Devět bran/Brána první – Svatý Reb Šúlem z Belzu

Devět bran Jiří Langer
Pražský mládenec mezi chasídy	Brána první – Svatý Reb Šúlem z Belzu	Brána druhá – Svatý Majrlíček přemyšlanský

Údaje o textu
Titulek:	Devět bran
Podtitulek:	Chasídů tajemství
Autor:	Jiří Langer
Zdroj:	1. vydání, 1937, str. 37–61 Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Index stran

Brána první

Koruny Páně démant nejdražší,
zářící klenot skromnosti
a pokory nejčistší,
pramen míru a věrnosti
a víry nejhlubší.

K němu oveček Jakubových tisíce spěchaly,
u něho své duše žíznící napájely
a jeho moudrosti zbožně naslouchaly.
Náš učitel a náš pán, muž božský a dokonalý,
Světlo věčné veškerému Izraeli,

Svatý Reb Šúlem z Belzu

kéž by nás jeho zásluhy na věky chránily

Stará, velmi stará je zázračná rodina Rokachů, rabínů v Belzu. Otázku, zdali je jejich původ od krále Davida pravděpodobný, zde přetřásat nebudeme. V tom nám brání naše pevná chasídská víra. Jisté jest, že nositeli jména Rokach byli již někdy ve věku třináctém učení rabíni v Německu. Po přeslici jsou belzští Rokachové potomky pražského Velikého rabího Leva a neméně slavného Chachama Cevího z Amsterodamu. O tom není sporu.

Na cestu chasidismu vkročil však teprve praděd rabína nynějšího. Svatý reb Šúlem.

Reb Šúlem byl hedvábný človíček. Hedvábný? — Ano. Totiž nadmíru učený, dokonale zbožný a všemi ctnostmi bohatě obdařený, inu, vzácný, tuze vzácný človíček, hedvábný človíček. ‚A zádenr jingr mančik‘ — Jinak to věru říci nelze.

Rabínem reb Šúlem být nechtěl. Proč? — Ze skromnosti; to se rozumí. Chtěl být docela obyčejným Židem-obchodníkem. To arci mělo háček. Svatý reb Šúlem — nechť nás chrání Světlo jeho zásluh — měl totiž nadání nemalé. Pro učení a hloubání ovšem. Zdali však měl též obchodního ducha, není prokázáno. Dosud stále jen hloubal v Talmudu, nyní bude obchodovat. Ale jakpak se to jen asi dělá? To právě Šúlem neví. Spolčil se tedy milý Šúlem s ještě jedním mladým mužem. Tenhle mladý muž byl obchodník na slovo vzatý, při tom však počestný a spolehlivý, zkrátka ideální společník.

Nejdříve však chtěli oba podnikavci vědět, co tomu řekne svatý Jasnovidec. Vždyť býval jejich učitelem. Putovali tedy k němu do Lublína.

A podivná byla rada, kterou jim Jasnovidec udělil. Šúlemovi účast na obchodech doporučil, společníka samého však před společenstvím s Šúlemem varoval. A tak se znovu radili, co vlastně mají dělat. Neboť z tajemných slov Jasnovidcových věru nezmoudřeli. Na konec se dohodli, že stůj co stůj budou obchodovat společně. Šúlem vložil do podniku celé své jměníčko.

Jenže obchod neprospíval. Zakrátko pozbyl Šúlem všeho, co měl, a společník též.

— — »Neřekl jsem ti, že se s ním do ničeho nemáš pouštět?« — tázal se svatý Jasnovidec společníka, když přišli opět do Lublína. A obrátiv se k Šúlemovi pravil:

— — Dokud jsi měl peníze, nechtěls být rabínem, ač jsi k tomu předurčen. Nyní, když ničeho nemáš, musíš se jím stát, ať chceš nebo ne, abys sebe a svou ženu uživil. A teď tedy snad chápeš, proč jsem ti k obchodu radil…

A tak se musil milý Šúlem stát rabínem, jako bývali jeho předkové, a přijal místo v Belzu.

Belz je malá, ale starobylá a slavná obec. Dříve než se stal v Belzu rabínem svatý reb Šúlem, zastával tam úřad rabínský sám — mesiáš!

V každém pokolení žije mesiáš. Žije kdesi v ústraní nikým nepoznán. Nesmí se světu projeviti pro naše viny. Ale tenkrát věděl už celý svět, že mesiáš je tu, že žije v Belzu a že se jmenuje Áron.

Celý svět o tom věděl a radoval se. Pozemšťané i nebešťané.

Jen ďábel se netěšil. Nemohl se spřátelit s myšlenkou, že se má rozloučit s vládou nad světem a odevzdat žezlo mesiáši.

I proměnil se ďábel v ženu. V ženu vynikající krásou a — to je právě to neobyčejné — moudrostí. Tak přestrojen vydal se na cestu.

Chodil od města k městu a všude se dával do učených rozhovorů s vynikajícími rabíny. Nikdo netušil, kým učená žena je. Ale všichni učenci, které přiměla k hovoru, byli jejími argumenty poraženi, ať mluvili o čemkoliv. Zvěst o ní letěla světem.

Také reb Áron Mesiáš si přál takové půtky se zázračnou ženou.

Ach, bylo vám to dopuštění, tahle dišputace mesiášova s ďáblem! Div že druh druha nespálili žehem svého dechu. Skály vyvraceli z kořenů moudrostí a vtipem a mleli jednu o druhou na moučku.

Na konec se žena vytasila s otázkou, na kterou ani mesiáš nedovedl odpověděti.

— »Sama ti tedy odpovím. Ale je to veliké tajemství. Nikdo mimo nás dva nesmí je zvědět.«

Mesiáš nevěda, koho má před sebou, kázal, aby všichni přítomní opustili jizbu. Ani dítě nesmělo zůstat. O tak vznešené tajemství prý šlo!

Teprve když se za posledním zavřely dveře, poznal mesiáš, že pochybil. V zápalu učené pře nevzpomněl slov svatých učenců, kteří nám v Talmudu zakázali pobýti třeba jen jediný okamžik s cizí ženou o samotě.

Bylo pozdě. Svaté poslání mesiášovo bylo znesvěceno a jeho pozemská pout končila. Bylo to dne 6. v měsíci tyšrí. Ďábel slavil vítězství.

A tak musíme dále čekati na spásu. Snad ještě dlouho, velmi dlouho.

