Dojmy z přírody a společnosti/Ve stohu

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Ptáče	Ve stohu	Hodiny

Údaje o textu
Titulek:	Ve stohu
Podtitulek:	(1886.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 76-82. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jest zimní podvečer. Šedá obloha rozplývá se nad plání sněhův, a ten úryvek smutného kraje jest jako ztrnulá mysl: němý a pustě zádumčiv.

Za statkem, jenž již daleko z vesnice zaběhl do směsi bílých polí, vlastně za jeho stodolou ještě hloub v sněhový chumel pošinutou, vybírá se ze závějí stoh vymlácené slámy; neměv místa ve stodole, sem byl vyhostěn na pospas dravé směsi mrazů a hřímavých větrů.

Již za samého šera jako váhavý, kolísavý stín přišoural se sem člověk úžasně bídný a v hadry zabalený; i za kvapících ze všad stínů přibývající noci lze poznati tuláka bez cíle a přístřeší; lze i poznati jeho tvář: jest to sešklebený útvar ze zoufalosti nad řádícím mrazem a z hrůzy nad úporným hladem. Jest těžko vyjádřiti pohled jeho, a ta okolnost, že za ruku vleče tělíčko dětské, jež nemá vlády ani síly, činí obraz ještě žalostnějším.

U stohu se zastavil noční tulák pustiv dítě, jež sřítilo se na zmrzlý sníh. Sám pak obchází rozplízlou hromadu zmrzlými stébly bodající a sněžnou náplastí mrazivě pálící, zabořuje do ní nohu, hmatá rukou a konečně na straně severní vynašel těsný otvor, jenž vedl do útrob stohu. Přivlekl sem dítě; pracně tělem svým viklaje dostal se do stohu a uchopiv pak dítě, jemuž vše jest asi lhostejno, zmizel i s ním ve stohu. -

Jest ticho a pusto jako dřív. Tma jest na zemi a tma jest na nebi; jen při obzoru zabělává se rozplízlý pruh odleskem sněho; a vše svírá mrazivý dech.

Asi po desáté hodině zaskřípaly dvéře ze statku na humna vedoucí, vynikl z nich suchý čahoun a pustiv do noci psa, z rychla se vrátil, neb zima jím jen lomcovala, a zavřel dvéře otočiv na klíč.

Pes se vyřítil do tmy: jako černá obrovská skvrna se rozběhl kolem statku, těžkým skokem přeskočil plot a přihnal se ku stodole zde se zastaviv.

Jest mohutné zvíře; za tmy lze spatřiti pouze zářící jeho zraky, nepokojné, těkavé a zlobněchtivé, jež sesýlají svůj zelenavý zásvit, jenž jako dvé zrádných bludiček ve tmě lpí. Pes naslouchá. Teď se zajikl, dlouze zachroptěl a již jeho tlama chňapajíc do tmy rozštěkala se, ač jest to spíše divoké zoufání, v protrhaných rázech z ní se deroucí, co štěkotem se nazývá. Zachvěl se vzduch a tma se zatřásla před nočním řevem puštěného psa; řev rozléhá se po vesničce, zaléhá i do pustých polí, ano i do stohu se vtlačuje. Polo spící noční tulák se zachvěl a schoulené dítě vedle něho zalomcovalo všemi oudečky.

Pes chňapá kolem sebe a větří podezření. Proto nezalézá do boudy, rozštěkávaje se vždy zuřivěji. Poznovu se vyřítil do tmy kolem statku oběhnuv a zrádnou stopou ve vzduchu vězící se žena, nekvačí zpět ke své boudě, ale několika skoky za humny se tratí a přímo vrhá se ku stohu soptě a founě.

Tulák slyší dunící skoky psa. Tusí již jeho blízkost a pojednou cítí prudký náraz jako těžký pád. -

Znovu se zachvěl a dítě úzkostně zaskuhralo, svezši se k nohoum tulákovým. Pes odrazil se od stohu, divoce jej oběhl, namířiv přímo na zastřený otvor, prodírá se do vnitř. Pěst bodlavou slamou ozbrojená vrazila mu na čumák; zařval, z díry zpět odskočil a rozštěkal se se zuřivostí líté šelmy. Znovu zahájil svůj útok, avšak opět narazil na zmrzlý chvost slámy, zranil si oko a na čumák vypryštělé kapky krve mrazem ihned ztuhly.

Zároveň ze stohu ozval se pláč dítěte; ale tak dušený, tesklivý a bojácný, že spíše podobal se mrazivým záchvěvům sněžných plání. Jiný hluboký hlas zašeptav dítě utěšoval a zachroptěv klnul dorážející šelmě.

Pes neustal ve svých pokusech. Jest to zvíře patrně vycvičené a důmyslné. Opětovavši přímý svůj útok děrou do stohu a opět bez výsledku, jalo se hrabati pod stoh. Běda tulákovi, dohrabe-li se. Šílený chvat, jenž tříští zmrzlou koru sněhovou, přelamuje a rozhrabuje ztuhlé snopy; vášnivé vytí, rozsápaný štěkot, při němž zdá se, že celé vnitřní bytí psovo stává se hrozným tím výzvukem; rozlíceností škubjící sebou tělo a ty oči, jež nyní se rozháraly ne v body, ale v dva plápolavé proudy smaragdového žhnutí, tušiti dávají o síle vzteklé šelmy a důsledcích její krvežíznivosti. Pes nedbá, že rozdírá si spáry do krve, jež v tenkých stružkách sněhem prosakuje, jakoby sníh krví mokval; cítí živé maso a krev, probouzí se v něm supavá divost, jež nezná rozmyslu ani smilování. Takové psy mívají v samotách.

