Domácí zahrada/Práce přípravné

Domácí zahrada Čeněk Kalandra
Úvod	Práce přípravné	Zahrádky malé

Údaje o textu
Titulek:	Domácí zahrada
Podtitulek:	Práce přípravné
Autor:	Čeněk Kalandra
Zdroj:	Kalandra, Čeněk. Domácí zahrada. Milotice u Hranic: Hospodář, 1895. s. 6-11. Národní digitální knihovna
Licence:	PD old 70

I.

Buď si zahrada veliká či skrovná, jednoho a tohotéž pro začátek vyžaduje: Náležitě upravené půdy. O místo samo při venkovských hospodářstvích zpravidla nebývá nouze. Jen kdyby všechny ty pusté, ladem ležící kouty, neužitečná rumiště a těm podobná místa zdělána byla! Za krátko vypadalo by to v našich vískách jako v pohádkovém kraji, samá vůně, samý květ!

Kdo má na vybranou, zvolí pro zahrádku místo výslunné, polohou rovné, možno-li před severními větry chráněné. To arci každému není dáno. Podle polohy řídí se pak i rostliny, kterými zahrádku osázíme. Než o tom později.

*

Nejpřednějším výkonem ovšem jest rytí.

Půda musí se zrýti hluboko; kde možno, nejlépe ji pro začátek zorati a pak teprve zrýti. Oboje staniž se na podzim, aby plevel přes zimu spíše vyhynul a země působením větrů a mrazů zkypřela.

Při prvním rytí zkoumejme zároveň povahu půdy, a to nejen do jaké hloubky sahá, nýbrž jaké má vlastnosti jiné. Kde úrodná prsť příliš jest mělká, nutno navežením země odjinud vrstvu její sesíliti. Půda pro zahradu určená, jako ornice vůbec, může býti jílovitá, těžká, nebo písčitá, lehká, nebo vápnitá horká, též křemenitá, kamenitá či jinak znešvařená. Všeho moc škodí také v půdě. Proto půdu těžkou spravíme přísadou písku, shnilého dříví, popela, spadalého listí, setlelého drnu; půdě písečné přidáme zemi těžší, hlinitou, bláto silniční, bahno. Totéž prospěje půdě vápenité. Však nespolehejme se jenom na mrazy, že plevel zhubí. Jsoutě mezi plevelem jednotlivci tak otužilí, že zimu přežijí i bez kožichu. Proto musí při rytí plevel býti pečlivě vybírán, a jen co očím v zemi zůstane skryto, ponecháno buď k zahubení živlům.

Půda špatná, mělká ornice, pod níž blízko povrchu je země mrtvá, nebo vůbec hubená, vyžilá, napraví se rýhováním čili obracením. Toto koná se tím způsobem, že se země přímou čarou, nejlépe dle šňůry, as na 60 cm. hloubky vyryje a vedle rýhy vyklopí; když první rýha je hotova, vyhází se podél ní druhá tak, že země z ní se vhodí do rýhy první. Takto pokračuje se po celé zahradě.

Takovýmto obracením smísí se spodní, slehlá a často mnohaletým nezkypřením zmrtvělá země se svrchní úrodnou prstí, učiní přístupnou větrům i dešti, mrazu i slunci, stane se způsobilou vyživovati rostliny, poskytovati jim vzrůstu a života.

Země zrýhovaná budiž zbavena kamení, plevele, kořenů a jiných neužitečných a škodlivých hmot. Rýhování nutno však, jako první rytí, provésti na podzim, z těchže příčin jak svrchu vytknuto.

*

Ku pracem přípravným náleží také hnojení.

Naskytuje se otázka: čím, kdy a jak hnojiti?

Předem již pravím, že hnojiva strojená či umělá pro zahrady odporučovati nelze. Jediné snad chilský ledek. Guano, ptačí trus vůbec, ať slepičí ať holubí, řadím ovšem mezi hnojiva přirozená. Hlavní účel hnojení jest přidati zemi těch látek výživných, jichž vůbec neměla anebo jichž delším upotřebením zbavena byla. Kromě toho se hnojením prsť kypří a stává se kořínkům rostlin přístupnější, jedním slovem řečeno úrodnější.

Nejpříhodnějším hnojivem pro zahrady je dobře setlelý, proleželý hnůj hovězí. Jeť mírně teplý a má výživných látek množství půdám našim nejpřiměřenější.

Jemu podobá se složením i působením obyčejný hnůj, který se v hospodářstvích shromažďuje a smíšením hnoje hovězího, lejna, moče, ptačího trusu a pod. se tvoří. Lejno za čerstva se žádné ke hnojení nehodí, nýbrž teprve když zemí nebo hnojem delší dobu bylo přikryto a zahnilo. To především platí o lejnu lidském. 

Hnůj koňský je palčivý, pročež se ho užívá k zakládání pařenišť, o čemž pojednáme později. Do zahrady lze jej s prospěchem přimísiti půdám chladným, jílovitým. Totéž platí o hnoji ovčím.

