Den štěstí/Pohádka měsíčné noci

Den štěstí
V bouřlivé noci	Pohádka měsíčné noci	Teď kdybys byla u mne…

Údaje o textu
Titulek:	Pohádka měsíčné noci
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 91-93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pohádka měsíčné noci.

To bylo dávno… Tmavý obrys hor
 se v dáli tměl a měsíc na obzor
 tak nádherný a velkolepý vcházel
 a neznámý kdos po azuru házel
 hvězd kouzlo snivé. Krajem večer táh’ —
 a my se chvěli v divných vzpomínkách.

 …A ona hrála. Zlatý její vlas
 v měsíčné záři chvějivě se třás’
 a chvěl se po té bílé, dětské skráni,
 když u klavíru v tichém zadumání
 tak v snivé záři celá stopena
 nám při měsíci hrála Chopina.

 Ah, ona hrála… velký její stín
 se na koberci míhal rozestřín,
 jak měsíc na ni lil své stříbro bílé —
 a polibkem svým k tobě se zas chýle
 se díval dlouho — zlaté dítě, víš? —
 jak při té písni celičká se chvíš.

 Ó vzpomeneš-li ještě někdy as,
 jak na mne tenkrát sladce hleděla’s
 a k pianu zas na svou přítelkyni —
 zda vzpomeneš? Já vzpomínám si nyní
 a vidím se zas jako mladý hoch,
 když tebe, drahá, svou jsem zváti moh’…

 Tys byla dítě — a já měl tě rád,
 já dřív tvou hlavu zlíbal tisíckrát,
 ty májové, ty krásné jarní dítě,
 my vlíbali si v rty to: — miluji tě! —
 a nad hlavou nám šuměl tenkrát les
 a měsíc plál — tak právě jako dnes…

 Tys tehdá děla: »Buď mi vždycky tím,
 čím jsi mi teď«… A s divným pohnutím
 se dívalas mi v oko dlouze, dlouze — —
 a já tvé malé ručky líbal v touze
 a líbal je, ah, líbal zas a zas
 tvá ústa drahá, čelo, skráň i vlas.

 A opojivý byl tvůj sladký dech
 a hvězdnou záři mělas ve vlasech
 a v oku’s tolik vlhké něhy měla…
 a na všecko jsi potom zapomněla,
 když přišel jiný — — zapomněla’s hned
 a jiný si tě po svém boku ved’.

 On povede tě jednou k oltáři —
 a ty mít budeš úsměv na tváři
 jak tenkrát — — A teď sedíš ještě tady
 a v dlaň ti padá čelo plné vnady
 a díváš se — ó věčně drahá, vím,
 v své krásné snění okem blouznivým.

 …A ona hrála… krajem večer táh’…
 Já chvěl se náhle jako v mrákotách,
 jež vířily kol v divém, pustém tanci —
 a struna praskla, v pusté dissonanci

 to zavířilo náhle v nitru mém
 divokou touhou po čems neznámém.

 A ona hrála… Nevím více sám —
 jen s bázní na tu chvíli vzpomínám —
 jen vím, že náhle horoucně a žhavě
 má ústa vzplála na tvé drahé hlavě
 tak dlouho, dlouho… a ten žhavý ret
 tvé drahé čelo zlíbal — naposled.

 A tak jsem líbal, líbal tvoji skráň —
 a ty jsi vlídně podala mi dlaň,
 to pro všecko, co není, není, není,
 pro lásku svou i pro to rozloučení — —
 A ona ještě v záři ztopena
 dál při měsíci hrála Chopina.