Dojmy z přírody a společnosti/Hodiny

Dojmy z přírody a společnosti Josef Karel Šlejhar
Ve stohu	Hodiny	Vosa

Údaje o textu
Titulek:	Hodiny
Podtitulek:	Z chvilek snílka (1887.)
Autor:	Josef Karel Šlejhar
Zdroj:	ŠLEJHAR, Josef K. Dojmy z přírody a společnosti. Praha : J. Otto, 1894. s. 83-90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jsem takovým snílkem, že těžko pověděti, jakým. Sedím a sedím po celé hodiny dívaje se na žlutavý háv podzimu a jest mně tak lehko a volno a ku podivu nesmutno. Snad nemyslím, snad necítím: má duše se rozptyluje v jasný vzduch chvějící se lehkými obláčky mlh, šíří se po žlutých keřích, jež neustávají ve svém šelestivém chvění, jest částí zpěvů ptáčat, těká po ojíněné spleti babího léta… a jest tím vším.

Nedivte se, že byl jsem tak spokojen sám sebou a ze všeho se těšil. Byl podzim čarokrásný, jakého málo jest pamětníků. To nejsou přípravy k odumření a rozkladu, toť nový život! Slunce jasné, obloha samý úsměv, teplo - a vlažné, mírně se linoucí bělostné páry. A řeknu-li, že obýval jsem klidný pokojík, ovšem hezky vysoko, však s širou vyhlídkou do kraje a na nebesa, a dodám-li, že ledva sem zaznívala rotící se vřava velkoměstská, což přál bych si lepšího pro dumavou mysl svoji a proč bych nebyl spokojen?

A jakým jsem byl podivným snílkem, vypoví vám nejlépe můj příběh, mohu-li příběhem nazvati vysněný obraz, snad zdání a pouhý klam. Ano, bylo to pavučinové předivo domněnek, míhavé a nejisté, smělé a usměvavé jako venku za okny to babí léto.

A vidíte, že stále sním, ničeho nevypravuje a slíbil jsem celý příběh. Nu, jsem již takovým snílkem, jejž nikdo nezná a nikdo se po něm netáže, a přece jediným živým a smyslovým podnětem mého snění bylo bití hodin. Však toto bití hodin dostačilo zaujati pozornost každého člověka, jenž je poslouchal a tím spíše cele ovládlo duši nerozumného snílka, jakým jsem byl já. Poprvé zaslechnuv veliký, splývavý a mocný hlas neznámých hodin, jež zdály se býti naplněny hlaholem zvonů i jásavým zpěvem sterých hrdel i přeteskným výzvukem lesních rohů, tu rázem zastavil jsem snivý proud své duše, v úžasu naslouchal a maní pohřížil se v modro nebes, jestli ono samo není snad zrodem zvuků těch nenadálých. A zas jsem naslouchal, co že to za neobvyklé, úchvatné bití hodin… a již jen k nim sešinulo se všechno moje snění další. Již dávno přestaly hodiny bíti, a já je pořád slyšel, zněměl jsem, chvěl jsem se a radostí div jsem nejásal.

A kde jsou ty hodiny? Zde vedle v mém sousedství, v pokojíku s touže vyhlídkou, s tichem a klidem a s těmitéž půvaby jako u mne. Což divu, že hned mne napadla myšlénka nezvratná, ač směšná, že v něm bydlí právě takový snílek jako já.

A byla vám taková krásná, světlá měsíčná noc, když přistěhovav se poprvé zde jsem přespával, lépe řečeno, přebdíval, že nelze mi ani z části vypověděti o té zádumčívé její lahodě, o tom vyznívajícím nočním proudu za míhání se stříbřitých třpytů průhledné tváře měsíčné. Musili byste bdíti se mnou sedíce na lůžku jako já, dívati se jen a dívati, jak jasná záplava počechrává rozplizlé skvrny křovin a slévá se až za obzor; musili byste upnouti se mnou neospalé své oči k snivým a výrazným hvězdám, jež zdají se na vás kývati; musili byste zbystřiti svůj sluch zachycujíce noční šelest, ztlumený vzdech i volavý výzev.

