Dobré duše/Vánoční dárek

Dobré duše Alois Mrštík
Cestou	Vánoční dárek	Kontrakty

Údaje o textu
Titulek:	Dobré duše
Podtitulek:	moravské obrázky
Autor:	Alois Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 54–59. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1893
Licence:	PD old 70

Byl štědrý den. Továrna posud hučela, stroje skřípěly, po koutech rozkládalo se blikavé šero, ozařované matným leskem špinavých svítilen. Po schodech přebíhali učazení dělníci s vyhrnutými rukávy; na silných svalech paží tměla se jim špína v lesknoucím se potu, ruděhnědá jako bronz. Odkudsi zdola ozývaly se veselé výkřiky děvčat, na „kalvárii“ zpíval kdosi vánoční píseň. Zněla podivně uprostřed toho rachotu, praskání, vády a křiku. Z venku do topírny otevřenými dveřmi hnala se pára, zahalujíc topiče a Hrdličku v bílý svůj dech. Hrdlička seděl na lavičce, pokuřoval a vzpomínal. Bůh ví, nač vzpomínal .....

Odbíjela čtvrtá hodina s poledne; továrními prostorami rozlehl se pronikavý hlas zvonce. Hrdlička vstal, oblékl kazajku a bundu, sňal s hřebíku beranici, potěžkal sotůrek, vzal do ruky hůl, přál topiči dobrou noc a odcházel k okénku kanceláře, aby tu počkal na překlopené korbě, až jej zavolají k výplatě. Kolem něho míhaly se krátké sukně i těžké vysoké boty jeho soudruhů.

Nečekal dlouho.

— „Hrdlička Franc!“ volal účetní. Hrdlička se prodral k okénku, nazdvihl čepici a napřáhl dlaň. Prsty sevřely papírové tři zlatky a pět bílých desetníků; Hrdlička nazdvihl zas čepici, přál šťastné a veselé svátky a prodrav se chumáčem k sobě se choulících děvčat, cestou k bráně přepočítával si ještě jednou svoji mzdu.

Ani si nevšimnul, snad ani necítil, že u brány jej kdosi zastavil, že jej dvě ruce ohmataly z pravé i z levé strany a že mu tentýž člověk i do sotůrku nahlédnul a do kapes sáhnul, neodnáší-li něco z továrny. — Teprv když vyšel na rozjezděnou, zatvrdlou silnici, zpozoroval, že má vrátného už za sebou.

Krajinou kladlo se mlhavé šero.

Hrdé, černé komíny výšily se k šedému nebi — po polích bělel se špinavý, sazemi sežloutlý sníh. Čím dále do polí šířil se čistý krásný úběl závějí, podobný jiskrnému úbělu karrarského mramoru, Hrdlička vydal se na cestu ku své rodné dědině, alejí vrb, podél trati z pravé strany a po břehu potoka z druhé strany. Kráčel pomalu, jistým krokem člověka, který ví o každé hroudě, každém výmolu i po tmě; vyhýbal se hlubokým kolejím a podpíral se pevně holí, zarážeje ostrý její hrot do ušlapaného omrzlého sněhu. Na cestu svítily mu z dálky elektrické svítilny hrušovanské továrny, které ohromné bílé prostranství sněhu polívaly sinavou září. Z dálí za ním se ozýval hukot a pískání blížícího se vlaku a jasný, rychlý tlukot srdce nádražního zvonku. Vzduchem tiše se k zemi snášely řídké vločky sněhu, které běloučkým svým fiorem ve chvíli zatáhly celé okolí. — A sněhem z předu i ze zadu křik se ozýval, vřískot a smích spěchajících děvčat. Ale Hrdlička nevšímal si ani drnčení odjíždějícího vlaku ani andělského peří, které se tiše snášelo kolem, ani hovoru ani křiku děvčat, která hnal jakýsi výrostek do polí. — Ani se neohlédnul, nepromluvil, uhnul na pěšinku v pravo a zabrán do myšlének, rovnoměrným krokem ubíral se ku své dědině. V sotůrku cítil lehkou tíži červených jablíček a na povrchu při každém kroku zahrkaly o vánocích tak milé zvuky vlašských ořechů. V kapsách kabátu schované měl čerstvé rohlíky, a ženě .... ženě koupí kousek masa na polívku a trocha piva. „Jen dej Pán Bůh, aby vše bylo v dobrém!“

Hrdlička byl muž asi čtyřicetiletý, s ustaranou tváří, tvrdou dlaní, která pracovala v továrně na dvacátý rok. Na konci vesnice, kde se cesta k Židlochovicům zatáčí, — tam odtud už z dálky svítily naproti němu malá dvě okénka rodné jeho chaloupky s malým dvorečkem a malou zahrádkou — malou, ale milou, s vysokou hruši, na které tak rádi usedali stehlíci a vrabci.