Podobné vlastnosti má i trus holubí a slepičí. (Obojí za sucha roztlučený a po zahradě rozházený je výborným hnojivem.) Naproti tomu je hnůj dobytka vepřového neboli sviňský chladný a svědčí, proto půdám horkým, vápenitým.

Hnůj rostlinný jsou dlouhým nakupením setlelé látky rostlinné, jako drn, sláma, nať, chvoj, tráva. Strouchnivěním těchto látek nabudeme velmi dobré přísady každé zemi zahradní.

Dlužno zmíniti se též o hnoji živočišném. Tento povstává zahníváním a rozkladem látek živočišných, mrtvých zvířat, kostí, rohů, chlupů, paznehtů, různých odpadků a krve. Smíšen se zemí také dobře poslouží.

Velmi důležitým činitelem v zahradnictví je kompost. Je to hnůj zvrstvený se zemí tak, aby vrstva hnoje, nejlépe obyčejného chlévního, přikryta byla vrstvou země, tato zase hnojem a ten opět zemí. Takováto hromada má se často polévati hnojůvkou a aspoň dvakráte do roka překopati a přeházeti. Při tom odstraňuje se čerstvá tráva (nebo se dovnitř zahrabe) kamení a jiné věci nepotřebné. Po dvou letech stane se kompost velmi dobrým a působivým hnojivem.

Jako ne každé půdě, tak též ne každé rostlině svědčí totéž hnojivo. O tom promluvíme až v částech pozdějších. Otázku kdy hnojiti rozhodli zkušení hospodáři a zahradníci dávno již a radí vesměs hnojení podzimní. Z příčin mnohých. Hnůj nedosti setlelý v zemi přes zimu dohnije, součástky méně rozpustné podzimními dešti a vsakujícím sněhem rozpouští se, k čemuž ovšem dosti mají času, vůbec během zimy proveden bývá rozklad veškerých ve hnoji obsažených látek výživných, a takto působnost hnoje začne ihned z jara. O hnojení jarním plodiny týž rok mnoho nezvědí; přes léto pak rytím a okopáváním uniká většina výživných látek rozličnými, hnitím se vyvinujícími plyny do vzduchu.

Ke hnojení jarnímu hodí se proto spíše polévání močůvkou, vůbec hnojivo řídké.

Jak hnojiti závisí jednak od povahy půdy, jednak na tom, jaké nebo které rostliny chceme pěstovati.

Tedy především jak mnoho? Tučnou, samu sebou úrodnou zemi ovšem skrovněji než zemi chatrnou. Jaký hnůj do které země dle vlastnosti jejich, o tom bylo již zmíněno. Hluboko nebo mělko? Čím hlouběji pouští rostlina kořeny, tím hlouběji musíme hnojiti. Pravidlo velmi jednoduché. Dbejme ho! Aby hnůj náležitě byl se zemí smísen, doporučuje se dělati rýhy, mělčí nebo hlubší, jak potřebujeme, naplniti hnojem a přikrýti zemí. Při jarním rytí se pak hnůj přes zimu setlelý se zemí snadno náležitě promísí.

Každým způsobem hleďme, aby hnůj co nejdříve byl zemí přikryt. Při obyčejném způsobu hnojení, když hnůj na povrchu se rozhází a takto někdy den, někdy více dní nezadělaný zůstává, prchne veliká čásť nejvýživnějších látek do vzduchu.

Hnůj patří do země a nikoli na zemi. —

Domácí zahrádka, má-li býti zahrádkou, tedy místem ohrazeným, jakousi ohradou zavřeným, musí býti náležitě a bezpečně oplotěna, proti škůdcům chráněna. Proti zvířatům, proti špatným nebo zlým lidem, proti živlům.

Nejbezpečnější a nejtrvalejší ohradou je arci zeď, čím vyšší tím lepší. Má však své stinné stránky. Je nejdražší ze všech ohrad a zabéře mnoho místa, se kterým při menších zahrádkách musíme šetřiti.

Majetnějším radíme plot železný. Je sice pětkráte dražší dřevěného, vytrvá však za těchto deset. A jak ozdobnější je vzhled zahrádky s plotem železným než s tyčkovým nebo laťkovým!

Podobně lze doporučiti ploty drátěné, pletené. Nevytrvají tolik, jako železné tyčkové, za to jsou však lacinější. Vypadají také zcela slušně.

Nejlevnější jsou ploty dřevěné. Zhotoví se buď z latí, tyček nebo i z prken, dle potřeby a přání majitele.

Každý plot budiž značné výše, nejméně 1 ¹/₂m. a s dostatek hustý, aby drůbež ani přelétati ani prolézali nemohla. Časně z jara a pozdě na podzim sice neškodí, ba sbírajíc a vyhrabujíc hmyz i prospívá, v zahradě zdělané a vysázené nadělá však dosti škod.

