Přeskočit na obsah

Domů a jiné obrázky/Stromy/VII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Stromy
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 94–96.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

I stromy mají svá neodhalená tajemství.

Mnohý snad, kdož až sem dočetl, očekával vysvětlení onoho nápisu na starém buku, o němž bylo hned na počátku vypravováno, a nenajda ho, zamrzí se. To juž učinil snad mnohý hned jak k tomu místu došel, domnívaje se, že to je obyčejný novellistův uskok na podráždění čtenářovy zvědavosti. Věru, neměl jsem takového úmyslu.

Onen neúplný, v kůře napolo zarostlý nápis zůstal nevyjeven, nevysvětlen. A snad je to tak lépe. Kdybych všecky ty litery, teď tajemné, mohl jak náleží doplniti a vysvětliti, pošlo by snad z toho veliké sklamání. Takto alespoň zůstaly se záhadou šedého buku různé domněnky jako ta, že vysvětlení nápisu je snad v zemi, mezi kořeny starého stromu. — — —

Stromopisná mapa přítelova není dokončena a zápisky jeho nejsou vyčerpány. Leccos se v nich také opakuje, nejedno místo podobno druhému jako strom stromu. Nicméně z toho něco vyberu:

„Starý buk nad nehnutou tůní divě zarostlou, lesem obklopenou. Na kmeni obrázek od deště sešlý k nepoznání. ‚Smutné místo‘ jak lid říká, vypravuje o divných zjeveních, jež se tu udála za noci nebo o pravém poledni.

* * *

Starý buk na pokraji lesa s obrázkem Anděla strážce na kmeni, na připomínku, že tu boží posel stihl a do smrti ubil chudou ženu ze vsi i její dvě dítky, když před bouří sem se utekly.

* * *

Písčitá, bělavá cesta v pustém lese. Šero a ticho. U cesty veliká, omšená skála, ostružinou skoro všecka zahalená. Vedle ní starý habr velikého kmene a na tom obrázek panny Marie. Vystupovali tu, obírali a formana zabili.

* * *

Nahrbená borovice rudokmenná poblíže srázu. Kolem mladý les, ona sama „matka“, ze starých, dávno poražených pokolení. Ušetřili jí, aby připomínala neštěstí, jež se poblíže ní u srázu udála a jež ona pamatovala.

* * *

„Samé přirozené pomníky neštěstí; lidské bídy a zvrhlosti a zároveň pěkní důkazové lidského soucitu, jenž nedal, aby utrpení nebohých a nešťastných upadla v zapomenutí.“

A jinde bylo napsáno, na závěrce jedné z feriálních cest:

„Nuže s Bohem, vy osamělá, tichá, dumná místa v širém poli, i v lesích a hájích, stíněná obrovitými korunami starých mých známých! S Bohem, vy věkovití velikáni rozoraných, doupnivých, omšených kmenů! Na vás budu v životním rozruchu a klopocení vzpomínati, na vás se těšit. Vaše poesie jedna jest, již proudy a směry nemění. Kéž bych měl váš klid i konejšivý ševel vašich orosených korun v ranní záři nebo v tichém, zlatorůžovém svitu hasnoucího dne nebo v čarovném, básnivém světle měsíčných paprsků!

Kéž by duši mé často tak bylo, jako když jsem naslouchal za vlažných soumraků harašení a líbeznému šumění tichého deště ve vašich korunách, kdy všecko kolem osvěžující vlahou jeho oživovalo, mládlo, plno síly, jarosti a blaha!“ — —

1887.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.