Pak by vám bylo také tak blaze jako mně; a vzpomínajíce si minulých utěšených chvil a nazírajíce v budoucnost, byli byste také tak šťastni, a duší vaší plynul by smír jako nocí kolem vás…

Můžete si pomysliti, že jsem nejvíce pak dumal o podivných hodinách a o tom sousedním koutku. Nepochyboval jsem, ač Bůh ví, jak mne to napadlo, že bydlí tam takový bělovlasý stařík s tváří skoro průhlednou a výrazem dětsky měkkým; viděl jsem ho jasně před sebou s chvějícími se rty a s očima zářícíma a domýšlel jsem se, že sedí právě tak na svém lůžku jako já a dívá se v noční tišinu s tímtéž blahem, jen že, řekl bych, rozumnějším, i těší se ze svých hodin, jež asi vášnivě miluje nemoha se asi dočkati znova jejich bití, tak jako já čekám a připravuji se, jak holdovati budu slavnostnímu jejich hlaholení.

A co tak čekám, zajisté se usmíváte mým smyšlenkám o staříkovi, jejž vám představuji, nikdy ho neviděv. Vždyť slyšel jsem v samý podvečer jeho hlas, jenž se třásl a spise šuměl notuje nějakou neznámou píseň, zajisté svou vnitřní smyšlenku; hlas byl starý a měkký, což divu, že přisoudil jsem jej staříkovi podivínovi a dodal mu podoby, jež nejlépe hodí se ke mně a mému okolí. Právě proto vše jsem divně snivý bloud, takto soudě a promýšleje. A že zaslechnu časem lehký kročej, zašustění i pohnutí, rozumuji, že starci není do spánku a že bdí.

Proto jsme se tak dlouho hledali; jsem silen a potěšen a i stařík necítí se tak opuštěným, věda o mně.

Můj Bože, hodiny zahajují své velkolepé bití!

Dunivá předzvěst a již rozvinuje se kvapící hudba ve vířivý tok sesilujících se rázů, tají uchvacující rozruch, jest to nezdolný úprk… a chvěji se v hloubi duše. A když dohlásila se doba předpůlnoční, byl bych se rád zvedl a povzbudil neznámé hodiny k novému bití, a pak zase k novému a zas a zas, až by vy zvučely útroby jejich v jedinou nadzemskou melodii. Ano, zvedl bych se nenasytnou duší svojí, kdybych se nebál, že i pohybem zmařím čarovný ohlas v duši své.

A zmlká zase vnitřní ozev a duší zavládl klid. Byl jsem tak šťasten a blaženě roznícen! Kynul jsem světlu venku i blahořečil hodinám; a usnul jsem za nevýslovné lahody podzimní noci —

Tušíte již, proč jsem takovým snílkem? Proč bych vám tajil, že byl jsem v těchto dnech šťasten jako málo kdo a stálý, roznícený úsměv na rtech mých plynul přímo ze srdce. Musím se dále svěřiti, že jsem se do těch neznámých hodin přímo zamiloval a jejich velebné znění bylo mi nejslastnějším pocitem lásky. A snad jich prostřednictvím žili jsme se stařečkem v poměru tak výborném, snášeli jsme se, neviděli se, a nelze si přáti lepších sousedů. Ručím za to, že bychom bez sebe žíti nemohli; či nemyslíte, že tajemná moc sdružování se duší neobepnula naše bytosti?

Podzimu přibývalo; lahody jeho však neubývalo. Ba zdálo se, že jest stále krásněji: listí se zvolna stele na šedavou zem/vzduch pořád tak čirý a družný, a suchý blankyt jest jemně žíhaný bolavou řasou kyprých obláčku; a slunce září zlehka a konejšivě.

A pojednou moje štěstí se ještě zvýšilo. Ach musím se vám svěřiti, jak se to stalo, abyste zcela vyrozuměli mé bludné, snivé duši.

Bylo jedno krásné odpůldne, jaká vůbec byla za letošního podivuhodného podzimu, když tak hledím v jihnoucí modro nebes a pojednou zaslechnu vedle zavrznutí dveří, lehký rupot kroků, šustot šatů a jakýs hlásek radostný, čistý a zvonivý, jakoby byl částí hlasu hodin mých. Byl pozdravem, laškovným proudem všelikých dotazů, oznamů, láskání a vroucí srdečnosti, že zachvěl jsem se ještě více, než tehda poprvé zaslechnuv bití hodin. A hlásku tomu sotva odpovídá třesavý hlas starcův, jakoby stařec jen ji chtěl poslouchati, zajisté mladou dívčinu, snad vnouče své, jež ho přišlo navštívit.

