Dekret Kutnohorský (Tyl)/1.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
	1.	2.

Údaje o textu
Titulek:	1.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 3–7. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

— Scripsi die XI. mensis Maji, anno Domini 1408 Procopius Boczekus de Lepotic, magister artium liberarum.

Tato slova — (totiž: Psal jsem dne 11. měsíce května léta Páně 1408 Prokop Boček z Lepotic, mistr svobodných umění) — napsal mistr Boček za krásného jarního jitra, když byl na pěkném, bílém pergamenu latinskou báseň dokončil.

Mistr Boček byl mladý, osmadvacetiletý muž pěkného zrostu a líbezného pohledu. Oči jeho byly jasně modré, jako čistý otisk duše panické, a tváře dlouhým do nocí sedáním poněkud sice ubledlé, ale tak hebké pleti, že se při dosti malinkém pohnutí duše jako mladinká růže zarděly. Kolem nich vinuly se pěkně uhlazené, světlohnědé vlasy, padajíce okolo uší na týlo, kdežto se pak co husté, podlouhlé kroužky stáčely.

A takž byl mistr Boček nejen pro nevšední bystrost ducha svého, pro velikou učenost a znamenité básnické schopnosti, nýbrž i pro spanilou podobu těla svého, pro nezkalenou veselost mysli a líbeznou počestnost mravů svých po celé Praze v dobré pověsti.

Toho roku po sv. Havle měl přednášeti na vysokých školách z obzvláštního pobídnutí nejvyššího rektora artem poëticam et philologicam a vykládati Homéra.

Svrchu řečeného dne seděl již od čtyř hodin z rána ve své malé, ale čisté a na muže učeného dosti spořádané komnatě a psal. — Kromě zastřeného, v koutě postaveného lože, psacího stolku a několika dřevěných židliček bylo tu ještě jiný větší stůl viděti, na němž hromady rozličných písemností a rozdělaných, sem tam přeházených učených pojednání ležely. Podle stěny stála jednoduchá dubová police, plná ztuha v kůži vázaných kněh rozmanité velikosti, kteréž byl mladý mistr buď sám vlastní rukou přepsal anebo za uchráněný peníz dosti draze od mnichů nakoupil. Byloť jich asi dvě stě — na časy tehdejší, kdežto blahé světlo knihotisku do tichých komnat mužův učených ještě nesvítilo — počet zajisté nad obyčej znamenitý, a obsahující v sobě všeliké básníky, řečníky a historiky řecké i latinské, jakož i jich pozdější vykladatele.

Podepsav konečně jméno své, přečítal Boček ještě jednou, a sice velmi pozorně, nový plod ducha svého. I byl, jak se podobalo, s prací svou spokojen, neboť oko jeho čím dál, tím živěji se jiskřilo a tváře jeho se červenaly.

Znenáhla mezi čtením se zamyslil, v duchu s radostnými obrazy se obíraje. Okolo úst pohrával mu libý úsměv, a když napotom jako z krásného snu opět procitl, pozdvihl oči v sladkém zanícení, a rtové zašeptali nevědomky: „Uvidím — zdaliž mi porozumíš, muzo má!“

Na to se vzchopil a začal na sobě sváteční roucho, až na zem dlouhý a široký, skvěle černý talár urovnávati, jejž kolem boku lesklým řemenem přepínal.

V tom se polehounku na dvéře klepalo.

„Já to jsem, učený pane!“ ozval se při tom lahodný ženský hlásek — a Boček šel otevřít.

„Smím?“ tázal se týž hlásek potom ještě na prahu.

„Jen vejdete, panenko!“ odpověděl mladý mistr přívětivě, a do komnaty vešla dívka sotva šestnáctiletá, nesoucí v ruce čistě vypraný, široký a po kraji vyšívaný límec.

Byla to Marie, dceruška paní Háty, pozůstalé vdovy po mistru krejčovském poctivé paměti — jediné potěšení, jediná rozkoš i podpora matčina. Sestaralá žena byla by častěji nouzi trpěla, kdyby nebyla dívka umělýma rukama skrovný výdělek její rozmnožovala.

