Dni a noci/Tiché blesky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tiché blesky
Podtitulek: Viktoru Gomulickému
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 153–158.
Licence: PD old 70

Noc v srpnu teplá, tichá;
květ opojivě dýchá,
světlošky v stínech žhnou;
tu v dálce na obzoru,
kde mrak se kupí v horu,
blesk mih’ se najednou.

Jak otevřená rána;
jak ku edenu brána
by z kořen vylítla;
spěl přes koruny stromů,
na bílých stěnách lomů
zář jen se zakmitla.

Zda zahřmí již, se lekám
a počítám a čekám,
však neozval se hrom,
ni vítr chvatným křídlem
nepohnul keřem, zřídlem;
blesk druhý zaplál v tom

A brzy velký, třetí
ve slavném tichu letí
nad spící stráň i luh,
jak roucha tříseň zlatá,
v něž oděn na svět chvátá
k pomoci lidstvu Bůh.

Tak honily se blesky.
Jak velkolepé fresky
pod nimi stráň i hvozd
se míhaly a třásly,
než první blesky zhasly,
zas nových zaplál skvost.

Zem celá v ohni stála,
jak ve křtu bleskném plála.
Lid dí, to znamená,
že krásní přijdou dnové.
Ó luzní štěstí snové,
ó zoro plamenná!

 * * * 

V těch silných blesků reje
jsem patřil, přemýšleje
nad stmělým údolem:
Jest žeh ten tichý, palný,
jen bouře odlesk dálný,
či jest snad symbolem,

Že světla ručejemi
křtí, očišťuje zemi
Bůh doby budoucí,
té doby, ducha říše
kdy lidstvu z plné číše
mír pít dá žádoucí.

Kdy ztichnou válek vřavy,
žár zhasne smolnic žhavý,
jenž v bahně velkých měst
se nítí, v požár vzrůstá,
až dýmu clona hustá
tvář halí věčných hvězd.

A pomýšlel jsem v stesku
na různost dvojích blesků
těch, které nítí Bůh,
těch, jimiž člověk šlehá
a dílo Boha sžehá
a vlastní ková kruh.

Těch, děl jež chrlí jícen,
jimiž jest pomník zřícen,
jejž celý stavěl věk,
a těch zde, jejichž zoře
je z věčna světla moře
jen tichý paprslek.

A patře v světla nával
jsem v duchu přirovnával
těch tichých blesků let
k těm bleskům veleduchů,
jež v žití vřavě, ruchu
se rozlétají v svět.

 * * * 

Kde majáky ty stojí,
z nichž blesky ty se rojí
do rozčeřených vln,
že v čas, kdy tma jak řeka
v svět unavený stéká,
vzplá žeh jich čarupln?

V tmu svítí, svítí, svítí,
jsou život, naděj, žití,
jsou duší pastviska,
přes moře svítí v dáli
a popel nezavalí
jich zářná ohniska.

Neb v lidské kotví hrudi
žár, který život budí
se nesa k světlu výš,
jej duchů řada hlídá,
druh druhu odpovídá
mu podávaje číš.

Číš sbratření a shody,
číš věčné, živé vody,
číš pravdy, pokroku,
číš nadšení a krásy,
číš vzruchu, světla, spásy
v svět zla i otroků.

Ať slovem nebo dlátem,
co psáno v písmu zlatém,
je v mramor věčných desk,
vše, jejich zrak co zočí,
to věrně přetlumočí
sen, touhu, cit a stesk.

Snad neznají se ani,
však v snahy svojí plání
jsou bratry na vzájem,
jsou jako velké hory,
jež první záblesk zory
na spící nesou zem.

 * * * 

Tak noci do hluboka
za slokou zvolna sloka
mi z duše kanula,
jež v tichých blesků svitu
ve slavném velkém citu
jak nebe planula.

Co v ohni svět kol svítil,
já vedle sebe cítil
všech velkých srdcí blíž,
jak tiše, beze ruchu
k letnicím velkým duchů
svět připravují již.

Já viděl v mraků tříšti,
syn velké doby příští
jak vstoupil v zory jas
a zdeptal trud a zlobu,
vyrazil víko hrobů
a pochodní svou třás’!