Domů a jiné obrázky/Jiskry v popelu/II. Cop

Domů a jiné obrázky: Jiskry v popelu Alois Jirásek
I. Růženec	II. Cop	III. Zahrádka

Údaje o textu
Titulek:	Jiskry v popelu
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 299–303. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

„Na rynku, víte-li ten starý dům s podsíní, má takový starodávný štít —“ vykládala (už před lety) stará, milá paní, v čepečku na šedých vlasech, jež byly přes čelo ku spánkům sčesány v drobounkých vlnkách.

„Vím, vím, jemnostpaní.“ Znalť jsem dobře ten patricijský dům s barokovým štítem a starou, klenutou vinárnou v přízemí, dosti šerou, ale vábně útulnou.

„Však tu mám ještě ledacos z toho domu. Tuhle ten prádelník a hodiny,“ ukazovala bílou, suchou rukou. Byl rokokový, s krásným kováním a stály na něm hodiny s alabastrovými sloupky, z doby empiru — „A tu ten kulatý stůl“ (byl také z dob Napoleonových) „a ta almara v rohu, ta je, ó ta je, pane, nejstarší, jak je vidět na těch figurkách vykládaných.“

„Ty ukazují, jemnostpaní, na dobu Ludvíka XV.“

„V té almaře visíval také dědečkův svatební frak, na ten se pamatuju, babička nám ho někdy ukázala. Byl modrý, s bílou hedbávnou podšívkou a měl dobře zlacené knoflíky, rukávy jako píšťaly, a límec v týle! Jako chomout! A vždycky nám říkala, jak to dědečkovi slušelo“ (stará paní se jemně usmála), „když si ten frak vzal, a měl u rukávů kadrličky bílé jako cukr.“

„Pana děda jste neznala, jemnostpaní?“

„I znala, bodejť znala, a dobře. Vždycky nám tadyhle u toho stolu loupal večer ořechy a jablka, a povídal nejvíc o císaři Josefovi, jak ho tu v městě vídal, když císař tudy jezdíval ku stavbě Josefovské pevnosti, a o Rusích, když tudy táhli.“

„Pan děd mnoho pamatoval, byl muž osmnáctého století.“

„Většinu věku, ba pravda, hodnou většinu v něm strávil. A taky se s ním nechtěl rozloučit, se svou dobou. V té byl pořád, i krojem dost. Střevíce nosil a punčochy, a bílý šátek s uzlem do předu, a věříte-li pak, že také cop?“

„Cop?“

„Ano, v dvacátých letech tohoto století — Ach, to nám dětem bylo divno, a večer, když dědeček jablka loupal, dívali jsme se na stěnu, na stín, jak se mu v týle mašle houpá —“

„To už byl s copem sám.“

„A ne, ještě starý Paďour, šumař, ho také nosil. Chodil po staveních a hrál staré kousky na housle, minety a takové. Ale babičku pak už ten cop mrzel. Často říkala dědečkovi: ‚Pantáto, co s tím copem, dejte ho pryč.‘ Ale dědeček ne. ‚Celý věk jsem ho nosil,‘ říkával, ‚zvyk‘ jsem si na něj, tak co. Co bych teď bláznil po módě.‘ — ‚A tak vám ho již nebudu plést,‘ pohrozila jednou babička. Pletla mu ho totiž každého rána a pentlí zavazovala, a také mu ten bílý šátek na krk vázala, vidím ji, jak bývala v čepci, v modré zástěře široké, s kapsářem a pantoflích. Jak takhle pohrozila, dědeček se na ni podíval, smutně i káravě, ale ani nehles’. Bodejť, přes čtyřicet let mu cop řídila, den co den — Nepromluvil celý den a byl zasmušilý. Až to pak bylo babičce líto.“

„A ráno?“

„Ráno vždycky, když se umyl a na polo přistrojil, sedl na židli k oknu a řekl. ‚Tak, maminko.‘ A babička vzala plátěný, bílý ‚mantl‘, dala mu ho přes ramena, upravila mu cop, pěkně ho mašlí podvázala — Ale toho rána ani nemuk’, pořád jako by něco hledal, když se umyl, šukal, až ho babička sama připomenula:

‚No tak, pantáto, co s copem, pojďte, sedněte si, snad byste nevyváděl.‘

Až zčervenal radostí, usmál se a hned si sedl k oknu na židli. A bylo dobře. Ale ne na dlouho. Babičce ten cop přece jen vadil, nebyla v kroji tak konservativní, to se ví — A také jí o to bylo, že si lidé dělali z toho copu outržky. Dědeček sic z domu málo již vycházel, obyčejně do kostela, jinak jen dolů, do vinárny dopoledne nebo do hospodářské seknice nebo na dvůr. Při domě bylo totiž mnoho polí a měli jsme koně a dost dobytka, a tu on pomáhal pantátovi, jako otci našemu, dohlížet. Ale babička zastihla starého Paďoura s houslemi pod paždí, copánek v týle, chodil tak třeslavě, chudák, a kluci za ním a pokřikovali a copu se smáli. Tu jí připadlo, kdyby se tak dědečkovi pošklebovali. Toho se lekla —“

