Dobrodružství Toma Sawyera/I

Dobrodružství Toma Sawyera
Předmluva	I	II

Údaje o textu
Titulek:	Dobrodružství Toma Sawyera
Autor:	Mark Twain
Zdroj:	TWAIN, Mark. Dobrodružství Toma Sawyera. J. Otto, Praha, 1900 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Karel Kohlman
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

»Tome!«

Žádná odpověď.

»Tome!«

Žádná odpověď.

»Kam se poděl ten kluk, to bych ráda věděla! Tome?«

Stará paní sňala brejle a dívala se přes ně po pokoji; potom je dala zase na nos a dívala se zpod brejlí. Zřídka kdy, vlastně nikdy se nedívala skrz ně na takovou maličkost, jako byl její kluk, neboť to byly parádní brejle, pýcha jejího srdce, a byly jen pro »ozdobu«, nikoli pro službu; kdyby byly z kamene bývaly, byla by asi stejně jimi viděla. Chvilku stála jako zmatená, pak pravila, ne sice příliš pánovitě, přece však se dosti rozlehl její hlas, když zvolala: »Počkej, jen až tě dostanu, já — —«

Nedomluvila, neboť právě byla sehnuta, koštětem pod postelí šťárajíc — a po každém hrábnutí těžce oddychovala. Jenom kocoura vyplašila.

»To svět neviděl tak čertovského kluka!« I došla k otevřeným dveřím, stála v nich, a pátravě hleděla do keřů rajských jablíček a jiných bylin, jež tvořily její zahrádku. Po Tomovi nikde ani stopy. I zvýšila hlas, aby ji bylo daleko slyšet a zvolala: »Tome-e-e!«

Za jejími zády povstal mírný šramot, i obrátila se ještě v čas a chytla za límec malého chlapce, a zabránila mu takto v útěku. »Tak tedy tam! Že jsem jenom na tu komoru mohla zapomenout! Co jsi tam dělal?«

»Nic.«

»Nic! Podívej se na ruce a na hubu. Co to znamená?«

»Nevím, tetičko.«

»Ale já vím. Je to zavařenina, ano zavařenina. Kolikrát jsem ti říkala, nenecháš li tu zavařeninu na pokoji, že z tebe duši vymlátím. Podej mi sem ten prut.«

Prut kmitl se ve vzduchu. Nebezpečí bylo svrchované.

»Ohlédni se, tetičko! ohlédni se!«

Stará paní se otočila, škubla sukněmi, by je z nebezpečí vyrvala, a chlapec v mžiku prchl, vylezl na vysoký prkenný plot a zmizel za ním. Tetička jeho, Márinka, stála chvilku překvapena, a mírně se usmála.

»Zatrápený kluk, co pak nemohu již jednou zmoudřet? Což se mně nenatropil dost všelijakých šprýmů, že jsem se mu zase dala napálit? Inu, starý blázen bývá nejhorší. Starého psa těžko učit novým kouskům, jak praví přísloví. Ale Božíčku! Každý den přijde s něčím novým, kterak mám, já ubohá, vědět, co zas na mne chystá. Jako by věděl, jak dlouho mne smí zlobiti, a kdy mne přejde trpělivost, ano ví snad, že dovede li mne na chvilku něčím zaujati nebo k smíchu pohnouti, že je zase veta po zlosti a že ho nemohu udeřit. Nevychovávám dobře toho hocha, svatá pravda, jako že Bůh nade mnou. Škoda každé rány, která vedle padne, jak se říká. Dopouštím se hříchu a chystám trápení sobě i jemu, vím to dobře. Je to kluk čertem podšitý, ale Bože můj! vždyť je to hoch nebožky mé sestry, chudinka, i nemám k tomu srdce, abych ho bila. Kdykoli mu něco prominu, činí mi svědomí výčitky, a kdykoli ho bacím, staré mé srdce div nepukne. Inu ano, kdo je zrozen z ženy, málo užije dnů, a mnoho zármutku, jak praví Písmo, a myslím, že má pravdu. Bude hrát jistě kouličky dnes večer,^[1] i budu mu musit uložit zítra práci, bych ho potrestala. Je to velice kruté dáti mu práci v sobotu, když všichni hoši mají svátek, on však nade vše nenávidí práci, i musím pro něho něco udělat, sice budu příčinou jeho zkázy«.

