Domů a jiné obrázky/Zemanka/II.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 188–193. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Když bylo Prokopu Odrodovi bezmála třicet let, bojoval onoho neblahého třicátého dne máje měsíce na Lipanských polích proti Táborům. Už tenkráte byl utrakvistou horlivým a proto s chutí a statečně s bratry protivníky se bil. Zdráv až na levou ruku, do níž nějaký Tábor poctivé mu ťal, dočekal se vítězství své strany. Hned nazejtří po bitvě, záhy z rána, kdy na bojišti leželi ještě skorem všichni ranění, jel s bratrancem svým krvavým polem, na němž včerejšího dne a té noci potom jen Táborů třinácte tisíc zahynulo po rekovném boji. Oba Odrodové pomáhali vydatně na hrůze tohoto pole.

Teď, kdy jsouce mysli klidnější a po včerejším rozpálení ochablejší, jím se rozhlíželi, když viděli do nedozírna samá lidská těla, mrtvá nebo v bolestech sténající, když pohlíželi na válečné vozy, někdy rachotící na postrach cizincův, nehybné, bez koní, plné mrtvých obhájců svých, zalité jejich krví, mající pod koly i před nimi hromady mrtvých útočníků, přešla je divá radost vítězův a na tváři mladých vladykův uložil se stín vážného zamyšlení.

Mlčky jeli kolem hrozných skupin mrtvých bojovníků, na jejichž poloze bylo patrno, jak zuřivě bojovali nebo jak těžko umírali.

Pojednou oba zarazili koně. Uprostřed zdupaného, zničeného osení, po němž mezi mrtvolami leželo zaházené zbraně a zbroje: sudlic, palcátů, cepů i mečů, vysokých pavéz i menších štítů vozatajských, helmic a kapalínů, jako by napršelo, zahlédli několik krajních vozův, patrně táborských, jimž asi podařilo se z nejkrutší vřavy vyraziti a sem až zajeti.

Ale tu stihla je zkáza. V těch místech vrazili patrně na houf Pražanů, s nimiž pak prchající Táboři svedli poslední zápas. Koně u vozů zapletení v řemení své leželi zabiti, s nohami strnule trčícími — na vozích a kolem samí mrtví. Jen tam, co ležel na pokraji malého dolce překocený placní vůz, tam byli živí.

Pod křovím, bujícím kolem nahnuté staré babyky, seděla žena jakási s hlavou do lůna nachýlenou. Vedle ní dvě stařeny, z nichž jedna strnule, jako tupě hleděla na muže obrovské postavy, bradatého, hustých černých vlasů, jenž jí ležel u nohou mrtev, na prsou krví všecek zbrocený. Druhá pak stařena rouchou přikrývala chlapce as osmiletého, sedícího vedle ní v zarosené trávě.

Táborské ženy nic se nezarazily příjezdem obou vladyků z vojska nepřátelského. Chmurným zrakem na ně pohlédla jedna ze stařen; druhá pak ani neodvrátila očí svých od padlého muže, jehož mrtvolu o vetchá svá kolena měla opřenu.

Jen třetí z žen, nejmladší, ani ne čtyřicetiletá, pozvednuvši kvapně hlavu do klína nachýlenou, prosebně k vladykům promluvila, aby se smilovali. Odhrnula vlněnou rouchu, kterou přikryto bylo děvčátko asi pětileté. Leželo tiše a spalo jakoby na prachových peřinách. Zlatě plavé vlásky volně mu splývaly kolem líček unavením a hrůzou ubledlých. Křoví babykové bylo nebesy jeho lůžka; oroseným listím pronikala jimi zlatá záře ranního slunce a v ní leskly se plavé vlasy i bělostné čílko rozmilého dítěte. Bylo jako kvítko, jež samo zůstalo netknuto prostřed sta a tisíců mocných kmenů zuřivou bouří vyvrácených.

Opatrovnici malého děvčátka nebylo ani třeba prositi. Oba vladykové sami ji upokojili, aby se nic nestrachovala, a Prokop Odroda, řečený pak Němček, seskočiv s koně k děvčátku přistoupil podávaje táborské ženě svou polní láhev zelenavého skla plnou dobrého vína.

V tom děvčátko se probudilo. Spatřivši cizího muže ulekaně odvrátilo svou hlavičku a přitisklo ji k ňadrům své opatrovnice.

Tak Doubravický vladyka poprvé viděl se s pozdější svou manželkou, paní Elškou.

Ona žena, jež Elšku tenkráte na klíně chovala, byla její vzdálenou příbuznou. Od ní vladykové se dověděli, že děvčátko je dcerou táborského hejtmana Mikuláše z Tichovic, o němž nevěděla, kde včerejšího dne zůstal. Však o tom nepochybovala, že zahynul. Šlechtický původ malého sirotka valně přispěl k tomu, že vladykové se ho ujali. Vyzvali tetu opuštěné Elšky, aby s ní šla za nimi.