Jen starý náhrobek na belzském hřbitůvku nám dokazuje, že tam skutečně kdysi žil mesiáš; reb Áron Mesiáš.

Svatý reb Šúlem zaujal tedy místo mesiášovo.

Zázračné vlastnosti nabyl reb Šúlem zásluhou své zbožné ženy, paní Malkele.

Dny obětoval reb Šúlem studiu Talmudu. To nebylo tajemství, a také to nebylo nic zvláštního. Za oněch dob téměř všichni zbožní nic jiného nedělali, než že celý Boží den v Talmudu hloubali a starosti o rodinu ponechávali svým trpělivým manželkám. Ty dobře věděly, že jim to bude na onom světě hojně oplaceno. Že za svou obětavost budou smět s manželi sedět v Ráji u zlatých stolů, v společnosti nejslavnějších učenců Izraele, a tak že se budou též ony těšiti ze svatozáře velebnosti Boží.

Paní Malkele tohle neuspokojovalo. Chtěla, aby její Šúlemke seděl jednou na trůně z rubínů a perel a s diamantovou korunou nejčistších zásluh mezi světci nejsvětějšími a mezi anděli Páně, vysoko, převysoko, nad manželi všech jejích sousedek — a ona jemu po boku.

Proto, jakmile se večer uložila obec k spánku, spouštěla paní Malkele svého muže po žebříku oknem, aby o tom nikdo závistivý nezvěděl. Před domem už čekal na Šúlema jeho nový společník. Neboť jako předtím v obchodu, měl nyní společníka v studiu. S ním tajně odcházel do liduprázdného bes hamidrešu, chci říci do učebny, a tam oba mladí muži celou noc probděli badáním v slově Božím a v jeho vznešených tajemstvích. Tak bylo noc co noc, takže — vyjma snad noc šabesu — oka nezamhouřili. Devět set devadesát a devět nocí takhle probděli.

Když nadešla noc tisící, strhla se strašlivá bouře. Přívaly, krupobití a hrom, a sám ďábel přišel, aby jim dnes přístup do bes hamidrešu zatarasil. Společník se opravdu dal zastrašit a odešel raději domů k své ženě. Svatý reb Šúlem však vytrval. A nebděl zato ani oné památné bouřlivé noci svatý reb Šúlem v belzské učebně sám. Věčně žijící prorok Eliáš a s ním duchové dávno zemřelých světců přišli, aby neohroženého Šúlema zasvětili do nevyzpytatelných tajemství kabaly a aby mu odevzdali klíče nebeských bran.

Tak odměňuje nebe vytrvalost. Jedinká noc víc — a z reb Šúlema byl světec. Jedinká noc míň — a společník zůstal obyčejným člověkem!

Nejen svatý Jasnovidec z Lublína byl tedy učitelem Šúlemovým, nýbrž také sám prorok Eliáš. Vzpomínejme na něho, muže zázračného, opěvujme ho a přinese nám požehnání.

Žil v Gileadu Eliáš, / šťasten, kdo aspoň v snách zřel jeho tvář, / šťasten, kdo mu jednou pozdravení dal, / šťasten ten, komu je opětoval. / Opásán koží je kol boků, / havrani krmili jej masem na útěku. / Na koních ohnivých on k nebi se povznesl, / co smrt je nepoznal, v hrob neklesl. / On srdce synů vrací otcovské víře, / Pán vysílá ho k nám vždy když je nejhůře, / a když je největší tíseň. / Však znáte, bratři, tu starou píseň.

Své Malkele svatý reb Šúlem nikdy nezapomněl, co pro něho vykonala.

Když byl již po celém světě proslaven svatostí i zázraky a když sta a sta zbožných putovalo z daleka široka do Belzu k jeho stolu, aby poslušně plnili každé jeho slovo, každičký pokyn, prohlásil:

— Nebýti Malkele (česky: královničky), nebyl by Šúlem králem! —

Ale když se pak jednou jakýsi zvědavec tázal svatého reb Šúlema, zdali je pravda, že probděl tisíc nocí, otevřel na něj reb Šúlem udiveně své svaté oči a opakoval:

»Tisíc nocí?«…

Hle, svatý reb Šúlem, tak byl skromný!

Žebřík, po němž Malkele spouštívala manžela, je do dnešního dne vystaven na věčnou památku v belzské modlitebně, kterou dal reb Šúlem vystavěti podle svého vlastního plánu. Je to zázračná modlitebna. Jejími dveřmi vstoupí na svět mesiáš, až vskutku přijde jeho chvíle.

Jaká svatá tajemství svého vzácného srdce vtělil reb Šúlem do zdiva tohoto domu Božího, nemůžeme my, obyčejní smrtelníci, ani tušiti. Jedině světec, jakým byl svatý rebe reb Šimen z Jaroslavi, mohl jejich vroucnost vycítit.

Když totiž byla svatba dokonána, navštívil Belz kolega reb Šúlemův, slavný slepý světec, svatý rebe reb Šimen z Jaroslavi. Víte, to je ten, co napsal knihu »Nahalat Šimón« (Dědictví Šimonovo). Svatý rebe reb Šimen vstoupil do nové synagogy, plížil se podél stěn a líbal každičký kámen, každou cihlu. Ale na jednom místě odtrhl od zdiva své svaté rty a počal znovu líbat teprve, když popošel několik kroků dále.

— »Odpusťte, mistře,« omlouval se skromně svatý reb Šúlem, který nebyl podivným počínáním slepého světce nikterak překvapen. A ukázav rukou na onu část zdi, kterou světec nelíbal, doložil: »Když byl stavěn tenhle kousek zdi, nebyl jsem náhodou při stavbě přítomen.«

Chasídové, kteří modlitebnu stavěli, kladli ovšem kámen ke kameni se stejnou zbožností, s jakou se modlívali. Svou duši však ti dobří zedníci do stavby nevdechli, své srdce do chladných kamenů nevložili. To dovedl jen jejich svatý reb Šúlem. A že se tak jednou nestalo, to vycítil právě zase jen svatý rebe reb Šimen jaroslavský.

Byl-li učený reb Šúlem divotvorcem, byla jím jeho zbožná Malkele neméně. Jednou přijel do Belzu muž, který měl velmi neduživé nohy. Rady lékařů mu nepomáhaly. Přišel tedy, aby mu světec vyprosil uzdravení od Nejvyššího.