„A řekla o tom dědečkovi?“

„Neřekla. Ale za nějaký den namaloval někdo dědečka křídou na naše dvéře a udělal mu takový hrozný cop a podepsal dědečka plným jménem. Smazali to hned, dědeček nic neshlédl a my mu nesměli nic říct, ale když pak před polednem sešel dolů do vinárny a sedl na své místo, začal nový fysikus o tom, jak ho už hned z rána viděl, že šel k nemocnému, a že ten cop na dveřích byl, no — a začal se hrozně chechtat.“

„To bylo nešetrné.“

„Bylo. A dědečka to popudilo. Ani nedopil svůj žejdlík a pryč. Přišel celý červený, rozzloben, a stěžoval si, co se mu stalo, jak ten mladý doktor, ten holobrádek, začal o copu. jak se mu vysmál — — A babička na to: ‚Tak vidíte, pantáto, vy budete pomalu jako starý Paďour.‘ Tak jí ta slova vyhrkla. Hned ji to mrzelo, ale když napověděla, musila dopovědět. Myslila, že se dědeček kdo ví jak ještě rozzlobí. Neřekl však nic; byl nějak zaražen a chodil zamračeně celý den. Všecko se proti němu spiklo. Druhý den ráno šel do kostela, sám, jindá chodíval obyčejně s babičkou. Ale toho dne byla sobota a trh, babička pomáhala v hospodářské seknici, a tak šel dědeček sám. —

Vrátil se všechen zsinalý, zrovna přepadlý, a hned ve dveřích volal na babičku, aby mu spařila jáhly.“

„A nač?“

„Babička se polekala, nechala všeho a hned pro jáhly. Hned už věděla, co je, že dědečka někdo uřk’ a že se chce tou vodou z jáhel umýt, aby mu bylo dobře. Víra tvá tě uzdravila. Věřil v ten prostředek a babička také. Když se omyl, uvolnilo se mu, a tu povídal, kdo ho uřkl, byl o tom přesvědčen, že ta mladá panička z Prahy, fysikova žena, ta že se na něj tak omámila, že má takové divné kouknutí — že pořád jen —

‚Na cop.‘

Dědeček přisvědčil, a babička toho užila:

‚Tak vidíte, pantáto, co z toho máte, hodně žluče a tady to — Časy minuly, a jak jde kroj, tak se stroj. Měl byste svatý pokoj, kdybyste ten copánek dal pryč —‘“

„A dědeček?“

„Nezlobil se, ale bál se, že by se mu smáli. A babička na to, i kde pak jemu, jemu ne, to že by měl teprve svatý pokoj. Neříkal nic, chodil celé odpoledne zamyšleně, a druhý den ráno, když už měl sednout a babička brala bílý ‚mantl‘, povídá:

‚A myslíte, panímámo —‘

Rozuměla a již ho nepustila.

‚A bodejť, věřte mně, a budete moci všude na lidi.‘

‚A nebudou se mně smát?‘

‚Nic nebudou, nebudou, a bude vám to líp slušet, jen sedněte.‘

Sedl, a v tom on ještě, aby zavřela, aby sem nikdo nepřišel. Babička zavřela, pak vzala nůžky, dědeček sklopil hlavu jako k popravě, zamhouřil oči — a šmik — copánek byl ten tam. Dědeček zvedl hlavu, byl celý červený, a jak se babička před něj postavila, a on k ní vzhlédl, viděla, že má oči plné slz. A najednou vstal a pryč, vedle do pokojíčka, zavřel za sebou a neukázal se nám celý den. Styděl se. My se mu pak ani slovem nezmínili, babička nakázala. Teprve večer jsme ho zas uviděli. Přišel z pokojíčka. usedl na své místo nějak nejistě, a toho večera míň mluvil, nevypravoval, nevzpomínal.

A my pořád po očku po jeho týlu, a po stěně, kde se netřásl stín mašle a copánku, a nám se zdál dědeček tak divný, jiný, ten jeho cop nám scházel. A tuhle —“ stará paní došla k prádelníku, vzala vedle sloupkových hodin starou skřínku a vyňala z ní pár náušniček z vlasů upletených se zlatými bambulkami a povídá:

„Podívejte se, tohle je dědečkův cop.“ — —