Dekret Kutnohorský (Tyl)/15.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: 15.
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek první. Praha: I. L. Kober, 1881. s. 105–112.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Déšť byl přestal, mraky se rozptýlily, nešeny jsouce lehkým a vlažným západním větrem; zde onde proskakovala na jasnomodré klenbě zlatolesklá hvězda. Byl to neobyčejně jemný večer podzimní.

Rychlým krokem bral se mistr Boček po ulici. Sotva že ho byl starý Anselm o samotě zůstavil, opustil dům doktorův, to útočiště srdce svého, ten chrám blaha svého. Byloť ubohému, jakoby se jasné jeho stěny na něho sypaly a pod rumem, tmavou, smutnou hromadou ho pochovati chtěly. Hlava jeho se vířila, srdce bouřilo — duše jeho byla rozťata bolestí a hněvem. Znalť sice Anselma i strachoval se prudkosti jeho: nyní ale, když padla rána, která hrozila pohromou lásce jeho — bolelo i mrzelo jej chování vášnivého hajitele doktorů cizích. Spolu probouzela se pýcha jeho, i zdáloť se mu býti nedůstojné mistra českého, majícího před očima právo národní, snášeti urážlivé nemravy.

Veškerá bytost jeho byla zbouřena i toužila po oddechu a úlevě; avšak nemohl se zavříti mezi ouzké stěny svého tichého příbytku — srdce jeho chtělo vykypěti, chtělo bolest, žalost a hněv svůj vyprýštěti pod šírým nebem. Honil se tedy večerní tmou po ulicích, nevěda ani, kam a kudy se béře, a tudíž jej překvapila posléz pod hvězdnatou oblohou tak pozdní hodina, že nebylo poctivého měšťana, který by se byl tou dobou ještě po ouzkých postranních uličkách toulal, kamž byla náhoda mistra Bočka zavedla. Avšak jemu to bylo všecko jedno. Nehledě ani před sebe ani vedle sebe a tisícerými návrhy na mysli se zanášeje, nepozoroval, kde se nachází.

Náhle se roznesl tichou nocí hluk smíšených hlasů a zastavil kroky jeho. Byl to divoký pokřik dvou zástupů, kteří z rozličných křižmo se sbíhajících ulic na malém prostranství do sebe byli vrazili, a jakoby jeden po druhém dávno byl slídil a nyní ho co nepřítele šťastně dopadl, vítězně povykovati začali. Byl to zástup českých a houf německých studentů, a jako se za oněch časů záští mezi učiteli vysokých škol zmáhalo, takž zrůstalo nepřátelství i mezi jich školáky; ano mezi těmito jevilo se a vypukalo tím častěji, an se krev mladická tak snadno na uzdě držeti nedala, jako krev zkušeností zchladlá a rozumem ovládaná doktorů a mistrů.

Rvačka mezi studenty rozličných národů byla za oněch dnů něco obyčejného. I Bočkovi, v jehož uších ještě píseň Kuchynkova a křik soudruhů jeho zněly, napadlo nyní, že by to něco podobného bylo, a sotvaže, probrav se ze svého zamyšlení, ucho v tu stranu napnul, odkud povyk přicházel, rozeznával již latinské floskule, české přezdívky, německé proklínání — a hned na to i břinčení mečů. Zvláště dva jadrní hlasové vynikali z této divné, hučivé směsice — hrdlo českého a německého studenta.

„Hejsa, mišáci, utečte! — zalezte! Dejte jim za hlavu! Držte se, fratres! Vivant baculi et enses!

Takto se ozýval křikloun český, a Boček v něm poznal mladého Kuchynku. Ani nevěda, co činí, urychlil náhle kroků svých a kvapil na jeviště hlasitého boje.

Bezděky octnul se náhle mezi rozjitřenými zástupy. — „Ve jménu krále!“ zvolal jazykem latinským a slovy hlasitými — „ve jménu krále, ustaňte!“ Nevšímal si přitom blýskavých mečů a při měsíčném světle podivně se hemžících postav; toliko důstojností svou puzen, mezi ně vstoupil, aby pokoj vyjednal. Na okamžení utichl také povyk mladíků, ale brzy ještě hřmotněji zas vypuknul.

Na slova mladého mistra byli se studenti poněkud zarazili a rozstoupli; shledavše ale, že to jediný člověk, nemající žádného významu čeledi nebo úředníků královských, opět se v hromadu shlukli a mistra obsypali.

Apage! Táhni svou cestou! Nestav se do rány!“ volali jedni. — „Nebojíme se! Co jsi přišel viděti? Uteč — rodí se boule — padají modřiny!“ volali druzí.

