Dobrodružství Toma Sawyera/XXXII

Dobrodružství Toma Sawyera
XXXI	XXXII	XXXIII

Údaje o textu
Titulek:	XXXII
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Nastalo úterní odpoledne; na zemi snášel se pomalu soumrak. Osada St. Petersburg ještě truchlila. Ztracené děti nebyly posud nalezeny. Veřejné modlitby za jejich zachránění nesly se k nebesům a ve mnohé soukromé modlitby vložili prosebníci celé své duše; však ze sklepení nedocházely stále žádné dobré zprávy. Většina hledajících vzdala se dalšího pátrání a vrátila se k dennímu svému povolání, ujišťujíc, že děti již nikdy se nenajdou. Paní Thatcherová se vážně roznemohla a naříkala skoro ustavičně jako šílená. Srdcervoucí byl prý to výjev, když volala na své dítě a zvednuvši občas hlavu chvíli naslouchala, a potom ji s povzdechem zase chabě sklonila. Teta Márinka upadla v trvalou melancholii a šedivý její vlas zbělel skoro docela. V smutku a zoufalství ubírala se osada v úterý večer na lože.

O půl noci začaly vesnické zvony divoce zníti, a rázem rojily se v ulicích zástupy poděšeného, zpola oděného lidu, jenž volal: »Vstávejtel Vstávejte! Už jsou nalezeni! Už jsou nalezeni!« Tlučením na puklice a troubením na rohy zvyšovali tento lomoz; vesničané se shlukli v jediný zástup, jenž se dal k řece; i potkali děti, jedoucí v otevřeném povoze, jejž táhli s jásotem osadníci kolem se tísnící; s nimi nastoupili cestu k domovu a velkolepým průvodem táhli hlavní ulicí celou cestu výskajíce.

Osada byla slavnostně osvětlena; nikdo té noci již neulehl; byla to nejpamátnější noc, již zažila osada. V prvních chvílích po svém příchodu do osady lidé v zástupu táhli domem Thatcherových, objímali zachráněné a líbali je, ruku tiskli paní Thatcherové, o řeč se marně pokoušeli a posléze odcházeli slzy po zemi roníce.

Tetě Márince nic nescházelo k úplnému blahu. Podobně se vedlo také paní Thatcherové. Nyní bylo ještě jen třeba, aby posel s velkou tou novinou ke sklepení vypravený, zprávu o všem podal dlícímu tam jejímu choti.

Obklopen dychtivými posluchači ležel Tom na pohovce a vypravoval o podivuhodném svém dobrodružství, přidávaje tu a tam k vůli větší pestrosti překvapující nějakou podrobnost; vypravování jeho končilo líčením, jak se vydal sám bez Rebeky na výzkumy; jak prošel dvěma chodbami, kam až stačila jeho šňůra od draka; jak prošel třetí chodbu, kam až jeho šňůra dosahovala a jak se chtěl jižjiž vrátit, když v tom v dáli před sebou uzří cosi jako denní světlo, i pustil šňůru a tapal tím směrem, prostrčil úzkým otvorem hlavu i ramena a uzřel široký proud řeky Mississippi. Kdyby se to nebylo bývalo právě za dne stalo, nebyl by uzřel ono světlo, a nebyl by východ ten vypátral. Vypravoval dále, jak se k Rebece vrátil a radostnou tu novinu ji zvěstoval a kterak ho odbyla, by jí dal pokoj s takovými tlachy: byla zmořena, cítila, že musí umřít, a těšila se na smrt. Líčil, co práce ho stálo, než ji přesvědčil o pravdivosti svých zpráv, a vypravoval, jak Rebeka skoro omdlévala radostí, když se dotápala k místu, kde vskutku uzřela modravou skvrnu denního světla; jak vylezl otvorem a pak ji vytáhl; jak usedli a plakali radostí; jak se plavilo po vodě několik mužů v člunu, a jak na ně Tom zavolal a vypravoval jim, co zkusili s Rebekou a jak vyhladověli; jak ti lidé z počátku nechtěli věřit divným jeho řečem, »poněvadž,« pravili, »se nalézáte na pět mil cesty od údolí, v němž je ono sklepení,« potom je vzali na loď, zajeli k nejbližšímu stavení, dali jim najíst, nechali je do pozdního večera odpočinout a pak dovezli domů.

Ještě do svítání byl sudí Thatcher se zbylou hrstkou hledajících vypátrán — pomocí provazů, jež za sebou rozvíjeli ve sklepení — a sdělena mu velká ta novina.

Tom i Rebeka poznali záhy, že tři dny a tři noci bloudění a hladu nelze tak snadno rázem odbýti. Celou středu i čtvrtek byli upoutání na lůžko, a čím dále tím větší pociťovali slabost a únavu. Tom trochu přecházel po pokoji ve čtvrtek, vyšel ven v pátek a skoro zcela zdráv byl v sobotu; však Rebeka vyšla teprve v neděli, a byla zmořena, jako by byla přestála strašlivou nějakou chorobu.

Tom dověděl se o Frantíkově nemoci i šel ho hned v pátek navštívit, nebyl však připuštěn k jeho loži; ani v sobotu, ani v neděli nemohl s ním mluviti. Potom směl již denně přicházet, bylo mu však zakázáno zmiňovati se o svém dobrodružství a vůbec zaváděti řeč na předměty rozčilující. Vdova Douglasová bývala přítomna jeho návštěvám, by nemohl jednati proti zákazu. Doma se dověděl Tom, co se na Horce sběhlo; dověděl se též, že mrtvola onoho rozdrásanéno chlapa nalezena byla v řece nedaleko přívozu; patrně utonul prchaje před pronásledovateli.

Asi čtrnácte dní po vysvobození ze sklepení ubíral se Tom k Frantíkovi na návštěvu; ten zatím v té míře již sesílil, že snesl rozčilující hovor, a Tom měl za lubem opravdu zprávy nad míru poutavé — — Cesta vedla kol Thatcherových; i zašel si Tom k Rebece. Sudí a několik jeho přátel dalo se hned s Tomem do hovoru; kdosi prohodil ironicky, zda by se chtěl podívati ještě jednou do sklepení. Tom směle pravil: »Proč pak ne?«

Na to sudí:

»Jsem jist, Tome, že by se také jiným zachtělo dobrodružství. Zařídili jsme, čeho bylo třeba. V tom sklepení již nikdo nezabloudí.«

»Jak to?«

»Inu, dal jsem před čtrnácti dny pobiti dvířka silnými železnými plotnami a na tři zámky jsem je zamkl; a klíče od nich nosím u sebe.«

Tom zbledl jak stěna.

»Co je ti, hochu? Rychle! pospěšte! Sklenici vody sem!«

Přinesli vodu a chrstli ji Tomovi do tváře.

»Tak, již je zas dobře. Co pak se ti přihodilo, Tome?«

»Ach, pane sudí, Rudý Józa zůstal ve sklepení!!«