Tom hrával kouličky, a měl blahé časy. Domů vracel se jen na chvilku, pomáhat Jimovi, načernalému to chlapíkovi, když řezal na příští den dříví, a štípal před večerem třísky, — alespoň býval v tu dobu u něho vypravuje mu svá dobrodružství, kdežto Jim sám tři čtvrtiny práce musil vykonat. Mladší bratr Tomův (spíše »nevlastní bratr«) Sid býval již hotov se svou prací — sbíral třísky — neboť to byl tichý hošík, jenž neměl dobrodružných, divých spádů. Když pak Tom seděl při večeři a jakmile se příležitost naskytla, cukr kradl, dávala mu tetička Márinka otázky velice hluboké a většinou rázu úskočného — chtějíc ho lapiti při osudném přiznání. Také ona, jako mnoho jiných prostých duší byla trochu marniva, majíc za to, že nadána je schopností k temné a záhadné diplomatice, a libovala si ve svých průhledných téměř úskocích jako v divech vší jemné schytralosti.

»Tome, bylo hezky teplo ve škole, není-li pravda?« pravila.

»Ó ano, tetičko.«

»Náramně teplo, není-li pravda?«

»Ano, tetičko.«

»No, a neměl jsi se chuť jít se koupat, Tome?«

Tomem to trochu trhlo — pojal osudné podezření — Pátravě zíral tetičce Márince do tváře, ta však mu nepravila ničeho. I řekl tedy:

»Ne, ne — tuze ne.«

Stará paní vztáhla ruku, sáhla Tomovi na košili a pravila: »Ani jsi se tuze nezahřal.«

I lichotila si při myšlénce, že poznala, že košile Tomova je suchá, aniž kdo tušil, že právě o tom se chtěla přesvědčiti. Však Tom přece poznal, odkud vítr vane. I hleděl předejiti možné nehodě.

»Pumpoval jsem si ještě s několika hochy vodu na hlavu — mám ji ještě vlhkou. Podívej se, tetičko!«

Tetičku Márinku bodlo pomyšlení, že si toho dříve sama nevšimla, a že takto její úskok selhal. V tom však kmitl jí hlavou nový nápad:

»Což pak jsi, Tome, při tom pumpování nemusil odpárati límec, který jsem ti ke košili přišila? Rozepni kazajku!«

Zmatek zmizel z Tomovy tváře. Rozepnul kazajku. Límec u košile byl opravdu přišit.

»I jdi si tedy po svých. Jsem přesvědčena, že jsi hrál kouličky a že jsi se koupal. Odpouštím ti však. Zdá se mi, že máš poslední čas čerta v těle, jak říkají lidé.« 

Trápila se trochu, že její ostrovtip tentokráte selhal, byla však tomu ráda, že Tom začal najednou dělat zkroušeného.

Sidney však pravil:

»Inu jo, ale já myslil, že jsi přišila, tetičko, jeho límec bílou nití, tahle však je černá.«

»Nu ovšem, že bílou. Tome!«

Tom však nečekal, jak bude dál. Když vylétl ze dveří, pravil:

»No počkej, Side, já ti nařežu.«

Jakmile se ocitl Tom v bezpečí, zahleděl se na velké jehly, jež byly vbodnuty do výložku u jeho kazajky — kol nich otočeny byly nitě, kol jedné niť bílá, kol druhé niť černá. I pravil: »Ani by si toho byla nevšimla, kdyby nebylo toho zatrápeného Sida. Aby to kat spral; někdy přišije límec bílou nití jindy zase černou nití. Ať mne čert vezme, jestli by si byla vzpomněla — ani já to dobře nepamatuji. Na mou duši, toho Sida musím za to zmrzačit; ať se na tom místě propadnu, neučiním-li to.«

Nenáležel mezi vzorné chlapce v dědině. Věděl dobře, jak se má chovati vzorný chlapec, a měl v ošklivosti vzorné chlapce.