— »To nemusíš ani k rabimu,« řekla Malkele. »Jdi do učebny a zapal tam svíčku!« Nemocný se tam dobelhal a učinil, jak mu Malkele poradila. A ku podivu! Uzdravil se v tom okamžení. Když o tom uslyšel reb Šúlem, otázal se Malkele: »Kdo ti prozradil tajemství, jímž bylo možno onoho člověka uzdravit?« — »To přece není tajemství,« řekla Malkele: »Každý to může vyčíst z Žalmů Davidových, kde je psáno: ‚Světlo mých nohou je příkaz tvůj.‘ A co jiného by to znamenalo, ne-li, že světlo, které rozsvěcujeme k učení svatému Zákonu, působí dobře na nohy?«

Takových »omylů« ve výkladě slova Božího je ovšem schopno jen srdce nejprostší a nejčistší, srdce svaté Malkele.

»Bůh dává rozkazy a světec je — ruší«, praví Talmud. A protože také božská Malkele byla světicí, měla také ona slovo, když Pán Bůh dával nějaký rozkaz. Svědčí o tom tato událost:

Jeden chúsid putoval z nějakého vzdáleného haličského města do Belzu k reb Šúlemovi. Na cestě byl nucen prodleti jeden šabes v Přemyšlanech. Byl by ovšem považoval za trestuhodnou nezdvořilost, kdyby při té příležitosti nebyl navštívil tamního slovutného světce, svatého reb Majrla. »Ty jistě nemáš namířeno ke mně,« řekl mu reb Majrl přemyšlanský, jakmile spatřil až dosud neznámou tvář chúsidovu. »Ty jsi zajisté na cestě do Belzu. Vyřiď tedy, až tam přijdeš, že Majrlíček jí rád kapouny.«

Svatý reb Majrl mluvil o sobě vždycky ve třetí osobě a vystříhal se — jak ostatně činí i mnoho jiných světců — vysloviti pyšné slůvko »já«.

Onen chúsid nechápal dosah slov reb Majrla. Pospíšil si však, aby vzkaz vyřídil.

»Tak dobře,« řekla Malkele, když vzkaz uslyšela. »Dáme to tedy na ptactvo nečisté« (t. j. takové, jehož masa nesmíme požívati)!

Také smysl slov svaté Malkele nebyl milému chúsidovi jasný. Teprve později vše pochopil. Brzy nato počaly totiž hynout v celém okolí vrány a sovy, jako by je střílel neviditelný střelec.

Věc se tedy měla takto: V nebi dali rozkaz, aby v onom roce vypukly mezi drůbeží zlé nemoci, které ji měly vyhubit. Malkele však usoudila, že postačí, vyhynou-li jenom kapouni, protože je beztak málomálokdo jí. Patrně nevzpomněla na svatého reb Majrla v Přemyšlanech. Ten ovšem také věděl, co se v nebi chystá a stejně i to, co Malkele usoudila. Odtud jeho vzkaz, který v poslední chvíli přiměl paní Malkele, aby ještě jednou v nebi zakročila a tak od milých kapounů odvrátila neblahé rozhodnutí soudu nebeského.

Dobrotivá Malkele! Požehnaná budiž, hospodyňko starostlivá!

Reb Šúlem se od své výtečné ženy nikdy nevzdaloval a proti zvyku všech zbožných s ní i společně jídal u jednoho stolu. Zdálo by se na první pohled, že je to v rozporu s konáním skutečného světce. Opravdové zbožnosti reb Šúlemově to však nemohlo být na závadu. To vystihl správně jiný světec, který byl kdysi hostem reb Šúlemovým a který potom prohlásil: »Reb Šúlem žije se svou ženou v stavu takové nevinnosti jako Adam s Evou v ráji před hříchem.« Byla to pravda. Žili vskutku jako v ráji.

Proto také oslavujeme my, belzští chasídové, památku svaté Malkele až dodnes každoročně. Dne 27. v měsíci adaru slavíme výročí jejího úmrtí se stejnou okázalostí jako výročí úmrtí každého jiného světce, ne-li ještě pietněji.

A nyní poslyšme, s jakou láskou plnil svatý reb Šúlem Boží příkazy! Kamický (Kamionka) rabi, rovněž Šúlem jménem, tehdy ještě prostý žák belzského, přišel do Belzu o svátku Podzelené. Vstoupil do modlitebny právě ve chvíli, kdy se náš reb Šúlem modlil před oltářem se svými chasídy sváteční modlitbu Halél. Slyší žák hlas vroucí modlitby mistrovy a raduje se. Chce ovšem popatřit také v svatou tvář učitelovu, na níž se neustále obráželo světlo slávy Boží. Marně však hledá svého mistra. Nikde ho nevidí. Konečně jej nalezl tam, kde by ho zcela jistě žádný obyčejný člověk nehledal. Reb Šúlem z Belzu se totiž celý, celičký, v své veliké pokoře a v své lásce k Božím příkazům vtělil do citronu, do esrigu, který podle zákona Mojžíšova držel při sváteční modlitbě v ruce (esrog nebo etrôg, druh citronu, dovážený z Palestiny). Tak cele se do toho esrigu vžil, že jej, světce sama, ani vidět nebylo.

Šúlem z Kamiky nebyl ovšem žákem obyčejným. Důkazem toho je třebas jeho zázračná pohotovost ve výkladě Písma. Jednou se ho ptal jeho učitel, reb Šúlem belzský:

»Stojí psáno (v první knize Mojžíšově, kapitola 8., verš 13.): »A Tys mi pravil, dobré, dobré učiním tobě…« Těmihle slovy vzýval praotec Jakub Hospodina podle doslovného znění hebrejského textu. »Ale kdepak jsme kdy slyšeli,« tázal se belzský světec žáka, »že Pán Bůh tak Jakubovi před tím někde pravil? Vždyť nikdy mu neslíbil, že mu bude činit dobré; a k tomu ještě dvakrát, to přece vůbec není v Svatém Písmu nikde napsáno!? Jak tedy mohl Jakub říci: »A Tys mi pravil…?«

