Dekret Kutnohorský (Tyl)/14.

Dekret Kutnohorský Josef Kajetán Tyl
13.	14.	15.

Údaje o textu
Titulek:	14.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 96–105. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

S tlukoucím srdcem, s tváří planoucí stála Hedvika s Markytou, která strachem umírala, před krčmou. Ona věděla, proč mladíkové čeští na ženicha jejího zanevřeli, a ouzkostí chvěla se duše její. Bázeň jeho, s jakouž jí byl poslední svou rozmluvu s Jeronymem svěřil, měla až posud za přepjatou starost, a výjevu, jaký se dnes před jejíma očima zběhl, nebyla se nadála. Náhle cítila břemeno hanby, ježto veškerou duši mladého mistra tížilo, jako drtící skálu na vlastních prsou ležeti, a v té chvíli nezdálo se jí, že by tak snadno bylo, hlasu veřejného si nevšímati, jakž byla Bočka těšila. Mrakem zastíralo se příští jeho — to nyní v duchu viděla! — a jen rudým hrozivým bleskem osvěcovalo údolí života jejího, v němžto stezka lásky její křivě semotam se kroutíc, zde onde zmizela. Ani slova nemluvíc a jen křečovitě ruky staré Markyty se držíc, hleděla neodvratně na vchod do sadů.

Stará, poctivá duše, nevědouc a nechápajíc, co se děje, volala brzy k Bohu, brzy ptala se dívky, mezi ouzkostí o čest pána svého, mezi hněvem na mladého mistra.

Konečně byl se Anselm dostal ze sadů, a v divném pohnutí, s hlavou nízko svěšenou přiblížil se k ženštinám. Nemohlť pochopiti, z jaké příčiny si mladý Kuchynka tak neslýchanou drzostí z vůbec váženého mistra a budoucího učitele na vysokých školách posměch tropil.

Za ním přicházel Boček. Tvář jeho planula, a když se byly oči jeho s očima Hedvičinýma potkaly, zmateně k zemi je sklopil. Byloť mu, jakoby na vždy zneuctěný k dívce přiblížiti se nesměl, nechtěl-li ji s sebou před očima veřejnosti ponížiti. On cítil vinu svou, a jakkoliv duše jeho hněvem naplněna byla na mladého Kuchynku, musel jej předce před svým svědomím omlouvati, ano i odvážlivosti jeho se diviti, pro niž mohl ze škol vyloučen býti.

Mlčky braly se nyní všechny čtyry osoby k domovu. Nikdo nevěděl, jak rozprávku začíti, ačkoliv by byl každý rád promluvil; neboť příhoda byla — i při vší tehdejší nevázanosti studentské — tak neobyčejná, že nebylo možná, bez obšírných slov ji minouti. Všickni mlčeli, jakoby byli věděli, že čím déle u nemilého výjevu zdržovati se budou, tím více mrzutosti zakusí.

Konečně ale, nemoha se na mysli žádného důvodu dopíditi, pro který by byl směl Kuchynka zetě jeho zneuctíti, pozvedl Anselm hlavu, a pronikavě oči své na mistra upřev, vynutil ze sebe otázky: „Ale, nesmrtelný Aeskulape! — povězte mi, mistře! co se s vámi dělo? Co chtěl ten pacholík? Jaká to byla píseň?“

„Nech, milý otče, nech otázek! — Rogo humillime!“ odpověděla mu rychle Hedvika, vidouc nové nesnáze, v nichžto se Boček utápěl. „Víno pomátlo mozek i jazyk mladíkův — a co se stalo panu Bočkovi, mohlo státi se i jinému, kdyby ho náhoda byla do sadu přivedla.“

„Jakže, dcero? to všecko nebylo by nic jiného, nežli studentský kousek? nic více, nežli chlapecká rozpustilost? To mluvte jinému! Já znám Kuchynku. Veselý kluk — ale dobrý, poctivý kluk — dobrá hlava — radost otcova — ozdoba školy — a pro pouhou, k žádnému cíli nevedoucí prostopášnost nevydá se v nebezpečí ze školy vyhn… ne, ne, filia! Víno mu jen mozek osvítilo a jazyk rozvázalo — in vino veritas — náš dominus magister ví dozajista, proč na něj český student tolik hany sypal, že…“

„Upokojte se, domine celeberrime!“ přejal mu další slova Boček, vida, že doktor víc a více do ohně přichází. „Nenechám vás v nejistotě, co Kuchynku k té smělosti přivedlo. Jeť to povinnost moje, s vámi o té věci bez obalu promluviti, a kdybych přitom veškeré blaho života svého do hry nesázel, byl bych to již dříve učinil.“

Řeč jeho nabývala čím dále tím větší jistoty a mírnosti. Poznávalť, že se musí co nejrychleji rozhodnouti, čeho se bude míti budoucně držeti, aby obstál před světem i svědomím.

