Domů a jiné obrázky/Zemanka/I.

Domů a jiné obrázky: Zemanka Alois Jirásek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	Zemanka
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 183–188. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Oči všech obracely se nyní k nebesům; všude žádostivě, dychtivě je pozorovali, jako když vyhlížíme do kraje čekajíce někoho plni obav a touhy. Hleděli na nebe jak jen ráno oči otevřeli, pozorovali širou nebes klenbu za dne přes tu chvíli, čekali do slunce západu.

A když slunko sklánělo se za vrchy na lože zářící živým zlatem a purpurem červánkův, nezastíněno mráčkem ani jediným, s povzdechem odvraceli se od krásného toho divadla. Pak zbyla ještě noc. V ní vždycky ještě tu a tam naději skládali, jako Doubravický vladyka šedobradý.

Skoro každé noci nyní se vytrhl ze spaní a vstav s dubového lože pod nebesy k oknu přistoupil a nebe pozoroval. Než pokaždé se zasmušil, povzdechl.

Nesmírná nebes klenba jako za dne, vybraná, čistá, lazurová a plná hvězd. A kraj pod nimi, nebo v bledém zásvitu měsíce tichý, jako mrtvý.

Vzduch za dne od parna se tetelící, v noci sotva o znání se poochladil. Vlažno, teplo, dusno. Vladyka nejednou okno tabulek sklených, olovem spojovaných otevřel a prošedivělou hlavu ven nachyloval hledě k západu, nevstává-li tam mrak. Než tam jako na všech světa stranách jasno, jako vysmýčeno.

Pokaždé vracel se zasmušile ku svému loži a nevyjasnil ani líce, když jeho zrak utkvěl na druhém loži, kdež odpočívala mladá jeho žena.

Každý jiný vida sličnou paninu tvář, husté její plavé vlasy, hebounké jako len, splývající zlatými prameny po bílé pernaté podušce, vida bělostné rámě volné za hlavu položené, zapomněl by na to, proč k oknu přistoupil, je-li venku jasno či zamračeno, a zadíval by se na spanilý ten zjev pod tmavozelenými nebesy, zvláště když až tam zabloudil svit měsíce ozařuje jemné, přibledlé líce panino, bělostnou její šiji i rámě.

Ale Prokop Odroda z Doubravice, řečený Němček, když od okna se vrátiv na lože ulehl, jal se potichu modlitbu odříkávat, aby Pánbůh dal vláhu a modlil se tak dlouho, až ho zase spaní přemohlo.

Věru že toho času bylo se zač modliti.

* * *

Nepršeloť deště žádného od Božího vstoupení po dva měsíce a sucho veliké nastalo na poli. Všecko hynulo.

Před desíti lety byla nějaká suchota, ale což ta proti té, která roku tohoto, po narození Páně 1456, stihla všechen kraj! Lidé všelijak si vykládali, proč milý Pánbůh je touto metlou trestá.

Málokdo na sebe pomyslil, nýbrž jen tak všeobecně tvrdil, to že se děje pro hříchy lidské.

„A pro ohavná kacířstva! Všaktě bují jako plevel v našem království; kde kdo, vymýšlí sobě víru, a falešných prorokův na kopy!“ dotvrzoval vladyka z Doubravice, když o tom mluvili.

Dost a dost i vroucně lidé se modlili, aby Bůh se smiloval a déšť dal. V Praze i všude po zemi u vigilii M. Jana Husi, svaté paměti, byl uložen půst a den modlitebný. Pánbůh však deště nedal.

„Jak by dal, jak by se smiloval,“ horlil pleban Dubenský, „když tak nesvorně a nejednostejně k němu se modlíme. Slyším a věřím tomu, že strana římská v ten den nechtěla se postit ani ho světit. A té zatvrzelosti! Ti papeženci po Praze šli si ještě na hrad a na Malou stranu, aby tam maso jedli. Naschvál! Naschvál! Hrstka jich a jak jsou smělí! Všemu městu na odpor. To z té naší shovívavosti. Pánbůh nás trestá —“

„A jak by netrestal!“ doložil vladyka z Doubravice vyslechnuv rozhorlenou řeč vážného plebana, když s ním stál v městečku sousedním pod loubím dřevěné fary. „Jak by netrestal! To a ta kacířstva!“

Ještě toho dne, kdy se vracel z fary, stihla ho nehoda, která ho potom velice tížila. Jel z městečka se sluhou svým sám druhý na osamělý dvorec svůj. Jel poprvé na krásném, mladém vraném koni, kterého sám si vychoval a kterým každému se pochluboval. Kůň ten byl jeho radostí. A tu — hned druhého dne po té jízdě — vladyka si všiml, že vranec není svůj, že mu něco je. Ihned poručil, aby opatřili štoček a stříbrník, a vlastní rukou těmi bylinami koně podkuřoval, domnívaje se, že mu koníka v městečku uřkli. Nebylo by také divu. Všecko se přihrnulo, všecko za vraníkem, staří chlapi, mladí i ženské, a oči, ústa otvírali na krásné to zvíře.

Podkouřil jednou, dvakráte i po třetí, a vraníku nebylo lépe. Nežral a byl nějak smutný. Vladyka byl více ve stáji než v jizbě u mladé ženy své a drhna si starostně prokvetlé vousy, upíral bádavý zrak na svého vychovance. Ten ještě na laskání pánovo hlavou pohnul, veliké své mluvné oko po něm obracel, zařehtal — ale pak už ani to.