»Je to psáno,« odvětil Kamický hbitě. »Je to psáno hned na počátku, když Pán Bůh tvořil svět. Neboť sedm dní Prvopočátku jsou projevem oněch sedmi vlastností Božích, jejímiž představiteli je též Sedmero Pastýřů: Den, prvý, neděle, je Láska Abrahamova. Pondělí je Síla Izákova, úterý — Pravda Jakubova. Středa je Moc Mojžíšova, čtvrtek Pokora Aronova, pátek Věrnost Josefova a sobota je Vláda Davidova. A v každém dni je psáno na počátku První knihy Mojžíšovy: I viděl Bůh, že je to dobré. O pondělí ovšem výjimečně není psáno, že je dobré. Vždyť Silou Izákova pondělí bylo stvořeno též Peklo a to není právě tuze dobré. Však se také v pondělí nikdy nevydáme na cesty vědouce, že pondělí není dnem příliš šťastným. Zato však v úterý, které je projevem Pravdy Jakubovy, je psáno dvakrát (verš. 10. a 12.): I viděl Bůh, že je to dobré a ještě jednou… i viděl Bůh, že je to dobré. Tak tedy opravdu slíbil Bůh praotci Jakubovi, jemuž náleží úterý, že mu bude prokazovati dobro a zas jen dobro, již při stvoření světa. Má tudíž Jakub pravdu, když se modlí: Tys mi pravil: Dobré, dobré budu ti činiti. — Připomíná tím vlastní slova Stvořitelova.« —

Nejen žáky takhle učené miloval svatý reb Šúlem. Všechny chasídy miloval. Na žádného nedopustil. Kdysi mu na příklad někdo žaloval na jednoho chúsida, že prý je to veliký žrout. Sní prý na posezení celou husu.

— »Nevadí,« bránil svatý reb Šúlem milého chúsida, »to je také jeho veškerá vášeň.« — A opravdu, blahoslaven, kdo neznáš vášní horších!

Řádný člověk arci nemá být žroutem. Však vy nám také začasté vytýkáte, že my, chasídové, nejsme vůbec řádní lidé. Jak to, že ne? — Inu, řádný člověk, na příklad, co slíbí, to také splní. Dané slovo je mu svaté. Ale chasídové? — Ti si přece z porušení slibu pranic nedělají. Ano, vy, lidé řádní, když slíbíte něco třebas i samému Satanáši, přece nemeškáte a svůj slib dozajista splníte. O tom nepochybuji. A také u nás nejeden hedvábný mladý muž si dá tu a tam říci a slíbí Pokušiteli, že takový nebo makový hříšek udělá. Hned si to však opět rozmyslí, nehřeší, a přece si z porušení slova, jež Pokušitelovi dal, nic nedělá. A tak tedy nejsme my, chasídové, opravdu řádní lidé. Rádi uznáváme.

Zato však máme jinou velikou ctnost, kterou se zase nemůžete honosit vy. Jsme totiž jak se patří paličatí. Zejména když nám jde o vykonání nějakého dobrého skutku a vůbec ve věcech Víry. To se nedáme nikým odradit, ničím zviklat. Ano, paličatost, ‚akšúnes‘, to je ta naše nejkrásnější belzská ctnost. Každý chúsid má být především akšn, to jest paličák. To je naše nejvyšší zásada. Jak ji uskutečňujeme, ukáži vám hned na příkladě Mordche Pelce.

Hluboká byla víra belzských chasídů v magickou moc svatého reb Šúlema; nekonečná jako oceán. Jedenkrát zavítal do Belzu cizí cadýk. I pozval ho svatý reb Šúlem, aby si s ním vyjel na procházku za město. Nikdo jich nesměl na této vyjížďce doprovázet. Přísně si to zakázali. Proč? — Inu, aby si mohli v té Boží samotě nerušeně porozprávět o tajemstvích kabaly. Vždyť také svatý Baal-Šem kdysi takhle se svými věrnými vyjíždíval, ba i sám svatý ARÍ.

Jenže na Mordche Pelce takovéhle zákazy neplatily. On, Mordche Pelc, nebyl by se vzdálil od svého mistra za nic na světě ani na okamžik. Neustále mu byl v patách. A teď, když nemohl jeti se světci s jejich vědomím, neváhal použít lsti. Vlezl si kradí do vozu a ukryl se tam ve slámě. Tak daleko sahala za oněch časů oddanost chasídů! Překonávala konvence i výslovné příkazy.

Hezkou chvíli se tak Mordche Pelc v té slámě vezl jako pán, nikým nepostřehnut, až se mu na konec přihodila nemilá věc. Jestli jste se někdy také takhle do slámy zahrabali, pochopíte vše a nebudete se na milého Mordche Pelce horšiti. Něco začalo totiž najednou Mordche Pelce šimrat v nose, a ačkoliv zápasil jako lev, nevydržel a nakonec si přece jen z plných plic musil odkýchnout: »Hep-čí!« Sláma se rozlétla na všechny strany.

— »Kliď se!« Rozkřikl se cizí světec na milého Mordche Pelce. »Nebo uvidíš, že uvrhnu tvou duši do nejhlubších Pekel.« —

Mordche Pelc se však nedal. Povídá:

— »Co na tom, že mě tam vy uvrhnete! Však on mě odtamtud náš svatý reb Šúlem zase hned vytáhne.« —

A svatý reb Šúlem — kéž nás chrání jeho zásluhy — uslyšev tuhle odpověď, se usmál a pravil:

— »Drž se, Mordche!«

A Mordche Pelc se držel. Jen co je pravda. Takový krásný paličák to byl, a tak veliká byla ta jeho víra!

Že na onom světě vede světec své chasídy přímo do zahrady Edenu je známo. Bude to ostatně docela jednoduché. Chasídové se ho chytnou za »gartl«, chci říci za opasek, a on je na tom opasku všecky do ráje vtáhne.

Gartl je i jinak velmi důležité náčiní pravého chasídského člověka. Je to tlustý motouz z černého hedvábí, který si ovinujeme kolem pasu své bekiše (kaftanu). Konce gartlu jsou ozdobeny pěkným třepením. Dlouhý má být gartl tak, abychom si jej mohli ovinout kolem pasu třikrát. Nosíme jej celý den. Zejména nesmí chyběti při modlitbě, při studiu Zákona a při jídle. Talmud praví, že toliko hořejší část lidského těla, hlava, prsa a ruce, je stvořena k obrazu Božímu. Dolejší částí, s jejími funkcemi zažívacími a vyměšovacími, podobá se člověk zvířeti. Tak vytyčuje gartl hranice mezi božským a zvířecím na člověku a zabraňuje ‚srdci vidět hanbu‘. Když si ráno ovinujeme gartl, říkáme pěkné požehnání: ‚Požehnán budiž Hospodine, Bože náš, králi světa, jenž jsi opásal Izraél silou a mocí!‘

Dbejte, aby se vám nikdy neudělal na gartlu uzel! Při modlitbě pobíhá totiž kolem pasu po gartlu čert. Mohl by se na uzlíku zastaviti a vaši modlitbu schlamstnouti.

