Domů a jiné obrázky/Jiskry v popelu/I. Růženec

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jiskry v popelu
Autor: Alois Jirásek
Zdroj: JIRÁSEK, Alois. Domů a jiné obrázky. Praha: J. Otto, 1897. s. 277–298.
Licence: PD old 70

Starý Lafar vracel se z Veselského hřbitova na svou samotu jako zmámený. Šel sám, schválně sám, uniknuv zástupu. Dlouho stáli tam na hřbitově namačkáni, od kostela, jenž nestačil, až po samu hřbitovní zeď. A sami jako zeď, po hrobech jako přikutí, v hrobovém tichu, že bylo slyšeti, když zašustil žlutý list, padaje tu tam na bělostnou plenu žen nebo do dlouhých vlasův osmahlých sedláků z blat i z Lužnických samot.

Když se probírali z úžasu nad cizím kazatelem (poslala jim ho vrchnost z Jindřichova Hradce), když vzrušeni, dojati misionářovým slovem chystali se ze hřbitova, prodral se Lafar zástupem, kvapně se protáhl k vrátkům, a nežli se všechen proud rozlil pod kostel a svahem rynku, vykročil už z města.

Byl vysoký, vrásčitý muž dlouhých vlasů, osmahlé, hubené tváře bez vousů, hluboko zapadlých očí. Šel v nedělním obleku, v opelichané čepici, v obnošeném kabátě, v nevalných škorních, on, majetník samoty, jíž od nepaměti Blažinova říkali. Byla jedna z největších z těch „jednot“, jež se osaměle probělávaly mezi duby, v lukách a polích na poledne od Veselí, u Lužnice zpestřené zlatem, krví zbarvených keřů a korun jako strakatou pentlí stočenou po křivém jejím toku.

Lafar šel přihrbeněji nežli jindy, rychleji než chodíval v neděli, kdy skoro celé půldne proklečel v kostele s hlavou k rukám přichýlenou, k velkým, těžkým rukám, těsně sepjatým, kdy po kolenou lezl až k velkému, dřevěnému krucifixu a líbal kámen pod ním, líbal dřevo kříže, a pak napínal uvadlé, do ruda hnědé hrdlo, aby rty se mohl dotknouti nohou Ukřižovaného.

Po té znovu říkal svých několik modliteb, nebo i růženec, knížek neměl, číst neuměl, nebo zpíval před kázáním svým drsným, hlubokým hlasem, zvedaje zapadlé oči pod hustým obočím zkroušeně do výše.

Co kázání do svého šedivého věku přeslechl!

A žádné, žádné tak —

Znovu jím zamrazilo, znovu jej úzkost chytla, jak v té tupé zmámenosti kmitl se mu hubený, bledý kněz asketické tváře, plamenných zraků, stojící na lešení pod stromy nad mrakem lidí. Ta řeč jeho vsakovala do srdce samého a pálila.

Lafarovi byla hrozná. Zněla mu ještě, její nárazy; po tom jejím přívalu měl v mysli zmatek. Když na hřbitově zatřásla jeho duši, popadl ho strach a ten šel s ním.

Krajina kolem rovně do šíra rozložená, lány a luka, až po obzor samé lány a luka, v zašlých barvách jeseně. Z nich zasmušile prorážely černé pruhy borových lesů rovných linií, u rybníků, na jejíchž spících hladinách šedě ocelových ležely jejich hluboké, tiché stíny.

Jindy se díval Lafar po polích, jak kde jsou s prací, jak se komu na poli daří; závist ho uhlodla, byl-li kdo dál nežli on, zlobil se, že jen u něho všecko vázne, že je pacholek líný, děvka líná, že jen jíst, jist, a že jej okrádají, všichni, i ten městský sirotek, kterého mu Řečické právo na službu a práci přenechalo.

Dnes na to nemyslil, polí neviděl; za to jako by krajinu cítil (nikdy se mu tak ještě nestalo), jako by strach z ní vstával, ze smutných, tichých lesů, jež dále k obzoru se již tměly, z těch vyrudlých luk a zasmušilých rybníků. Oči mu po všem plaše těkaly. To proto, že se ozval zase ten hlas, že ho slyšel, s úzkostí slyšel, ten hlas tam na hřbitově, kterýž až k srdci pronikal, jak mluvil o lakomství, o lakomcích a strašlivém jejich konci.

Jako ten, co viděl v polích, když umíral — Lafar si ho představoval na „jednotě“ v polích. Jaká přehrozná smrt a pokuta Boží na toho lakomce přišla, když shlédl okny, jak pole zčernala od hejna krkavců a vran, pekelných ptáků, pekelných krkavců a vran, jak strachy a hrůzou ten člověk sebou zmítal a žalostně křičel:

„Již ke mně s pole letí! Letí! Ach běda!“

A mrak pekelných ptáků přišuměl k stavení, až se v jizbě setmělo, vrážel do oken, vletěl jimi, až jich byla jizba plna. A z té zoufalý křik pronikal:

„Už mne v prsy klubají —“

Lafar zavřel oči, víčka zrovna zaťal a přidal do kroku. Zasmušilý, pustnoucí kraj, pekelné hejno, vše jako by zhaslo, ale za to tím určitěji vynořila se mu z barevné tmy zavřených očí bledá tvář kazatelova, její pohled. Mocně rozevřel víčka. Byl sám na stezce, ale dále v pravo, vysoko v povětří!