Netrvalo ani dvě minuty a zapomněl na svůj zármutek. Nestalo se tak proto, že zármutek jeho byl lehčí a méně trpký, než mívají lidé, nýbrž proto, že nový zájem zármutek na čas potlačil a z mysli zahnal; právě tak zapomínají též lidé na své zármutky, kdykoli je rozčilí nové podniky. Tímto novým zájmem byla pěkná novinka v pískání, již seznal u jistého černocha, a v níž se chtěl též sám nerušeně zdokonaliti. Byl to jakýsi ptačí zpěv, na způsob ptačího tlukotu, jehož se docílilo tím, že se mezi zpěvem jazykem o patro bilo. Čtenář snad si vzpomene, jak to bylo, byl-li ovšem vůbec také jednou chlapcem. Vytrvalostí a opatrností podařilo se mu brzy poznati, jaký v tom vězí háček, i vykračoval si po silnici, maje ústa plná zpěvu a duši plnou lásky. Měl podobné pocity, jako hvězdář, jenž objevil novou oběžnici. Co se týče síly, hloubky, ryzosti radostných pocitů, není pochyby, že byl chlapec proti hvězdáři ve výhodě.

Letní večery byly dlouhé. Ještě se nesetmělo. V tom přestal náhle Tom hvízdat. Před ním stál cizinec; hoch trochu větší než byl sám. Nový příchozí, nechť byl jakéhokoli věku a jakéhokoli pohlaví, býval předmětem zvědavosti v chudičké, malé osadě zvané St. Petersburg. Tento chlapec byl pěkně ošacen, až příliš pěkně na všední den. Již ta okolnost sama o sobě budila úžas. Měl pěkný klobouk, modrý soukenný kabát těsně upatý, čistý, zcela nový, a rovněž takové spodky. Byl obut a přec byl teprve pátek. Také pěkný šátek měl na krku, hezkou šálku. Vyhlížel jako měšťák, což dopalovalo Toma. Čím déle se Tom díval na skvělý ten zázrak, tím více ohrnoval nos nad jeho bezvadností, a tím ošumělejším se mu zdál jeho vlastní zevnějšek. Nikdo z hochů ani slova nepromluvil. Pokročil-li jeden v před, pokročil druhý též, — však jenom stranou, v kruhu. Jeden s druhého oka nespustil. Konečně pravil Tom:

»Moh’ bych tě bacit!«

»To bych tě rád viděl, jen to zkus!«

»Inu, to taky mohu.«

»Myslím, že ne.«

»Mohu.«

»Nemůžeš!«

»Mohu.«

»Nemůžeš.«

»Mohu.«

»Nemůžeš.«

Trapná přestávka. Na to pravil Tom:

»Jak se jmenuješ?«

»Co ti je do toho.«

»Možná, že se sám postarám, aby mně na tom záleželo.«

»Tak se tedy postarej!«

»Budeš-li mnoho mluvit, tak to udělám.«

»Mnoho — mnoho — mnoho! Abys věděl.«

»Já vím, že si myslíš, kdo ví, jak ti to sluší, viď? Jednou rukou bych ti nařezal, kdybych chtěl.«

»Nu, a proč tedy nechceš? Říkáš, že bys mně moh’ nařezat.«

»Ano, a nařežu, budeš-li si se mnou zahrávat.«

»Inu, jo — takových lidí by se našlo.«

»To je švihák! Já vím, že si myslíš, kdo ví, co nejsi, není-li pravda?«

»Máš ty ale klobouk!«

»Shoď mi ho, nelíbí-li se ti. Moh’ bys mně ho tak srazit; to by se tak moh’ někdo opovážit, já bych mu ukázal.«

»Ty lžeš!«

»Ty taky!«

»Ty bys se rád hádal, ale bojíš se.«

»Už odtud pal!«

»Budeš-li mne ještě déle dopalovat, vezmu kámen a praštím tě do hlavy.«

»To se ví, že praštíš.«

»Bodejť že praštím.«

»A proč to teda neuděláš? A proč to pořád jenom říkáš? Proč to neuděláš, ha? Protože máš strach.«

»Nemám.«

»Máš.«

»Nemám.«

»Máš.«

Zase přestávka, během níž se hoši vzájemně prohlížejí a sem a tam se klátí. V tom se náhle ocitnou tváří v tvář.