Však také hlásky slova »šeker«, t. j. lež, jsou stejné jako hlásky, z nichž je složeno slovo »kešer«, t. j. uzel. A na chasídském člověku má být všecinko pravdivé. Opravdivá vroucnost našich modliteb nesmí tedy být rušena ani tím uzlíčkem na gartlu.

Z podobné příčiny chodíme, my, belzští chasídové, v zimě v létě s částečně obnaženou hrudí. Abychom si pamatovali, že ‚srdce má být vždy otevřeno‘.

Také dbáme, aby při odkládání modlitebního řemínku, určeného pro paži, nebyl zakryt uzel řemínku. Uzel modlitebního řemínku nepřipomíná lež. Naopak. Připomíná Pravdu. Připomíná nám svým tvarem první písmenko hebrejského jména Božího. Tohle písmenko se jmenuje »jíd« a vypadá takhle: י Tedy navlas jako ten uzlíček. Žid se však řekne v naší židovské řeči také tak. Docela stejně jako první písmenko jména Božího: Jíd. Proto nesmíme uzlíčku na modlitebním řemínku zakrývati. Neboť Žid, Jíd, ‚má být otevřený a má jednat vždy nepokrytě‘.

Sedmkrát je ovinut řemínek kolem paže. My, chasídové, vineme jej směrem od sebe, od svého těla. Naši odpůrci ovinují si jej k sobě, směrem k tělu. To protože jsou sobci a myslí jen na sebe, kdežto my máme na mysli především své bližní a jejich blaho. Proto si ovinujeme i ten řemínek směrem od sebe, směrem k svému sousedu.

Modlitební řemínky jsou nesmírně svatý příkaz Boží. Kdybychom na jednu misku vah položili všechny ostatní příkazy a zákony a na druhou modlitební řemínky — vyvážily by milé řemínky všechna ostatní přikázání Boží. Těmihle černými řemínky připevňujeme si totiž na paži a na hlavu čtyři odstavečky Písma svatého, zašité do černých kožených krychliček. Jejich krásně napsaná hebrejská písmena vyzařují neviditelné paprsky, které nám vnikají přímo do do mozku a srdce. Přibližují nás Bohu a ruší škodlivé vnější vlivy. Kdo si jich neovinuje, propadá těžké klatbě svatých rabínů. Také Pán Bůh má své modlitební řemínky.^[1]

Řemínky smí ovšem mít jen člověk, který je dokonale čist na těle i duši. Vždyť v každé té černé krychličce je pergamen, na němž je svaté písmo, a v tom písmu je nejsvětější jméno Boží dvacet a jedenkrát opakováno! Obsah toho písma musíme mít, když máme na sobě řemínky, neustále celý na mysli. Snadné to není. Stojí tam v těch krychličkách uvnitř psáno, jak Bůh všemi světy proniká svou svatou mocí, jak své věrné vykupuje ze jha zla a jak všude a povždy zůstává neporušen ve své svaté jedinosti. Stojí tam také, že jej máme milovat celičkým srdcem, celou duší a za všech okolností a že máme jeho svaté příkazy věrně plniti. A je tam též řeč o odplatě a trestu. Máme tedy nač mysliti, když jsou řemínky na našem těle! Kdo by to vše po tu celou dobu na mysli neměl, tomu nejsou řemínky nic platné: »Jako kdyby si přivázal na hlavu a paži kameny!« A při tom všem jsme ovšem také povinni myslit na slova modlitby. Vždyť máme na sobě řemínky jen při bohoslužbě. A jak usilovně musíme na modlitbu myslit! Než vy přečtete tuhle jednu stránku, přečteme jich my v modlitební knize deset. Přečteme jsem řekl? Ne! — Přelétneme. Každou hlásku řádně vyslovíme, a přece létneme jako blesk od písmenka k písmenku, od světa k světu. Do každého toho drahého písmenka skočí ta naše dušička jako do lázně. Ponoří se do ní s celou svou láskou a s celou svou bázní — to jsou její křidélka —, se všemi svými silami a city — to jsou její nožičky — a už zase vyskočí z písmenka ven jako ta bleška a skočí do písmenka následujícího. (Že poctivá bleška nemá křidélek? — To neznáte těch chasídských blešek, potvůrek.) A když všemi těmi písmenky, všemi těmi tisíci světy milá dušička prolétne, je očištěna a bude spasena. Tak sloužíme Pánu Bohu my chasídové po všechny dny života svého. A při tom myslíme nejen na prostý smysl slov a vět! Vzpomínáme si také, co o tom či onom místu říká Talmud, a vzpomínáme si, jak ten či onen verš vykládal některý světec. Nezastavujeme se však ani na okamžik. Řítíme se neustále dál a dál, neustále výš a výš. A nač ještě k tomu ke všemu myslí při modlitbě světci! Na nejvznešenější tajemství kabaly. To jsou věci tak těžké, že to nelze ani vylíčit. Jen nahlédněte do komentáře svatého ARÍ k modlitební knize! Hlava se vám zatočí jako na kolotoči.

Ploužíme se my, nicotné ‚krůpěje páchnoucího toku‘, oceánem hmoty pomaleji a lenivěji než ten nemotorný sumec bahnem hluboké tůně. Ale modlitby vytržení — snad i vy jste takové okamžiky někdy prožili — povznáší nad všechny světy, hmotné i duchovní. Až do onoho prvotního bodu, v němž je obsaženo vše; všechny světy, časy a věky, všechny duše, všichni duchové, celý zákon Boží a veškerá jeho tajemství, všechno, všecinko, jako ten strom v semínku. Všechno v jedné jediné nedílné jednotě! A tím prvotním bodem jest první slovo tajemné Písma svatého: BERÉŠIS — — Na Počátku. Vždyť odtamtud, z tohohle slůvka, vylezlo veškeré Stvoření tak jako ten hlemýžď z domečku svého, a tam se povždy zase utíkáme, když je našim duším nejhůře. Jen si však, prosím, nemyslete, že vám tu povídám tohle své rozjímání o bleškách, sumcích a hlemýždích, o těch živočiších nečistých a zakázaných, jen snad proto, abych vás pozlobil. Vězte, že tak jako nás stvořil Pán Bůh k svatému obrazu svému, zrovna tak stvořil i ta hovádka nečistá k obrazu. K obrazu světů tajemných a jen a jen pro naše poučení. Jest po svém každé zviřátko obrazem některého dávného světa, a těch světů byla před stvořením našeho už hezká řádka. Nechtějte však, abych vám povídal i o tom, neboť jsou to veliká tajemství.

