Dobrodružství Toma Sawyera/XXXIII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: XXXIII
Autor: Mark Twain
Zdroj: TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Kohlman
Licence překlad: PD old 70
Index stran

V několika minutách rozlétla se tato zpráva po osadě; na několika člunech plavili se lidé ke sklepení a krátce na to parník od přívozu, obecenstvem přeplněný, jel za nimi. Tom Sawyer jel ve člunu, jenž vezl sudího Thatchera. Když odemkli dvířka; naskytl se v šerém soumraku panujícím ve sklepení divákům příšerný obraz. Rudý Józa mrtev tu ležel na zemi, tvář jeho těsně byla přitisknuta ke skulině ve dveřích, jako by toužný jeho zrak do posledního okamžiku se byl kochal pohledem na světlo a veselí volného světa zevnějšího. Tom byl dojat, chápal z vlastní své zkušenosti, jaké útrapy přestáti musil ten bídák. Bylo mu ho líto; spolu však pocítil ohromnou úlevu a bezstarostnost, tak že v této chvíli teprve náležitě posoudil, jaká hrůza ho tížila od onoho dne, kdy na soudě podal svědectví proti krvežíznivému tomu tulákovi.

Tesák se zlomeným čepelem těsně ležel podle Rudého Józy. Velký trám doleního pažení dveří Rudý Józa usilovnou a zdlouhavou pílí prořezal a prodlabal; ovšem marné bylo jeho úsilí; neboť skála tu tvořila přirozený práh a na nepovolnou tuto hmotu nestačil žádný nůž — nůž musil podlehnouti. Však ani kdyby tu ona skála byla nepřekážela, všecko jeho úsilí bylo by marné bývalo, neboť ani kdyby se bylo podařilo Rudému Józovi prořezati celý trám, nebyl by se mohl otvorem pod dveřmi protáhnout, a Rudý Józa si toho byl vědom. I tesal tedy do trámu, jen aby něco dělal — aby mu uběhla dlouhá chvíle — aby něčím zaujal trápenou mysl. Obyčejně bývaly zde na kraji sklepení v trhlinách nastrkány kousky svíček, jež zde nechali výletníci, teď však tu nebylo ani jediné. Vězeň je sebral a snědl. Také se mu podařilo chytit několik netopýrů; snědl je celé, jen drápky z nich zbyly.

Ubohý nešťastník zemřel hladem. Opodál po věky pomalu ze země rostl stalagmit, tvořený kapkami vody dopadající naň se stalaktitu nad ním visícího. Nešťastný zajatec ulomil stalagmit a na zbylý pahejl umístil kámen, do něhož vyhloubil mělký otvor, by se v něm sbíhaly drahocenné kapky — s hroznou pravidelností hodin dopadala každých dvacet minut kapka po kapce — malá lžička vody za čtyři a dvacet hodin. Tato kapka dopadala, když se pyramidy stavěly; když padla Troja; když město Řím zakládali; když Kristus byl ukřižován; když Dobyvatelem založena byla Britská říše; když Kolumbus plavbu svou konal; když se jak o »novince« mluvilo o krveprolití u Lexingtona. A padá dodnes; a bude padat, až celý dnešní svět již náležeti bude pozdní minulosti dějin a klesne v šero tradicí a ztratí se posléze v temnotách zapomnění. Má vše na světě zvláštní účel, zvláštní poslání? Dopadá tato kapka s neumdlévající pravidelností po pět tisíc let proto, aby posléze poněkud aspoň ukojila žízeň přelétavého lidského tvora, a jest povolána k vážnému nějakému úkolu, který má vyplnit v budoucnosti po desíti tisících letech? Než vraťme se k vypravování. Uplynulo mnoho, mnoho let od oněch časů, kdy náš divoch kámen vyhloubil, by do něho chytal vzácné kapky vody — a dodnes nejdéle pohlíží výletník na kapky vody pomalu dopadající na dojemný tento kámen, kdykoli navštíví divy sklepení. Číše Rudého Józy nalézá se na prvním místě v seznamu tamějších znamenitostí; ani »Aladdinův palác« se jí nevyrovná.

Rudý Józa pochován byl nedaleko vchodu; a z osady i ze všech statků a dvorců, po lodích i vozech sjeli se sem hosté; bylo tu celé na sedm mil vzdálené okolí; každý s sebou vzal děti a všeliké zásoby potravin a po slavnosti doznali všichni, že by se snad ani na popravě Józově nebyli tolik pobavili, jako užili jeho pohřbu.

