Devět bran/Pražský mládenec mezi chasídy

Devět bran Jiří Langer
	Pražský mládenec mezi chasídy	Brána první – Svatý Reb Šúlem z Belzu

Údaje o textu
Titulek:	Devět bran
Podtitulek:	Chasídů tajemství
Autor:	Jiří Langer
Zdroj:	1. vydání, 1937, str. 7-34 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Pražský mládenec mezi chasídy

Úvodem

Obrázků z denního života je na těchto listech poskrovnu. Spíše se vám bude zdáti, že jste na chvíli přeneseni do daleké exotické země, v níž rostou jiné květy a svítí jiné hvězdy. Do pradávných dob, v nichž skutečnost byla snem a sen skutečností.

A přece není tomu zcela tak. Vše se událo v našem nejbližším sousedství a nedávno; téměř před chvilkou. Neboť co jiného než chvilka je sedmdesát, sto padesát let v slovesné tvorbě, která se smí shlížeti v zrcadle dějin více než třitisíceletých!

Neschůdná je cesta do říše chasídů. Cestovatel prodírající se houštinami pralesů, nezkušený a nedostatečně vyzbrojený, není větším odvážlivcem než ten, kdo se odhodlá vniknouti do světa chasídského, nevzhledného, ba odpuzujícího svým podivínstvím.

Jen málo dětí západu tuto cestu vykonalo. Sotva tolik — když o tom přemýšlím — kolik je prstů na ruce, která píše tyto řádky.

Devatenáctiletý hoch, vychovaný jako všechna tehdejší mládež v dohasínajících tradicích své generace předválečné, opouští v roce 1913 Prahu, puzen tajemnou touhou, kterou ještě ani teď, po odstupu tolika let si nedovede vysvětlit, a odjíždí jednoho letního dne na východ, do ciziny. Tuší, čeho tím dnem pozbývá?

Evropské civilisace, jejího pohodlí a vymožeností, životních úspěchů, jimž se říká kariéra? Tuší, že jeho duše nebude už nikdy schopna plně procítit verše, které až do té doby tak rád čítával, že od chvíle, kdy po prvé uslyší rytmy chasídských zpěvů, budou jimi navždy přehlušena všechna kouzla hudby a že všechno krásné, co až dosud vnímalo jeho oko, bude mu napříště zpola zastřeno mystickým závojem Vědění dobrého a zlého?

Sotva tuší, že ve chvíli, kdy se domnívá, že dospěl k cíli, teprve pro něho počíná nejneschůdnější část jeho pouti. Neboť brána do říše chasídů se před ni kým neotvírá rázem. Je uzavřena dlouhým řetězem strádání tělesného i duševního. Ale ten, kdo do ní jednou nahlédl, nezapomene nikdy bohatství, které tam spatřil.

Skrytí zrakům světa jsou vládcové této říše. Jejich zázračné činy a všemohoucí slova jsou tu čímsi podřadným. Lem závoje, v nějž se halí jejich bytost, zatím co tvář je od nás odvrácena kamsi k dalekým tišinám absolutna. Jen slabý odlesk jejich duší dopadá na naše příliš hmotné stíny. Avšak ještě dnes, po letech, vybavují se mi všechny ty postavy napořád. Nejen ti, které jsem osobně poznal, nýbrž i ti, o nichž jsem toliko slýchal a četl v starých hebrejských knihách, ožívají přede mnou v celé své velikosti a síle. Cítím, že jsem přemožen. Cosi mě nutí, abych se chopil pera a vypsal vše věrně jak nejlépe jen dovedu.

---

Je pátek odpoledne. Městečko Belz, židovský Řím, se připravuje k uvítání šabesu.

Městečka východní Haliče mají všechna stejný ráz už od staletí. Bída a špína jsou jejich charakteristickými vnějšími znaky. Nuzně odění ukrajinští sedláci a selky, pejzatí Židé v rozedraných kaftanech, řady dobytka a koní, husy a velcí vepři pasoucí se nerušeně na náměstí. Belz se liší od ostatních míst jedině svou proslavenou synagogou, svou neméně slavnou učebnou a velikým domem belzského rabína. Tyto tři budovy uzavírají náměstí se tří stran. Jsou to prostá stavení. Ale v tomto chudičkém, zapadlém kraji světa jsou opravdovými památnostmi. Belz má něco přes tři tisíce obyvatel. Polovina z nich jsou Židé.

Dlouhé letní odpoledne. Ještě šest nebo sedm hodin než nastane soumrak, kdy se začíná šabes a kdy přísné náboženské předpisy zapovídají vykonávání i nejlehčí práce. A přece jsou už nyní obchody zavírány, krejčí odkládají jehly a nádeníci — pejzatí jako ostatní — motyky a rýče. V chyších končí hospodyně přípravy pro sváteční den.

Muži spěchají do lázní. Po parní lázni se noříme — vždy několik najednou — do malého bahnitého basénku, »mikve«, vlastní rituelní koupele. Jako na posměch veškeré hygieně »očišťuje« se v něm sta těl od ducha všedních dnů. Jeho voda, jako vůbec všechna voda v Belzu, zapáchá sírou a naftou...

Ačkoli je dnes na všech stranách tolik chvatu, ví už celá obec, že do Belzu přišel »búchr«, t. j. hoch, až z Prahy. Sta otázek se na mne sype se všech stran. Stojím v rozpacích, protože nerozumím ani slovu. Ještě nikdy jsem neslyšel mluviti »jidyš«. Neznal jsem až dosud tuto bizarní sloučeninu středověké němčiny s hebrejštinou, polštinou a ruštinou. Teprve později jsem se jí pozvolna naučil.

---

V domě rabího již planou šabesové svíce. Přicházím s druhými hosty — je jich dlouhá řada — abych světce po prvé pozdravil. Bylo mu řečeno, že jsem ten pražský hoch, ba vypravovali mu i velký div, totiž, že jsem si vlastníma rukama dovedl uplésti (ovšemže podle složitého předpisu) čtyři třepení na svém »lábcideklu« (škapulíři). Za tohle mé umění mě ještě jednou volá k sobě. Nanovo, tentokrát dlouho, mi tiskne ruku a laskavě na mne pohlíží. Dívá se jen jediným okem. Druhé má slepé. Zdá se mi, že z jeho vidoucího oka vychází dlouhý paprsek světla, který mi proniká ledví.

Je to statný, vysoký kmet širokých ramen, stařec nevšedního patriarchálního vzhledu. Oděn je v bezvadný hedvábný kaftan, na hlavě má, jako všichni ostatní muži, »štráml«, šabesový baret, s něhož visí kolem dokola třináct krátkých sobolích ohonů tmavě hnědé barvy. (Ve všední den nosí »spodek«, vysokou a těžkou kožišinovou čepici rabínskou, podobnou čepici granátnické.)

Tak přivítal pražského hocha rabí Jisúchr Bér Rokach — čest budiž jeho památce. Přímý vnuk svatého reb Šúlema a snad už poslední jeho pamětník. Oslovuje mě přívětivým hlasem. Rozumím, že se mne vyptává na Prahu. Byl tam před mnoha lety se svým otcem, aby se pomodlili ve Staronové synagoze a navštívili hrob svého slavného předka, Velikého rabína Leva.

