Dojmy noční

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Dojmy noční
Autor: Joséphin Soulary
Zdroj: Poesie francouzská nové doby. Překlad Jaroslav Vrchlický. Praha : Ed. Grégr, 1877. s. 292–298.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Nad obzor nebes mlhavý
noc stříbrotkaná křídla chýlí,
a luna jak pluh rezavý
po černém poli mračen pílí.

Po pravé straně čelo hor
své ostré štíty k nebi vznáší,
zkad tmavých kariatid sbor
se ke mně sklání a mě straší.

Po levé les; co v zašeří
tam černých děr a tvarů sivých,
kde ručej vrhá pod keři
not zástup teskně zádumčivých.

A šedá cesta přede mnou
tak plná srázů každým krokem;
řad jilmů čarou tajemnou
se kol ní vlní hadím skokem.

Kam v dálku zrak jen zabočí
a perspektivou v mlhu běží,
tam z každé věci vyskočí
Strach skrčen, vzpřímen, sedí, leží.

Orkestr noční začal pět!
Hle, atropos, jenž na své hlavě
má smrt, se pustil v šikmý let
a krouží kolem v suché trávě.

Dav nočních hostí bouřlivý,
to upírů mě zástup leká,
jichž s vytím čumák žíznivý
se kol hnijících mrtvol vzteká.

Jak rolnička, již nevidíš,
tak brouka krovky v letu hrají,
pod mezí skrytá, rudá myš
oříšek hryže, mlaská v taji.

A zvuky slyšíš ze stran všech,
tu drsná nota a tam lkavá,
tu v keři smích a v bahně vzdech
a šeptem ozývá se tráva.

Jak datel na dub nahnilý
do kůry buší bez ustání,
a výr v brlohu zakvílí
jak sténající v umírání.

Ach, jaký byl to těžký pták,
s kým skřížil let svůj namáhavý,
ruch jeho křídel zvučel tak,
jak škrábal bysi po hedbáví.

V tmě skoků divých na tisíc,
jak tráva na stepi se mihla!
než vidíš, skoro cítíš víc,
jak šustla kolem kuna štíhlá.

Máš tisíc tajných tušení
o krvi teplé, jak se kouří,
o krádeži a loupení,
o mukách v nitru tvém to bouří.

Mně vstává vlas, mám věru strach
když sám tak spěchám nocí stmělou,
sám ne, kdo vedle mne jde v tmách
jak žebrák schůzí podezřelou.

Rád každý dozví se, kdo jest
neznámý, jehož v patách vidí,
i zahvízdám — to špatná zvěst,
on mlčí, on mě jistě slídí.

Jak zloději dva zbloudilí
se předháníme v stálém spěchu,
on za mnou skokem popílí,
já předhonit ho chci bez dechu.

Ba předhoniti chtěl bych jej,
však vyhýbat se musím místy,
on zvolna za mnou kráčí jen
jak běhoun cíle svého jistý.

Když zastavím se, stojí zas,
chci o mezník se opřít chvíli,
hned skrčí se tam v jeden ráz
jak posupný pes potměšilý.

Já hnu se — rámě roztáhne,
já kráčím — on se za mnou motá,
já běžím — nohu napřáhne,
kdo je to — děsná nejistota!

Jsi duch, jenž bloudí v smutku klet,
ó nech mne prchnout a já zítra
dám za tebe mši čísti hned —
či tulák jde to na mne zchytra.

A tak jsme přišli v jeden ráz
ku kříži, jenž ční v stepi šedý,
já dělám kříž — on za mnou zas,
o modlitbu mu nejde tedy.

Snad není taký zákeřník,
by strach můj poznovu se vznítil,
byť skokem jedním v jeden mžik
se vyhoupnuv mě za chřtán chytil.

Ať živ či mrtev! jsem juž syt,
jen tváří k němu, nechť mne klame,
snad uzřím jej vstříc sobě jít,
děs mine, když nebezpeč známe.

Svou hůl teď nad svou hlavou zřím
ve ruce jeho šermem vláti,
snad ďas to — lze jej vidět, vím,
když nelze jej i ohmatati.

A klopýtaje kráčím dál,
můj krok vši ztratil rovnováhu,
až v posled plot jsem rukou jal
a u dvéří se svalil práhu.

Ty do kořán se rozletí,
kdo tu, ó božské překvapení!
mně Lucy letí v objetí;
stůl připraven, krb ve plameni.

Mé dítě, z dálky kráčím sem,
chci obejmout a zlíbat tebe,
ó jaká noc! co viděl jsem,
té hrůzy svědkem je mi nebe!

A skloním hlavu v její klín,
hle, na zdi ten host přetajemný,
on obejímá Lucyn stín,
co já živůtek její jemný.

Co vidím? já sám, divná věc,
to byl, němá odliko moje,
zde byl skoro milenec
svým stínem zabit! Jaké boje!

A Lucy ve smíchu: Tvůj děs,
můj drahý, není novým právě,
znám statnějších, než ty jsi, věz,
jimž stíny zmátly mozky v hlavě.

Však tajemství já dobře znám
a tím zvítězí mysl smělá,
od svojí babičky je mám,
ta od prabáby své je měla.

Stín, jehož s námi chodí rej,
je vdovec, jehož bol jest podíl,
neb jako všecko rovněž jej
bůh stvořil, aby v páru chodil.

Nuž, vezměme se! Brzy pak
ať v slunci nebo při měsíci
na cestě stíny dva tvůj zrak
vždy s tebou uzří kráčející.

Pár měsíců čas kratičký!
Kdo brání, aby naše stíny
stín děcka měly maličký
a jiný pak a zase jiný.

Tak potom se to zatáčí,
až celá kopa by nás byla,
a to juž věru dostačí
na armádu, jež vše by sbila.

Věř, Lucy, dím, to můj též sen,
však celá kopa to je mnoho,
mít polovic jsem spokojen,
když odečtem i stíny z toho.

Tak žvatlali jsme vesele
a ze srdce se smáli hloubi,
při louči v jizbě setmělé
se naše stíny v zmatku snoubí.

Kdes v dálce půlnoc bije, slyš,
ten šotek stáh mne k svému líčku
zřím stíny, jak splývají blíž,
a Lucy v smíchu zhasla svíčku.