Ohromné hejno čápů táhnoucí na jih snášelo se nad lukami u lesa u rybníka, na půl zčernalého hustým rákosím. Sta a sta bílých těch ptáků padalo tam krouživým letem a jako bělavý mrak snesli se na les a na luka u rybníka, tiše, bez hlasu, znavení, pro odpočinutí, a vše od nich zbělalo.

Starý Lafar se na ně zahleděl. Místo havranů bílí ptáci; jako na dobré znamení. Tíha polevila, pozapomněl; ale jak bílý ten mrak přešel, zase ty myšlénky, znovu slyšel ten hlas, jenž volal a hrozil tresty, které stihly lakomce, jakou strašlivou smrt měli, jako ten, jemuž pekelní havrani prsa rozklovali, až duši mu do pekla vzali, jako ten hrabě lakomý, pro nějž, když ležel na smrtelném loži, přijeli hrozní mouřenínové na černých koních s ohnivými hůlkami v ruce, a ti postavili koně u dveří jeho domu a rychle, zuřivě vrazili do komnaty, kde ten hrabě křičel a Boha, pozdě již, volal.

Nevěda, minul Lafar první, druhou „jednotu“ na levo poblíže řeky. Přišloť mu to kázání tak prudce a mocně do hlavy; jako by mu hřebík do ní vrazili.

Takové konce, taková smrt! A peklo, věčná muka!

Až Matěj Sosna ho na okamžik vzpamatoval, zavalitý Matěj Sosna, starý žoldnéř v červených plundrách, v usmoleném klobouce bez střechy a s pérem. Kdys i Švejdům sloužil; teď se krajem potloukal, v krčmách povaloval, často to divné bejlí kouřil a kotouče dýmu z úst pouštěl, člověk nemodlený, před nímž se všecko třáslo.

Starý Lafar honil žebráky ode dveří, když k němu dříve někdy zabloudili. Sosnu hned už od vrat. A Sosna někdy lál, někdy hrozil; teď, když proti Lafarovi přicházel, s holí v ruce, odulý, bez barvy, bledě modrých očí, ale černého obočí a černých, ježatých knírů, se jen ušklíbl, a to že měl dnes štěstí, povídal, když nebyl Lafar doma. A pohladil si plátěný vak přes rameno zavěšený a hodně plný. Pak šel dál, nedbaje prudkých, naléhavých otázek, co to nese, co mu na „jednotě“ dali, kdo, kdo, aby pověděl. Ale když utichly hlas i kroky, stanul a ohlížel se škodolibě, jak starý ten lakomec pospíchá, jak žene, aby zvěděl, co mu ubylo, a smál se, jak mu nahnal.

* * *

Od cesty dál stála „Blažinova“, jeho „jednota“, bez sousedů, samojediná, pole v před a na ostatních stranách trávník s duby po různu trčícími. Stavení, jemu naproti srub hlinou omazaný, hradba mezi nimi s těžkými vraty z hrubých trámců a dubových prken, stodola na konci zavřitého nádvoří, to všecko ode dřeva, všecko z mocných klad dubových, vše pod doškovými střechami, na hřebeně s kalencem plným netřesku.

A na stodole ještě kolo vystlané hůlkami, proutím i drnem, rákosím i peřím; černalo se, jakož se černě odrážely na zsinalém pruhu nebes hrubě přiseknuté koňské hlavy na konci prkenných perutí trčících nad lomenicí rozčechrané, nerovné střechy.

Za duby, za jejich korunami, bylo červeno po šedém, popelavém nebi. Les za řekou temněl; i po její březích, v houštinách šero houstlo, i na půlostrově v ohebu jejím pod krytem olší a dubů.

Na vyvstalém kořenu největšího z nich, kmen jeho byl plný boulí, krčilo se děvčátko světlých vlasů, velkých tmavých očí, v dřevácích, s hrubým pytlem přes ramena. Vedle ležela hromádka skořepin ze škeblí, jež si nasbírala odpoledne u řeky i pod duby, je tam vrány zatrousily, když zlovivše je v řece, s nimi vzhůru vyletěly.

Krávy se přestaly pást, jedna již lehla, jen ovce ještě ohryzovaly trávu i překusovaly spadlé žaludy. A pasačka si malovala: Kdyby si tak mohla zatopit, kdyby jí stará Důra dala několik uhlíčků; ale nedá, bojí se hospodáře. Že neřekla prve Sosnovi, ten by jí oheň rozkřesal — — Oči jako by ztrnulé, před se upřené, již viděly rudou zář na kmenech dubů se třesoucí, i bílý dým do jejich korun stoupající; přisedla k ohníku, ruce vztáhla, hřála se. —

Ale shasl, jak očima hnula, a šero bylo větší. Také pomáhalo malovat. Kdyby teď tak srnka přišla, tiše přišla, tak si pasačka přála, přes řeku, jako tuhle večer, a začala se na žaludech pást, nebo kdyby si tu lehla; Důra povídala, že srnky tu často až u vrat líhají.

Doupnáč na sousedním dubě naposledy zavrkal. Červeno za duby haslo.

