Dobré duše/Cestou

Dobré duše Alois Mrštík
Zlatá Indie!	Cestou	Vánoční dárek

Údaje o textu
Titulek:	Dobré duše
Podtitulek:	moravské obrázky
Autor:	Alois Mrštík
Zdroj:	MRŠTÍK, Alois. Dobré duše. Praha : Vácslav Řezníček, 1893. s. 45–53. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1893
Licence:	PD old 70

Šel jsem do Moutnic na procházku polem. Brzy vyšel jsem na silnici — v jedné ruce maje hůl, v drahé knížku a svrchník přehozený přes levé rameno. Na jaře, k večeru bývá chladno.

Počasí bylo překrásné. Nebe modré, země jedna zelená zahrada a teplý vzduch prosáklý medovou vůní kvetoucích stromů. — Silnice od Těšan k Moutnicům celá byla bílá, zeleně malovaná po obou březích, odkud na levo, na pravo polem se rozbíhaly jasně zelené pásy vzrůstajícího ozimu. Stromy vrhaly do polí stín, který oblévalo slunce. Z příkopů šířil se vzduchem vlažný příjemný chlad šťávnatých travin.

Podél silnice táhla se bílá alej kvetoucích stromů. V korunách třešní bzučely včely, do cesty těžkým letem vrávorali čmelíci a od stromu ke stromu, od mladých stěpů na silné haluze jabloní a hruší, někdy přes dvě až přes tři hromádky stěrko, s jedné strany osvíceného, lítala plska. Vysoko nad panským údolem skřivan se snášel. Dolů střásal perlivé kaskády na zorané pruhy a zelené lány těšanských rovin. Jinak všude vládnul nedělní klid jarního odpoledne. Pluh nebrázdil pole, vozy nehrčely, volaři nezpívali, jen u vesnice pokřikovaly děti. V dálce až u Nesvačilky na sinavém obzoru pohybovala se silhouetka sedláka, jak pole si prohlíží a pomalu žito obchází od brázdy k brázdě, kde zasetý měl ječmen. Ta zeleň, bílé ty alleje, hluboké nebe a stydlivě hřející slunce, bzukot včel, syčení hmyzu a milá vůně teplého vzduchu působily na smysly jako vlny osvěžující koupele. Tělo rychleji začalo dýchati, krev rozehřála tváře i čelo a hlava mimoděk začala vzpomínat na motiv známé jedné písně. Knihu držel jsem v ruce, ale nečetl jsem. V tom klidu svátečního dne zapomeneš na všechno, na knihu, na duši, na celý svět, vidíš jen barvy, světlo, slunce.

V tom zaslechl jsem kroky. Od Těšan k Moutnicům spěchala suchá, scvrklá stařenka s vráskovitým, žlutým obličejem. V levé ruce měla cosi v modrém šátku, pravou se opírala o vrbovou, na cestě uříznutou hůl.

„Dobré odpoledne, stařenko. Kam pak capkáte?“

„Pochválen Pán Ježíš Kristus! Dej jim Pán Bůh dobrýho odpoledne. Kam jdu? Ale,“ oddechla si, „byla jsem v Těšanech u Karažiů a jdu dom do Moutnic. A kam voni jdou?“ Podívala se na mne chytrýma a pichlavýma očima. Ale na mne hleděly ty oči vlídně, s úsměvem. Byla stará už, ale zdravá.

„Taky do Moutnic,“ pravím, „půjdeme spolu.“

„Co bysme nešli. Půjdem. Aspoň nám ta cesta pěkně uběhne. A prosím jich,“ zastavila se, „kdo voni jsou? Nejsou voni těšanské pan učitel? Ten mladé, nebo ten staré? Teda ten mladé,“ pokývla hlavou a šla zase dál. „Taky jsem byla mladá, a teď už jsem stará. Inu,“ učinila odmítavý pohyb hůlkou. „Žádné nezůstane mladé. Tož tak je to! Tak voni jsou ten mladé učitel? To mají dětí! Ježí—ši, to mají děti! Tuhle jsem je viděla. — Pánbičku roztomilé, to je dětí. Než to pomře!“