Nechci vás trápit opakováním známých věcí. To jsem už řekl. Je však nutno, abychom si tu něco pověděli o ještě jednom tuze důležitém příkazu. Porozumíme potom lépe velmi pěknému příběhu, jejž svatý reb Šúlem jednou vypravoval. Tak tedy nejdřív o tom milém příkazu.

Je to příkaz o oplachování rukou. Vykonáváme jej takto: Nalejeme si do hrníčku čistou vodu, nejdřív se však přesvědčíme, zdali je ten hrníček neporušený. Tak ne abyste si snad tu vodu nalili do kořenáče! Ten má ve dně díru. Také na pokraji hrníčku nesmí být ani vroubek. Takový rovný kraj musí mít jako je nůž, jímž košerujeme. Hrníček s vodou vezmeme do pravé ruky, z pravé ruky si ho dáme do levé ruky a z levé ruky na pravou ruku si vychrstneme polovinu té vody. Vezmeme hrníček do pravé ruky a z pravé ruky si polijeme levou ruku zbytkem vody. Ruce si zamneme, Pánu Bohu požehnáme, »že nás posvětil svými příkazy a nařídil nám, abychom si umývali ruce«, načež si ty milé ruce řádně utřeme. Vždyť máme při té celé svaté ceremonii ručník přehozený přes levé rameno. A vůbec nenosí pořádný chúsid v kapse jen kapesník, ale také vždycky ručník. Při utírání máme mít levou ruku neustále tím ručníkem přikrytou. To každý neví, ale je to velmi důležité. A když si tedy ruce takhle umyjeme a opravdu dokonale a svědomitě utřeme, smíme konečně požehnati chléb a pojísti.

Jestliže si každého pátku před šabesem neořezáváte nehty, prohlédněte si je před omýváním, není-li za nimi špinka, v kterémžto případě by mohlo být to vaše omývání pokládáno za neplatné. Když si nehty řežete, dbejte, aby se vám ani jeden nehýtek neztratil, a všechny ihned spalte, abyste se s nimi nemusili po smrti hledat. K spalovaným nehtům nezapomeňte přiložit dvě dřívka, dva svědky.

V oplachování rukou jsou veliká a vznešená tajemství. Každý se o tom můžete přesvědčit nahlédnutím do mystických spisů svatého ARÍ, ovšem porozumíte-li jim.

Je také jedno veliké tajemství v omývání rukou, jehož ani v spisech svatého ARÍ nenaleznete. V každém pokolení žije jen jediný světec, jemuž Nebesa ono tajemství vnuknutím oznamují.

Jestliže si ruce před jídlem podle zákona nemyjete, vydáváte se tím v nebezpečí, že se vám povede jako onomu hostovi, o němž nám vypráví Talmud strašné věci pro výstrahu.

Ten člověk přišel do hospody a poručil si oběd. Hostinský si všiml, že host před požitím chleba si neopláchl rukou, a usoudil z toho, že to není Žid, nýbrž nějaký Řek nebo Aramejec, zkrátka pohan. Předložil mu tedy k obědu — vepřovou se zelím. Hrozný omyl vyšel najevo až po jídle.

Z toho vidíte, jak každý hřích má v zápětí hřích druhý, ještě větší.

Kdo je nedbalý při omývání rukou, bude postižen po smrti těžkým trestem. Trestem, jímž bývají stíhání jen vražedníci, kteří prolili krev nevinného. Takové duše budou zaklety do vodopádu. V zimě v létě budou na ně chrleny proudy dravých vod, bez přestávky, bez oddechu. Zvláštní zhoubní poslové Boží budou pověřeni, aby nad ubohými odsouzenci bděli, tak aby nemohli spravedlivému rozsudku ani na okamžik uniknouti, pokud vina není smyta a usmířena.

Zato ten, kdož po celý život příkaz mytí rukou správně podle předpisů ostříhá — dojde v ráji odměny nevypověditelné.

»Byl jednou jeden veliký hříšník,« vyprávěl kdysi svatý reb Šúlem. »A ten hříšník po celý život nevykonal ani jediného dobrého skutku. Jen hřešil a hřešil, na Boha nepamatoval. Jeden příkaz však povždy věrně plnil, jak ho tomu matka již od dětství učila: příkaz omývání rukou před jídlem. Na tomto příkazu lpěl ku podivu tvrdošíjně.

Jednou byl ten člověk na daleké cestě. Měl už veliký hlad a chleba dost. Ale neměl vody, aby si mohl ruce opláchnout. Věděl sice, že v nedalekém lese je studánka, věděl však též, že onen les je sídlem lupičů, kteří bez milosti každého zabijí, kdo jim přijde do rány. Jel tedy ten náš milý hříšník raději hladov dál. Ale hlad na něj doléhal stále krutěji a krutěji.

— Což jestli hladem zemru? myslil si hříšník. Jak je to pošetilé, že ani dnes nechci jíst nemytýma rukama! Vždyť je to jen malý, nedůležitý příkaz rabínů, a já mám na svědomí hříchy mnohem, mnohem těžší. Ostatně Zákon přece dovoluje pojídati vše, můžeme-li tím život zachrániti.

I vyňal milý hříšník z rance krajíc chleba a užuž se chtěl do něho zakousnout, ale ruka mu klesla.

Ne, ne, řekl si. Je to jediný příkaz, proti němuž jsem se nikdy neprohřešil. Neporuším jej ani teď, děj se co děj! Raději se odvážím do lesa. Zabijí-li mě — zabijí. Ale chléb nemytýma rukama jíst nebudu!

A nejedl. Vydal se do lesa pro vodu a byl zabit.

Jeho hříšná duše stanula před soudem Nebes.

V hodině, kdy člověk odchází na věčnost, jdou před ním všechny jeho činy. Říkají mu: To a to jsi učinil v ten a ten den, na tom a tom místě. A on odpovídá: Ano. A říkají mu: Podepiš! — A podepíše. Tak stojí ve svatém Talmudu.