„Studenti národu našeho nevrou na mne, že jsem se zpouzel s mistry českými o jich právo se zasazovati,“ jal se dále mluviti, a zrak jeho spočinul zpytavě na tváři Hedvičině. Tato však kráčela vedle otce s očima sklopenýma, s tváří jako mrtvou, beze všeho výrazu; toliko labutí ňádra její pjala se výše, oznamujíce vnitřní nepokoj, jejž nechtěla na odiv dáti.

„O jaké právo?“ ptal se doktor a podivením zastaviv kroky své, hleděl mu naostřeným zrakem do očí, jakoby v nich poznati chtěl, zdali mu dobře rozuměl.

„Nechtěl byste kroků svých zrychliti, vzácný pane?“ ozvala se stará hospodyně, oči starostlivě vysýlajíc po obloze, na nížto se byla mezi tím časem deštivá mračna sehnala. „Mně se zdá, že zmokneme.“

„Taceas, mulier!“ odbyl ji doktor, a zběžně očima po nebi mrštiv, ptal se ještě jednou: „O jaké právo, domine magister?“

„Stran tří hlasů v záležitostech naší university,“ odpověděl Boček vážně, kroky své zostřiv, aby ženštinám po vůli učinil, ježto již toužebným okem k městu hleděly.

„Quidne?“ vyvalil naň stařec oči, a za obě ruce ho pochytiv na okamžik se před ním zastavil. — „Cože pravíte, domine magister? Právo stran tří hlasů?… Haha, ha!“

A vyraziv ze sebe hlasitý smích opět pustil mistra užaslého, a bez ustání se chechtaje, dal se do tak rychlé chůze, že ostatních na několik kroků za sebou zůstavil.

„Nesmrtelný Aeskulape!“ mluvil sám k sobě, hlavou potřásaje — „toho bych se byl dnes nenadal, že tolik bláznovství uvidím a zaslechnu! Stran tří hlasů… Fiat! — však oni mnoho nevykřičí! — Ale pravé české hlavy to jsou — to je pravda — tvrdé jako skála. — Tak snadno neupustí…“

A zamysliv se dle zvyku svého, nízko hlavu sklonil a napořád polovičnými slovy sám s sebou hovor veda, bez ohledu na společníky své, cestou dále se ubíral.

Mlčky brali se v patách za ním Boček s Hedvikou. Srdce jejich byla stísněna. Viděliť, že se blíží doba, nad jich milostí rozhodná; neměli však tolik smělosti, aby byli záclonu s příštích dnů odhrnuli. Jazyky jejich byly svázány. —

Veliké, těžké krůpěje začaly s temných, nad Prahou se vznášejících mračen padati, když se k Anselmovu příbytku přiblížili.

„Intra, domine! — pojďte, děti, pojďte!“ obrátil se nyní doktor k svým společníkům. „Domů nemůžete — déšť by vás ulil, nežli byste domů doběhl — k večeři bude Markyta snad míti něco v kuchyni. — Mimo to mám s vámi ještě něco mluviti.“

Tvář jeho přitom vesele zářila. Bylť se na mysli ushodnul, že bylo marné leknutí jeho při Bočkově zmínce o třech hlasech; přesvědčil sám sebe, že nebude lze mistrům českým zvítěziti, ba že se o právo již ani pokoušeti nebudou.

„Tedy proto, myslíte — suavissime,“ jal se Bočka vyptávati, když byli do komnaty jeho vešli a Hedvika se byla odstranila — „nevrou na vás čeští panáčkové, že jste pánům doktorům také svých rukou nepůjčil, když je proti nám pozdvihovati začali?“

„Nikoli proto, co jsem tehdáž učinil nebo učiniti opominul — ale že jsem se zpouzel rukou svých k tomu podati, co k dobytí práva svého ještě učiniti hodlají.“

„Co učiniti hodlají?“ — Tedy myslíte, žeby skutečně… žeby se ještě osmělili?“

„Pokud mi známo, ještě se práva svého neodřekli.“

„Nesmrtelný Aeskulape! — což to bylo tedy při posledním sněmu a rozhodnutí samého krále, arcibiskupa a vysokých škol? Neslíbili tu —“