„Máme jich moc. — A což, vy mne znáte?“

„Ne, ešče jsem jich neviděla, ale slyšela jsem o nich — že pré rád rozprávijó. — A kolik je jim, — odpustijó, že se jich tak ptám — kolik je jim let?“

„Pětadvacet.“

„Pětadvacet? Vidijó, to só mladé a jaké hodné pán. Dyž voni aj s takovó babo rozprávijó. Znají mě? Bývám u svýho zeťa Filipa — tam,“ ukázala holí k Moutnicům, „na kraji, — v té chalupě, co má tu červenou křidlicu.“

„Tak tam býváte!? Pěkná chaloupka …“

„Ano?“ opáčila po mně vesele, „to jsem ráda, že to vijou. Ta chalupa“ — zastavila se a hleděla do země, hul přitáhnuvši k sobě, „ta chalupa bývala má, zahrada taky, a i pole jsem měla a všecko jsem dala tomu zeťovi Filipovi, té potvoři.“

„Proč mu nadáváte?“

„Proč? protože mne chlupáč chlupaté vošidil. Napřed se ke mně lísal a říkal pěkně, stařenko sem, stařenko tam, dobrá stařenko, sednite si sem, tam se vám špatně sedí, berte si, berte a ničko, když má už pole — ináč mně neřekne než babo, sakrmenská babo — pořád se tu musíte plést. Vijó“ — dodala hlasem temným, a zase tak charakteristicky hůl přitáhla k sobě, „von pije kořalku, moc ju pije. Ale ne že by dělal potom vostudu, nebo byl vopilé — to ne — ale moc pije … a tak teda, všecko jsem mu dala a nic jsem si nenechala, jen kousek pole, tak pod tři míry. Ai to má už. Už já to nemám, už to má von. Chlap!“

„A jak se to tak mohlo stát? — Přece vidím na vás, že nejste hloupá.“

„To nésu, pane rechtor, — ó to nésu! Jak se to tak mohlo stát!? Tak se to stalo. Jednou přišel a povídá — fi, jak si na to vzpomenu, taková lítost do mně vejde, tak se mně sliny sbíhají na jazyku — povídá: „Prosím vás, stařenko“ — to uměl říkat stařenko! — povídá: kdybych se tak mohl na to pole vypůjčit čtrnáct rýnských — a co by neřekli, — když tak pěkně ke mně mluvil a řekl, nač ty peníze potřebuje, dáňku měl platit, vymlácíno ještě neměl, já mu řekla „ano“ a von, ta potvora, potrestej ho Pán Bůh, von si nechal to pole připsat celý a já jsem nic nevěděla, ale kdyby ho tak Pán Bůh všemohoucí potrestal, aby věděl, co to je, vošidit chudobnou matku; dyť jsem já taky nic neměla. Všecko jsem musela vodřít a voplakat, slzíma jsem pole smáčela a ty ruce, to, celý grňavý je mám od práce, co jsem se nadřela. A teď se dám tak o všechno připravit; Bože!?“ pozdvihla oči k nebi, „fi. Teď mně říká jen: Babo, jdi ke kamnům! Nemáte tam dost místa? Tak to říká. Tak, ani u stolu mne nenechá. V koutku na stoličce musím jest, chleba tvrdé mně dá a zuby na to nemám. „Kousej babo, máš do čeho,“ říká, „do mně nemusíš.“ Jakobych já mu co vyčítala, sedím pěkně a když už mám moc velkou bolest a lítostí nevím kam s očima, teprv si zapláču a něco mu řeknu. A co by myslili, že mně na to řekne? „Dyž jste tak rozumná, déte se volit za přednostu.“ Vidijó, ešče smích si ze mne dělá. Šelma nedobrá.“

Stařenka na chvilku umlkla a oddychovala, zarážejíc hůl do šedého prachu a pokašlávala. Kráčeli jsme pomaloučku, jen co noha nohu mine. Hleděl jsem k zemi a hůlkou odhazoval kamínky a dřívka. Začal pofukovat lehký vítr. Koruny stromů zašuměly, s větví sypaly se na zem bílé lístečky květů. Z daleka od Sokolnic zahvízdnul vlak, nad hlavami v letu zaplácali holubi, na blízku z meze vyhrkly koroptve, první pár, druhý pár, v žitě zatípali mladí skřivani a z daleka po silnici blížil se kočár. Stařenka jakoby neslyšela, capkala za vrbovou hůlčičkou, hleděla před sebe, zdálo se, že přemýšlí. V tom pozdvihla hůlku k očím, protřela si koutky víčka a zafrkla do špinavé jakési hadýrky, kterou dlouho hledala ve spodní sukni. V rohu na uzlík zavázáno měla několik krejcarů. Odlevila si, a jakýmsi změněným svlaženým hlasem začala zas vyprávět dál.