Tento pohřeb přerušil přípravy k žádosti, by vládou prominuty byly Rudému Józovi jeho zločiny. Na tuto žádost se podepsalo mnoho lidí; mnoho schůzí bylo odbýváno, na nichž se hojně prolilo slz a mnoho proslovilo řečí, a zvolen byl výbor něžných žen, jež měly jít v hlubokém smutku ke gouverneurovi a nářkem svým ho uprosit, aby byl tak hloupě laskav a milostivě pominul svou povinnost. Rudý Józa byl obviněn, že zavraždil pět osadníků; co na tom? Kdyby se snad jednalo o samotného satanáše, vždycky by se našlo dost slabochů, kteří jsou hotovi naškrtati své jméno na žádost a milost a skropiti ji slzičkou ze svých ustavičně vyčerpávaných a přec stále vodu vydávajících slzáren.

Následujícího dne odvedl Tom Frantíka stranou, by sním o čemsi důležitém pohovořil, Frantík zatím již od Walesana a vdovy Douglasové zvěděl o Tomově dobrodružství, Tom však pravil, že se mu o jedné věci přece nemohli zmínit, o tom bude mu nyní vypravovati. Frantíkova tvář se zachmuřila. I pravil:

»Aha, vím, oč se tu jedná. Dostal jsi se do čís. 2. a našel jsi jen kořalku, viď? Nikdo mně sice neřekl, že jsi to byl ty, však jakmile jsem slyšel mluvit o té kořalce, hned jsem myslil, že’s to učinil ty; a že jsi nenašel peníze, taky jsem hned věděl, poněvadž bys byl, ne-li jinému, mně jistě to přišel říci. Tome, měl jsem stále nějaké tušení, že nám ten poklad uklouzne.«

»Ale, kde pak, Frantíku, o tom krčmářovi jsem se nezmínil. Vždyť přec víš, že tenkrát v sobotu, když jsme jeli na výlet, všecko bylo ještě v pořádku. Což jsi toho večera nehlídal?«

»I ano. Zdá se mně, jako by to bylo již aspoň před rokem. Oné noci jsem právě stopoval Rudého Józu, skoro až ke vdovině statku.«

»Tys ho stopoval?«

»Ano, ale nikomu to neříkej. Rudý Józa patrně zanechal spojence. Nerad bych, aby se na mne rozzlobili a něco mně vyvedli. Kdyby nebylo mne, byl by dneska dávno už v Texasu.«

Pak vypravoval Frantík Tomovi, obdržev slib věčného mlčení, celé své dobrodružství, jež byl Tom předem od starce jen částečně seznal.

»Inu,« pravil tu Frantík vraceje se ke hlavní otázce, »kdo vyslídil v čís. 2. kořalku, vyslídil tam také peníze — už se s ními můžeme na vždy rozloučit, Tome.«

»Frantíku, víš-li pak, že ty peníze v čís. 2. nikdy ani nebyly?«

»Cože!?« Frantík se bystře zahleděl kamarádovi do tváře. »Tome, dostal jsi se snad zase na stopu těm penězům?«

»Jsou ve sklepení, Frantíku!«

Frantíkovi se zaleskly oči.

»Opakuj mně ta slova ještě jednou, Tome.«

»Peníze jsou ve sklepení!«

»Tome — řekni na svou čest — je to pravda či pouhý žert?«

»Pravda, Frantíku — jaktěživ jsem pravdivěji nemluvil, než mluvím teď. Půjdeš tam se mnou pro onen poklad?«

»Inu, toť se ví! Jen jestli se k němu dostaneme a nezbloudíme.«

»To nemusíš mít, Frantíku, pražádnou starost.«

»Dobrá tedy! A podle čeho soudíš, že peníze — —«

»Počkej jen, až tam budeme, Frantíku. Nenalezneme-li ten poklad, dám ti na mou duši! svůj buben a vše, co mám. Na mou duši! dám!«

»Dobrá — to už něco znamená. A kdy tam půjdem?«

»Třeba hned, chceš-li. Jsi již zase dost při síle?«

»Je to daleko? Jsem teprv tři, čtyři dny na nohou, a neušel bych snad ani míli cesty — aspoň se mi tak zdá.«

»Kdybychom šli cestou, jíž chodí ostatní lidé, bylo by to jistě na pět mil cesty, já však znám cestu mnohem kratší. Frantíku, dovezu tě tam na loďce. Sám budu veslovat tam i zpět. Ani prstem nebudeš musit hnout.«

