Domů a jiné obrázky/Stromy/VI.

Domů a jiné obrázky: Stromy Alois Jirásek
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	Stromy
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 91–94. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rozžehnav se se starým pánem na „tvrzi“, vydal jsem se na další pouť. Jitro bylo po včerejší bouři překrásné a tak jsem, abych ho v polích více ještě užil, podnikl pobočnou vycházku ku háji většinou březovému. Na jeho pokraji stála kdysi ona stará Žižkova lípa, v jejímž kmeni za noci při míhavém svitu lojové svíčky podepisovali týraní sedláci stížný spis „do kolečka“.

Pastevci pak v dutém kmeni jejím nejednou si oheň zatopili, tak že uvnitř všecka ohořela a zuhelnatěla. Až jednou se zanítila a přehořevši vzala za své. Jen lípové mlází zůstalo na jejím kdysi místě a bujně se zelenalo.

Odlehlé to místečko upomenulo mne živě na Lažany u Litomyšle, na jejich dolce lučinaté v polích, vroubené několika duby a lipami, kdež také ukazují místo, nad nímž rozkládala košatá, mocná lípa někdy svou korunu. Pod ní v její koření zakopal V. Klejch za minulého století zděděné, staré své knihy. Učinil tak tajně, nežli opustil veliký svůj statek, nežli objev naposled na koni všechno své polstvo a prostřeliv železné vrzátko na střeše, s ženou a dětmi uprchl do Žitavy, nemoha doma stajiti svého přesvědčení náboženského, bratrského a zraditi ho nechtěje. Pro ně opustil vše, a volil klopotný život v cizině. Odtud pak tajným Bratřím v Čechách donášel v cizině tištěné knihy, jichž měli ve vlasti veliký nedostatek, přestrojen, v ustavičném nebezpečenství.

Na tuto sílu našeho lidu myslil jsem pak za nedlouho, když mířil jsem do vesnice při moravských hranicích, abych se podíval na „zpívavou lípu“. Slyšel jsem o ní, že za minulého věku před vydáním tolerančního patentu uchyloval se do ní stařeček, tajný Bratr, aby v jejím dutém kmeni vykonával pobožnost po spůsobu svých otců. Tu měl ve skrýši bibli a kancionál, tu si čítal, modlil se a zpíval, a nikdo neměl o tom tušení.

Až jednou sám se prozradil komisi kolem do vsi se ubírající. Zpěv z lípy zvučící uvedl pány na stopu.

Hluchý jsa, příliš nahlas zpíval a neslyšel ani kroků juž juž se blížících. „Zpívavou“ lípu obstoupili, stařečka pak odvedli na zámek. Vytrestali ho tam citelně, ale nic ho tak nebolelo, jako že mu vzali drahé jeho knihy, v nichž bylo „vznešené předříkávání“, jeho jediný a největší poklad.

Památný ten strom jsem uviděl. Vypínal se opodál vsi ve travnatém, táhlém břehu, maje ve společnosti několik mladších jasanů a javor. Bylo to pěkné místečko.

Chudinka lípa stará! Z daleka jsem ji poznal, babičku sešlou, kmene trouchnivého, div že se nerozpadla, s korunou z části jen zelenou. Ale žila a zelenala se, jakoby se těšíc z krásného, letního jitra, jaké právě bylo, když jsem k ní docházel.

A divnou náhodou byla mně také zpívavou. Z nitra jejího ozýval se mladý, svěží hlas, jenž jasně zahalekal a pak vesele zazpíval. Poslouchal jsem, pak blížil jsem se opatrně, abych ptáčka nesplašil. A tak jsem přistihl tam pasáčka bosého, jehož dvě kravky se opodál pod jasany na zarosené trávě popásaly.

Dal jsem se s ním do hovoru. O „zpívavé“ lípě věděl i o stařečkovi kdysi tu zajatém. Viděl jsem také na starém stromu, jak ho mají vesničané v lásce a vážnosti. Byloť patrno, že se snažili, aby ho udrželi, aby mu věku prodloužili; obmazovali ho a obvazovali, kde toho bylo nutno. Těšilo mne to.

Usednuv na chlapcovo místo, když poodehnal, hleděl jsem se zalíbením do kusé koruny zpívavé lípy, na ves ve stráních pode mnou.

Vzpomínal jsem na Vácslava Klejcha, na stařečka kdysi tu zatknutého a na četné ty sedláky a chalupníky, na všechny ty „sprosťáčky“, jimž se na zámcích smáli a jež bili a snižovali, kteří pro své přesvědčení tolik vytrpěli a jemu přese vše soužení věrni zůstali.

V těch dobách největšího ponížení tolik síly v opuštěném a zanedbaném lidu! V té síle lidu byla naše spása a život. V té síle je útěcha pro budoucnost, než i úkol náš i povinnost k lidu.