„To již není uřknutí!“ Tak mínil Beneš, pacholek starý, zkušený, a vladyka neodpíral. Ale co, jen co? A že nevěděli, vzali routový kořen a dali ho vraníkovi pod jazyk. Než ani tu nespatřili žádaného účinku.

Ach, toho zvířete rozmilého! Když starý Beneš do této nové stáje ho zaváděl, sotva bujné zvíře udržel; a poněvadž se obával, že nebude pánu dobře státi, kolik dní chodil do polí a háje, až odtud přinesl ježka a střízlíka a ty živé zakopal pod prahem vraníkovy stáje. A kde teď jeho bujnost! Stojí tu všecek schlíplý a často polehuje. A kde že jeho krk, kde jeho tělo!

„To není uřknutí. Jádro mu uchází,“ mínil Beneš.

„Ani to, ani ono,“ odvětil zamračeně vladyka. „Vím co! — Cikánská nemoc!“ Tato dvě slova vyrazil prudce a dodal: „Cikáni mu učarovali, žádná pomoc. Víš, ti chlapi —“

„Také jsem už, vladyko. si pomyslil, ale —“

„Komu by připadlo! Ó, že jsem jich neschytal a hned nezbičoval, luzu čarodějnou! Čarují, kouzla strojí, Pánaboha pokoušejí. Pak nás nemá Pánbůh trestati! Ta suchota beztoho také k vůli nim. Ti dovedou mnoho, víc nežli židé. Žid dělá morní nemoc, ale cikán všecko. O, bych je měl nyní v hrsti!“

A vladyka Němček zajiskřil očima a zaťatou pěstí pohrozil.

To již byl přesvědčen, že vraníkovu nemoc cikáni udělali. Potkalť je, když se vracel onehdy z městečka, v hluboké cestě hned před městečkem. Byli tři, všichni na koních. Zrovna jim oči zasvítily, vykřikovali a jazyky mlaskali, když vladykova vrance spatřili. Nejstarší z nich, na němž stříbro se jen svítilo, s koně seskočil a pokorně k vladykovi se přiblíživ prosil, aby směl se podívati na krásné to zvíře.

Vladykovi zalichotila i chvála cikánova; postál, dal se do řeči. Zachechtal se však, když cikán se ptal, co by chtěl za hříbě. Ale pak se rozzlobil a nohu ze třemene náhle vytáhnuv cikána blízko stojícího kopl. Nechtělať ta duše černá, nekřesťanská polevit, a již naléhavě, dotěrně žádal, aby mu vladyka koně prodal. Jemu, cikánovi! Odroda z Doubravice aby koně cikánovi prodal a nad to tohoto, na nějž s chutí by sedl každý korouhevní pán!

Cikáni odjeli, on se vrátil domů, a pak už druhého dne toho litoval, že ty osmahlé chlapy potkal. Pak už klel a nyní pomstu sliboval. Nejprve myslil, že mu vraníka uřkli, nyní už byl přesvědčen, že tu běží o život krásného, nejmilejšího klusáka.

Starý Beneš užil ještě posledního prostředku jsa přesvědčen, že koni jádro uchází. Pustil mu krev a krví tou nabarvil vrbový prut, pak jej zarazil do vrby sázené. Ale prut nezarůstal a vraník očividně scházel.

Vladyka se již stáji vyhýbal; nemohl se na milé zvíře pro lítost ani dívati. Vyhýbal se, ale přece zase přišel, postál a odešel ještě zamračenější než přišel. Všecko ho nyní soužilo. Suchota mu osení hubila, milý vranec scházel. Čeleď v Doubravickém dvorci nemívala se nikdy tuze dobře — byltě vladyka přísný muž; ale tyto poslední dni nebylo možná s ním vydržeti. Zamyšlen, mrzut přecházel, všecko ho do zlosti rozehřálo. Každý se mu vyhnul, kdo jen mohl. Paní Elška však nemohla.

Byla tu všem jako hvězdička, tichá a jasná; jí však hrozil mrak ustavičně. Vladyka nikdy na to nepomyslil, že mladá žena jeho nemůže míti s ním stejného myšlení, ji že by ještě těšil svět. Nikdy s ní nezažertoval, nikdy s ní sladkého, lichotného slova nepromluvil. Vždy jenom vážně o věcech vážných, o hospodářství, neb o náboženství, aneb o věcech veřejných, nikdy však slůvka srdečnějšího.

A paní Elška poslouchala srdečně, napjatě, byť i ty řeči ji unavovaly, odpovídala mírně, laskavě; i teď, kdy manžel byl tak mrzut, že ani jí neušetřil. Nestaral se, že panino líce je nějak bledší, výraz jeho mdlejší, že v její tmavých očích je čísti jako by unavenost nebo tichý smutek. Mohl si toho všimnouti, že několikráte zastal svou manželku, ana stojíc u otevřeného okna hleděla do dálky, ven do kraje ozářeného palčivými paprsky slunce, že byla tak hluboko zamyšlena, jako ve snění, že nezaslechla ani jeho kroku.

Venku všecko hynulo vedrem — a ona tu jako květina ve vyschlé půdě prahnoucí po vláze, jen po rosné krůpěji, jež by ji osvěžila. Než vladyka jí nerozuměl. Nepřipadloť mu ani, že by nebyla spokojena, a jistě by úžasem oči rozšířil, kdyby zahlédl mladou ženu svou sklíčenu někdy podivnou úzkostí a tesknotou, když osamělá modlila se v své komnatce nebo seděla tam na chlumku pod stromy. A což by řekl, kdyby spatřil, že v takové chvíli vytryskly jí slzy a že jí hojně řinuly po mladém, spanilém líci?!