„Neoddávejme se snům, pravím znova — vím, kam mne zavedlo bezuzdné snění —“

„Můj zlatý — znám různá tvá zklamání, vím, že přísně a nahlas odsuzuješ vždycky marné plány a touhy — a vím také, že přese všecko v duši své dopřáváš místa snům pošetilejším než byly předcházející. — Nebudeš dnes doma psát zase nějakou romanci o hnědých očích?“ pokoušel Štěpán narážkou na jakousi platonickou lásku Prokopovu, ale ten, leže na zádech, ruce skřížené pod hlavou hleděl do hvězd, jichž bylo již několik na nebi a deklamoval:

„Zborcené harfy tón, strhané struny zvuk,
zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit…“

Hodiny odbíjely devět. Trvalo to dlouho než vystřídaly se všecky zvony různých hlasů, dolehající sem se všech věží pražských. A v pomalý, pravidelný jejich chorál vpadl pak nápěv čepobití rovněž střídavě, tu hlasitěji tu tišeji zalétaje sem z kasáren Josefských, Újezdských, Albrechtových i z generálního komanda. Zněl dosti sentimentálně v městskou romantiku, v podivnou onu krajinu, kde mezi tmavými skvrnami střech hořely červenožluté skvrny plynové i bílé, studené záře světla elektrického; věže Mikulášské byly ku podivu jasně zdola ozářeny plynem a závodily v effektu s řadami luceren na mostech a s bílou září nad Václavským náměstím. —

V nejbližším bludišti střech ozvaly se brzo po té hrůzné skřeky koček a oba přátelé trpělivě a důvěřivě čekali při novém pivě, brzo-li se na starých hradbách nad nimi objeví duchové císaře Rudolfa a Tychona de Brahe. —