Den štěstí/Ve zříceninách

Den štěstí
V pavillonu	V zříceninách	Jediný den

Údaje o textu
Titulek:	Ve zříceninách
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 27–29. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve zříceninách.

Byl večer nádherný a západ zkrvavělý.
  Já cestou naslouchal, jak ptáci kolem pěli
 a lesem hlubokým zněl slavný jejich choral,
 když s duší opilou jsem zvolna dovrávoral
 do tmavé jeskyně, kde seděli jsme sami
 kdys v sladkém objetí… A opit vzpomínkami
 tak dlouho seděl jsem, tu, kde tvá krásná hlava
 se o mou opřela, teď moje postonává,
 i srdce stůně mi, ó po tobě si stýská.
 A zde přec bylo to, kde bylas tak mi blízka!
 Po dlouhé procházce v tom vábném, tmavém lese,
 kde stromy šuměly: ó děti, milujte se! —
 a trnul vřes i mech, sto žhoucích dechů válo
 tím šerem blouznivým, že srdce usedalo
 a maně vlhnul zrak, jsme usedli si k sobě.
 Ty na má ramena jsi ruce dala obě
 a v oko zřela mi a líbala mne v ústa
 a co stín večera kol víc a více vzrůstá,
 tys jako hrdlička se ke mně úže vila
 a okem zářícím jsi západ pozdravila
 před chvílí loučení… A já — ó jaké štěstí! —
 tvůj těžký, tmavý vlas svou rukou mohl plésti
 a líbat bez konce a píti dech tvůj vlahý
 a hladit hlavu tvou — tvé sladké zříti tahy
 a cítit s radostí, že mohu tobě říci
 to vše, co hořelo mi v duši milující

 a tisknout ruku tvou a líbat plný blaha
 tvé čelo, oči tvé i ústa tvoje drahá
 tě celou zlíbati, tvých ňader cítit vlny…
 Ó krásný večere! Ó kde jsi kouzlaplný!
 Tak záhy že jsi zhas’, ty vlídný, sladký dechu!
 Rci, co tu zůstalo z těch drahých slov a vzdechů,
 z těch luzných záchvěvů a z toho objímání
 i z toho, na čele i vyjasněné skráni
 co jarem válo nám… Kde jsou ta vřelá slova? —
 Kol ticho hluboké a noc ta červencová
 nic neví, nepovi. Jen ve haluzích sosen
 cos kvilí zhluboka, můj zrak je vlhce zrosen
 a v čele studeném mi upomínka vázne,
 když s hlavou schýlenou sním na lavičce prázdné.
 Jak všecko prchá tu! Den za dnem jako jiný
 a večer za dnem zas, ať nesl zář či stíny.
 Jak všecko zaniká! — Ó moře dávných časů,
 když s okem zářícím sem vklouzla pod terrasu
 kdys paní čarovná a v jeskyni, kde chýlím
 teď v dumách hlavu svou, se mihla šatem bílým
 a s bledým panošem se scházívala tady
 za jarních večerů, když kolem ze zahrady
 nes’ vůni opojnou ten svěží, jarní vánek
 a líbal čela jim a z tichých radovánek
 je budil na chvíli, by pak jim šeptal ve sny
 vše ještě, blaženým a všemi květy vesny
 jim snění ovíjel… Kde jsou ty chvíle všecky,
 rtů její usmání i vlídný pohled dětský
 z pod snivých dlouhých brv — a ruka jeho kde je
 k sladkému objetí!… Cos kolem jen se chvěje,
 vzpomínka, pranic víc. A jednou do jeskyně
 přesídlil asketa a s knihou na svém klíně
 tu dlouho sedával, duch v modlitbách se ztrácel
 a nebo vzpomínkou se v zašlé štěstí vracel

 a v srdce hledíval, tam hluboko, až do dna:
 hrad starý, vysoký a příkrá skála rodná
 a měsíc, který plá a dívka, která sedá
 na vzdušném balkoně a ona, růže bledá,
 kams pozdrav posýlá… A jednou naposledy…
 A vidím asketu, jak níž se chýlí bledý
 v těch nocích bez konce, klid na té přísné tváři,
 klid mrtvý, hluboký a vážné rozjímání, —
 a v srdci — kdo to ví… Kam asketa se poděl?
 Teď břečtan zelení tu poustevnu kol oděl
 a mech vše zarůstá… Ó paní sladká vždycky,
 hle, nač tu myslím si a kterak romanticky
 jsem náhle naladěn, já, jenž kdy sotva chápal,
 proč lidi v samotu ved’ asketický zápal —
 a teď bych sám tu snil… Ne, přec to pálí v čele.
 Chci světlo, teplo, vzduch a nechci sníti déle!
 Teď my tu seděli — — kdo po nás asi bude,
 až po nás nezbude ni upomínky chudé,
 že jednou byli jsme — A noc už byla tmavá,
 z těch lesů hlubokých kol zněla píseň lkavá,
 a divně dojemná a veliká a sirá,
 když s tesknou vzpomínkou, jež nikdy neumírá,
 jsem zvolna lesy šel, tak sám a osiřelý
 a šel jsem nocí tou, jak šel jsem život celý
 i tam ti před námi ve stopách dráhy kleté.
 A já teď bez tebe jsem bál se v dusné tmě té.