„— podrobiti se obecnému usnešení stran Viklefova učení — concedo, celeberrime — ale právo tří hlasů je věc docela jiná.“

„Nevěřte tomu, nevěřte! V zapáleném mozku světoběžného Jeronyma a tichého, ale potměšilého kazatele Betlemského straší jenom Viklef, a jedině k tomu cíli měli by rádi volné ruce ve školách.“

„Celeberrime! — tomu nevěřte!“ zvolal nyní Boček, jejž tvrdá slova o muži vůbec váženém bolestně dojala. „Anebo kdybych vám i přisvědčil, že jim rozšíření Viklefových bludů na srdci leží, tedy musím předc také říci, že jich snažení o zahájení práva stran tří hlasů z nejčistějšího pramene pochází.“

„Quidne dicis, domine?“ podivil se doktor. „Jakže to bylo? Vy byste myslil?“

„— že ctižádost a zásluhy oněch dvou mužů pro jich dotčené snažení před světem tak malou pohromu ztrpí, jako vaše péče o uchránění práva národů cizinských.“

„Domine magister!“ zkřikl stařec, užasnutím kostlivé ruce spínaje.

„Nedivte se řeči mé, celeberrime!“ mluvil Boček dále vždy horlivěji. „Vy jste mi dal naději, že vás budu smět nejkrásnějším jménem nazývat — a v této své sladké naději, že mne za syna přijmete, osměluji se roušku se srdce svého strhnouti a okázati se před očima vašima, jak jsem, jak žiji a cítím.“

„Perge, perge!“ volal doktor netrpělivě. „Mluvte!“

„Že Hedviku miluji a v lásce její kořen blaženosti své jsem založil, to vám povědomo, celeberrime!“ jal se po krátkém zamlčení mistr mluviti.

„Scio, scio! — vím, vím! — Jen dále!“ prohodil Anselm netrpělivě celým tělem potrhnuv. „Perge!“

„Na to jste ale tuším ve své přízni k nastávajícímu synu zapomněl — to vám pouhou radostí z domnělého vítězství nad českými doktory z mysli vypadlo, že mě také česká matka ukájela, že mě Čech otec pěstoval, že k pravorozeným synům vlasti náležím, a že — nechci-li vážnosti před vámi, před sebou i před světem pozbyti — bratrů svých odřeknouti se nesmím. Či mohl byste mi přímě do očí hleděti a otcovsky ruku svou vztáhnouti, kdybych jako zrádce práva českého, jako odpadlík od věci svaté s prosbou k vám přistoupil, abyste mi k sňatku s Hedvikou požehnání svého udělil?“

„Jakže, domine?“ řekl stařec, po jehožto pohyblivých tvářích směsice divných citů se točila. „Chcete vy svou hodnost teprva podle mojí měřiti a přistřihovati? Chcete věděti, co řeknu, když kročíte nebo skočíte, nežli se k tomu odhodláte? Nesmrtelný Aeskulape! není-liž ve vás vlastní vůle, tak a tak činiti — toho a toho nechati?“

„Ta jest ve mně,“ odpověděl Boček s lehkým uzarděním, „i byla ve mně od početí dnů mých — od početí rozumu mého — od početí lásky mé! Ale tato poslední hrozila vyvrátiti hradby vůle mé, a mezi bázni o ruku Hedvičinu a strachem před nepřízní vaší, celeberrime, chtěl jsem vůli své vykázati cestu podle běhu lásky své. Bezčinný chtěl jsem státi mezi vámi a doktory českými; s krvácejícím srdcem — nezapírám toho před vámi — odtrhnul jsem se od přátel, doufaje u vás náhradu nalézti; ale sladký, přemlouvavý hlas lásky musil posléz umlknouti před bouřlivým zvukem poctivé pověsti, a když jsem dnes před mladým Kuchynkou jako zahanbený školák před hněvivým učitelem stál, poznal jsem i v drzých urážlivých slovech mladého Čecha, že nás k této hrstce prsti, kteroužto zemí nazýváme, ještě něco vyššího, něco světějšího poutá, nežli omamující láska k dívce.“

„Domine magister!“ zvolal doktor s hrozným podivením od horlivého řečníka couvaje.