„A co ty, práče?“ ozval se tenkráte Prokop Odroda obrátiv se na chlapce, jenž všecek bledý upíral na ně své černé, planoucí oči. „Pojď také! Ať se najíš!…“

Chlapec sebou hnul a chtěl vstáti, ale stařena, mající na kolenou padlého bojovníka, pojednou prudce se obrátila a přísně na chlapce pohlédnuvši promluvila:

„Nepůjdeš —“

A chlapec už opět seděl neodváživ se ani hlesnouti. Tenkráte oba vladykové zakleli přísné stařeně táborské do očí, jaká že to saň, než nechali jí a nevšímajíce si jí ani její družky jeli dále. Však brzo se ohlédli. Ozvaloť se tam u křoví hlasné volání. Spatřili chlapce černookého, an stoje pod babykou zplna hrdla volal:

„Elško! Elško! Zůstaň! Nechoď s nimi! Bonuše, nechoď! Vrať se s Elškou! Elško!“

Chlapec volal, křičel; vladykové zarazivše ptali se Bonuše děvčátko nesoucí, proč ten křeček tak ječí, je-li snad příbuzným tohoto děvčátka, snad bratr?

„Není,“ odvětila Bonuše. „Znají se z tábora. Byli pořád u sebe…“

Vladykové jeli dále, neohlíželi se již, aniž dbali chlapcova křiku, jenž víc a více mdlel a slábl. Jen zlatovlasá hlavička malého děvčátka pořád přes rameno své tety v náručí ji nesoucí se tam obracela, hleděla a také volala — až pak se rozplakala. — —

Tak odcházela z hrozného bojiště dcera hejtmana táborského, jehož tělo tam někde leželo ubito. I milý jí druh táborový, to pračátko pod babykou na ni volající, zmizel jejím zrakům a vícekráte ho nespatřila.

Jeden z vladyků, bratranec Prokopův, vzal ji pak i tetu její domů na rodnou tvrz, kdež otec jeho je přijal a sirotka se ujal. Tam Elška občas spatřila vladyku Prokopa, když přijel navštívit strýce a bratrance. Ale pak dlouhý čas, mnoho let se tam neukázal. Odjelť do Uher bojovat pod panem Jiskrou z Brandejsa. Když se navrátil, mnoho se změnilo, též on sám. Uplynuloť od neblahého dne Lipanského čtrnácte let. Tenkráte byl mladým mužem, nyní mu čtyřicátý rok už minul a na hlavě i ve bradě probělával se mu nejeden vlas a vous. Přivezl si však peněz dost, nejedno sto zlatých^[1] uherských dobrého rázu kremnického a všelijakých ještě jiných klenotův od zlata i stříbra, ze své služby válečné i z kořisti.

Měl vojny a světa dost. Usadil se na svém dvorci s tím předsevzetím, že se už odtud nehne a že bude hospodařiti. Hospodařil, však záhy poznal, že jemu samému to dobře nepůjde, a tu, když tak uvažoval, nebo když sousedé ho k ženitbě vybízeli, pokaždé na mysli kmitl se mu obraz tiché, zlatovlasé dívky na tvrzi bratrancově. Byla děckem, když ji přivezli z Lipanského bojiště… Když ze světa se vrátil, shledal spanilou pannu. Dobře také postřehl, že na tvrzi bratrancově jí nevolno, teskno, a to pro ženu bratrancovu, jež cizí dívku a nad to starou příbuznou její nerada u sebe měla, když jí samé vlastní děti dorůstaly.

Prokop Odroda dobře pozoroval. Panna Elška všeho na tvrzi zakoušela, jen žádné radosti; a naděje na lepší, veselejší časy neměla. Zůstane navždy odkázána na cizí milost… Kdyby staré tety nebylo, už dávno by do světa odešla, než stařenu tu opustiti nemohla…

Tak nejednou v tesknotě své pomýšlela.

Tu z nenadání přišel muž, jenž jí nabízel volnost, jenž ji chtěl učiniti samostatnou paní, jenž ji chtěl unésti do vlastního domu, kdež by jí nebylo slýchati výčitek, nebylo vídati mračných, nevlídných pohledův a snášeti všelijakého pokoření a ústrku. A teta, jež za ta léta stala se vetchou stařenou, byla by do smrti opatřena.

Panna Elška dlouho neváhala, ač ten, jenž jí ruku nabízel, byl muž už letný, vlasů prokvetlých, vážný, ba přísný, starý válečník.

Přijala jeho ruku a tak stala se manželkou Prokopa Odrody z Doubravic a z opuštěné, chudé dívky vladycké bohatou zemankou.

---

1. Dukát.