Dni a noci/Černé labutě

Dni a noci Jaroslav Vrchlický
Nic víc!	Černé labutě	Dva obrazy

Údaje o textu
Titulek:	Černé labutě
Autor:	Jaroslav Vrchlický
Zdroj:	VRCHLICKÝ, Jaroslav. Dni a noci. Praha : J. Otto, 1897. s. 80–83. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří,
park celý s kmeny, trávníky a keři
      se zhlíží v hloubi nehnutě,
po hedbávu vln jako po zrcadle,
leknínu květy dělíce jen zvadlé,
      hle, táhnou černé labutě.

Jak slavně plují kloníce šíj k šíji!
Noc svoji tmu a svoji poesii
      na křídla nasypala jim,
i táhnou jako černé visiony…
Jich žalné zvuky jako flétny tóny
      zní ob čas vlnami i rákosím.

Jich zobák v ňadrech ryje v chvíli nudy,
jak srdce krví potřísněn plá rudý,
      jich křídla svislá truchlivě
se černá, posupná v tmu hlubin kloní,
a v rozmachu svém kalné perly roní
      kol dřímající po nivě.

Tu ohněm náhle celý obzor vzplane,
sta liljí plamenných ve vlnách vstane
      a hoří na dně nehnutě,
a zvolna ve západu majestátě
po vlnách v Benátském jak rudém zlatě
      hle, táhnou černé labutě.

Ó zvuku jemný, unylý a dlouhý,
jenž chvíš se v kraj, co v tobě snů a touhy,
      co odříkání a co ztrát!
Jak mnohý v tobě pohřben jest máj květný,
ty echo Lesbické a svaté flétny,
      jež lká: Jen jednou milovat!

Ó smutku noci, smutku, jímž svět stůně,
jímž dýchá z ňader nočních viol vůně,
      tys ptákům těm pad’ na peří,
ty řídíš vážnou pouť jich vlnou kalnou,
ty budíš v povzdech srdce flétnu žalnou,
      jež miluje — však nevěří.

Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne.
Noc spadla na svět, sotva leknín dýchne
      i srdce mé spí nehnutě,
po něm se černé visiony chvějí,
to v noci bezhvězdných tam zní a pějí
      mé písně — černé labutě.

II.

Hlaď rybníku ni vánek nerozčeří,
v korunách stromů posupně se šeří,
      noc táhne v stínu směsici,
jak tmavé spousty stojí kolem stromy,
jak fantastických skalin srázné lomy
      kdes v divném kraji, v měsíci.

A rybník, v celé velké ploše dálné
jest jako velké zrcadlo a kalné,
      přede mnou leží nehnutě;
třtin změť jak brvy nad okem se zvedá,
zřím v jeho hloub — však darmo oko hledá
      plující po něm labutě.

Kam prchly náhle? Kde se v stínech skryly?
Či v podzemní sluj slákaly je víly
      v křišťalné proudů paláce,
by táhlým flétny jednotvárným zvukem
v sny dlouhé, den jež přehlušil svým hlukem,
      je uspávaly přesladce?

Kam prchly zabořivše v ňader peří
svůj zobák rudý, roztáhnuvše v šeři
      po hladině své perutě,
z nichž, jak by s řízy noci zvolna kanul,
jen smutek tichý v ospalý kraj vanul,
      jenž zaklet se tměl nehnutě.

Ó ptáci mystičtí, kde spíte asi?
V noc naslouchám a lovím vaše hlasy,
      teď stromů šum, teď ševel třtin,
vy mlčíte a v roztouženou duši,
jež jako lyra chvěje se, cos tuší,
      pad’ jako na krajinu — stín.

Po písních svých se ptám, kde hnízdo jejich?
Kdes nekonečna dřímou na peřejích,
      kol táhne lhostejnosti chlad,
pod nimi veliká noc zapomnění
jak moře prostírá se a se pění…
      Ó ptáci moji, jděte spat!

Hlaď rybníku ni vánek nerozdýchne.
Noc na svět spadla, sotva leknín dýchne,
      i srdce mé spí nehnutě…
všech visionů zhasly blýskavice,
tam v nocích bezhvězdných již nezní více
      mé písně, černé labutě!