»Tak tedy vyrazme, Tome, hned!« 

»Dobrá. Vezmeme s sebou kus chleba a masa, dále své fajfky, jeden neb dva pytlíky, dvě neb tři šňůry a několik těch novomodních třecích sirek. Ó, kdybys mohl tušit, kolikráte jsem po nich zatoužil, když jsem se nalézal ve sklepení!«

Brzy po polednách vypůjčili si hoši loďku nepřítomných právě osadníků a hned se dali na cestu. Když se ocitli ve vzdálenosti několika mil od »skalní jámy«, pravil Tom:

»Jak vidíš, strmý břeh je tu všude stejný — nikde není tu domu, ani ohrady ani mýtiny: samé křoví všude. Podívej se ale tamhle na ten proužek bílý, kde se půda sesula, vidíš? To je mé znamení. Zde přistaneme.«

Přirazili ke břehu.

»Taka teď, Frantiku, prutem dosáhneš k otvoru, kterým jsem ze sklepení vylezl. Hledej! najdeš-li jej! —«

Frantík hledal na všech stranách, nenalezl však ničeho. Tom hrdě kráčel k hustému chuchvalci škumpinového křoví a pravil:

»Tady je to! Pohleď, Frantíku; lépe než zde nemohl by nikde být ten otvor ukryt. Nikomu o něm neříkej! Ode dávna již toužím státi se loupežníkem, ale pořáde mi scházelo takové místo, kde bych se před pronásledovateli mohl schovat. Teď je konečně máme; nikomu o něm neřekneme; jenom Pepíka Harpera a Béňu Rogerse do svých podniků zasvětíme — poněvadž musí být přec nějaká banda, sic by to nic nebylo — Banda Toma Sawyera — to je přec slovo, co, Frantíku?«

»To se rozumí, Tome. A koho budeme přepadat?«

»Inu kohokoli. Většinou ovšem pocestné.«

»A budeme je zabíjet?«

»Ó ne — aspoň ne vždycky. Zavřeme je do sklepení, dokud nedají výkupné!«

»Jaké to výkupné?«

»Inu v penězích. Uloží se jim obnos, který mohou sehnat od svých přátel, a po roce, nedají-li nám ty peníze, zabijeme je. Tak se to většinou provádí. Jen ženy nesmíme zabíjet. Ty se smějí zavřít, nikoli však zavraždit. Ženy jsou vždycky krásné, bohaté a strašně se bojí. Těm se vezmou hodinky a jejich skvosty; musí se však s nimi mluvit jen zdvořile, s kloboukem v ruce. Není na světě zdvořilejších lidí v tom ohledu nad loupežníky — v každé knize se o tom můžeš dočíst. Ano, ženy si nás zamilují, a než uplyne týden neb dva, přestanou bědovat a pak se od nás ani nehnou. Kdybychom je zahnali jednou stranou, druhou by se k nám zpět vrátily. Tak to je ve všech knihách.«

»Tohle je znamenité, Tome. Zdá se mi, že je to ještě lepší než pirátství.«

»Ano, je to poněkud lepší, poněvadž lupičství se může provádět blízko domů, cirkusů atd.«

Hoši se opatřili svými potřebami a vlezli do otvoru, Tom napřed. I kráčeli na konec chodby; zde připevnili svoji navázanou šňůru a šli dále. Po několika krocích dospěli ke studánce; Tomovi přeběhl mráz po zádech, I ukázal tu Frantíkovi zbytek knotu připevněný kouskem bláta ke stěně a líčil mu, kterak se s Rebekou díval na dohořívající a hasnoucí plamínek.

Hoši začali tu šeptat; neboť ticho a šero zde vládnoucí skličovalo ducha. I šli dále a po chvilce vkročili do jiné chodby, kterou se ku předu brali, až se dostali ke »srázu«. Při světle svíček viděli hoši, že to vlastně není obyčejná propast, nýbrž jen dvacet až třicet stop hluboký sráz.

»Teď ti něco ukáži, Frantíku,« zašeptal Tom.