I s oním hříšníkem šly všechny jeho činy. Byly to hrozné hříchy. Bez počtu jich bylo. Ale za to, že po celý život dbal příkazu omývání rukou, tak, že pro něj i život obětoval, vše mu bylo prominuto. Brána Milosti byla mu otevřena a byl pojat mezi spravedlivé.«

— »A jestli i tak zatvrzelý hříšník byl do ráje vpuštěn,« končil svatý reb Šúlem své vypravování, »jestliže i on byl do ráje vpuštěn jen proto, že se obětoval jednou pro jeden příkaz, jaká odplata očekává ty, kdož celý život svůj zasvětí konání dobrých skutků, jak nám Bůh a svatí učenci kázali!« —

Napověděl jsem už, že reb Šúlem z Belzu nikdy nezpyšněl svou učeností. Vděčil za ni, jak prohlásil, své věrné Malkele. Ale také vědomím, že mezi jeho předky bylo tolik věhlasných mužů, se nedal strhnout k pýše. Naopak: Právě toto vědomí bylo mu zdrojem pokory a skromnosti.

Jedenkrát jej na příklad navštívil jakýsi učenec, který byl sice též dokonalým, cadýkem, jenže jeho rodiče a všichni předkové byli lidé prostí. Tenhle selfmademan si namlouval, že ho reb Šúlem přehlíží, a přičítal to svému sprostnému původu. Ve skutečnosti to bylo ovšem jen klamné zdání. Dobrotivý reb Šúlem nepřehlížel přece nikoho. Což teprve muže, který se sám dopracoval takových ctností, jako právě tenhle cadýk! On se však přece v srdci stále rmoutil. Reb Šúlem vycítil vnuknutím svatého ducha myšlenky hostovy a povídá: »Naši učenci blahé paměti nám v Talmudu říkají, že jsme povinni takto k sobě povždy promlouvati: »Kdy dospějí mé činy velikosti činů mých předků?« Z toho je patrno, že ten, jehož předkové nebyli muži svatými nebo učenými, je šťastnější než ten, kdo takové předky má. Nemusí se nikdy před svými předky styděti. Hůře je však se mnou,« pokračoval reb Šúlem. »Já takové předky mám, a tak se musím stále před nimi hanbiti, neboť vím, že jsem ještě ani zdaleka jejich dokonalosti nedosáhl.«

Praví-li svatý reb Nachmen z Braslevi, že opravdové pokory dosáhl jen ten, kdo může o sobě s čistým svědomím říci, že je pokorný, tož platí tento výrok o našem svatém reb Šúlemovi plnou měrou. Když totiž byl ještě prostým chúsidem reb Jákeva Jiccheka neboli lublínského Jasnovidce, přibyl jednou do Lublína nějaký světec a tázal se svatého Lublínského:

»Je pravda, že mezi vašimi žáky je jeden, který je tak pokorný, jako byl náš učitel Mojžíš, o němž je psáno, že byl nejpokornějším člověkem na světě?«

»Je tomu tak,« odpověděl Lublínský. Zavolal Šúlema a otázal se ho před hostem: »Šulémku, jsi tak pokorný, jako byl náš učitel Mojžíš?« — »Ano!« přisvědčil Šúlem prostě.

Původ také nevadil reb Šúlemovi, aby si mimo lublínského Jasnovidce nezvolil za učitele svatého reb Írele ze Strelisky, ačkoli to byl syn obyčejného kočího a služky.

Ano, velká byla skromnost a pokora svatého reb Šúlema, jak tomu má být u každého opravdového světce. Byl prost jakékoli ješitnosti a pýchy. Co vám teď povím, je jen zdánlivě v rozporu s touto jeho ctností. Kdosi se ho tázal, je-li pravda, co chasídové říkají, že totiž máme vypravovati večer po uplynulém šabesu každý týden příběhy o svatém Baal-Šemovi. Má to prý v zápětí veliký zdar v obchodech vypravěče i naslouchajících v tom celém týdnu. »To je pravda,« řekl svatý reb Šúlem. »Ale nejen že je to dobré pro zdar hmotný, ale i pro bohabojnost, a nejen v sobotu večer, nýbrž i každý jiný den a kdykoliv, a nejen vypravují-li o Baal-Šemovi, nýbrž i o kterémkoliv světci — a třebas i o mně...«

Reb Šúlem byl, na rozdíl od ostatních chasídů, tak trochu abstinentem. Jednou jej svatý Lublínský chtěl uctít sklenkou vodky. Reb Šulém byl v rozpacích. Uraziti učitele nechtěl, ale proti svým zásadám se také nechtěl prohřešit. Nechal tedy sklenku stát tak dlouho až se řízením Božím rozbila a vodka se vylila. Lublínský naplnil ihned sklenku jinou a postavil ji před Šúlema. Ale také druhá sklenka se rozbila a vodka se vylila. Svatý Lublínský nalil třetí, postavil ji před Šúlema a povídá: »Teď rychle pij! Či snad chceš, aby se mi všechny sklenice rozbily?« »Děkuji,« řekl Šúlem. »Opojných nápojů nepiji.« Od té doby už svatý Lublínský nikdy Šúlema k pití nenutil.

Od lublínského Jasnovidce se naučil Šúlem mnohým věcem. Víte na příklad, co je to kvitl. Že když přijde některý chúsid k svému světci, aby se za něj přimluvil u Nejvyššího, napíše na kousek papíru jméno své i matčino a místo svého pobytu. Ten papírek světci předkládá. Světec pak už sám nejlépe ví, co má tomu člověku od Pána Boha vyprosit. Takový papírek nazýváme tedy po židovsku »kvitl«, v množném čísle »kvitlach«. Nuže, správně čísti »kvitlach« se reb Šúlem vyučil u lublínského Jasnovidce. Sám o tom vyprávěl: »Naučil mě vyčíst z kvitlu každého člověka, kde je kořání jeho duše: v Adamovi, či v Kainovi neb v Abelovi. Kolik převtělení již jeho duše prožila, čím se ten člověk v tom či onom vtělení provinil, co pokazil, jaká neřest se v něm zahnízdila i která zásluha se k němu připojila. Také mě naučil poznávat, za jaké konstelace hvězd je dobře za toho či onoho se modliti a za jaké nikoliv. A jeho svatým zvykem bylo, byl-li mu předložen kvitl člověka dobrého, dívat se do něho velmi dlouho; kvitl člověka nedobrého však rychle odkládal. Nechtěl se dívat na lidskou hanbu.«

Odpůrci chasídů belzských byli chasídi z Kotsku. K chvále belských budiž zde konstatováno, že v boji zachovávali akademickou slušnost, což nelze tvrdit vždycky o kotských.