Prostorná belzská synagoga se zatím naplnila. Sta svící plane. Vnitřek mi svým tvarem poněkud připomíná Staronovou synagogu pražskou. Mužové, většinou vysocí a dobře urostlí, staří i mladí, očekávají příchod rabího, tiše rozmlouvajíce. Na rozdíl od všedních dní jsou všichni naprosto čisti. Jejich sváteční kaftany z černého hedvábí splývají až na zem. Starší mají na hlavě »štrámlach« a čpí z nich parfumovaný tabák, jejž nosívají v tabatěrkách. Někteří jsou z Uher, jiní až z daleka — z Ruska. Pro špatné cesty putovali celé týdny, než se dostali do Belzu, aby tam pobyli třeba jen jediný den. Nazítří, v neděli, vydají se opět na zpáteční namáhavou pout. O příštím šabesu přijdou sem zase jiní.

Již dávno se zšeřilo, když do modlitebny vchází rabí. Dav se chvatně rozděluje, aby uvolnil cestu. Snad takhle se kdysi rozdělily vody Rudého moře před Mojžíšem.

Rychlým dlouhým krokem míří přímo k oltáři a podivná chasídská bohoslužba začíná.

»Děkujte Bohu, neboť je dobrotivý, věčné je milosrdenství jeho!«

Jsou to slova Žalmu 107., jímž chasídové pozdravují každého pátku příchod šabesu. Tak ustanovil svatý Baal-Šem, když byl vysvobozen z moci pirátů na své nezdařilé pouti do Svaté země.

»Děkujte Bohu, neboť je dobrotivý, věčné je milosrdenství jeho!«

Do přítomných jako by náhle vjela elektrická jiskra. Až do té chvíle zcela klidný, téměř stísněný dav propuká naráz v divoký křik. Nikdo nezůstává na místě. Vysoké černé postavy pobíhají modlitebnou a míhají se v svitu šabesových svící sem a tam. Hlasitě vykřikují slova Žalmu, divoce gestikulují a zmítají celými těly. Nedbají, že vrážejí druh do druha, nestarají se vůbec o nic, vše pro ně přestává existovati. Nevyličitelné vytržení je uchvátilo.

Sním? — Nikdy jsem nezažil nic podobného! Anebo snad přece?… Což jsem tu už někdy byl?… Vše je tak zvláštní, tak nepochopitelné! —

»Děkujte Bohu!… Jenž vysvobodil je z moci Nepřítele, ze všech zemí je shromáždil od východu a západu, od severu i jihu.«

Hlas starce před oltářem vyniká nade všechny. Vyjadřuje — vše! Ve veliké radostné pokoře a současně v neskonale smutné touze jako by splýval s Nekonečnem. Jako by králův syn, po šest dní zavržený, předstupoval nyní opět před tvář svého královského Otce. Kaje se a štká pro naše viny.

»Bloudili pustinou, cestou necestou, nenalézali města osídleného. Hladovi a žíznivi, zastřena je duše jejich.«

Mocí světcovy modlitby jsou v této chvíli osvobozovány duše, jež pro své veliké hříchy nenašly po smrti pokoje a byly odsouzeny k bloudění světem, a »jiskry« svaté Moudrosti Boží, které zapadly do Prázdnoty, když Bůh bořil ony tajemné světy, jež předcházely stvoření světa našeho, tyto jiskry jsou nyní pozdvihovány z propastí hmoty a vraceny svému duchovému Zdroji, z něhož byly kdysi vzešly.

»K Hospodinu volali v úzkostech a vysvobodil je z utrpení. Cestou přímou je vedl do města osídleného. Pobývající v temnotách, ve Stínu smrti, vězňové bídy a želez. Neboť vzdorovali slovům Božím a vnuknutí Nejvyššího zavrhli. I volali k Hospodinu v úzkostech a z utrpení je vysvobodil. Opěvujte milost Boží a jeho zázraky se syny člověka!«

Stařec před oltářem pozdvihuje pravici jako by žehnal neviditelným příchozím. S jeho chvějících se prstů jako by stékal hojivý balsám.

»Kdož sestoupili v lodích na moře, své dílo konají na vodách. On větru poroučí a bouře zvedá vlny. Jsou vynášeni až k nebesům a sestupují v propasti. Vrávorají jako opilí a všechna moudrost jejich je ta tam. I volají k Hospodinu v úzkostech a z utrpení je vyprostí. Radují se utišeni, on vede je do přístavu naděje. Nechť oslavují milost Boží a jeho zázraky se syny člověka!… A proto pojď, Milenče, Nevěstě vstříc, pozdravit sobotu spějme!…«

Postava kmetova se zmítá jako v křečích. Každý záchvěv jeho mohutného těla, každé stažení jeho svalů jsou prodchnuty slávou Nejvyššího. Jeho dlaně se co chvíli setkávají v mystickém zatlesknutí.

Dav zbožných se vlní a proudí, šumí a vře jako žhavý proud lávy. Najednou, jako na povel, zůstávají všichni stát a obracejí se tváří k západu, k vchodu modlitebny, sklánějíce hlavy v očekávání. V tomto okamžiku vchází neviditelná Královna Šabes a přináší nám každému drahocenný nebeský dar: ještě jednu, novou, sváteční duši.

Vejdi v míru, koruno Páně, za jásotu a veselí v nitro věrných lidu vyvoleného! Vejdi Nevěsto, vejdi Nevěsto, vejdi Nevěsto, soboto, Královno!«

Vztyčujeme opět hlavy.

»Pojď, Milenče, Nevěstě vstříc…«

— — Pobožnost končí. Vytržení opadlo, mystická vidina se rozplynula. Ta tam je všechna extase. Jsme opět v tomto světě. Ale všechen ten svět je povznesen. V očích jiskří vtip a veselí. Je slavnostní, bezstarostná nálada — mír Královny soboty.

V řadě defilujeme před světcem a přejeme mu »dobrý šabes!«

Jak jsme všichni hladovi! — To dělá ta »druhá duše« šabesová… Spěcháme do hostinců, abychom rychle pojedli a mohli se dostavit včas k světcově tabuli. Na hlubokém nebi ukrajinské stepi planou už dávno hvězdy. Jsou veliké jako pomeranče.

Ženy v modlitebně nebyly. Jejich povinností je rozsvítit doma svaté svíce šabesové a očekávat návrat manželů a synů. Přicházejí teprve v sobotu dopoledne — na náměstí jich potkáme celé hloučky — v starobylých krojích, na nichž převládají barvy zelená, žlutá a bílá.

Než neprohlížejme si jich příliš! Ani ty babky ve fěrtoších nebo čepcích, ani děvčata, plavá i černá, prostovlasá! Mohly by si naši pozornost špatně vykládat a bylo by z toho nemalé pohoršení.

---

— — — Ve všední dny jsem většinou v »bes hamidrešu«, památné belzské učebně. Je otevřena ve dne i v noci všem vědychtivým. Podle stěn stojí vysoké přihrádky, od podlahy ke stropu napěchované knihami. Též stoly jsou pokryty hromadami foliantů bez ladu a skladu. Každý si smí vypůjčiti libovolný svazek a učit se v »bes hamidrešu«, kdykoli se mu zachce. Jsou tu ovšem toliko svaté, bohoslovecké knihy hebrejské. Jiných by se zbožný nedotkl. Znát třeba jen jedinké latinské nebo ruské písmeno, je už nesmazatelnou skvrnou na duši. Od rána do večera sedím u knih a učím se. Jen k večerní modlitbě anebo k jídlu na chvilku odběhnu. Avšak ani noci nejsou stvořeny k odpočinku, nýbrž — jak Talmud praví — k studiu Zákona Božího. Zlý hmyz mi to taky důtklivě připomíná, jakmile ulehnu. Zabíti hmyz nesmím. Vím již, že by to byl hřích. Jdu tedy také v noci raději do učebny. Učím se nebo poslouchám, jak v druhém koutku učebny se učí někdo jiný, provázeje své studium táhlým melancholickým zpěvem. Šames, t. j. kostelník, nám rozdal svíčky. Držíme je rozžaté v rukou, abychom při studiu neusnuli.