I pozvedl svíčku a pravil:

»Podívej se tamhle daleko za rohem. Vidíš? Tadyhle — tamhle na té velké skále — ze svíčkového čoudu — «

»Tome, to je kříž

»A kde je tedy to čís. 2.? „Pod křížem!“ vidíš? A právě odtud vyšel Rudý Józa se svíčkou, Frantíku.«

Frantík zděšeně zíral chvíli na tajemné to znamení, a potom pravil chvějícím se hlasem:

»Tome, pojďme odsud!«

»Cože! Máme tu nechat poklad?«

»Ano — necháme jej tady. Duch Rudého Józy jistě tu bloudí.«

»Ó nikoli, Frantíku, nikoli. Bude strašiti na místě, kde zahynul — u vchodu do tohoto sklepení — daleko, na pět mil odtud.«

»Není pravda, Tome. Bude hlídati peníze. Vím dobře, co dovede takový duch, a ty to víš taky.«

Tom začal mít strach, že snad mluví Frantík pravdu. Pochybnosti nahrnuly se v jeho mysl. V tom však mu bleskla hlavou šťastná myšlénka:

»Ale jsme my to, Frantíku, blázni hloupí! Duch Rudého Józy přec nebude bloudit kol kříže!«

To byl moudrý nápad. Účinek jeho hned se dostavil.

»Tome, na to jsem nepomyslil. Ano, máš pravdu. Ten kříž je naším štěstím. Polezem tedy dolů a podíváme se po té bedně.«

Tom lezl napřed, dělaje za sebou ve hlíně hrubé jakési schody při svém slézání. Frantík se škrabal za ním. Z malé skalní sluje dole se nalézající čtyři chodby vybíhaly. Hoši prozkoumali tři z nich, ale bez výsledku. V jedné z nich nalezli při zemi ve skále výklenek, na němž se nalézalo jakési lůžko s pokrývkami; dále stará jedna kšanda, trochu kůže ze slaniny a čistě ohlodané kosti ze dvou neb tří kýt. — Však bedny s penězi tu nebylo. — Hoši pátrali znova a znova, však marně. Tu pravil Tom:

»Je to prý »pod« křížem. Kde by to jen jinde mohlo být! Pod tou skalou zrovna to přec nemůže být, vždyť ta skála jde do země.«

Znova vše prozkoumali a zklamáni usedli. Frantík si nevěděl rady. Tu pravil Tom:

»Podívej se, Frantíku, tadyhle na jedné straně skály jsou v hlíně znát stopy a kapky loje ze svíček, na druhých stranách však nikoli. Co to znamená? Chci viset, že ty peníze jsou pod skalou. Budu zde v hlíně hrabat.«

»To by mohlo být, Tome!« odvětil živě Frantík. Tom rychle vytáhl z kapsy svůj »pravý Barlow-nůž« a nevyhrabal ještě ani jamku z hloubi čtyř palců, když tu náhle narazil na dřevo.

»Hej, Frantíku, slyšel’s?«

Frantík začal dlabat a hrabat. Po chvilce odkryli a vyňali několik prken. Tato prkna přikrývala přirozenou rozsedlinu, jež vedla pod skálu. Tom do ní vlezl a strčil svíčku pod skálu co mohl nejdále; pravil však, že ještě konce trhliny nevidí. I navrhl problednouti trhlinu. Sehnul se a vlezl pod skálu. Úzká cestička pomalu se nížila. — I bral se klikatou chodbičkou brzy v pravo, brzy v levo; Frantík šel za ním v patách. V tom zkrátka Tom zahnul a zvolal:

»Jémináčku, Frantíku, podívej se!«

V malé, zastrčené jeskyňce nalézala se bedna s pokladem; dále tam byl prázdný soudek na prach, dvě ručnice v kožených pouzdrech, dvoje neb troje staré mokassinky, kožený pás, a všelijaké harampádí, všecko hezky zavlhlé.

»Konečně jej máme!« zvolal Frantík, rukou hrábnuv do zakalených těch dolarů. »To jsme teď boháči, Tome!«

»Vždy jsem tušil, Frantíku, že jej vypátráme. Ani svým očím nevěřím, ale teď jej máme! Než nesmíme tu dlouho zevlovat, hleďme raděj, bychom to odsud dostali. Jestli pak tu bednu uzvednu!«

Vážila asi padesát liber. Tom ji s hroznou námahou vyzdvihl, ale nemohl se skoro z místa hnouti.

»Myslil jsem si to,« pravil; »vždyť jsem si všiml, jak ji tenkrát těžce nesli ze strašidelného onoho baráku; myslil jsem si, že to bude těžké a vzal jsem proto dva pytle z domova.«

V několika okamžicích byly peníze v pytlích; hoši je odnesli ke skále s křížem. —

»Pojďme nyní pro ručnice a ostatní věci,« pravil Frantík.

