Den štěstí/V bouřlivé noci

Den štěstí
Ty nevíš, drahá…	V bouřlivé noci	Pohádka měsíčné noci

Údaje o textu
Titulek:	V bouřlivé noci
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 86-90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V bouřlivé noci.

Přísné, mrtvé ticho dusné,
 nezachvěje list se ani
 a v tom tichu všecko usne,
 ptáků zpěv i lesů vůně, —
 člověk, který touží, stůně,
 unavenou složí hlavu
 do těžkých a tvrdých dlaní
 v beznadějném strnutí.

 A já k smrti utýraný
 nekonečnou hledím dálí
 sám a sám, list větrem štvaný,
 ztýrán touhou, které není
 cíle ani vyplnění,
 umdlený a k smrti chorý,
 že má hlava, vzpomíná-li,
 div mi mukou nešílí.

 A přec znovu vzpomíná si
 na ty lepší, zašlé chvíle
 plné kouzla, snů a krásy,

 jak se mihly v plachém chvatě.
 A já vzpomínám si na tě,
 duše mojí sladká paní,
 a nad propast snů se chýle,
 zas tě vidím, zas, ó zas.

 Ale v duši cosi lká mi,
 co mi ani usnout nedá.
 Je to divný nápěv známý,
 je to divná píseň bludná.
 A tak roste srdce u dna,
 zachvěje se na rtu siném
 a na horké Čelo sedá
 jako stín a jako mráz.

 A mou duší táhnou snové
 těžce, zvolna, jako mraky,
 jako mlhy prosincové
 a jak chladná, ostrá zima
 Všechno, co mi v duši dřímá,
 probuzené táhne kolem,
 je to průvod všelijaký
 a co divných stínů v něm.

 Nekonečnou, širou plání
 jde tak vše, co umřelo mi,
 jde kol v tichém zadumání.
 A teď jde má láska mladá…
 Paprsk hvězd jí s čela padá —
 Zůstaň, zůstaň, paní svatá…
 Rukama jen tiše lomí
 a mně maně vlhne zrak.

 Zůstaň, zůstaň… V pláně hole
 z její čela svit se line
 a kol hlavy v gloriole
 září světlá hvězda sterá.
 A kol noc je tmavá, šerá,
 jen to světlo do tmy září,
 do té poušti nehostinné
 a v to prázdno ňader mých.

 A jde zvolna před mým okem
 zářící a krásná, jde mi
 s leskem v oku přehlubokém
 a s tím teskným, plachým želem
 a s tím bílým, bílým čelem
 a s tou nocí tmavých vlasů
 a jde s myrtou, liliemi
 v rozpuštěných kadeřích.

 A tam, svěžích ňader vlna
 mlhavým kde spjata šatem,
 tam plá vonná růže plná.
 A lem bílé její řízy
 zvolna už v té noci mizí.
 Svatá paní, zůstaň, zůstaň…
 Cos jí vzplálo v oku vzňatém —
 zůstaň, zůstaň, paní má!

 A já zřel, jak ohlédla se,
 plno smutku v bílém čele,
 plno, plno slzí v řase —
 A já jenom ruce spínal
 a já dál se rozpomínal —
 darmo, darmo! — jenom v dáli
 haslo světlo rozechvělé
 a já v tmě stál sám a sám.

 Co to bylo? — Jenom bolná
 upomínka jedna tklivá
 kolem mne to táhla zvolna —
 a kol z noci tmy se blýská,
 hřmí a bouře je jak nízká
 a já slyším, jak to hučí,
 s nocí vzpomínek mých splývá,
 bouří, bouří — jaká noc!

 Ó jen duj, — proč váháš, blesku!
 nezapláče oko žádné,
 nezachví se nikdo v stesku,
 já jsem sám, víc nikdo u mne
 není v samotě té dumné —
 bij jen, bij, já neucouvnu,
 kam tvé rudé světlo padne,
 osvítí jen holou poušť —

 Co mne čeká? Co mi podá
 ještě život drsný, tmavý,
 který jen mi čelo bodá —
 bij jen, bij, zde skráně, čelo…
 Divočej to zaskučelo,
 divočej to plálo nocí
 a blesk rudě plápolavý
 s oblaků se řítil v ráz.

 Zhluboka a zdlouha šerem
 dunělo cos dál a dále,
 svítilo cos v blesku sterém,
 bouřil hrom a dravý příval
 nekonečný s mraků splýval
 a ve stromích vítr úpěl,
 a kol z mraků blesky stálé
 klikatě se míhaly.

 A dál vítr pláče, vyje, —
 a má hlava v dlaně padá — —
 Nechci víc té melodie
 slyšet ani, chci jen sníti
 v bouřlivém tom vlnobití,
 chci jen splynout s touto nocí,
 kde se země s nebem hádá
 a ten život se smrtí.

 Chci jen být té noci částí
 a chci v tomto živlů reji
 všechna, všechna pouta střásti,
 vše to, čeho zde se lekám,
 Chci se vmýšlet v dáli někam,
 líbat chci ty zašlé květy,
 číst chci dnes ty její listy
 a chci býti sám a sám.