Tom pravil: »Jdi mně odtud!«

»Jdi si sám!«

»To by se mi chtělo.«

»A mně se teprv nechce.«

Tak stál jeden proti druhému s nohou v před vykročenou, a vší silou do sebe strkali hněvem, se rozpalujíce. Však žádnému se nedařilo. I rvali se, až se oba zapotili a zrudli, pak ale si vzájemně oba povolili a Tom pravil:

»Ty babo hloupá. Počkej, já o tobě řeknu většímu bratrovi, ten by tě malíčkem schromil, řeknu mu, a on to udělá, počkej.«

»Co mně je po tvém větším bratrovi? Já mám ještě většího bratra, než je tvůj; co pak ten, ten přehodí toho tvého přes tenhle plot« (Oba bratři žili ovšem jen v jejich myšlénkách.)

»To je lež.«

»To povídáš leda ty.«

Tom vedl palcem u nohy v prachu silničním čáru a pravil:

»Jak tu čáru přejdeš, tak tě říznu, že se ani nehneš. Ať se někdo opováží, ten by jich nabral.«

Cizí hoch hbitě překročil čáru, a pravil: *Tak teď udělej, co’s povídal!«

»Nedopaluj mne, koukej, aby’s se ztratil.«

»Vždyť jsi povídal, že něco uděláš — tak to udělej!«

»Na mou duši, za dva haléře bych to udělal.«

Cizí chlapec vyňal dva měďáky z kapsy a dal mu je s úšklebkem.

Tom jimi praštil o zem.

A v tom okamžiku již se oba váleli a kouleli v prachu, držíce se jako dvě kočky. A netrvalo ani minutu, a již se oba tahali a trhali za vlasy a za šaty, štípali a drápali do nosů, a slavně se celí zaprášili. Náhle se vynořily z prachu obě postavy a ve válečném dýmu zjevil se Tom, sedící na cizím chlapci jako na koni, a bušící do něho pěstmi jako do hmoždíře.

»Řekni: dost!« pravil.

Hoch snažil se toliko vyprostiti se z jeho moci. Křičel vztekem.

»Řekni: dost!« a bušil dále.

Posléze pronesl neznámý stísněné »dost!«, Tom ho pustil a pravil: »Však já tě naučím. A podruhé si se mnou nezačínej!«

Cizí hoch na odchodu si oprašoval šaty, a vzlykaje, frkaje, ohlížel se a pěstí hrozil, slibuje co všecko Tomovi udělá, »až ho jen dostane!«

V odpověď na to Tom se uškliboval a se vztyčenou hlavou opouštěl bojiště: jakmile se však obrátil zády, zdvihl cizí chlapec kámen, hodil jím a zasáhl Toma do zad; pak vzal nohy na ramena a sypal jako antilopa. Tom pronásledoval zrádce až domů a poznal takto, kde bydlí. Potom stál chvíli u vrat, vyzývaje nepřítele, aby vyšel; nepřítel se však naň jenom oknem zubil, zamítaje jeho žádost. Konečně se zjevila také matka nepřítele, nazvala Tom a zlým, nezdárným, sprostým klukem a zahnala ho. Musil tedy jíti, dušoval se však, že si na toho chlapce »počíhá«.

Toho večera přišel hezky pozdě domů, a když se opatrně vyškrábal do okna, střetl se s tetou, jež ho čekala v záloze; a když shlédla jeho šaty, stal se její úmysl, zavříti Toma v jeho sobotní svátek doma při těžké práci, pevným jako skála.

---

1. V jihozápadním nářečí místo »odpoledne«.