»Nikoli, Frantíku, to tady necháme. Budeme je potřebovat, až budeme loupežníky. To zůstane zde navždy, a zde také budeme slaviti své orgie. Tohle místečko je pro orgie jako stvořené.«

»Co to je orgie?«

»Nevím, Ale všickni loupežníci slaví orgie, musíme je tedy slavit taky. Pojďme, Frantíku, dost dlouho jsme se zde již zdrželi. — Zdá se mi, že již je pozdě. A mám také hlad. Na loďce se najíme a zakouříme si.«

Když se vynořili do hustého roští škumpinového, opatrně se rozhlédli; nikoho na břehu nebylo; krátce na to svačili a kouřili v loďce. Když se slunce k obzoru sklánělo, odrazili od břehu a plavili se řekou. Tom podle břehu soumrakem ku předu poháněl loďku, žvatlaje vesele s Frantíkem; když přistal ke břehu, byla již tma.

»Poslyš, Frantíku,« pravil Tom, »peníze si schováme zatím na půdě vdovina dřevníku, a zítra ráno spočítáme a rozdělíme mezi sebe peníze; pak si pro ně vyhledáme někde v lesích bezpečný úkryt. — Lehni si zde u nich na chvilku, a dej na ně pozor, já zatím doběhnu k Béňovi Taylorovi pro vozejček. V okamžiku jsem zde zpět.«

Zmizel a za chvilku přijel s vozíkem, položil do něho pytle, hodil na ně trochu starých cárů, a vykročil vozík za sebou táhna, Když dojeli hoši k domu Walesana, stanuli, by si odpočali. Již chtěli jet dále, v tom však vyšel stařec a zvolal:

»Hej! Kdo to?«

»Frantík a Tom Sawyer.«

»Dobrá! Pojďte se mnou, hoši, už na vás všichni čekají. Pospěšme si, běžte napřed. Vytáhnu vám nahoru ten vozík. Není tak lehký, jak by se zdál. Máte v něm cihly či snad staré železo?«

»Staré železo,« pravil Tom.

>Myslil jsem si to; zdejší hoši raději lopotně seženou za šest grošů starého železa, jež pak do slévárny prodají, nežli by dělali obyčejnou nějakou práci, kterou by si dvakráte tolik vydělali. Jo, jo, takoví jsme my lidé. Jen běžte, běžte, hoši!«

Hoši se ptali, kam tolik pospíchá.

»O to se teď nestarejte, však se to u vdovy Douglasové dovíte.«

Frantík, jenž často býval nepravdivě obviněn z nějakého taškářství, prohodil poněkud bázlivě:

»Pane Jones, my jsme nic neprovedli.«

Stařec se usmál.

»Nevím, milý Frantíku, nevím. Nic mi neřekli. Což pak se nemáte se vdovou rádi?«

»Inu ano. Má mne ráda.«

»Dobrá tedy. Proč bys se tudíž něčeho bál?« Dříve než mohl volně pracující mozek Frantíkův zodpověděti tuto otázku, byl Frantík spolu s Tomem vstrčen do návštěvního pokoje paní Douglasové. Pan Jones postavil vozík ke dveřím a šel za nimi.

Síň byla skvěle ozářena; byli tu všichni lepší lidé z celé osady. Tedy Thatcherovi, Harperovi, Rogersovi, teta Márinka, Sid, Marie, pan farář, pan redaktor a mnoho jiných; všichni měli na sobě nejlepší své šaty. — Vdova přijala chlapce tak srdečně, jak jen lze přijat takové tvory. Byli ubláceni a lojem ze svíček pokapání. Tetička Márinka rděla se hanbou, mračila se a hlavou hrozila Tomovi. Nikdo snad nevytrpěl ta muka, jež přestát musili v té chvíli oba hoši. Pan Jones pravil:

»Tom nebyl ještě doma, myslil jsem již, že ho nepřivedu; však když jsem vycházel z domova, vběhli mi s Frantíkem u samých dveří do cesty; rychle jsem je tedy přivedl.«

»A dobře jste, sousede, učinil, pravila vdova. »Pojďte se mnou, hoši.«

I zavedla je do ložnice a pravila:

»Teď se umejte a převlecte. Tady máte dvoje nové šaty — košile, punčochy, vše, čeho potřebí, Jsou to šaty Frantíkovy — neděkuj, milý hochu, neděkuj — pan Jones dal jedny a druhé jsem dala já. — Budou se snad hodit na vás na oba. Oblecte se do nich. Počkáme na vás — až budete ustrojeni, přijďte k nám.«

Pak vyšla z ložnice.