Dekret Kutnohorský (Tyl)/2.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
1.	2.	3.

Údaje o textu
Titulek:	2.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 7–12. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na veliké síni nového Karolina, t. j. onoho domu, jejž byl před lety naproti chrámu sv. Havla Rotlev, bohatý měšťan Pražský, vystavěl, a jejž pak roku 1383 král Václav vysokým školám na místě starého, pro potřeby vzrůstajícího počtu študentův již tuze malého Karolina vykázal — scházeli se mistři a bakaláři, učitelové a doktoři veškerých umění, majíce pro příští rok voliti nového rektora.

Hodina určitá se blížila. V pořádku seděli již údové cizích národů — bavorského, saského a polského — i radili se vespolek a hádali, na koho as volení připadne; toliko čeští mistři procházeli se ještě na předsíni, anebo stáli tři, čtyři pospolu, jakoby o tajných a důležitých věcech rokovali. I zdáloť se, že dychtivě na někoho čekají.

Tou dobou šli ale také dva mistři národu českého okolo chrámu sv. Martina, přes uhelný trh, rovnou cestou ke Karolinu. Byli to mužové nejen ve školách, nýbrž i po městech Pražských a na královském dvoře jména pověstného.

„Vůle má jest pevná a přesvědčení úplné,“ pravil první hlasem tichým a mírným; „učiním již krok tento ke cti a slávě národu našeho; nevím ale, milý Jeronyme, nevím — proč na mne tesklivost přichází.“

„Protožes od jakživa bázliv,“ odpověděl druhý s jadrným důrazem, „abys nikoho nepohoršil, nikoho se nedotknul — zvláště co jsi po síni královské choditi se naučil. Ale má-liž kronika národu českého o tobě říci, že jsi byl třtina větrem se klátící? — Jene! Jene! — tys jedinký, který pomoci můžeš — pověstnějšího a moudřejšího lékaře nemáme. K čemu jsi bojácný? Ránu vidíš krváceti — víš, jak ji vyléčiti, a ostýcháš se obvazek na ni přiložiti? Jen váhej! váhej! Čím déle otáleti budeš, tím hlouběji rak do zdravého těla se zažere.“

„Vím, vím; ale oni budou povyk dělati, budou: běda! volati —“

„Nech je volati! Či-li se povyku lekáš? Nechtěj, pro Bůh! abych se na škodu jména tvého marným vtipem blýskal, otázku ti dávaje: Mluv, jsi-li husa na cizím strništi, že se děsíš křiku najatých pastevců?“

„Já se ho neděsím, neboť vím, že bez něho býti nemůže!“ odpověděl mistr Jan pevně. „Ale z křiku rostou různice a nesváry — mladá krev ráda překypuje, neznajíc ceny své, a jedna krůpěj marně prolitá nedá se ani tisíci jazyky lidskými nahraditi.“

„Zde ale nepoteče marně — ač kdo ví, zdali poteče — a pak ať teče proudem! Odporné, ale zdravé — říká lid, a hořký lék zůstane předce vždy lékem.“

„To zůstane, a já o jiném sladším nevím“ — doložil mistr Jan polohlasitě a poněkud se zamlčel.

Na mysli bylť již dávno ustanovil, co učiní; ale mírný duch jeho jenom ještě prvního kroku se ostýchal. Překročiv ale první překážku, t. j. zvítěziv nad vlastní touto, a sice jedinou slabostí, náležel pak mistr Jan k oněm vzácným, silným a vytrvalým duchům, jenžto se na dráze nastoupené ničím odstrašiti, ničím s ní svésti nedají. Důvtipný, výmluvný a ohnivý Jeronym znal přítele svého, a protož nemaje starosti, že by snad v době rozhodné od svého úmyslu se odvrátil, podněcoval jej na cestě do Karolina jen tou měrou, aby ctnostému ostýchavci za nějaký osten sloužil. Vědělť, že cokoliv i jemu říci může, on sobě sám také pověděti dovede.

V okamžení doplnila se veliká síně ve všech prostorách, když do ní Jan a Jeroným vkročili; neboť za nimi vhrnuli se i jejich přátelé, kteří na ně u vchodu a v síni byli čekali. Již i tehdejší rektor, Bernard z Hranovic, s velikým zlatým řetězem okolo krku, seděl na povýšené, červeným aksamitem potažené sesli své, a hned na to začaly se po hlučném zvuku trub a bubnů obyčejné před volením přípravy a obřady.

Ale neobyčejná tichost panovala mezi mistry českými, a všechněch zraky upínaly se zvědavě na muže, kterýž jako prvního místa mezi nimi zaujímal, jsa toho času na vysokých školách učitelem in rebus theologicis a na slovo vzatým kazatelem v kapli Betlémské. Byl to Jan Hus, také nazýván Husinecký, a ten se nyní vzchopil a stál tu, muž devětatřicetiletý, s vážnou, ale přívětivou tváří, líbezným okem a hustými vousy porostlou bradou, obraz pevné a k smělému kroku odhodlané mysli. Tváře jeho byly se poněkud zarděly a oko zajiskřilo.