Připozdívalo se. Ach, že ji stará Důra nevolá, už se nic nepase a je studeno. Strkala nohy pod suknici a pytel víc k tělu přitáhla. Cože ta stará. Jistě nad škopkem usnula. V tom děvčátku tak přelítlo, jak bývalo u nich doma, ve městě, v takovouto chvíli, když s nebožkou mámou stála u ohniště a dívala se do ohně, na hrnec v něm, a jak ho máma vytahovala a vylévala na mísu polévku. Kouřilo se z ní, mrak páry z ní vyrazil a mhou zaslonil světlo louče, a polévka voněla. Pak seděly u krbu a máma — ach rozmilá maminka —

Jako by se medvěd z nenadání zjevil. Pasačka sebou škubla, leknutím nohy jako by vlády pozbyly. To pro ten tmavý stín, pro tu dlouhou postavu, jež se nahrbeně blížila šerem mezi duby, a pro její mrzutý bručivý hlas —

„Zuzo, Zuzko, nehodné děvče, jak to paseš, lenochu! Ovce se rozběhly; ty se jen povalovat, lenochu!“

Stál před ní vychrtlý, starý Lafar.

Již celou „jednotu“ obešel, starou Důru vyslechl (pacholek mu před týdnem utekl), co ten Sosna, jak s ním bylo. A stará, nahluchlá děvečka, že nic, že se zavřela, a Sosna že ani na vrata nezatloukl, že šel jen kolem, tudy od řeky. Ale Lafar hned celý dvůr slídivě prošukal, prohlédl, havěť spočítal, a pak hned na Zuzku, co Sosna. Když uslyšel, že se tu u ní, u Zuzky, zastavil, hned jako soudce, co dělal ten rufián, sahal-li na dobytek, že umí ten chlap čarovat.

Děvčátko se zajíkalo strachem.

„Co chtěl, co na tobě chtěl?“ dorážel starý přistupuje.

„Nic, jen se ptal — mám-li —“ Uvázla.

„Co, co — Tak spusť!“

Váhala; staroch pobízel, kloně se k ní, dorážel, ať poví, až pak zaslechl, jak chvějné zavanulo:

„Mám-li hlad —“

„A ty, co ty, že máš, bodejť, nenasyto, kdy budeš mít dost.“ A níž se k ní shýbl, až mu spadly vlasy přes spánky a líce, až mu viděla do vyvalených hněvivých očí. „A on, že má taky hlad, viď, abys něco vzala, slepici, kuře —“

„Ne,“ vyhrklo dítě rychle, aby odvrátilo podezření a obvinění, „on měl co jíst, v pytlíku měl chleba a dal mně —“

Staroch se náhle údivem vzpřímil.

„On, Sosna!“ Zasmál se potupně, zlostně. „Tobě! A kde máš ten chléb?“

„Snědla jsem ho.“

„Už! Hned! Nenasyto! Tak nemáš hlad, to nemusíš večeřet.“

Náhle rozkázal, aby hnala domů. Děvče skočilo; v ten okamžik nedbalo o večeři. Skočilo ze strachu, a též aby se dostalo hospodářovi s očí.

Ale když pak byl dobytek opatřen a lehala v chlévě na bídný pelech v koutku, chtivě vzpomínala na denní svou chudou večeři, na skývu těžkého chleba nebo na trochu ohřáté řípy. Nic jí dnes nedali. Byla již jako vlčinka, když přihnala; teď hlady až zívla.

* * *

Doupňák už mlčel i hvíždě ztichlo, ojedinělý chřástal, jenž ještě včerejší noci kolem „jednoty“ chřaplavě se ozýval, vydal se na dalekou pouť, neletě, pěšky. A čapí hnízdo bylo té chvíle již pusté a prázdné. Obyvatelé jeho vytrhli z něho odpoledne, když se kolem neslo hejno jejich druhů dalekou poutí jako bělavý mrak.

Vysoko do kmenů zalila zátopa šera duby u Lafarova osamělého statku. Z ní, nad ni černě, nehnutě trčely jejich rozlehlé koruny.

Mdle rudým svitem prohlédlo nízké okno, pak druhé, pak obě náhle shasla. Ze stavení vyšel na zásep starý Lafar, bez světla, v dřevácích, v bělavé plantě neopásané. Rozhlížel se tichým, ztemnělým nádvořím, pak náhle nahnul hlavu na levo, naslouchal.

Od chléva ten zvuk, pláč — z chléva. A dvéře jsou pootevřeny.

Vyzul se, vzal dřeváky do ruky a po špičkách, s ohnutým hřbetem, plížil se jako starý kocour. Teplo dobytka, zápach hnoje ho ovanuly, jak se nahnul do chléva, do černé jeho tmy, z níž vyrážel pláč, dětský, usedavý pláč.

„Co pláčeš —“ optal se mrzutě.

Pláč se na ráz zarazil. Okamžik ticho, pak dušené vzlykání.

„Co ti je — co — a proč nechalas otevřeno!“

Vzlykot se nedal utišiti. S křečovitými jeho zvuky Zuzka vyrážela:

„Já — mám — já — se — já se — tu bojím — a —“ Hlad ztajila. Neodvážila se o něm říci.

„Bojíš! Čeho! —“ Ostrý, hněvivý hlas uvázl v hrdle. Lafar se ohlédl plaše za sebe, pak už nehlesnuv vzal petlici a přirážeje dvéře mrzutě poroučel:

„Jen spi! Pak ráno bys hnila —“

Obul dřeváky, šel dál, kolem stodoly, ven za „jednotu“, aby ji obešel.

Lafar neukládal nikdy měkce svou hlavu; ve dne, v noci bez odpočinutí bodalo ho trní pečování a strachu.