Marie byla podivné stvoření — jedno z oněch, ježto příroda někdy jako z rozmarné potutelnosti na svět posýlá. U koho pouhá tvářnost za průvodní list a vysvědčení člověka vnitřního platí, ten by se v této dívce byl velmi oklamal. Tvář její byla na první pohled skoro odporná, jako stěna bledá, čelo pihami poseto a vlasy tuhé, přičervenalé. Malý nosíček poněkud se ohrnoval, a oči trochu zašilhávaly; kdo ale do nich hleděti uvyknul — kdo na tuto tvář pohlížel, když dívka živá, plná vřelých citů a nad svůj stav jasného rozumu rozmlouvala: ten neshledal v ní ani nejmenší nelíbeznosti, a s radostí slova poslouchal, která se jí ze rtů jako dvěma řadami nejčistších perel řinula. Postava její byla přitom sice malá, ale pravidelně urostlá, šíje i ňádra vnadně sklenuté, oudy plné, ruka nad míru hebounká a noha outlá.

Mistr Boček přebýval již na pátý rok v jednom domě s paní Hátou, a rád jí za skrovný poplatek dopřál správy nad svou malou domácností, k čemuž mimo stravu a prádlo i uklízení komnaty a jiné skrovné obsloužení patřilo. Zhusta ovšem v těchto službách zastávala stárnoucí matku Marie, a protož také, zvláště v prvnějších dětinských letech, častěji okolo učeného souseda bývala, kterýž v ní také jako v mladinké sestře zalíbení nalezal a ducha jejího mnohým pěkným poučením zušlechťoval.

I dnes přicházela dívka za příčinou domácího posloužení.

„Pán Bůh rač pozdraviti, vzácný pane!“ řekla, vstupujíc do tiché svatyně latinského básníka. „Odpusťte, že jsem vám již včera límec neuchystala! Muselať jsem k večeru pro matinku lázeň připravovati.“

„Stůně paní Háta?“

„Dnes je jí mnohem líp. Měla dobré spaní.“

„A jak vy jste spala, holubičko?“

„Jako dítě, které se umí dobře: Andělíčku, můj strážníčku! modliti,“ řekla dívka s nevinným smíchem a brala se ke dveřím. — „Zachovej Pán Bůh, vzácný pane!“

„Počkejte — počkejte, Marianko! — toť není můj límec.“

„Aj! — a čí pak by byl?“ usmála se dívka, kliku ode dveří již v rukou držíc. „My pro jiného nepereme a samy takových límců nenosíme. Ostatně, učený pane, znáte snad lépe každou hvězdu na nebi a každého čeřvíčka pod zemí, nežli prádlo své.“

„Nedovádějte, panenko!“ řekl mistr vážně. „Tento límec není můj. Tu jest. Vraťte jej, komu náleží!“

Mlčky, zvolna, třesoucí se rukou brala dívka límec.

„Co jest vám, panenko?“ ptal se jí mladý mistr velmi starostlivě.

„Nic — nic! Jenom z krásného snu se bláhová probouzím — a dobře se mi děje. Zapomnělať jsem na chvilku, že jsem osoba tuze nepatrná — aby tak vzácný a učený pán —“

„Ale co pak se vám přihodilo, milá Máří?“ divil se onen, vida, že dívce slzy po tvářích kanou.

„Jeť to ponejprv, co se opovažuji“ — odpovídala tato hlasem tichým. „Vy jste již tak mnoho laskavého matce mé prokázal, a se mnou sprostým, hloupým děckem míval jste tolik trpělivosti — myslilať jsem — dnes máte slavnost — nový límec by vám dobře slušel — sama jsem jej tedy ušila —“

„I dejte sem, dejte, milá Máří!“ potěšil ji Boček s laskavým úsměvem. „Jestli to takové, toť milerád váš dárek přijmu — a nezůstanu dlužníkem.“

Radostně vyjasnila se dívce tvář, a lehkým kročejem vyběhla šťastná dárkyně z komnaty. Když ale obdarovaný z domu vycházel, stála po straně u okénka ve své malé světničce, a vystupujíc na prsty dívala se daleko za spanilým a učeným pánem, jak mu límec sluší. Potom se odebrala zas do příbytku jeho, aby v něm pouklidila, nežli se navrátí.

„Tuhle stál“ — řekla, všedši do komnaty — „tuhle stál a pravil: Milá Máří! — a: Milerád váš dárek přijmu — a: Nezůstanu dlužníkem.“

Hlavou její proháněly se divné myšlénky. — Na to přistoupila ke stolku. Báseň, dnes ráno pěkně opsaná, ještě na něm ležela. I vzala dívka bíle skvělý pergamen do ruky a jakoby z písma jí neznámého smysl nějaký vyzpytovati mohla, dlouho naň hleděla. Mocně ji cosi pudilo — byl to cit sladkobolestný! — i zašeptala: „Tady spočívala ruka jeho!“ — a jako v letu drahého místečka rtoma se dotknuvši kvapně, s tváří panensky uzardělou, pergamen opět na místo uložila.