Den štěstí/Máchovy oči

Den štěstí
V podvečer jejího sňatku	Máchovy oči	Píseň (7)

Údaje o textu
Titulek:	Máchovy oči
Autor:	Bohdan Kaminský
Zdroj:	Kaminský, Bohdan. Den štěstí: verše erotické 1883-1885. Praha: J. Otto, 1890. S. 110-113. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Máchovy oči.

Já přišel k vám, v zář, světlo ze tmy
 a bylo mi tak divno u vás…
 Já samotářem a vy dětmi,
 jimž na rtech úsměv štěstí uváz’.
 Vy zvala jste mne, paní, k čaji
 a povídala všelicos —
 ah, jak ty chvíle ulétají
 v tom lehkém dýmu papiros!
 K pianu potom sedla jste si
 a hrála jako jednou… víte…
 ah bože, vy teď nad klávesy
 už sotva o tom přemýšlíte!

 A madame, vám je do vrtochů,
 hned ze smíchu ret náhle němí,
 jste plnějšího těla trochu
 a zrak váš časem upřen k zemi,
 ó rozumím! — jak čaj mi chutná,
 se ptáte, plna rozpaků,
 a náhle jste tak bledá, smutná
 a máte vlhko ve zraku…
 Leč zmatek ten jak přišel, mizí,
 a divný mír si v oči leh’,
 co píseň jako zlato ryzí
 vám zazvonila na ústech.

 Oh, píseň ta! Já myslím na ni
 tak dlouho už, rok a snad víc…
 Leč dopěla jste, milostpaní,
 a s mužem hravě žertujíc
 jste poznámce se jeho smála
 a v jeho zrak se dívala,
 co ještě duše moje tála
 tou písní, již jste zpívala.
 Já viděl vás, leč o rok mladší,
 když bloudili jsme v lesích sami,
 kde v jásající písni ptačí
 jste věčnou lásku slíbila mi.

 Ten večer naší touze krátký
 v té kráse divné, neobsáhlé
 a opojné tak do pohádky
 nám začaroval duše náhle — —
 To bylo tehdá na Valdštejně,
 kde obraz Máchův viděl nás
 a paprsk luny měkce, chvějně
 se v slzách vašich očí třás’…
 Nám svět byl tenkrát básní velkou,
 již opilí jsme blahem četli.
 A pak… nuž, potom před veselkou
 vám do kadeří vínek vpletli…

 A na Valdštejně Mácha díval
 se zádumčivě v prázdno dál,
 a za večerem večer splýval
 a vám se každý rájem zdál,
 a do ložnice vaší luna
 se denně kradla bezděky, —
 jen v jednom srdci praskla struna
 a dochvěla se na věky…

 O milostpaní, nechvějte se,
 to vše jsou dávno mrtvé tony,
 a měsíc může v hravém plese
 k vám dál se dívat za záclony.

 Jak, milostpaní, ještě čaje?
 ó ruku líbám, krásná paní.
 Však choť váš tajně pozívaje
 už zastíníl si ruku dlaní, —
 nuž dobrou noc. Šla… Byla bledá,
 leč krásná, šťastná, zářící,
 když rámě dal jí, šťasten veda
 ji dveřmi v tichou ložnici,
 dřív zlíbav jí nach dětských líček.
 Já slyšel ještě, divně jatý,
 jak chodbou dozněl pantoflíček
 a došustily její šaty.

 Pak byl jsem sám. Noc byla tmavá,
 já světlo shas’ a snil tu o ní.
 Mně stále bylo, její hlava
 že nad klavír se ještě kloní
 a její malá, bílá ruka
 že probírá se klávesy,
 jak na srdéčko láska ťuká
 a jaro táhne nad lesy.
 A zřel jsem, měsíc tiše, chvějně
 jak stříbrem hrá jí ve vrkoči,
 já viděl Máchu na Valdštejně,
 ty jeho velké, smutné oči…

 Já díval jsem se dlouho do tmy
 a stále jsem ty oči viděl —

 jak v srdce kdos by dýku vbod’ mi,
 tak bylo mi… já nenáviděl
 i miloval svět celý, celý
 a opojený tichem tím
 a písněmi, jež duší zněly,
 a neznámým dřív pohnutím
 jsem žhoucí čelo chladil na skle;
 a ve tmě, která vůkol zela,
 jsem slyšel záchvěv struny prasklé,
 jež v duši se mi probouzela.

 A zas a zas v tom tichu vlahém
 jsem viděl starý obraz známý —
 a bylo mi, nad cizím blahem
 že cosi v nitru naříká mi…
 Mně bylo, že jak Mácha kdysi
 i já už umřel před lety,
 že dávno umrlého rysy
 jsou v jiného snad zaklety,
 že v prsou srdce nemám ani
 a mrtvým že mne najdou ráno — —
 vždyť pod tím vaším štěstím, paní,
 mé srdce dávno zakopáno…