Rozsáhlejším zahradám lze s výhodou doporučiti ploty rostlé, čili tak zvané živé.  Náležitě hleděný živý plot je nejen obrubou překrásnou, nýbrž zároveň hradbou téměř neproniknutelnou. Zařízení živých plotů věnujeme později zvláštní kapitolu, ku které prozatím odkazujeme.

*

Tak, nyní jsme naši zahrádku zryli, pohnojili, plotem obehnali, — jen vysázet! Ale čím? Snadná otázka, na niž odpověď je poněkud obtížnější.

Především nutno vzíti v úvahu položení zahrady, pak vlastnosti půdy, též velikosť zahrady a účel, za jakým byla založena; s tímto ovšem souvisí naše vlastní záliba.

Co do položení zahrady všimneme si především výslunní a stínu. Většina květin i plodin daří se nejlépe v plném jasu slunečních paprsků, méně jich vyžaduje polostín, ještě méně prospívá v úplném stínu. Polostín i stín snadno zřídíme způsobem umělým, vysázením hustě listnatých křovin a pod., však slunce do míst, kam bychom si přáli zavésti nemůžeme. Proto v zahradách stromy a domy zastíněných, nelze docíliti ani té rozmanitosti rostlinstva jako na výslunní. Které rostliny se daří ve stínu a které nikoli, o tom zmíníme se při jednotlivých druzích.

Důležitým činitelem v zahradě je rovina. Kde jí není, hleďme se jí dodělati, aneb aspoň svahu co možno mírného, způsobem umělým. S místa výše položeného půdy ubéřeme a na níže položené přidáme. Při větší rozloze anebo příkřejším spádu lze zahradu upraviti stupňovitě či terasovitě, tak aby vždy pruh nad pruhem měl polohu rovinatou. Nejen že zahrada takto zřízená má vzhled pěknější, nýbrž poskytuje tu výhodu, že silnějším deštěm ani prsť s výše položených míst, ani písek s cestiček odplaven nebývá; s prstí splákne se často nejedna rostlinka, ba prudkým přívalem nejednou se zničí práce dlouhé doby. —

Volba rostlin do zahrady řídí se též vnitřními vlastnostmi půdy: mnoho-li výživných látek a jakého druhu obsahuje, je-li písečná, vápenitá, jílovitá. Kterak půdu příliš těžkou, naopak lehkou, nebo též palčivou poněkud spraviti přimíšením zemin jiných a hnojem, o tom bylo již zmíněno. Při jednotlivých rostlinách udáme zvláště, do jaké půdy se hodí.

Nejrozhodnějším činitelem při vysazování zahrady je však účel, za jakým jsme zahradu zřídili a velikosť její plochy.

Abych předešel všem možným a snad mylným výkladům, připomínám opětně, co již ve předmluvě bylo řečeno, že dílko moje pojednává o zahrádce domácí, jaká by při každém domě venkovském býti měla a skoro při každém i býti mohla, nikoli tedy o zahradách odborníků obchodních, zařízených hlavně, ba skoro výhradně pro užitek.

Účelem domácí zahrádky pokládám především příjemnou, ušlechtilou zábavu, užitek teprve v řadě druhé. Z výměru tohoto patrno, že štěpnici pouštím tuto zcela se zřetele, ponechávaje ji do zahrad velkých, v nichž místa s dostatek a hospodářům sadařům, kteří se zabývají rozsáhlejším ovocnářstvím.

Čím menší zahrada, tím více potřeba šetřiti místem, abychom i na skrovné prostoře měli rostlin mnoho, totiž rozmanitých.

Někdo by arci malou zahrádku vysázel veskrz jen zeleninou, aby z toho přece něco měl; jiný dal by přednost květinám, nacházeje potěšení v pestrých, oku lahodících barvách květů a v libé vůni. Rozhodnutí toto závísí ovšem také na zámožnosti a jiných vlastnostech majitele.

Mou radou jest : Od každého něco.

Zahrádky docela malé připouští ovšem pouze květiny a zeleninu; tolik, co se vejde. Do větších dáme obého druhu více. Ještě rozsáhlejší dovolí zvláštní místa pro kypré trávníky, větší záhonky, skupiny květin vyšších i nižších; oddělení pro květnici a pro zelnici. V zahradách ještě větších zřídíme pařiště, ozdobné záhonky kobercové, skupiny růží a křovin okrasných, loubí a besídky, snad i vodojemy s vodotrysky — vše dle záliby a kapsy.

Cesty řídí se rovněž velikostí plochy. V zahradách menších nechť jsou užší a přímočárné, v zahradách větších širší a rozličně vinuté; (v zelnici ovšem jen přímé.) Vždy však bedlivě hleděny a dle možnosti pískem vysypány. Cesty plevelem zarostlé anebo smetím, suchým listím a pod. poházené, kazí příznivý dojem zahrady třeba jinak vzorně zřízené.