Jednoho odpoledne se nořím do rituelní lázně jako před modlitbou, neboť toho dne jdu k světci se svým »kvitlem«. Kvitl je malý útržek papíru, na nějž jeden ze světcových písařů napsal jméno prosebníkovo a jméno jeho matky — nikoli otce! — místo původu a stručnými slovy, oč prosebník Pána Boha prosí. Světci nepřednáší tedy chasídové svá přání ústně, nýbrž písemně. Na mém kvitlu stojí: »Mordechaj ben Rikel mi-Prag, hasmúde be-limid ve-jiras šomájim.« Prosím tedy Pána Boha o »vytrvalost ve studiu a v bohabojnosti«. Ani slova víc. Tak mi chasídi poradili. V předsíni a v jizbě světcově se už tísní — v Belzu je neustále tíseň — několik desítek prosebníků, většinou žen. Jedni přicházejí, aby se světec za ně u Boha přimluvil o zdar v obchodě a v živnosti, jiní, aby se nějaký nemocný uzdravil, opět jiní se obracejí na světce o radu, má-li být sňatek uzavřen či nikoli. Mnohé a rozličné jsou potřeby lidu chasídského, a jediné on, světec, může je svou přímluvou u Nejvyššího uspokojiti. Po přečtení některých proseb se světec vyptává na podrobnosti, než modlitbu pronese, než radu udělí. Některé prosby čte se zřejmou nevolí. Zejména žádosti o uzdravení. Při nich hubuje a odkazuje prosebníky na lékaře. Ale uzdravení přeje. Někdo přináší »matbeje«. Peníz, který má světec nabít tajemnou silou, má potom platnost »kmeje«, t. j. amuletu. Světec klade peníz na stůl a opíše jím tři kruhy. Činí tak zřejmě nerad. Prosebník béře však peníz, posvěcený rukou světcovou, nazpět s obličejem zářícím radostí. Zároveň s kvitlem obětujeme na stole světcově »poďjen«, menší peněžitou částku, každý podle svých možností. Světec je povinen dary přijímat. Je to jedna z institucí svatého Baal-Šema a má to metafysické pozadí. Když se totiž světec za nás nehodné u Pána Boha přimlouvá, táže se ho Pán: »A co ti na tom hříšníkovi záleží? Máš snad vůči němu nějaký závazek, synu nejmilejší?« A tu může světec Bohu odpověděti: »Ano, mám vůči němu závazek. Ten člověk mě a mou rodinu podpořil.« Tak je tedy ta naše peněžitá oběť jediným — ubohým — pojítkem mezi námi a světcem a nutným předpokladem vyslyšení našich modliteb. Proto přijímá světec dary. Chudým je zase ihned vrací. Od vyhlášených nevěrců světec darů nepříjímá vůbec. Zbožní, kteří bydlí mimo Belz, posílávají světcově kanceláři své prosby a příspěvky poštou. V případech naléhavých třeba telegraficky. Ve chvíli, kdy úředník vyklepává telegram, je už prosebníkovi pomoženo, ač světec zásilky dosud neobdržel. Ti, kdož přijeli do Belzu z Uher, líbají světci ruku. Polští toho nečiní. Jsem poslední v řadě. Světec čte můj kvitl s nelíčenou radostí. Když vycházím z jeho jizby, očekávají mě už venku chasídové a přejí mi zdar: »Gic gepojlt!« — »Ať jsi dobře pořídil!«

Když je měsíc v úplňku, léčí světec duševně choré. Stojí ve smutné řadě v jizbě světcově, jenž zatím hloubá v Talmudu při záři velikých svící. Znal jsem děvče, které tak bylo uzdraveno z chorobné trudnomyslnosti.

Na tvář ženy světec nikdy nepohlédne. Je-li nucen s ženami mluvit — na příklad při přijímání kvitlu — vyhlíží za řeči oknem. Ani na vlastní manželku, ženu poněkud tělnatou, ale dosud krásnou, nepohlédne. Pražský hoch si ovšem nedal ujít příležitost, aby jednou později, ve vzácném nestřeženém okamžiku, nenahlédl klíčovou dírkou, když světec dlel s manželkou o samotě. Přišla se poradit se svým svatým manželem o domácích starostech. Mívali jich nemálo. Světec vyhlížel i tentokrát oknem s tváří odvrácenou. Jako by rozmlouval s cizí ženou a ne s vlastní manželkou. — Talmud vypráví o jednom zbožném muži, který teprve při manželčině pohřbu poznal, že měla místo nohy — dřevěnou protézu… Ten člověk byl učitelem. — Potud Talmud.

— Oknem předsíně jizby světcovy je vidět daleko do ukrajinské stepi. Neuvidíš široko daleko ani stromku ani pahorku. Jen nepřehledná rovina. Bažina, po níž vede úzká stezka z prken. V dálce se lávka dotýká chudého políčka a spěje močálem dál, kamsi do neznáma. Po této lávce jdu, když jsem unaven pobytem v učebně, a na mezi onoho políčka uléhám. Jediný kousek přírody, jediné mé osvěžení v této poušti!

Nemohu vydržet. Tento život, tak odcizený celému světu, je mi nesnesitelný. Cítím veliký odpor proti tomuto puritánství, proti této nevědomosti, zaostalosti a špíně. Prchám, odjíždím zpět do Prahy k rodičům. Ale ne na dlouho. Opět mě to táhne k mým chasídům.

Jedné noci nemohu usnout. Ležím tváří k dveřím kuchyně, to jest k Východu. Nechal jsem dveře trochu pootevřené. V kuchyni jsem předtím četl nějakou svatou hebrejskou knihu. Okna kuchyně jsou otevřena. Otevřena k Východu, tam, kde noc a den a ještě několik hodin cesty vlakem leží Belz… Marně mhouřím oči, abych přivolal spánek. — Náhle jsem oslněn září ostrého světla, které odkudsi vniká těmi pootevřenými dveřmi do mé temné ložnice. Co je to? — Vždyť vím, že jsem lampu shasl a že v kuchyni nikdo není. Vytřeštím oči. Uprostřed té záře vidím pootevřenými dveřmi zcela určitě a jasně, jakoby jen několik kroků před sebou — belzského světce! Sedí v své belzské jizbě a dívá se upřeně na mne. Na jeho výrazné tváři září ten jeho sotva znatelný, povznesený úsměv božské moudrosti. Nevím, jak dlouho zjev trval. Ale dosti, aby to mnou otřáslo.

Jedu tedy znovu, tentokrát již pevně odhodlán. Nejsem již tak sám jako jsem byl na své první pouti. Tentokrát jede se mnou druh, pražské dítě stejně jako já, který se rovněž rozhodl pro chasidismus.

Ono mé zření belzského světce tehdy v noci bylo velikou milostí. Teprve později jsem se to dověděl, když jsem o tom jednou chasídům vypravoval. Zříti dosud žijícího světce takhle z dálky a ještě k tomu v bdění, není sice u chasídů zjevem tak zcela ojedinělým, ale je projevem větší milosti Boží než na příklad rozmluva s nějakým nebožtíkem nebo i s prorokem Eliášem.