Tulák zaťal zuby. Výškleb poděšené jeho tváře jest zoufalá odhodlanost; vypoulené oči těkající v patrných úzkostech neméně věští pomstu zlolajci, jestli se mu podaří sem vniknouti; a zaťatá pěst jedné ruky strojí se uchvátiti jeho tlamu, rozdrtiti či ubiti, co druhá ruka obejímá cukající se dítě, již takřka neživé za úzkostných svých mrákot…

Blíží se k půlnoci. Mráz jest neobyčejný. Jizlivý jeho příval dosud němý jako zrádná příšera se ozval, vzedmul se v drsný vítr, jenž přebíhaje po ztuhlé zemi, zvučí a chropotně se třepetá. I do brlohu tulákova zavanul a působil tu jako morová rána…

Pes útočí a tulák se brání.

Před stodolou ozvaly se hlasy. Strašným štěkotem psím vzbudil se sedlák a s čeledínem a pohůnkem vyšli ven vyzvědět, co se děje. Nebylo jim volno za noční hrůzy, a ozev toho psa jest děsivý. Dospěli ku stohu těsně k sobě se tulíce báli se přepadu. Smutná tvář lucerny větrem se zmítajíc po zrudlém nyní sněhu, osvětlila a vysvětlila, co asi se děje. Čeledín, vysoký a hranatý chlapík s obuškem v pěsti, drsně se ozval:

„Nějaký poběhlík… zloděj… jest v pasti.“

Sedlák křikl na psa, jenž cele zaujat svou prací si jich ani nepovšimnul, zařval na něho a kopl jej vší silou, když neposlechl. Plamenné zraky zvířete vrhly se na sedláka, ale již se vzpamatovavše shasly a sklopily se; pes zavyl, svalil se k nohoum svého pána a lísal se k němu. Sedlák pohnul se k otvoru a křičel:

„Kdokoliv jsi tam, vylez!“

Ticho, nikdo ani nešpetl.

„Nu vyjdeš-li pak, padouchu!“ rozvzteklil se sedlák a poštval tehdy na stoh psa. Pes se vřítil do otvoru; narazil opět na ozbrojenou pěst, zavřeštěl, křečovitým vrhem hloub se posunul a nově a nově štván sedlákem, čeledínem i pohůnkem vnikal úsilně do stohu trhaje a chňapaje kolem sebe.

Teď se stoh ozval, ale jak se ozval. Bylo to zaúpění, prosba i proklínání.

„Ustat… Pro Boha ustaňte, již jdu…“

Psa zakřikli a strhli zpět. Tulák vylézá. Bědnost z něho zeje. Pravé jeho rámě jsouc prokousnuto schromeně visí dolů a rukávem jeho hustě mokvá krev. jeho obličej jest směsicí hrůzných dějův.

„Vrazi!“ zaúpěl. Mužové se zachechtali a sedlák udeřil tuláka, zahulákav:

„Ty ještě tak, obejdo? A teď šmahem pryč, padouchu, jinak pes ti dopoví…“

Tulák se zkřivil, zachroptěl a byl by nejraději sedláka zardousil. Podíval se však v čas na zlověstné oči psí, jichž zornice jsou jeden oheň, a na jeho vášní se třesoucí tělo, jež jako had smýkajíc se pod nohou sedláka, chce trhati a vražditi. Vzpomněl si i na dítě… a otálel. Pacholek změil ho obuškem znovu přes záda a pes zaštěkal. Ah, již jde do mrazu a noci ztýraný tulák a jde bez dítěte. Pomyslil si, že bude mu zatím líp v brlohu, až za hluboké noci pro ně se vrátí, snad podaří se mu nějak oklamati psa.

Dal se šikmo od stohu a provázen byl láním lidí ze statku i štěkotem psa. Již ve tmě počal mizeti v dáli vysílením se potáceje, když znovu sesílil se štěkot psa, jenž stal se právě tak zuřivým jako prve při svých útocích, a stejnou zlobu chril z rozlícené tlamy. A slyší tulák, jak šustí sláma, jak pes vykakuje na stoh a vniká do otvoru a slyší dále jizlivý hlas:

„Aha, ještě nějaký ptáček; nu, vylezeš-li pak, lotře?“

Tu již déle nemeškal. Skokem chvátal zpět a z daleka křičel úpěje za své dítě; křik jeho byl pouhým suchým chrapotem, s těží z hrdla se vydrásav. Psa zase odvolali a tři mužové láli vztekleji než dříve; a pes zase sebou chtivě lomcoval.

Tulák těkaje skleněným zrakem po okolních, již za rudého svitu příšerám se podobali, s pěnou u úst a s obličejem divě sešklebeným, levou rukou vytáhl své dítě. Ba v pravdě vytáhl nehybné tělíčko. Postavil je na nožky, však nožky povolily a tělíčko na sníh kleslo. Tulák hýkl, vzal je na levou ruku, ošklivou svou tvář přitiskl na jeho tvář a zase zmizel ve tmě. Těm lidem řekl: „Dobrou noc!“ Příšerně zajektal tuto jedinou svou kletbu. Zraněné jeho rámě se zaklátilo. Mizí a mizí; stín jeho jest již také tmou. Lidé ze statku ho vyprovázejí; jsou rádi, že vyhostili cizí neplechu. A pes štěkotem ho také vyprovází na bědnou pouť… Tací psi dobře slouží samotám.

Mráz řádí, mráz žhne a jest pustá sténající noc.