A dnes ještě to kázání —

Ani klínem by mu z hlavy nevybili, co do ní přišlo z té hrozné, hrozivé řeči bledého, přísného kazatele, o němž všichni mluvili, že je živ jako svatý. Jindy touto chvílí ztrácel se Lafar v komoře, zavřel se tam, aby se potěšil svým bohem. Také dnes tam chtěl, už si prve rozsvítil — — Ale u prahu se mu ozval ten hlas ze hřbitova: „V kráse zlata je zatracení! Máš svou duši prodanou!“

I vykročil Lafar ven, ze strachu, prchaje před svým bohem. Šel za „jednotou“, trávníkem mezi duby, jež byly část jeho majetku, z nichž občas některého obra porazil, aby nasekal z haluzí a kořenů topiva a tělo dobře prodal.

Bylo husté šero pod nimi, vlhko, chlad, a dál u řeky, v zátoce, pod stromy tma. A ticho. Starý Lafar dýchal tu volněji nežli ve světnici, kdež na něj úzkost padala. Šel zvolna, nahnut, s rukama na prsou sepjatýma. Modlil se „Otče náš —“ a když „Zdrávas“ doříkával, docházel k vysokému dubu, jehož větve nízko, až ku trávníku se schylovaly —

Lafar se tu vedle něho zastavil, u zčernalého dolíku. Tu stával soused tohoto zarostlého obra, sám ještě větší, ohromného kmene, plného žluté plísně. Do toho se Lafar před lety dal. Jaké měl ten dub ohromné kořeny, vyvstalé, nekonečné, jaká spleť jich byla!

Co se nakopal, co ran dal sekerou, sám a sám ho porážel, nežli přesekal kořeny a jich dobyl (na tři vozy jich odvezl), jakou jámu při tom prohloubil, že ho v ní už ani nebylo vidět. A dub ještě stál; srdce s orostlinou[1] ho drželo v půdě, z níž rostl několik set let. Až se pak silou větru srdce pohnulo a povolilo i jeho orostlina kořínků, plná tvrdé země —

I padl ohromný strom v tom větru, kdy kolem všecky duby hněvivě šuměly a tráva se chvěla —

Když pak Lafar jámu po padlém zavážel a jak kus kořenu ještě dobýval, uhodil na svou modlu. Nádobu plnou zlata našel. Věky tu byla skryta. Neznal té mince — Ale samé zlato, ryzí zlato, a bylo ho mnoho, veliké množství. —

Stál nad tím místem, vedle němého svědka. Duby mlčely, bylo ticho. Až ve výši zašumělo.

Kolísavým letem vzletěl mezi duby puštík. Mocně mával křídloma, míhal se, ztrácel se v černu, až vyrazil do volna, pod nebe a zapadl na slemeno stavení, obhlédnout loviště.

Starý Lafar znal toho stálého podruha dubu. Té chvíle však se sovy lekl, těch perutí, tak divně plácajících, jejich náhlého šumu. Jakoby se kolem hejno rozšumělo, a od něho se stmělo, od toho mraku pekelných havranů.

Úzkost, jakoby za dubem skrytá, na něj zas vyrazila. Přestal se modlit — —

* * *

Šel záspí kolem chléva. Všiml si, že jsou dvéře zavřeny, ale nevzpomněl, že Zuzka prve plakala a že teď je tam ticho, že snad už usnula. Stanul na síni u komory. Ohmatal zámek, zkusil dvéře. Nepovolily, byly dobře zamčeny. Ale jak uvnitř — —

Neklid a starost ho držely u prahu, už sáhl na prsa pod košili a vyňal z váčku klíček. Otevřel visutý zámek, vstoupil, hnedle však za sebou zavřel. Na prkénku u dveří na svém místě nahmatal sloupek. Zakřísl, zažehl troud, rozsvítil. Ze sírového zápachu, z modravého plaménku vyšlehl rudý svit. Sloupek zplanul.

V červeném rozlití jeho záře stál starý Lafar dlouhých vlasů v bělavé plantě; jeho hlava, vrásčitá tvář v plném světle i v hlubokých stínech, jeho těžká, mozolná ruka světlem do ruda prozářená —

Všude kolem v nízké, roubené komoře, která neměla okénka, jen zásek v hrubém trámě (a ten byl dobře ucpaný), hnulo se šero, černé stíny, jak zardělý zásvit skočil nevelkou prostorou těžkého vzduchu, páchnoucí ztuchlinou, po třech bochnících chleba na bidélkách, po několika plesnivých šrůtech uzeného, vyschlého masa, po nedělním obleku na zdi a starém kožichu, v pravo po nenatřené posteli, s dřevěnými nebesy, na jejichž desce nahoře prokmitl rudý, mdlý lesk měděného kotlíku mezi škorněmi a hrnci — —

I hrubě řezaná soška postavená na staré dubové truhle v rohu v levo vynořila se v tom vzplanutí světla. V něm jakoby Lafarovi před očima se zarazilo. Vytřel si zrak, pak prohlédl výsek v trámě, je-li dobře ucpán, zašel ke truhle, poklekl a vzav sošku s víka políbil ji, pak postaviv ji zase, odtáhl truhlu za těžký, železný kruh. —

Sehnul se k podlaze, kde prve truhla stála, náhle vstal, šel ke dveřím zkusit, jsou-li opravdu zamčeny. Veliký jeho stín míhal se s ním po stěně až do stropu, až se ustálil, jak Lafar opět klekl vedle hořícího sloupku. Dychtivostí svítily jeho oči zapadlé v hlubokém stínu a třásly se jeho ruce, jež dobývaly prkénka z podlahy a sáhaly do skrýše pod ním a vytahovaly baňatou, cínovou, mdle lesklou nádobu.