---

My, »kteří to myslíme doopravdy«, nestravujeme se v hostinci jako ti, kdož »jen dojíždějí« k belzskému světci. My náležíme k zvláštnímu tovaryšstvu, »chevre«, jehož členům se říká »jošvim«, t. j. sedící, protože pobývají, sedí, v Belzu trvale. Naše tovaryšstvo žije z drobných příspěvků, těžce vydobytých na majetnějších návštěvnících Belzu. Vaříme si sami. Jídelna je malá. V špinavé podlaze z nehoblovaných prken zejí hluboké díry. Tísníme se kolem stolu na úzké lavici druh vedle druha. Nádobí je málo. My mladí jíme namnoze dva z jedné misky. Pouhýma rukama ovšem. Používati vidličky by bylo prostopášným novotářstvím. Menu není příliš bohaté. Dostáváme k obědu krajíc těžkého žitného chleba, misku nudlové nebo bramborové polévky, kterou ovšem jíme lžicemi, a nepatrný kousek hovězího, k němuž však nikdy nesmí chybět příloha velikých sviňských bobů. Starší se dělí o doušek vodky, již pijí všichni z jedné láhve (ačkoliv Talmud, vlastně Šulchan áruch, z hygienických důvodů zapovídá dvěma osobám pít z jedné nádoby). Často míváme proslavenou belzskou kaši z vonných hnědých krup pohankových, zvaných »grečenr gráplach«. Tato kaše chutná znamenitě. Někdy máme ryby. Malé běličky plné zrádných kůstek. Jsem povinen pomáhat v kuchyni ryby oškrabovat, když na mne dojde.

O šabesu je tíseň ještě větší. Pravá tlačenice. Nejíme ve své mense; docházíme ke stolu rabího. Dereme se k němu bezohledně, abychom přímo z jeho ruky přijali aspoň drobeček pokrmu, jehož se dotkl a kterého ochutnal. V každičkém drobečku jeho sladkého »kíglu« (teplý moučník), v každé hrstce jeho mastného »čúlntu« (šólit), v každé kapce jeho domácího rozinkového vína, je obsažen celý Ráj se všemi nebeskými slastmi. Proto ovšem, kdo pojí pokrmu, který světec posvětil, dosáhne dozajista blaha pozemského i věčného. Při stole zpívají chasídové šabesové písně, jimiž je Belz proslaven. Ty písně, jejichž střídavý rytmus je tancem veselí a smutku, zmatku a touhy. Před modlitbou po jídle vykládá rabí slovo Boží. Z každé nové pravdy, kterou světec vynese z hlubin Zákona, vytváří Bůh nová nebe. Světcův výklad je zároveň kázáním. Slyším jeho tichý mystický hlas. Slov nerozeznávám.

O svátcích se tančí. Sta mužů uchopí druh druha za ruku nebo položí rámě kolem jeho šíje a utvoří veliké kolo, které se otáčí houpavým tanečním chodem. Nejprve zvolna, pak rychleji a rychleji. Začne se tančit v učebně, ale po chvíli vytáhne celý zástup na náměstí a tančí pod okny rabího. Tanec trvá nepřetržitě třeba hodinu i déle. Až do vysílení tančících, opojených neustálým opakováním stále jedné, mysticky zabarvené taneční melodie. Tak tančí sféry nadpozemských světů věčně kolem slavného trůnu Páně. My mladí se svatého tance chasídů zúčastnit nesmíme. Přihlížíme a zpíváme, tleskajíce do taktu. Rabí tančí jen chvilku při dopolední bohoslužbě o podzimních svátcích. Tančí sám. V ruce při tom drží palmovou ratolest anebo pergamenový svitek Zákona. Pohled na mystický tanec světcův naplňuje nás pocitem nábožné bázně.

Vůbec se vystříháme, abychom při bohoslužbách nechodili světci na oči. Jak vejde do učebny, srazíme se v jedno zamotané klubko, abychom mu uvolnili co nejvíc místa. Žádný opravdový chúsid se k němu při modlitbě nebo před ní nepřiblíží do vzdálenosti »čtyř loktů«. A nejsme-li tu dost opatrní a hbití dostaneme od něho co proto. Slov si potom nevybírá. Křičí na nás třeba i — »dobytku!« ba i »vrahové!«… nám řekne. Někdy si v mžiku odpásá svůj gartl (pás) a neopatrného dotěru jím přetáhne. Ale ku podivu, nebolí to ani trochu. Docela tak, jako také ta jeho slova nebolí. Potichu se radostí smějeme, když nás jimi častuje. Víme, že to nejsou nadávky. Jsou to nejvyšší vyznamenání. Tajná požehnání. Úmyslně je oblékl do tak hrubého šatu slova a hlasu. To proto, aby jich Ďábel nepoznal a nechal je vystoupit k trůnu Nejvyššího. Ale odstup od světce přece jen opatrně zachováváme a čím dále od něho stojíme, tím lépe. Proč? — Proč natolik dbáme, abychom se mu nepřiblížili? A proč nás od toho varuje výrazy tak pádnými? Vždyť přece předobře ví, že bychom se vedle něho způsobně chovali a nevyrušili ho ani slůvkem, ani nezašeptli a jen se s ním zbožně modlili a modlili. — Protože by jej vyrušovala nikoliv naše slova, nýbrž naše myšlenky. Všechny ty naše hloupoučké, třebaže nikdy ani nevyslovené myšlenky — a co se jich rojí v těch našich kotrbách! — všechny, i ty nejzbožnější, jsou tak hmotné, že jimi, myšlenkami marnivými, kalíme čistotu mystického soustředění světcova, že jimi, myšlenkami, ubíráme jasu svatým myšlenkám jeho. Jeho myšlenkám, z nichž každičká je živým andělem skvoucím. Někteří chasídové se cudně schovávají za zády těch, kdož náhodou stojí před nimi. To je ovšem pošetilé. Světec ví o každém, i o tom, kdo je v úkrytu, kdo je daleko.

Všední dny plynou jednotvárně. Učím se Talmudu. Již dříve jsem měl rád tyto nekonečné rozpravy starověkých rabínů mezopotamských o rozličných tématech rituelních a právních, jejich legendy, mravní ponaučení, přísloví, anekdoty, paradoxy, jež tvoří Talmud. Půvab hebrejské a aramejské řeči, v jejich antické eleganci a úsečnosti, mě vždy znovu a znovu lákal. Ty pitoreskní značky dodnes zpola hieroglyfického písma hebrejského, bez samohlásek a bez interpunkce, byly mou oblíbenou četbou již téměř od dětství. Zcela oddati mohl jsem se své zálibě teprve nyní. Sedím a učím se. Když nechápu některý z těch nemálo složitých problémů talmudických, obracím se k někomu staršímu, aby mi jej vyložil. Většinou však se učím sám. Každou stránku opakuji nejméně šestkrát, jak mi bylo doporučeno. Učím se vlastnímu textu Talmudu takřka nazpamět, učím se těm jeho obdivuhodně přesným komentářům středověkým, které jsou na každé stránce vytištěny koldokola textu jako věnce drobných kvítků, maličkých písmenek středověkého písma rabínského. Někdy beru na pomoc jiné veliké svazky. Jsou v nich komentáře k oněm komentářům.