„Nechtě mě domluviti, celeberrime,“ mluvil Boček dále, „a potom dle své moudrosti úsudek nade mnou proneste! — Hedvika je hvězda mého života, zoufale hleděl bych do tmavé dáli příštích dnů svých, maje spatřiti, že mi jasný lesk její zakrylo mračno hněvu vašeho: avšak rovným poutem — ba starší, pevnější vazbou upoutáno jest srdce mé k zemi mateřské, a odtrhnu-li se od ní, budu zmítán po všech země končinách.“

„Per deos!“ zkřikl Anselm, v němžto nedočkavostí jižjiž každá žilka se napínala. „Co je mi do toho! — Nechtě krásných slov a řekněte mi, co hodláte vlastně počíti?“

Přitom bylo na něm viděti, že čeká na odpověď, která jako jednou ranou všeliký spor mezi nimi rozhodnouti a cestu k jednomu cíli urovnati měla. Postava jeho byla vztyčena, týlo napnuté, oči se mu jiskřily — zdálo se, že chtěl mladíka zastrašiti. Avšak Boček náležel k oněm tichým osobám, které bojem citů odporných semtam zmítány, dlouho k jistému, pevnému kroku ustanoviti se nemohou; posléz ale, v době rozhodné, mužné síly nabývajíce, neohroženě k cíli kráčívají. Vážným hlasem odpověděl tedy Anselmovi:

„Myslím, celeberrime, že mohu lásku nejen k Hedvice, ale i ke všemu, co českého jest, dobře v sobě spojiti, a protož hodlám s vroucím, věrným srdcem vytrvati při dceři vaší i přidržeti se hajitelů práva našeho.“

„Quidne?“ otevřel Anselm ústa s hrozným užasnutím. „Dominus magister chtěl by vystoupiti proti mně? — můj zeť chtěl by vztáhnouti ruku na zasvěcená práva naše? — Ha ha ha! Nesmrtelný Aeskulape!“

S těmi slovy se od něho odvrátil, a hořký, divoký smích nuceně z prsou vysýpaje, rychlými kroky po komnatě přecházeti začal. Hlavou kroutě, divně potrhoval tvářema.

„Excusabis, domine!“ jal se Boček tišším prosebným hlasem mluviti. „Jáť nevystoupím jako odpůrce váš, jako protivník vaší osoby. Zde se jedná o věc a právo celých ústavů, nikoli jednotlivých mužů — zde jest boj všechněch za jednoho a jednoho za všechny; a já nenahlížím, co by moje oddanost k straně českých doktorů škodila lásce mé k spanilé dceři vaší.“

„Že nenahlížíte?“ ozval se doktor, kvapně se před mistra postaviv. „Aj, domine poëta! tedy vám to povím. Hedvika nesmí, nemůže, nebude milovati muže, který proti otci jejímu hlasu pozdvihuje — neboť věc národu jeho jest věcí jeho vlastní, týká se osoby jeho — a otec Hedvičin nechce, nemůže a nebude přáti muži jako synu svému, který pýchu jeho seřítiti, právo jeho zničiti, před světem jej ponížiti hodlá. Intelligistine? Dixi!“

Bouřlivě rozehnal se po těchto slovech ke dveřím. Tu do nich vešla Hedvika. Mráčkem starosti byla zastíněna tvář její; neboť byla z venčí prudký hlas otcův zaslechla, i lekla se, že mezi muži již nevole vznikla.

„Non velis intrare, filia! — Zůstaň za dveřmi!“ zkřikl na ni otec a uchopiv ji za ruku, ze dveří s ní pospíchal.

„Což pak se tu děje?“ tázala se dívka, poněkud se zpouzejíc. „Snad zde nenecháme hosta o samotě?“

„Nechť večeří s Markytou, jestli tam ještě prší — a on mým hostem býti chce,“ vyrazil ze sebe prchlavý stařec, na prahu se zastaviv. „Já s ním nemohu stolovati — já s ním nemám již co jednati — per Jovem! — ani slova nemám a nebudu s ním mluviti — s tím hadem, kterého jsem na prsou svých zahříval a který mne nyní jedovatě uštknouti zamýšlí. Ty naň již také nemysli, Hedviko; obliviscaris ingrati, filia! — i tu nejmenší památku vytrhni ze srdce panenského, dcero! myslíc, žes je zadati chtěla — nehodnému!“

Slova ta sypala se mu z úst tak spěšně a bouřlivě, že nebylo Hedvice možno, řeč jeho přetrhnouti. Zděšena tímto náhlým, ač nikoli tuze nenadálým převratem všech domácích poměrů a záležitostí srdce svého, nechala sebou volně vládnouti, když ji popuzený otec z komnaty odváděl.