Nerad bych se svěřil boje se vašeho výsměchu, co se dalo v noci se mnou. Byla noc ještě světlejší a krásnější než tehda, když jsem slyšel poprvé hodiny. Měsíc stál v úplňku a zářil jako studená liliová výheň a roznítil celou širou noc i tmavou zem a křovinám učaroval, že linou řídké bledé svity jako fosforový dech svého života. Při tom bylo ticho, že slyšel jsem údivný hlas krve a snil jako nikdy jindy: Můj Bože, o čem že jsem jiném snil, než o té dívce tam vedle, kam se vloudila jako hrdlička a blahem vše naplnila. A že jsem takovým podivným snílkem, představuji si ji mladičkou a krásnou s nadechnutou údobou těla a s duší tak čistou, jasnou a zářivou jako ta noc přede mnou a nade mnou. Ano, vytvářím si ji právě tak, jak roznícené duši nejvhodnější, aby pojmula ji celou silou, milovála ji více než sebe, více než ty hodiny a znící jejich život, ba více než tu čarokrásnou, světlou venku noc. A není to vlha noci podzimní na mé podušce, ale vlastní mé zanícení a roztoužení slzou se vyronivší.

Stal jsem se snílkem ještě podivnějším. Ta neznámá přicházela každičký den a já viděl jen ji… ale koho? Nu ji, vábný přelud bláhového snílka. Tehdáž jsem byl nejšťastnějším a že bych byl blahem zašel, stalo se něco, co přervalo pavučinové předivo mých snů. Proč se to jen stalo… abych se vrátil v pustou vřavu života? —

Řeknu vám zkrátka, co mě potkalo. Již po několik dnů ozýval se vedle zvláštní ruch, šlapaly tu cizí kročeje, těžké, mrzuté a znesvěcující, jež jsem nenáviděl a velice mě znepokojovaly. Pak bylo ticho, až v noci ozval se náhle hluboký vzdech, a vzdechy se opětují, jsou bolestné, zoufalé a úděsné. Přitiskl jsem hlavu k stěně a poslouchám. Náhle mně připadlo, že hodiny dnes v noci vůbec ještě nebily, a že půlnoc již asi dávno minula bez jejich tajuplného věštění. Patrně došly a zůstaly nenataženy. Rostla moje úzkost, před zrakem rozplývaly se truchlivé vidiny a zase jsem cítil veliké prázdno.

Trval jsem tak ve své chmurnosti. Náhle se mně zdá, že někdo se pracně vybavuje z lůžka, a již slyším těžké váhavé kročeje, jež kolísají podle zdi. Teď jakoby se židlice přistavovala ke stěně, ozývají se bolestné oddechy plné únavy, a někdo vystoupil na židlici. Vše jest mně velmi podivné.

Pojednou a z nenadání ke svému úžasu slyším hodiny bíti; ale jak bíti. Rázy mnohočetně se opětují, neustávají a vždy znova se zahajují; zdají se stenati a kvíleti; volají na poplach a vzdýmají se v zoufalé úpění; hlas jejich jest trudně varující a zase jako těžké oddechy ne nepodobné tonům violoncel; vše zaznívá již jako řinčení a bouření. Ve své ustrnulé, omrazené duši přirovnával jsem chaotický ten náplav zvukový k ječivému vodopádu či kvílení hran. Konečně ustala šílená téměř hudba náhle rachotívým úderem.

Jest ticho jako dřív, jen v duši mně to ještě třeští. Té noci slyšel jsem hodiny naposled. Byla to noc smutná a zasmušilá, listopadový vichr se jí prohání, a zřejmým jest již vzruch odumírání. Neb té noci zemřel soused můj, když tak podivně se rozloučil se svými hodinami. Neměl jsem odvahy podívati se na něho, nikdy jsem nespatřil vysněnou svoji bytost, a moje bludné štěstí přiklopilo snad také víko rakvové.

Byl jsem i na dále snílkem; však snílkem s duší ponurou a zdrcenou.