Kniha je tu ve velké úctě. Je přímo zbožňována. Nikdo na příklad neusedne na lavici, na jejímž druhém konci leží nějaká kniha. Byla by to pro knihu potupa. Nikdy nenecháváme ležet knihu hlavou dolů, nebo dokonce počátkem vespod, nýbrž vždycky počátkem navrch. Upadne-li kniha na zem, zdvihneme ji a políbíme. Také když se přestaneme učit, nezapomínáme ji políbit. Pohodit ji, nebo položit na ni nějaký předmět je hřích. Přesto jsou téměř všechny knihy roztrhané až běda. To je následek pilného studia. Když jsou knihy už docela rozedrané a nečitelné, odváží je kostelník na hřbitov a tam je zahrabe. Ani nejmenší útržek papíru, který je potištěn hebrejským písmem, nesmí se válet na zemi, nesmí být pošlapán, musí být pohřben. Neboť každičké hebrejské písmenko je jménem Božím. Knihy nenecháváme nikdy otevřené, když se z nich právě neučíme. Jsme-li nuceni na okamžik si někam odskočit a nechceme-li knihu zavřít, abychom se potom nemusili hledat se svým listem, necháme sice knihu otevřenu, ale pokryjeme ji aspoň šátkem. Vidí-li někdo, že se druhý od knihy vzdálil, aniž ji zavřel nebo přikryl, jde a zavře ji sám. Nejdříve však se do ní podívá a několik řádků si v ní přečte. Protože kdyby ji zavřel, aniž do ní nahlédl, oslabil by tímto zavřením knihy sílu paměti onoho druha, který od otevřené knihy odešel. Pergamenový svitek Zákona, jenž je ručně psán, chováme ještě ve větší úctě než tyto tištěné knihy.

Znenáhla se seznamuji též s literaturou chasídskou. Čtu nejprve knihu »Počátek moudrosti« (Réšit hokmá), tuto kabalistickou učebnici askese, pokory a odříkání, plnou krásných citátů z tajemného »Zóharu« jakož i z knihy »Povinnosti srdce« od andalusského filosofa Bachje ibn Pakúdy. »Réšit hokmá« je dílem slavného kabalisty jménem Elijáhů de Vídas, který žil v Palestině na sklonku století sedmnáctého. Čtu »Slasti Elimelechovy« (Nóam Elimelech) od »rebe reb« Mélecha z Liženska, o nichž vám později ještě něco povím, právě tak jako o jejich zázračném autorovi. Četbu první knihy mi doporučil sám belzský světec, na druhou mě upozornili chasídové. Záhy poznávám ostatní knihy chasídské, staré hebrejské a později i moderní (viz: Literatura). Ale tyto dvě první jsou mi nejdražší. Provázejí mě na všech cestách; byly se mnou i na vojně. Když jsem samoten a nikdo mě nevidí, nahlížím do spisů kabalistických, jejichž studium je nám mladým zapověděno.

Tělesně slábnu a scházím den ke dni. Cítím to. Každodenní koupele před ranní modlitbou, špatná výživa, příliš časté dobrovolné posty, málo spánku, nedostatek pohybu a vzduchu, to vše nemálo oslabuje jinak silný organismus dospívajícího pražského hocha. Ale ještě odolává, nevzdává se.

A proč tady vlastně jsme? Proč nesloužíme Pánu Bohu doma? Snad abychom se vyučili rabíny nebo snad aby se z nás stali dokonalí světci jako je náš belzský? — Ach, nikoliv. Nic takového nás ani nenapadá. Nechceme být rabíny a nikdy z nás nebudou světci. To víme tuze dobře. Chceme se prostě těšiti ze světla velebnosti Boží, které osobnost světcova kolem sebe rozsévá. Chceme se z něho těšiti po celý život, neustále a bez přestání. A víme, že až jednou od nás odejde navždy, zanechá nám zde světce jiného, syna svého prvorozeného, světce nemenšího než je sám, a kdož ví, ne-li ještě většího. Mnozí jsou o tom přesvědčeni již dnes. Budoucnost jim dala snad skutečně za pravdu. O tom si však nedovoluji už rozhodovati. Raději tu načrtnu ještě nějaký ten obrázek chasídského života.

— — — Modlitbu »Ranní« modlíme se v Belzu ve všední den teprve až k poledni, kdy přichvátá do učebny rabí se svými syny. V synagoze se modlíme jen o šabesu. Bohoslužba všedních dní, trvající jinde skoro hodinu, je v Belzu skončena v rychlosti téměř zázračné. V patnácti nebo dvaceti minutách. Tato rychlost je velmi důležitá. Neboť »do plotu, jehož tyčky jsou těsně vedle sebe, nemůže se vtlačit vepřík«. T. j.: do modlitby, jejíž slova jsou vyslovována rychle a bez přestávek, nemohou se vkrádat hříšné myšlenky. A »člověk, který nedovede jedním dechem vyslovit tisíc slov, nemá práva se nazývat světcem«.

(Že rychlost a hbitost tělesných pohybů — především ovšem ve výkonech náboženských — je velikou ctností a zásluhou, neboť ušlechťuje ducha a vzpružuje mysl, napsal již jeden z předchůdců chasidismu; totiž italský kabalista a básník rabi Moše Hajjim Luzzatto ve svém ethickém spisu »Mesilat Ješárim«. A tento paprsek slunce renaissanční Italie jako by dodával podnes belzskému chasidismu zvláštního rázu, podivně se vyjímajícího v tomto dost těžkopádném severním kraji. Však se také ostatní chasídové nedovedou s tou naší belzskou švižností spřátelit. Vidí v ní cosi groteskního.)

---

Jsem ještě stále cizincem, s nímž se jedná zdvořile a ohleduplně, ale s nedůvěrou. Pouhé plnění náboženských předpisů, byť i nejpřesnější a nejsvědomitější, zde nepostačuje k důvěře, stejně jako největší píle ve studiu k důvěře nepostačuje. Naopak. Příliš úzkostlivé pobožnůstkářství není vítané. Avšak když má tvář počne zarůstat vousem a když mi narostly pejzy, když dovedu už poněkud hovořit jidyš a když na místo krátkého kabátu oblékám dlouhou »šipicu«, svrchník podobný kaftanu, a od té doby, co nosím — jako všichni ostatní chasídové ve všední dny, černý sametový klobouk, počíná poznenáhlu táti ledová zeď nedůvěry. Ale proč nejsem ani teď docela takový jako druzí? Proč na příklad nejsem ustavičně veselý, jak se na opravdového chúsida sluší? ...

Konečně, když mi podvýživou a nemocemi pobledla tvář a když zbědované tělo se shrbilo, je již téměř všem zřejmé, že »to myslím doopravdy«. Brána chasidismu se před pražským hochem už nezavírá.

Poznal jsem zatím mnohou chasídskou pravdu. Vím už, na příklad, že »celý svět nenávidí Židy, že všichni Židé nenávidí chasídy, všichni cizí chasídové nadto nenávidí belzské chasídy a tito belzští chasídové (kteří »jen dojíždějí« k belzskému světci) nenávidí nás, věrné »jošvim«; ale my, belzští jošvim, jsme sloupem, na němž spočívá celý svět.« — Osvojuji si tajemství pokory a skromnosti. O tyto hlavní chasídské ctnosti mě už nic nepřipraví. Žádné pokušení. Mé hebrejské jméno Mordechaj zavdává jednomu z jošvim podnět, aby na mne citoval slova biblické knihy Estér: »A Mordechaj sedí v bráně králově«. Bylo to dobře míněno. Je to slušná pochvala, že jsem již dospěl tak daleko. Že sedím už v bráně Krále králů, že se ze mne stal opravdový »jojšev« (jojšev znamená: sedící). Mně se však nezdá, že je to veliká chvála. Vykládám si ji spíš jako jemnou výčitku: Jsem teprve v bráně Králově; do komnat mám ještě daleko…

Chasídové jsou ke mně den ode dne vlídnější. Dostávám všemožná přilepšení. Lepší chléb, mléko. Ale zesláblý žaludek všechna ta přilepšení rozhodně odmítá. Také hmyz je čím dál tím ukrutnější. Nemá se mnou ani trochu slitování. Myši hlodají na mých šatech. Spím na zemi na hromádce staré slámy. Celý můj zevnějšek nasvědčuje, že se ze mne znenáhla stává dokonalý »chňok« a »kačerak«. To jsou nepřeložitelné přezdívky, jimiž se chasídové sami sobě posmívají pro naprostou nedbalost o zevnějšek.