V té byl Lafarův bůh, zlato, jež pod dubem nalezl, zlato stajené, po léta skrývané, jeho radost a strach, jeho láska i úzkost —

Jak seděl na podlaze, zády ke dveřím, Vzal nádobu na klín, díval se na ni s láskou i rozkoší, jak je vrchovatě plna, hrabal se v ní prsty, zabořil do ní ruku a chytal žluťáky, jak se přes okraj sypaly a koulely. Lapal je, prohlížel si je, na dlaň je kladl, zachřestil jimi na rozkoš sluchu, pak stáhnuv plantu přes kolena, nahnul nádobu a sypal, zvolna, opatrně sypal —

Chřestily, cinkaly, blýskaly se žlutým leskem. Shrnoval je na kupu, přebíral velké, malé s divnou literou a obrazem. Všechen zapomenutý je rovnal. Oči chytaly každé zablesknutí.

Co peněz, co peněz, jaké bohatství!

V té rozkoši, v tom nevýslovném blaženství ztuhl. Leknutí projelo mu každou žilkou.

Ó pane Ježíši Kriste, jenž jsi na zemi dobrovolně tak chudým byl! Tak se ten kněz na hřbitově modlil na konec kázání — Tak chudým byl Ježíš Kristus, tak to kázal, že neměl místa, kde by mohl svou hlavu sklonit — Lafar viděl kněze, jako by před ním stál, na lešení pod javorem nad spoustou lidu, jak bledý obracel své oči k nebesům, jak snažně, skoro s pláčem volal každého, kdo shání mamon, aby ho nechal, aby se modlil, úpěnlivé volal Ježíše Krista, aby mu skrze svou velikou chudobu, též skrze chudobu své nejmilejší matky odvrátil srdce od neřádného milování zlata, aby se nedostal do hrozných trápení lakomcům v pekle připravených. —

Tak volal, napomínal kněz, aby se v čas pokušení modlili a nejlíp že svatý růženec —

Lafar upřel oči do prázdna, ztrnulý myšlénkou, jak ho právě napadla. Pak sebou prudce hnul, shrábl zlaťáky na hromadu, a po hrstech vsypal je zase do nádoby. Vstav, zašel ku dveřím, přesvědčil se, že jsou zavřeny, sáhl na prkénko u nich, hrabal, až našel mezi různým náčiním šídlo. S tím se vrátil k pokladu, jejž postavil na truhlu i sloupek, poklekl, sáhl zase do nádoby, vyňal dukát a jal se ho sídlem provrtávati.

Navrtal, provrtal ho, po něm druhý, třetí, všechny stejně veliké, všechny „zdrávasy“, až desíti dírku navrtal, i jedenáctému, většímu. To byl „Otče náš“. —

Pracoval rychle. Zapomněl na mouřeníny s ohnivými hůlkami, neslyšel šum pekelných havranů, i knězův hlas ztichl. Tíha padala s mysli, to pro tu oběť, kterou přinášel, jak myslil. Kazil svůj poklad ku cti a chvále Boží. Dělal „zdrávasy“, „otčenáše“, navrtal i veliký dukát na „Věřím v Boha“ — — všecky zlaťáky probodá, na tkanici navlékne, udělá z nich nejen korunu růžence, ale i celý žaltář, „slavný“, opravdu zlatý růženec. Bodal, vrtal, úzkostně přehlížel, odpadl-li kde jaký zlatý prášek, na světlo sloupku se ohlížel a čistil je; zdáloť se mu, že nejasně svítí, a zase počítal zdrávasy, otčenáše. — — — —

* * *

Bylo po půl noci, když starý Lafar kleče u truhly před soškou modlil se první, zlatý desátek. Dukát po dukátu jako zrno po zrnu bral do prstů, říkal modlitbu, a nežli ho po tkaničce spustil, ke rtům ho tiskl a líbal.

Tak se Bohu modlil a sloužil ďáblu. Po „jednotě“ ticho, všude i v chlévě. Duby za stavením stály jako mrákavé stíny v šerém zamžení. Mlčely, nehnuly se. Puštík se mezi nimi mihl kolísavým letem, až zapadl v jejich korunách. Jen houkavý jeho chechtot se rozlehl daleko do nočního ticha a šera, jímž dále v temných lukách u lesa a rybníka táhl se nábělavý pruh odpočívajícího, čapího hejna. Jako by sníh tam ležel —

Hlas sovy zapadl v hluché noci; od řeky pak pronikl hvizd vydry. A ticho. Až pak, nebylo ještě kuropění, počali čápové se budit. Bílý pruh se hnul, zvlnil, a klekot zobáků, tu hlasněji, tu míň zaléhal do jitřního šera, jímž za duby prosvital sinavě světlý pruh — —

Nad lukami u lesa se bíle zavířilo. Ohromné hejno čápů se zdvihlo, kroužili nad noclehem, pak natáhli přímo dlouhý krk i dlouhé nohy, vznesli se vysoko pod nebe, až zaslonili obzor v tu stranu a nesli se lehkým letem u ladných křivkách k jihovýchodu nad rybníkem, lukami, nad lesem ještě černým, za řeku přes javory, duby, jejichž vrcholky svítaly v prvním rozbřesku a chvěly se jeho studeným vánkem.

V tu chvíli zavíral starý Lafar komoru i zlatý růženec.