„A nic nejím, nic mně nepřeje,“ pokračovala ještě v pláči. „Nic nejím. A přece jsem při těle, pravda?“ obrátila se ke mně s jaksi veselým, mladým pohledem. Při náhlém obratu hlavy slunce zasvitlo jí pod šedé obočí, oči plovaly ještě v slzách, ale hrály veselým šelmovským ohněm. „Pravda?“ ptala se ještě jednou.

„No, jste tlustá,“ podotkl jsem s úsměvem, pohlédnuv krátkým pohledem na stařenku.

„No, to zas neříkajó, tlustá néjsu. Tlustá je naše židovka, ale já jsem tak, no, při těle, no šak mně rozumijó. A jak jim povídám, nic nejím. Trošku kořalky a kousek chleba, to je moje celé jídlo. A už jsem dvávosmdesát let stará, pomyslijó si. Dva—osm—desát. Třiadvacet roků už jsu vdovou a osmačtyřicet let jsem byla vdaná. To je dvaašedesát a v dvacátým roku jsem se vdávala, tak to je dohromady dva vosumdesát let. (O rok se zmýlila.) To je moc, pravda?“

Stařenka vzdechla. „Moc je to,“ vzdechla si ještě jednou. „Už bych ráda umřela. Mám tam v zemi už všechny — rodiče i muže a pak jsem měla tři chlapce, tak drobný to byli chapčátka, pěkný děti, ty taky umřely. A to by nevěřili, tak jsem stará, a ešče navlíknu nit do jehly a dcera nemůže! Ale už bych ráda umřela. Už jsem stará, zuby nemám, už nemůžu ani kousat a nohy taky už nechcou chodit. Jen za krejcar kořalky piju a kousek božího daru. Mně se to tak líbí.“

Stařenka na chvilku zas umlkla. Kdesi z Nesvačilky bylo slyšet muziku. Zvuky polky nesly se přes zelené lány a ztrácely se v zahradách. Blížili jsme se k Moutnicům. A hudba hrála, vítr pronášel tóny z vlny na vlnu a chvíli, když se utišilo, bylo ji slyšet, jakoby se nesla z Moutnic. Hlava se mimoděk klonila na stranu, oči se zavíraly, a chvíli se zdálo, jakoby děvče leželo na prsou, na tváři tvář, v šustotu sukní, šoupání noh a v náručí měkké melodie, v líbezném, usínavém tempu.

I stařenka, jako by vzpomínala, také tak hlavičku na stranu klonila a poslouchala.

„Jak pěkně hraj’,“ pravila měkce a byla by poslouchala a v taktu capala dál.

A v tom za námi po silnici u mostku zaduněl kočár a stařence skoro přímo do uší zafrknul kůň. Ta uskočila, polekána, s třesoucí se holí. V kočáře seděly dvě mladé židovky, černooké, v červených šatech. Naproti nim seděly dvě děti s vlasy sčesanými do očí a s kloboučky shrnutými na zad. Židovky i děti držely nad sebou bílý slunečník.

„Ti se mají dobře! Jáchich … ti se mají dobře!“ zvolala za nimi vesele stařenka a div si neposkočila, holí ukazujíc na kočár. Ale prach kočárem zdvižený vniknul jí do hrdla a dusivý kašel na chvilku zabránil dalšímu hovoru. Ale netrvalo to dlouho.