Také jeviště se zatím už dávno změnilo. Ale rozdíl není veliký. Místo ukrajinské stepi je to nyní uherská pusta. Nejsme teď v polském Belzu, nýbrž v neméně zaprášeném maďarském městečku Rácfertu (Ujféhértó) u Debrecína, kam se belzský rabí s celým svým dvorem uchýlil na počátku války. V této době však není třeba dojíždět ani do Rácfertu, chceme-li hasit svou žízeň ze studnic chasidismu. Střely děl rozmetaly vesnice a města a tisíce pejzatých Židů prchají na západ, vzbuzujíce všude odpor a pohrdání. Některým se podařilo zachránit své svaté knihy i staré rukopisy. Praha je východními Židy zaplavena. Zřizují si vlastní modlitebny a učebny. Mezi tisíci uprchlíků je i několik desítek opravdových chasídů nejrozmanitější provenience a nejprotichůdnějších směrů. Na čas je Praha součástí chasídské Říše.

Belzský světec onemocněl. Po důtklivých domluvách odhodlává se k návštěvě Mariánských Lázní. Provázíme jej po lesních stezkách. Jindy jest od nás oddělen svými tajemníky a sluhy, jako je Bůh oddělen od našich duší myriadami sfér a světů. Ale teď, mezi lesními stromy, můžeme se mu všichni přiblížiti. Vesele se s každým baví, ač je těžce nemocen. Cítíme, že jeho slova nejsou slovy obyčejnými, i když mluví o věcech zdánlivě zcela všedních. Každičké jeho slovo je míněno obrazně. Myslí neustále jen na věci nadpozemské. Baví se s námi, my však víme, že jeho slov nechápeme lépe než ti dřevění pidimužíci, jimiž jsou vyzdobeny lesy Mariánských Lázní. Rozmlouvá s nimi, figurkami pitvornými, stejně vesele a nenuceně jako s námi, lidmi živoucími. Nemluví-li s nikým, opakuje si Talmud, který zná ovšem celičký zpaměti. Všech třicet šest dílů v jejich dvanácti mohutných svazcích! Jednou nám na procházce lesem řekl: »Kdybych neměl vás, modlil bych se tady s těmihle stromy.« Také se nikomu netajil se svým pacifistickým smýšlením. Často jsme se obdivovali jeho smělé řeči. Kdysi, spatřiv u jedné lesní cesty veřejnou pokladničku na příspěvky pro válku, zvolal rozhorleně: »A na tohle se mají ještě dávat peníze?! Aby ještě víc lidí bylo povražděno?« A jindy pravil: »Němec říká: Mně patří celá země! A Angličan říká: Mně patří celé moře! Ale můj Jossele — tak se totiž jmenoval chúsid, který v těch dobách předříkával modlitby — můj Jossele tak sladce zpívá: Bohu náleží moře, on je udělal; Bohu náleží souš, jeho ruce ji stvořily.«

Jsem od nynějška belzskému světci neskonale zavázán. Vím, že za své zázračné vysvobození z rakouské vojenské služby mám jen jemu co děkovat. Jeho přímluvě u Pána Boha. Všecko je zase, jako bývalo. Vous a pejzy, o něž mě na vojně oloupili, mi znovu narostly.

Gavríla, svého pražského druha, jsem již hezký čas neviděl. Sedí si teď v Hivnevu — u Belzu — a pěkně se tam učí. Má se jistě dobře. Oženil se tam.

Jsme zase v Rácfertu. Je po podzimních svátcích. Rok 1918. Vysílení jsme již všichni. Chřipka koná své dílo. Ale světem jde kouzelné slůvko: Příměří — mír!

Podivné vzrušení se zmocňuje zbědovaného pražského hocha. Sám dobře nechápe, co se to s ním děje. Jako pět let před tím, když se pustil po prvé na cestu do Belzu. Jednoho dne se loučí se světcem a s chasídy. Odjíždí. Nezdržují ho příliš. Všichni jsou rozechvěni, všichni se těší na domov. Přejí mu mnoho zdaru, a aby se k nim zase brzy ve zdraví vrátil. Někteří jej kousek vyprovázejí. Mechele z Bajberku jde s ním na nádraží. Jídávali spolu z jedné misky. Ještě jeden upřímný stisk ruky a pražský hoch ujíždí do Budapešti a odtud dál do Vídně. K svým chasídům se dosud nevrátil. Evropa ho už nevydala. Vrací se k nim teprve v této knize. — — —

Hrdiny našeho vypravování jsou cadýkové, vládcové chasídů. Slovo »cadýk« (saddîq) značí tolik jako: dokonalý, spravedlivý nebo světec. Chúsid (hasîd), v množném čísle chasídym, označuje člověka zvlášť zbožného, který je z plna srdce oddán některému cadýkovi. Zakladatelem chasidismu byl rabi Jisrúel Baal-Šem-Tov, jenž působil v Polsku v polovici století XVIII. (Zemřel okolo r. 1761.) Statisícové obce chasídů žijí podnes téměř v naprosté odloučenosti od okolního světa, věrny svým osobitým tradicím, a možno o nich říci, že jsou státy ve státech východní Evropy. Jejími skutečnými vládci jsou vnuci a pravnuci světců, o nichž budu v této knize povídat.

Vyprávěti příběhy ze života světců je totiž jedním z nejzáslužnějších činů každého chasídského člověka. Vypráví tedy o nich při každé příležitosti. Při jídle, při studiu, za jízdy ve vlaku. Zejména však ve výroční den světcova úmrtí. Nikdy nesmí být opomenuto při každém vyslovení jména některého světce připojiti slovo »svatý«, po případě i rčení: »Nechť nás chrání jeho zásluhy!« Běda posluchači, který se ozve, že ten či onen příběh již slyšel. Každý je povinen příběh trpělivě vyslechnouti, třeba by jej byl slyšel už stokrát. Tím způsobem se ovšem během let vtiskne všecko v pamět. Jména hrdinů, jejich manželek, zúčastněných osob i místo děje.

Vypravěčem může být kdokoliv. Víš-li něco pěkného o některém světci, bude tvoje vyprávění přijato s povděkem a neprodleně odměněno některým z naslouchajících jiným příběhem o témže světci, nebo obdobnou historkou, po případě výrokem světce jiného. Jestliže ses v nějaké podrobnosti zmýlil, budeš posluchači ihned opraven. Vždyť to všecko jistě už dávno znají. A ovšem že lépe znají!…

Vypravěč nemluví toliko slovy. Kde se nedostává slovního bohatství, je přece možno vypomoci si posunky, mimikou obličeje, modulací hlasu. Líčí-li vypravěč něco pochmurného, stlumí hlas, šeptá. Jde-li o něco tajemného, pouze napoví, větu nedokončí, významně zamrká nebo zašilhá. Má-li znázornit nějakou nadpozemskou krásu, činí to takhle: Zamhouří oči a kroutí hlavou na všechny strany v opravdovém vytržení. Tak tomu porozumí naslouchající lépe, než kdybychom mu všecko vymalovali dopodrobna nejvybranějšími a nejsrozumitelnějšími slovy. Vypravěčův sloh je zcela prostý, bez zvláštního pathosu a velmi těkavý. Přebíhá namnoze od světce k světci — nedivte se tedy, když také já budu jej v tom tu a tam následovati.