— — Krátce před odchodem rabiho Šúlema donesla se mu zpráva o velikém vynálezu: o vozech, které jezdí bez koní. Byla to první železnice. Reb Šúlem se zamyslil. »Bojím se,« pravil, »tuze se bojím, že spása vzejde cestou přirozenou.« — Příčina jeho obavy je tato: Přijde-li spása cestou nadpřirozenou, asi tak zázračně, jako byl východ z Egypta, nebude potom na světě pochybovačů a nevěřících. Všichni uvěří v Boha a jeho všemohoucnost. Přijde-li však spása cestou byť i jen zdánlivě přirozenou, budou na světě pochybovači i nadále. O tuto obavu se ostatně sdílel s reb Šúlemem také svatý reb Jisrúl z Riženu. Předtucha obou světců se patrně splnila a jako vždy vyslyšel Bůh i zde jejich modlitby. Že spása vzejde cestou přirozenou se tedy už bát nemusíme. Však dnes už také tuze dobře víme, že ze všech těch lid. ských vynálezů spása světu nekyne.

V stáří svatý reb Šúlem oslepl. Byla to zvláštní milost Boží, že se ten svatý muž nemusil od té doby už dívat, jak stále přibývá zkaženosti tohoto světa. Nic divného, že se dožil vysokého věku — nemnoho mu chybělo do sta let — ale že přece jen musil předčasně odejít s našeho světa v úplné svěžesti, to nebylo jen tak.

Blížil se svátek Nového roku, kdy Bůh soudí všechny své tvory, a kdy proto každá obec vyhledává podle moudré rady »Šulchan áruchu« oblíbeného a dokonalého muže, aby předříkával modlitby před oltářem obce věřících. Obce, v nichž takového člověka není, povolávají ho odjinud, namnoze z daleka. Také v nebi se všichni svatí a andělé, tehdy roku 5615 po stvoření světa, marně rozhlíželi, koho by si ze svého středu vybrali za přímluvčího u Pána Boha. Žádný anděl však nebyl tak milován a tak dokonalý a zbožný, jako náš svatý reb Šúlem v Belzu. Povolali si jej tedy andělé Páně, aby byl jejich svátečním kantorem. Dne 27. podzimního měsíce elúlu, tedy přesně tři dny před svátkem Nového roku, opustil náš svět navždy.

Od svých chasídů se však reb Šúlem neodloučil ani po svém odchodu s tohoto světa. Po jeho smrti vznikly totiž spory o osobu jeho nástupce. Jedni chtěli, aby se jím stal mladší, velmi učený syn Šúlemův, reb Šíjele, druzí se snažili uplatnit podle zvykového práva chasídských rodin rabínských syna nejstaršího. Však on byl také odhodlán hájit to své svaté právo do krajnosti! — Když tedy reb Šíjele podle přání své »strany« přistoupil k oltáři a přeplněná modlitebna s napětím očekávala, jakou ‚cestou‘ bude nový cadýk sloužit Bohu, tu se snažil tenhle jeho starší bratr prodrat davem, aby mladšího odstrčil a jeho místo před oltářem zaujal. Již se blížil, když tu náhle ucítil na rameni rukou. Obrátí se, a hle, stojí tváří v tvář zemřelému otci, svatému reb Šúlemovi, který mu výstražně kyne, aby od svého úmyslu upustil. Tak zůstal po svém otci belzským rabínem syn mladší, reb Šíjele, a dům Boží byl ušetřen hanby, znesvěcení Jména Páně, násilí.

Ani potom neopustil svatý reb Šúlem svou milovanou obec chasídů. Při naší společné modlitbě přichází do naší synagogy a usedá na starém místě, kam se nikdo jiný proto nesmí posadit. A o velkých svátcích opouští jeho žijící potomek a nástupce i své místo a staví se vedle modlitebního stojanu, před nímž se modlí baal-tfile. (To je zvlášť zbožný chúsid, který je, podobně asi jako v západní Evropě kantor, pověřen předříkávat modlitby.) S ním hledí rabí společně do jednoho machzoru (modlitební knihy). Neboť tu přichází svatý reb Šíjele, zatím též už dávno zesnulý, a usedá na místě svého žijícího potomka, vedle svého otce, svatého reb Šúlema. Oba jsou ovšem neviditelní pro přítomné chasídy. Jen baal-tfile se musí chránit, aby při modlitbě »Korunou krášlíme Tebe«, nepozdvihl zraku s modlitební knihy. Neboť v této chvíli může on jediný spatřit jejich svaté zjevy. A běda mu, prozradí-li se nějak, že uviděl plavý vous reb Šúlemův! Takový baal-tfile nepřežije rok. Dosud však snad nikdo z těch, jimž bylo přáno zemřelé světce spatřiti — a bylo takových baal-tfilů už několik — nedovedl se trvale přemáhati a zachovat mlčení. Jejich vzpomínka budiž nám požehnáním a Světlo jejich zásluh nechť nás chrání, neboť již dávno jsou jejich duše spjaty svazkem věčného života se všemi spravedlivými a zbožnými v zahradě Ednu, AMEN!

Vy však, kdo žíti chcete, do té druhé Brány se mnou vejděte, neb tam se dočtete —

že dobytek přemyšlanský morem je zasažen, Majrlíčka přemyšlanského poselstvím však opět uzdraven — Jak se svatý Majrlíček za ty hříšníky zasazuje a kterak Pánu Bohu vzdoruje — Majrlíček že nechce posvětit šabes při víně neboli jak žehná medovině — Křesťan pak že Majrlíčkovým chúsidem se stává aneb jak ty boty rozdává. — Jak svatý Írelíček ze Strelisky chce přemyšlanskému Majrlíčkovi odníti magické schopnosti — Majrlíček pak že neví, jak kreplach jísti — Svatý Riženský mu však radí moudře — A jak na konec shasnou svíce v Sadagoře. — Že to všecko znáte, ať mi nikdo neříkáte — vypovímť to věru, svatě; páté přes deváté.

↑ Zajímáte-li se o bližší, přečtěte si, co jsem o modlitebních řemíncích napsal do Freudova mezinárodního časopisu psychoanalytického, jménem Imago, ročník 1930, svazek XVI., str. 435–485.

[p50-1] Zajímáte-li se o bližší, přečtěte si, co jsem o modlitebních řemíncích napsal do Freudova mezinárodního časopisu psychoanalytického, jménem Imago, ročník 1930, svazek XVI., str. 435–485.

[1]