* * *

I modlíval se na něm, mámil své svědomí a zažehnával přístrachy z řeči přísného kazatele. Rty šeptaly modlitbu, ale oči hltaly bleskot zlatých zrn — penízů, jejichž chlad zahříval srdce rozkoší, a jež jeho rty vroucně líbaly.

Modlíval se v komoře, když obešel svou „jednotu“; modlil se při svitu sloupku nebo lojové svíčky. Než jasně mu nesvítily; plamen jejich se mu kalil, ač ho hleděl, až zraky protíral. Zatoužil po plném světle.

Ale mraky zaklopovaly dlouho oblohu; když se rozešly, rozptýlily, a slunce vysvítilo, a strakaté listí u řeky, na stromech i na trávníku již rozváté, zahořelo a koruny dubů zasvítily do bronzova, vynesl Lafar růženec z komory. Byl sám. Starou Důru poslal na pole, Zuzka pásla pod duby ovce, a dvéře na síň dobře zavřel. Velká světnice byla světlem zalita. Zdálo se mu, že vidí jasněji, a jak stál proti oknu s růžencem, jenž se na slunci blyštěl a svítil, zahlédl na stěně jeho zlaté pablesky, jak se míhaly a kmitaly, když se pohnul, jako zlatá prasátka. Zapomínal se modlit, ale hned plaše schovával svůj poklad do plátěného vaku, v němž ho přinesl, jak zahlédl oknem, že někdo jde k jednotě. — A nerozeznal kdo. Cosi kalného se mu zas rozrojilo před zrakem, a ten, jenž se blížil, byl jako stín. Lafar zmizel s růžencem v komoře jako křeček v díře. Když vyšel, dvéře zavřev, uslyšel už rány na vrátka. Lafar vyplašen, znepokojen vyběhl ven.

„Kdo to?“

„Já, Sosna.“

„Ty táhni — pryč, pryč, tobě neotevru!“

„Nesu ti krajíc chleba, ty duše lakomá, abys se nahltal, ty vepři, ty, teprve po smrti dobrý a užitečný!“

Venku, před vraty smích. Staroch se zachvěl zlostí. Zkřikl ještě jednou, ať se klidí, a toho sirotka ať nekazí, aby raději sebe nakrmil, pak že nebude chodit žebrotou, ptaným chlebem.

* * *

Matěj Sosna neposlechl. Stavil se u Zuzky. Seděla v dřeváčcích pod dubem na vyvstalém kořeni, kde hřálo slunce. Opodál mezi stromy pásly se ovce. Zuzka přebírala, navlékala rudé šípky, jichž měla plný klín, a také je — jedla. Sosny se lekla; ne jeho, nýbrž že by starý Lafar — —

„Chutnají? Chutnají? Nu, tvé ovce se mají líp. A proč neutečeš, hloupá!?“

Světlovláska upřela na něj velké své oči. Žasla i lekla se toho návrhu.

„Jinde bys měla dost chleba, a ne šípky. Tu máš.“ Sáhl do pytlíku a vyňal sýrec.

„Najez se. Tvá bába mě také často nasytila. A vím o místě, u hodných lidí, v městě, u Jíry punčocháře; nemá dětí a chtěl by sirotka —“

Ale jako strašidelný stín vyvstal hospodář, a teskně zavanulo:

„Lafar mě nenechá.“

Sosna se jen zasmál a švihl sukovicí do povětří.

V tom Zuzka vyskočila. Rudé šípky se jí rozsypaly k nohám.

„Lafar!“ a schovávala sýrec.

„Aha, jde se podívat, jestliže tě nekazím. Tys mu pověděla o tom krajci.“

Přisvědčila a řekla, že jí pak nedal za to večeři.

Zaklel, ustoupil však za dub.

„Sýrec dobře schovej — k vůli tobě ustoupím. Však já zas přijdu!“ — — —

„Zuzko! Zuzko! Ty nehodné děvče, co děláš!“ huboval staroch docházeje, a když stanul před děvčetem, ptal se zostra:

„Byl tu ten rufián, co čaruje a dobytku škodí?“

„Nebyl —“ znělo nejistě.

„A vždyť tu jako nějaký stín se míhal u tebe — Byl!“

„Ne, nebyl —“

Uvěřil, protože slyšel hl?? a neviděl jasně do tváře a do oka ulekané pasačky.

* * *

Pak se už jí začal bát, jí, i Důry staré, aby se před nimi neprozradil. Neduh svůj co možná tajil, ze strachu, že by ho pak teprve šidily, i nový pacholek, kterého si na jaře sehnal.

Naslouchal každému jejich kroku, neboť oči nepřestávaly se mu zatmívati. Divné ty saze před očima neustaly; padaly po všechnu zimu a pak na jaře ještě hustěji. Už zasláněl tvrdou dlaní zrak, aby lépe viděl. Pořád ho teď pozoroval, a když jednou zavřel levé oko, zhoustly mu saze před pravým v mlhu, jakoby vše před ním bylo plno tmavého dýmu.

Zachvěl se prudkým leknutím, že na pravé oko již nevidomý.