A v malé světničce teplé a vybílené, na práhu kuchyně v jedné hromadě vidí kočku, psa, dřevěného koně, natažený provázek, bělohlavou Mařku, hranatého Janka a půldruhého roku starého Vašíčka, který stále po dýmce sahá a kouřit chce, napodobuje drobnými svými pysky bafání svého otce. A Joška, dvanáctiletý Joška, vážný už a tichý, stojí stranou a dívá se a v úsměvu přivírá oči, až je zavřel na dobro a dá se do mírného smíchu. — A stařenka drobná s šedými vlasy a pokrčenými tvářemi na bobku sedí uprostřed všech a se stoličky rukama rozkládá a pohádky vypravuje starým svým hlasem, do kterého z venku rolničky zvoní a z blízka se ozývá řehtavý dětský smích. A kamnech hřeje a syčí vlhké dříví a na lavičce ve tmě ještě kdosi sedí a poslouchá. A Hrdlička vzpomněl si na celou řadu let, na každý spokojený den, jak denně žena ho čekala s teplými lokty a od práce odřenými kotníky, jak děti své hladila a tlustého Vaška po nahých, červených zádech plácá, pohazujíc jím čtveračivě v loktech.

A Hrdlička se usmíval, ani nepozoroval, že má čelo spocené, v těle že se mu rozložilo teplo, a že už minul první chalupy v dědině. Byla už tma.

Okna hospody červenala se zavěšenými záclonami, v domcích už sem tam prokmitaly hvězdy lampiček a u kupce v jednom trhu zvonil zvonek za vcházejícími a odcházejícími lidmi.

Hrdlička vešel do hospody. Pantáta hospodský v řeznické, pokrvácené zástěře stál uprostřed nálevny a rozkládal selce Bártové, že v letě dobytka moc pochcípalo, a že maso laciněji prodávati nemůže.

Za malou chvíli vyšel Hrdlička z hospody. V sotůrku nesl maso, v kapsách bundy dvě láhve piva. Ještě se u kupce zastavil, koupil za sedm krejcarů pálené kávy, za deset cukru a za dva cikorky a zas rychle se pustil dědinou dolů.

Bílé zdi chaloupky už z daleka se bělaly, mraky se trhaly, nebe se čistilo a nad kopcem za lesy nad bílým obzorem vystupoval vzhůru siný srp měsíce. Z chaloupky prodíralo se světlo malým okénkem vedle dveří; rodina shromážděna byla v kuchyni.

Hrdlička už odupává s bot sníh, otevírá těžké dubové dvéře a vchází do tmavé síňky. — A sotva se síní ozval první jeho krok, dvéře se rozlétly, pára se vyvalila a za ní:

„Tatínek, tatínek!“ křičely pisklavé hlasy. I Vašíček cosi povídal, shlédnuv ve dveřích vysokou postavu Hrdličky. Se všech stran děti se hrnuly k němu a kolena tiskly a k sobě jej mačkaly drobnými svými těly. Hrdlička levou rukou hladil jejich hlavy, pravou odkládal hůl, sotůrek a beranici věšel na černou líštu.

„No počkejte přece, caparti, až shodím bundu! — Kde je maminka?“ ptal se nejstaršího.

„Leží —“

„Co, leží?“ skoro polekán vykřikl Hrdlička a otevřel dvéře z kuchyně do temné světnice.

„Vítám tě!“ zaznělo z temna hlasem slabým ale vlídným. „Už jsi tu?“

Hrdlička neodpovídal.

„No jak?“ — pravil a všimnul si pojednou, že Janek kouše prst a šelmovským pohledem pohlíží do tmy, kde stařenka cosi kutila, obrácena k němu zády.

„Stařenko,“ zvolal na babičku, „jak je?“ ptal se už veseleji, uhodnuv, oč běží.

„I dobře,“ odpovídá stařenka a stále cosi kutí v koutě, neobracejíc se. V tichu zakřapěly ořechy a po stole se kulila jablka, vyklopená ze sotůrku ven. Děti berou, kladou na stůl všechen obsah sotůrku a šš, šš, zahání jeden druhého — zatím co Hrdlička do tmy vrávorá a přistupuje k loži své ženy. „A co nám Pán Bůh nadělil?“ pravil, pokoušeje se o žert a dotknul se studenou svou rukou opadlé tváře své ženy.

A z místa, kde stařenka cosi kutila, z peřinek zamrnělo ve tmě cosi jako dítě.

„Hrdličko, pojďte na světlo, něco vám ukážu,“ pravila babička — a ťuknuvši nohou do dveří, rozevřela je dokořán a vynesla cosi na světlo.

Hrdlička se pohnul leknutím a sepnuv ruce přitiskl je tiše na rty.

„Pro Boha všemohoucího!“ zvolal tiše a světlo mu zablikalo v očích na několika místech najednou. A Hrdlička začal rychle pomžikovat očima, potlačuje v sobě lítost, překvapení a strach zároveň.

V náručí bábině ležela dvojčata.

Ticho nastalo po Hrdličkových slovech, děti udiveně hleděly na svého otce, když vydal ze sebe tak podivný hlas.

„Jak to uživíme!“

V tom z návsi se ozval třaslavý, večerní zvon. Zvonili klekání. A současně s klekáním praskot se ozval z venku, houkání karabáčů, volání a vřesk pastýřovy trubky.

„Děti, modleme se!“ zvolal Hrdlička pohnutým hlasem a znamenaje křížem čelo, ústa i prsa pevným hlasem začal.

„Ve jménu otce, syna i ducha ....“

A děti modlily se za ním za znění zvonů, praskání bičů a víření pastýřovy trubky … táhla jim duší pastýřova píseň: Narodil se Kristus Pán ....