Požádav za krátké pomlčení a poslyšení, jal se pak plynným jazykem latinským takto mluviti:

„Jakkoli v obyčeji není, aby kdo v tento den, před volením nejvyššího rektora slavné university naší, o věcech mluvil k tomu cíli a konci nesměřujících: předce, šlechetní a moudří pánové, doufám, před očima vašima odpuštění najíti, že sám o věci podobné řeč tady začínám. Onať jest ale také tak neobyčejná, a dle pravé jistoty své předce o dnu dnešním tak důležita, že se omluviti dá. K vám se obracím, vážení mistrové národů cizích, a mluviti k vám budu ve jménu národu českého! — Když v Bohu zesnulý král a pán náš, Karel, milostivý otec, tyto školy vysoké zakládal, učinil pozvání mistrům i žákům národů cizích, aby přišli a stejných s domácími učiteli a školáky prospěchů a stejného práva užívali — jakž o tom nadací list jeho dosti zřetelně mluví, a jakož i vám, pánové moudří, dobře povědomo jest. Avšak pozvaní hosté na školách našich rozpadli se později na tři větve i nazvali se dle původu a vlastí svých národem bavorským, saským a polským, a všechny tyto větve jednoho a téhož stromu, kterýž u nás od věků po věky slouti bude cizinským — všechny tyto větve, pravím, osobily sobě napotom práva škol našich každá pro sebe a zvláště, nikoli všechny vesměs a za jednu, a tak se přihodilo, že kdež potom o rozhodnutí věcí důležitých hlasováním se jednalo, cizinci mívali tři hlasy, domácí ale toliko na jediném přestávati museli.“

S podivením pohlíželi mistři národů cizích na sebe. Jedni posud nevěděli, k jakému cíli řečník zaměřil; druzí ale smysl slov jeho pochopivše, začali reptati, a starý doktor Anselm z Frankensteina, pohnutí krve potlačiti nemoha, vzchopil se ihned na sedadle svém a zvolal:

„A nejsou vám tato naše práva již po chuti? Řekni nám to bez obalu — bez dlouhého zatáčení, muži učený! Vímeť beztoho, že je Čech odjakživa hlava nespokojená, a jak se podobá, byli byste rádi, aby se věc obrátila — vy abyste měli tři hlasy, a my všickni hlas jediný.“

„Bůh ví, to chceme!“ ozvali se na mnohých místech mistrové čeští, slovy doktorovými k hněvu popuzeni. „To chceme i vyvedeme!“

„Mír, mír — přátelé moji!“ chlácholil je Hus; „neohtějme toto místo vášnivou hádkou zneuctívati! Chcemeť, jak vážený doktor Anselm pravil, aby se věc obrátila, a ona se v dobrotě, sama sebou obrátí. Slavný zakladatel ustanovil vysoké školy Pražské především pro národ český, pro národ svůj, i chtěl, aby se ve všem řídily podle škol Pařížských a Boloňských, kdežto učitelové domácí také více hlasů mají, nežli cizinci, a protož musí universita Pařížská i v těchto věcech Pražské za příklad sloužiti, a to zvláště za nynějších časů, kdežto učených a na slovo vzatých mistrů, Čechů rozených, takové množství jest, že není a nemůže již býti potřeba, aby se všechna místa akademická jenom cizinci osazovala, jakož na počátku činiti se mohlo, dokud domácích učitelů nebylo. A jestliže se vám, učení a vzácní pánové národů cizích“ — mluvil Jan, proudem řeči své již unešen, horlivěji dále, a oči jeho neohroženě přebíhaly řady udivených a pohoršených doktorů — „jestliže se vám z hostinské šetrnosti až posud všude přednost dávala: nyní již pro čest národu českého a na další ujmu jeho mistrů věc tato trpěti se nemůže. Či-liž na tom dosti nemáte, že všecka místa v Praze dostáváte, co zatím naši bakaláři dvě léta na školách venkovských, často dosti hubených, tráviti musí — a proč? pro pouhou pohodlnost — nechci říci; neumělost vaši, že se krásnému jazyku těch lidí učiti nechcete, jichžto potem a mozoly se předce živíte! Až posud chovali jen cizinci v rukou svých pečeť universitní, klíče archivu a bibliotéky — až posud byli říkaje oni samotni pánové vysokých škol Pražských; avšak déle nemá a nemůže nepřirozená věc tato běžeti, leda by Čechové sami nad sebou se zapomenouti a jméno své a čest svou nazdařbůh káleti chtěli. To ale nechtějí a nebudou chtíti! Pravím to ve jménu všech tuto přítomných doktorů, mistrů a bakalářů českých, pravím to ve jménu celého národu českého, pravím to z dobré příčiny právě dnes, když k volení rektora české university přikročiti máme.“

Nastalo hlučné rokování.