Chasídové jsou si vědomi, že nikoliv všechno, co si o svých světcích vypravují, se doopravdy stalo; ale nevadí. Jestli snad některý světec vyprávěného zázraku ve skutečnosti neučinil, jistě je to zázrak toho druhu a povahy, že jen on měl schopnosti jej vykonati. Rabí Nachmen Braslevský výslovně říká, že »Nikoli vše, co se (na př.) o svatém Baal-Šemovi vypravuje, je pravdivé, ale svaté je i to, co není pravda, jen když zbožný lid tak vypravuje o něm, o světci. Vlastně je člověk — říká též rabí Nachmen — po celý život ustavičně pohřížen v magický spánek, z něhož se poněkud probírá jen při vypravování o světcích.«

Chasídští světci jako by byli vdechli svou duši do legend, které o nich lid vypráví, a tak kreslí chasídská legenda povahy svých hrdinů snad s větší věrností, než naznačují skutky, které opravdu vykonali, a než vyjadřují slova, která sami pronesli.

Nevypráví-li se v této knize o chasídských svatých plačtivým hlasem, děje se to podle smyslu chasídských vypravěčů, kteří se nikde nevyhýbají humoru, je-li na místě. Budiž mi také prominuto, že při uspořádání jednotlivých povídek se řídím jiným pořádkem než chronologickým. Omluvou je mi výrok Talmudu, že »Není před a není potom v slově Božím«. Též pro rýmované verše titulků byly mi vzorem obdobné oslavy vynikajících rabínů, jak tomu zvykem v starých hebrejských knihách. — Vlastnímu zakladateli chasidismu, Baal-Šemovi, jehož duch se vznáší nad všemi našimi povídkami, nevěnuji zde zvláštní kapitoly. Poesie jeho legend je ovšem čistší, pravdy jím hlásané snad hlubší než aforismy jeho následovníků. Chtěl jsem však seznámit čtenáře především aspoň s některými časově nám bližšími představiteli chasídského hnutí.^[1] Zároveň mě lákalo vědomí, že tu mám příležitost uveřejniti mezi jiným i příběhy, které snad dosud nikdy nebyly zaznamenány — ani v hebrejštině — a které jsem poznal jen z ústní tradice.

---

Není účelem této knihy podati filosofický rozbor chasídského učení. Čtenáře unaviti a jeho trpělivosti zneužíti je sice snadné, nikoli však bohulibé. Chci raději pobaviti a každého věrně zpraviti. Zbývající část této kapitoly není tudíž určena jen tak každému laikovi. Píši ji spíš pro orientaci učených pánů filosofů a velevážených pánů kritiků, aby nehubovali.

Chasidismus je zpopularisovaná kabala. Svérázně lidový, částečně dogmatický pantheismus, prozářený tajemným kouzlem ideí rabínského neoplatonismu a duchaplně protkaný pseudopythagorejskými nitkami; to vše, důmyslně vštípeno na starý kmen židovství starozákonního a talmudského, vyrostlo v přítmí neznámých okolností kdysi v pradávnu v Palestině, v Egyptě nebo Mezopotamii co nepatrná rostlinka. Přesazena do romantického prostředí katolického a arabského Španělska a později opět do Palestiny, rozvinula se teprve v našich posledních dvou stoletích v úrodné půdě slovanského severovýchodu Evropy, kdesi ve stínu karpatských lesů a v ukrajinských pláních, v onen bohatě rozvětvený, pohádkový strom, jehož květy jsou tak obdivuhodné svou rozmanitostí. Spolehlivých historických dat nelze mnoho uvésti. Hlavní překážkou je tu otázka, kdy a kde byla sepsána nejdůležitější kniha kabalistická »Zóhar«, která se objevuje koncem století XIII. ve Španělsku, jsouc vydávána za starověký spis palestinského původu. Diskuse o této otázce — která má jistou obdobu ve sporu o Rukopisy královédvorský a zelenohorský — není dosud skončena. Jis'haq Luria Aškenazí, v našich povídkách označovaný jako »svatý ARÍ«, veliký hlasatel kabalistických doktrin, narodil se v Jerusalémě roku 1533 a zemřel v Safedu roku 1572. Jeho učení, které zredigoval Hajjim Vital Kalabréze, jeho žák, je pro vznik chasidismu velmi důležité.

S filosofií platonskou a neoplatonskou se chasídská kabala stýká v nesčetných bodech. V jejich »sférách«, v učení o kontrakci Nekonečna před utvořením světů, v symbolickém pojímání všech jevů (také alegorického výkladu Písma) atd. S pythagorovci se kabalisté shodují ve víře v tvůrčí sílu číslic (a písmen) a v nauce o stěhování duší. Je zde nápadná shodnost též s brahmanismem a buddhismem. Jenže na rozdíl od těchto systémů učí luriánská kabala, že duše lidská se může vtěliti nejen do živočichů, nýbrž i do rostlin, vod a nerostů. S indickými Upanišadami má kabala společné třebas učení o světech, které předcházely stvoření světa našeho, kdežto v jejím zdůrazňování světotvorných principií mužství a ženství upomíná na mystiku čínskou (Laotseovu). Myšlenka, že člověk je stvořen k obrazu Božímu, vede kabalisty k podobným představám o mikrokosmu, jako je nacházíme u Aristotela a Platona nebo na př. u katolického mystika Mikuláše Kusánského. Zdůrazňování stálé radosti jakožto nejdůležitějšího etického principu životního pojí opět chasidismus s mystikou mohamedánských súfíů a důležitou funkcí, kterou mají ta tajemná »jména« Boha a andělů v kabale, blížíme se konečně i ethiopské a snad též starobabylonské magii.

V lidové mystice chasídské setkáváme se s těmito prvky tak jemně rozptýlenými a tak zpracovanými, že na první pohled jejich přítomnost skoro ani nepostřehneme, takže ani nemůžeme o chasidismu říci, že snad je neorganickou ztmeleninou, »žargonem« ideí mystických systémů světových. Chasidismus je snad mořem, do něhož ústí všechny mystické proudy, ale jen kdesi hluboko v podvědomí dějin. Mosty i s časově a místně nejvzdálenějšími mystickými centry by se možná daly rekonstruovat, ale celkový dojem chasidismu je při tom do té míry jednolitý a svérázný, že pochybnosti o své samorostlosti z velké části rozptyluje. Chasídové ovšem poukazují na to — a ne zcela neprávem — že prvky jejich nauky jsou v té nebo oné formě obsaženy již v starověkém Talmudu a částečně i v Písmě svatém. Pro posílení jejich názoru si připomeňme, že ve středověku i někteří bohoslovci křesťanští soudili, že jisté filosofické systémy řecké byly prý vlastně původu židovského. V novější době byl o židovském vlivu na filosofii Platonovu přesvědčen snad jediné Nietzsche. Téměř dokonalými pythagorovci byli v starověku židovští eseové, jak zřejmo ze záznamů Josefa Flavia.

Časově a místně je chasidismus nejbližší pravoslaví. Do jisté míry, myslím, že i kulturně. Ale tuto mou domněnku je přece jen nutno brát cum grano salis, i když je v některých drobnostech oprávněna.

Považme třebas, že zbožnění světců již za jejich života nebo pojídání pokrmů jejich ústy posvěcených jsou zjevy, s nimiž se setkáváme nejen v pravoslaví a v chasidismu, nýbrž i třebas až v dalekém Tibetu. Že zcela podobné zvyklosti byly značně rozšířeny už mezi Židy starověkými, je zřejmé z některých míst v Talmudu.