A jiná hrůza se mu v duši probudila: že to trest Boží, že ho na něj pán Bůh poslal, jak ten kazatel na Veselském hřbitově hrozil, protože příliš hleděl na lesk zlata — —

Modlil se doma, v kostele, zem tam líbal i kříž, a zase vymýval zrak vodou i rosou a sháněl tajné rady. Ale ani mazání ani všeliké listí a koření nepomohly Až těch laciných rad nechal a zaplatil si v městě u lazebníka. Těžko ty groše na dřevo sázel a teprve vzdychal, když šel nejistým krokem, o holi, domů, jaké to peníze, nekřesťanské peníze, mozolně dobyté, musil dát za takovou radu: aby stloukl cibuli s medem a potom skrze šátek vytlačil… Stará Důra stloukla, šťávu šátkem vytlačila a kapala ji koroptvím pírkem do Lafarových očí — —

A nic, nic, ani o znání líp za tolik peněz!

Neklid honil a štval Lafara od rána do noci a v noci mu spánek zaháněl. Nemohlť stíhat každý krok čeládky, jíž nikdy nedůvěřoval.

Pořád na ni dokračoval a rozčiloval se a zlobil, že přece všeho neuhlídá, že ho zkracují, šidí, okrádají. A třásl se o růženec. Lekal se, když zaslechl šouravý chod staré hospodyně, když se ozvaly rychlejší dřeváčky malé Zuzy. A když bylo ticho, lekal se zas, jak neslyšel, kde jsou, že snad zuly dřeváky, jež měly teď pořád nosit (tak jim nařídil), že jdou po špičkách, že jsou na blízku a jej pozorují, špehují…

Až ho úzkost chytávala v tom tichu. Z ničeho do něho vykřikoval:

„Zuzko! Důro! Zuzko!“

Tak také volával, když je pryč poslal, když se šoural ke komoře, sám a sám, když ji otvíral. Volal pro jistotu, nejsou-li přece jen na blízku. Pak teprve se zavřel a vyňal ze skrýše růženec, jehož lesk mu hasl; hasl tu v komoře, i ve světnici na plném, jarním světle. Žluté, zlaté pablesky se na stěně opět zakmitaly a poskakovaly po ní, jak se hnul, ale on jich už neuviděl. Pak už růženec sám tratil se jeho lepšímu oku. I před levým houstlo šero, jež se nedalo z oka vytřít, zaplašit, a tuhý stín jako prkno stál nehybně před ním, a všecko v něm strnulo. Hrůza srazila Lafarovi ramena. Přihrben stál s očima do prázdna, do černého prázdna rozevřenýma, tiskna růženec k prsům, ohromen jistotou, že už hasne i to lepší, levé — —

Už růženec neuvidí — Boží trest, to houstnoucí, tuhé šero — A prudko se zvlnilo, jako by černé peruti jím mávaly a se míhaly, jako by se jím hemžili, rojili pekelní havrani — — Otočil se a tápaje nataženou levicí pospíchal s pokladem do komory, pod truhlu, pod svatou sošku. —

* * *

Čápi zase hnízdili na Lafarově stodole, za řekou z lesa ozývala se divoká hrdlice i kukačka, a z kotliny starého dubu zaléhalo přes tu chvíli za dne i večer vrkání zamilovaného doupňáka.

Ty hlasy Lafar slyšel, čápů však ve hnízdě již nerozeznal. Šlapal bujnou trávu i její květy, ale neviděl jejich barvy. Duby, mladě zelené, černaly se mu v stálých mlhách, jako by z večera. Již s těží stádo pod nimi rozeznal, a Zuzku našel jen po hlase.

Minuly žně, hrozné pro něj žně, nebo všecko musil ponechat cizím lidem a mučit se myšlením, že ho všichni okrádají, ač stará hospodyně věrně a spravedlivě dohlížela a jemu počet kladla.

A přístrachy duše nepomíjely. Havrani se mu často vznesli tím hustým šerem a zmítali se, míhali, blíž a blíž, až dlaně proti nim zvedal a někdy až pot mu vyvstal na čelo; a když v tichu seděl sám, jakoby koně, mnoho koní zadusalo, a jakoby se k „jednotě“ hnali, jakoby na dvůr měli vrazit ti mouřenínové s ohnivými hůlkami — —

Lekal se o duši a chvěl se o růženec. Chtěl se na něm modlit v takových teskných chvílích, ale bál se ho již ze skrýše vytáhnout. Sedal na síni u komory a hlídal její dvéře; v noci spal v ní a ne již v jizbě. Jaké však spaní! Jako na vodě, každou chvíli se vytrhl, vyděšen snem, strachem. Potě se, začal se modlit, pojednou vstal a hmatal až ke truhle, přesvědčit se, stojí-li jak stála i soška na ní, a pod ní je-li vše netknuto.

Pak ani v tu skrýši nedůvěřoval… Růženec vzal a schoval do opasku. Tak měl své zlato blízko a prsty přes tu chvíli je stiskly. — —

Neviděl, že hrubě sešedivěl, ale to sobě zjistil s hrůzou, že sotva již vidí prsty své ruky, když je zdvihl k levému oku. Tu teprve poslechl, co mu radila stará Důra i soused a také řezník z města, když přišel na samotu koupit dobytče. Všichni jako jednou notou, že by ještě nejspíš mohl pomoci Matěj Sosna, ten že má tajné léky, z vojny že je zná, a co již lidí na oči pozdravil.

„Kouzelník je, čaruje,“ bránil se Lafar, „dobytku umí učarovat —“

„A také pomoci, vím to, vím,“ tvrdě hájil řezník, „a lidem pomoci také. Ať si to dělá jak chce, jen když ti, kmotře, pomůže.“

„Ke mně on nepůjde —“

„Honíval’s ho, viď.“ Řezník se zasmál. „Nu, kmotře, zkusím ho —“

A Matěj Sosna přišel, ale to řekl, že pomůže, jistě pomůže, když Lafar propustí toho Řečického sirotka, Zuzku.