„Byla jsem taky u Vosmažilů,“ začala ještě mezi kuckáním. „Ti só oba tlustí. Je, ti só tlustí! Mohl by je dát člověk na krmník, i ti só tlustí! (Stařenka při poslední slabice pískla) Sak mně dala stařenka Vosmažilová štyry krejcary — mám je tuť —“ ukázala na cucek hadýrku, ve kterém zavázané měla svoje jmění. — „Pomodlím se za ni a za nich taky, že só tak hodné. Sak v létě, když zeť i dcera je na poli a já sama doma s děckem, tak mám čas se modlit. Šak to je má jediná poklidná chvilka. To si tak usednu, děcko uložím, něco mu zazpívám a když spí, vezmu růženec a modlím se za sebe, za mamku — bábinku — Bože, ta byla dobrá! — i za dceru se pomodlím, ačkoliv … (a stařenka holí pohrozila hromádce, kamení, která jí přišla do cesty) — za každýho se pomodlím, i za duše v očistci. — Když je pěkně, sednu si na dvůr, na slunko — děvče položím na zem a zpívám: „a to kuře krákoře, choďa po dvoře!“ znají tu písničku, neznají? — Tu děcko slyší néradši. — A za nich se teda taky pomodlím, aby neřekli. Ale za toho našeho Filipa ne. Ta šelma, kdybych stonala a von ke mně přišel, tak bych ho kopnula. Nic mně ten chlap nepřeje. — Když Francka — vijó — Francka, to je má dcera: když Francka péče buchty, tak mě dycky dvě nebo tři pod peřinu strčí a já už toho mám dost na celé deň — a ten chlap aspoň nic nevidí. Šak ho pánbu potrestá, že si mě neváží. Dělá, jako bych byla z cikánskýho rodu. A já přece néjsu!“ rozkřikla se. Ďubla energicky hůlkou do silničního prachu. — „Můj tatínek byl 18 let rychtářem. Šak, když byla kolera, tak oba i s maminkou stonali. A z Klobouk — tenkrát ešče Moutnice patřily pod Klobouky — z Klobouk dovezli takovou papírovou truhlu a tam bylo thé. A rodiči leželi; jak pak měli to thé lidem rozdávat? Tak to mřelo — a sak už je to, myslím, padesát let, co ta kolera byla, pravda?“

Došli jsme k Moutnicům, ba, byli jsme už mezi prvními chalupami. Stařenka se křižovala před Kristem u cesty a líbajíc mu skřížené nohy, šeptala jakousi kratičkou modlitbičku. Kolem přešla žena s nadýchanými bílými rukávci a osmahlými kostnatými lokty. Hlava jí seděla v širokém bílém krejzlu. Nožky jí hrály jako mladici.

„Vidijó!“ pravila tiše stařenka, přicházejíc od kříže. „Ta už třináct let nemá muže. Utekl jí. Neví o něm. Tady je takových moc. Muže si každá vezme, ten jí uteče, přijde, zbije ju a uteče zas.“

„Tak jich teda milostivé pánbu opatruj,“ najednou loučila se stařenka.

„A kam jdete, stařenko? Tady přece nebýváte?“

„I dostala jsem štyry krejcary, tak si za jeden koupím krapku kořalky a za jeden nějaký cukrlátko pro mý vnouče.“

„No a já si tam koupím zas nějaký doutník a zaplatím za vás. Pojďme.“

„I pánbiček milostivé jim to oplať. Voni só přece jenom hodné pán!“

Stařenka se vyžejbrala po schůdkách ke kupci a já za ní. Tam stál s pantátou židem chalupník Dostál.

„Dej pánbu dobré večír,“ pozdravila stařenka. „A dají mně, pantáto, za krejcar. Šak už kroka udělať nemožu.“

„A co vy, tetko, taky kořalku pijete?“ tázal se Dostál. „Co z nás bude, když budou chlapi pít a roby taky?

„Šak můj muž nepijával a už ho nemám, tak můžu pít za něho. Za to se víc modlím. Podívejte se, že mám růženec,“ hodila stařenka levou rukou a převrátila obsah malé skleničky do bezzubých úst.

„A tak vy jste taková hříšnice?“ dobíral si Dostál stařenku. „Modlíte se růženec a pijete při tom kořalku? To děláte jako ten sedlák — Ten taky vozil hnůj a za ňadrama růženec — Modlil se, modlil: Otčenáš jenž jsi na nebesích — ou! — posvět se jméno tvé — dobré deň — dobré deˇm — přijď království tvé, buď vůle tvá — vié, kobylo, buď vůle tvá na nebi i na — prrrr …“

Stařenka se smíchy zakuckala a honem spěchala na silnici.