Neomezená Víra, nadsvětská radostnost, pokora, naděje a láska, zejména však prostota duše, jsou základem etiky a mravní síly toho legendárního světa chasídského. Těmito ctnostmi jsou chasídští světci naplněni v míře opravdu nadlidské. Prostota není ovšem primérní vlastnost složité psychy židovské. Chasidismus ji však dovede svou tuhou disciplinou vypěstovati. Odtud ona naivní rafinovanost a ona rafinovaná naivnost, které dodávají chasídské legendě její zvláštní půvab a kouzlo. Neboť chasidismus, ačkoliv si talmudské učenosti velice váží, dbá přísně toho, aby ani studium nebylo na újmu prostoty a čistoty ducha. Z toho důvodu nemilují chasídové přemrštěné mudrlantství obyčejných talmudistů a zapovídají četbu Aristotelem ovlivněných pseudoracionalistických děl středověkých scholastiků židovských. Ani filosofické spisy Majmonidovy netvoří v tom výjimku, ačkoli i někteří chasídští světci je pilně studovali. Projevuje se zde zřejmě vliv pražského Velikého rabiho Leva, jenž nepřál neplodným disputacím učených talmudistů a jenž naprosto zavrhoval filosofické spekulace židovských peripatetiků středověkých. Také v srdečnosti vztahu chasídů k jejich světcům je ostatně patrný vliv pražského divotvůrce.

Přes rozdíly v nazírání na filosofii a na způsob studia Talmudu, jak se jeví mezi židovstvím talmudistickým a mezi chasidismem, nutno zdůrazniti, že za našich časů není chasidismus už ani talmudisty považován za heresi nebo za sektu v obvyklém smyslu. Rozdíly v rituálu jsou nepatrné. O rozporech dogmatických nelze vlastně vůbec mluvit. Starý zákon a Talmud se všemi komentatory a decisory jsou stejně autoritativní pro oba náboženské směry. Hlavní rozdíl tkví v tom, že chasidismus povýšil tajné učení, kabalu, nade vše a do všech důsledků, že ji, jak už řečeno, zpopularisoval, kdežto v ostatním pravověrném židovství evropském má kabala postavení celkem podřadné a spíše jen teoretické, jsouc zde nejvýš toliko jedním z předmětů náboženského studia některých rabínů, a nemajíc znatelný vliv na náboženský život. V souvislosti se svým kladným stanoviskem ke kabale blíží se chasidismus židovství orientálnímu, zejména po stránce liturgické, jakož i v nauce o stěhování duší, která je židovství západnímu naprosto neznáma.

Nejkrásnější naukou chasídskou je beze sporu jeho učení o produševnělosti veškeré hmoty. Všecka hmota je podle chasídského světového názoru plna duchových »jisker« svatosti Boží, a čistě hmotné životní projevy lidské, jídlo a pití, koupel i spánek, tanec i akt lásky jsou chasidismem odmaterialisovány a jsou mu nejvznešenějšími výkony bohoslužebnými.

Chasídská legenda není prosta chmurných nálad. Celkem však lze říci, že mystika chasídských legend je mystika usměvavá a jasná, což ji dělá tak příjemnou a milou, aniž při tom trpí její hloubka.

Chasídská jména vlastní píši foneticky podle českého pravopisu, jak jsou skutečně chasídy vyslovována, a nikoliv podle jejich znění v klasické hebrejštině. Říkáme na př. Šúlem a nikoli snad Šalóm, Avrúm a nikoliv Abraham, Jisrúl a nikoli Israél, Nachmen a nikoliv Nahman. K jménům připojujeme zpravidla některou z mazlivých koncovek zdrobnělin, na něž je židovská řeč velmi bohata. Na př.: —ele, —l, —ňu, —tě, —ke. Též jiná židovská slova jsou tu psána podle české fonetiky. Polských a ukrajinských měst a městeček, která jsou jevištěm našeho vypravování, neoznačuji zde zpravidla jejich jmény slovanskými, nýbrž židovskými, aby lépe vynikl ráz prostředí. Neříkáme na př. Krakov, ale Krúke, ne Řešov, nýbrž Rejše, ne Fastov, nýbrž Chvástov. Podobně říkáme Frankfort a nikoliv Frankfurt, Nyklšpork a ne Mikulov. Z téže příčiny zde neskloňuji nepřízvučné slůvko reb, označující hodnost jmenovaného muže, podobně jako zůstává toto slovo neskloňováno v řeči židovské, splývajíc tu jaksi v jeden celek s jménem vlastním, které po něm musí následovat vždy bezprostředně. Samostatně stojícího slova reb se vůbec neužívá. V tom případě říkáme rebe (rabbî) nebo rúv (ráb). Naproti tomu píši názvy spisů (pokud nejsou používány místo jmen jejich autorů) podle výslovnosti akademické. Jmen známých biblických osobností používám, jak je v češtině zvykem.

Hedvábný mladý muž se pro cech obchodnický nehodí aneb naplnění Jasnovidcovy předpovědi — Dišputace ďábla s mesiášem čili jak Vykupitel náš jest ženou přemožen — Svatý reb Šúlem dům Boží buduje a svatý rebe reb Šimen jaroslavský jej navštěvuje a každý kámen v něm celuje — Že pak svatý reb Šúlem s paní Malkele jako v ráji žije — A jak ta svatá Malkele Písmo vykládá a chromého uzdravuje — Poté se tu vypravuje, kterak se svatý reb Šúlem do citrusu vtěluje a jak žák tajemství odhaluje — Jakož i že nejvyšší ctnost je ta naše chasídská umíněnost — Kterak hříšníka vepřové maso nemine jako trest, a kterak druhý svou umíněností spasen jest — Jak potom nebešťané hledají sobě přímluvčího a jak si kantorem učinili svatého reb Šúlema belzského — Svatý reb Šúlem pak po smrti rozbroj urovnává aneb jak mezi námi na modlitbách prodlévá.

Proto všichni, kdož žíti chcete, do této Brány se mnou vejděte, neb tam se to všecko dočtete.

---

1. Literatura — — A) Hebrejská: — Anonymní: Ór 'Ólám (Lvov s. a.) — Deutsch Šimon: Hakmé há-Rázim (Mukačevo 5696) — Horodecký, Š. A.: Ha-Hasíduth ve-ha-Hasídim (Berlin 5683) — Isráél ben Simhá: 'Eser Óróth (Pietrokov 5667) — Kaddiš, Jó'es Kajjám: Síah Sarfé Kódeš (Lodž 5686) — Kahaná Abraham: Séfer ha-Hasíduth (Varšava 5682) — Kahaná Abraham (»Abréch«): Dejoknáóth ve-Ikúnim (Přemyšl 5695) — Walden Aharón: Šém hag-Gedólim he-Hádáš (Varšava 5624) — Zeitlin Hillél: Ha-Hasíduth (Varšava 5682) — — B) V jiných jazycích: — Aescoly W:A — L'Introduction à l'étude des hérésies religieuses parmi les Juifs. La Kabbale — Le Hassidisme (Paříž 1928) — Bloch Ch: Priester der Liebe (Vídeň 1930) — Buber M: Die chassidischen Bücher (Hellerau 1928) — Dubnow S: Die Geschichte des Chassidismus (Berlín 1931) — Klein G: Bidrag till Israels religionshistoria, sex föredrag (Štokholm 1898) — Lehmann E: Illustrerad religionshistoria (Štokholm 1924) — Mosbech H: Essaeismen et bidrag til senjdendommens religionshistorie (Kodaň 1916) — Oesterley W. O. E: The sacred dance, A study in comparative folklore (Cambrige 1923) — Ysander Torsten: Studien zum B'eštschen Hasidismus (Upsala 1933).