„A co s ní chceš! —“

„Nic, zavedu ji do Veselí, Jírovi punčocháři, chtěli by sirotka, jsou to hodní lidé, Zuzku by vzali za svou —“

„A co ty — co se pořád o ni staráš! —“

„V ráji není, a její lidé, její bába, mně dávala jíst a šaty dala, když jsem mrzl — tenkrát, také takový sirotek.“

„A kdo mně bude stádo hlídat!“

„Nechceš-li, půjdu pryč —“

„Pomůžeš-li jen —“

„Ne hned, ale pomohu —“

„Pomůžeš-li, pustím Zuzku.“

„Ne, chci ji hned, dokud ten punčochář chce —“

„A nepomůžeš-li —“

„Budu ti stádo hlídat sám —“

„Ještě se směj!“ Lafar sebou škubal. „A kdy si ji vezmeš?“

„Mám teď cestu, ale ráno se stavím, časně, až půjdu zpátky.“

„A oči —“ ptal se Lafar usedaje na hrubou židli.

„Prohlédnu si je a pomohu; budeš svůj poklad zas vidět.“

„Nic nemám, jaký poklad —“

„Jen mě pusť do komory —“

„Co bych tam měl — už dej pokoj —“

„Tak tu v tom opasku, tenť je jistě nacvokovaný.“

Lafarovy těžké ruce hmátly mžikem po opasku a přitiskly se k němu.

„Co bych s sebou nosil, nic nemám, časy jsou zlé, a kde kdo krade, okrádají mne — když ten zrak —“

Staroch mluvil chvatně, prudce; zlost i strach zněly v tom hlase.

Matěj Sosna se jen usmíval, a pořád znalecky, slídivě měřil očima opasek. Pak poručil Lafarovi, aby nachýlil hlavu do zadu, že se mu podívá do očí. Sedlák poslechl, ale rukou s opasku nepustil.

* * *

Po půlnoci ztichl chřástal u Lafarovy samoty. Vítr vál, s vysoka táhl, s vysoka se nesl šum dubů stopených v šero. V tu chvíli přišoural se pod ně starý Lafar s holí v jedné, s roubíkem v druhé ruce. Sosnový řeči ho sem hnaly. O komoře mluvil, o pokladu, na opasek sáhl, hned na poprvé. A přijde zas, bude chodit oči hojit, musí ho pouštět do stavení. Všecko přehlédne a on sám, Lafar, jak by ho uhlídal, toho rufiána, před nímž nic neobstojí —

Lafar kráčel zvolna, jistě však, neboť znal tu každý kmen, a hůl pomáhala. Šel mezi duby, až nahmatal nohou i holí dolík vedle toho obra zarostlého, jehož větve se až do trávy skláněly. Tu se zastavil. Tady to našel, tady tolik věků leželo to zlato — tady bude zase jisto.

Stál, naslouchal, zavolal Důru, zavolal Zuzu — Duby šustěly s vysoka, táhlo jimi, a jiný hlas se nezval. Lafar poklekl, pak jal se roubíkem měkkou půdu rýpati, pak rukama hrabal, hbitě jako jezevčík, hlínu odhrnoval, a zase rýpal, hrabal — —

* * *

Ráno, na úsvitě, stanul tu Matěj Sosna s holí v ruce. Přišel od řeky přes lávku pod stromy, chtěl na samotu, ku bráně; v pravo však mezi duby zahlédl něco bělavého. Nad vyhrabanou jamou ležel starý Lafar tváří do země, zsinalý, bez vlády, tuhý, ruce do hlíny zaťaté. Jak se Sosna k němu nahnul a jej nadzvedl, zahlédl pod ním roubík hlínou zamazaný a cínovou převrácenou nádobku. Mosazný křížek z ní čouhal a jak za něj vzal, vytáhl celý růženec, žaltář, všechen zlatý, všecky desátky z ryzího zlata, z dukátů menších, větších, velkých, pravých, neořezaných —

V bledých očích starého žoldnéře zasvítilo. Dlouho růženec nepřehlížel. Ohlédnuv se bystře, hodil ho do spodní kapsy, nádobku do svého pytle. Pak zatřásl ještě jednou Lafarem. Ale ten se již nehnul. Sosna ho nechal, zamířil v čelo, k vratům, a pomyslil si, že mu to řekl, tomu lakomci, že je jako vepř, po smrti teprv užitečný. —

Důra zatápěla, pacholek krmil, Zuzka se myla u studny.

„Kde je hospodář?“ ptal se Sosna staré Důry.

„V komoře, spí.“

„Pod dubem spí, ale bez duše. Tu mu čert odnesl pro jeho lakomstvo i poklad. Jen díru pro něj nechal.“ A na Zuzku volal:

„Zuzko, chystej se, zavedu tě k tomu punčocháři. Čekají a já pospíchám dál do světa.“

Zuzka vesele skočila se dostrojit, a Sosna vzkřikl na omámenou a jako omráčenou Důru:

„Co stojíš! Šlak ho trefil, v pravdě. Zavolej pacholka, běžte tam.“

„A já,“ ušklíbl se, „budu se modlit růženec.“ —


  1. Srdce, štěť, mateřský kořen = hlavní kořen. Orostlina, změť malých kořenů.