„I u všech všudy!“ zkřikl Kuchynka, přistoupiv a Bočkovi do tváře nahlédnuv. — „Počkejte, commilitones! Zadržte rány, aby nepadly vedle!“ obrátil se napolo k svému zástupu. „Totě náš nad míru vlastenecký básník magister Boček de Lepotic! — Tomu musíme zvláštní večeři ustrojiti a zas nějakou písničku zazpívati!“

Magister Boček?“ zvolali ostatní. „Pereat! Vyprašte mu! Vyklepejte mu to vlastenectví z kotrby!“

Povyk byl strašlivý a tíseň okolo Bočka veliká. I ustoupil poněkud — ne tak z leknutí, jako z hněvu a dychtivosti po zbrani — ustoupil a hnul se k zástupu německému. Kuchynkovi přátelé hrnuli se za ním, a tím povstalo nové tření, povstal nový zápas mezi stranama protivnýma. Meče břinčely — klení se rozléhalo — divoký panoval ryk.

Ale náhle proniklo všechnu tu směsici vířivých zvuků bolestné zkřiknutí. Byl to jen jediný tón — ale jako střela projel všechněch nesvorníků sluch i srdce. Byl to zvuk z nejhlubší duše vyražený — zvuk smrtelné bolesti, a hned po něm kácel se mistr Boček na zem.

„Vražda! vražda!“ volali mladíci, mezi nimiž klesal, a jelikož nikdo nevěděl, kdo krvavý čin vlastně spáchal, zatřáslo toto slovo každým tak, jakoby se byla jeho ocel v krvi skoupala. Přestaly rány, přestal křik — ale jiný ozval se opodál, pomíšený psím štěkotem. Blíže a blíže přicházelo zvučné, silné hafání — a v malé chvíli stál veliký pes u zástupu nesvorných studentů, šklebě na ně své dlouhé bílé tesáky.

Král! — král!“ zvolali někteří, jižto raněného si nevšímajíce, pozornost svou na blízké nové hosti obrátili, a jako zkřiknutí hrůzy padla tato slova mezi veškeré množství. Jako rozpustilí kluci před trestem rozprchli se mladíci, kteří ještě před několika okamženími se tvářili, jakoby byli chtěli svět pobořiti. Ale v tom se ozval již také na jevišti krvavého nesváru rázný mužský hlas, a štval velikého psa za prchajícími.

„Chyť je! Drž je — Chytane — kss!“ znělo to po ulici; na to se ozvalo několikráte po sobě silné štěknutí, a sahodlouhými skoky letěl pes za mladíky. I zdálo se, že je čtvernohý velikán v takové honbě vycvičen; neboť sotvaže byl jednoho dostihl, popadnuv jej za stehno, tak hluboko mu tesáky své do masa vtisknul, že ubohý student strašlivě zkřiknuv, na zem se svalil, a bolestí již ani z místa se nepohnul — leda byla-li bázeň před soudem královským ještě větší, nežli bolest jeho. A tak jich ležela brzy veliká část po ulici — a to v rozličné vzdálenosti, jak jich byl totiž Chytan dostihl.

Docela jiný výjev nastal ale nyní na místě, kde byly před okamžením meče břinčely. S hlubokou ranou pod ramenem, nic o sobě nevěda, ležel tu Boček na zemi. Hlava jeho spočívala na levém koleně mladého Kuchynky, který na pravém vedle něho klečel. On jediný nedal se totiž na outěk u příchodu Václava, když tu člověka viděl, který krví zbrocen, byl a lékařské pomoci potřeboval. Divoký plamen jeho byl okamžikem vyhasl, a čistě lidská péče o bližního zmocnila se mladé duše jeho.

Adalberte! — hochu! audias! — Jene! deliciae meae! Slyšte! Pojďte mi na pomoc! Vždyť to nejde o krk!“ tak volal šlechetný mladík za zmizelými soudruhy; ale ani jeden se nenavrátil.

„Královská Milosti — pater patriae!“ obrátil se tedy neohroženě k Václavovi, který nyní proti němu stál, „nech prozatím spravedlivého hněvu za sebou a milosrdenství dej vejíti do bran srdce svého! Raněný člověk potřebuje naší pomoci, ale já ho sám neuzdvihnu ani neodnesu — ach! salve, salve! vítej, nám, pane kmotře! Pojď, pomáhej!“

Tato poslední slova týkala se muže, který byl volným, ale dlouhým krokem za Václavem přišel a nyní jako temný velikán před Kuchynkou stál.

„Kdo pak je to?“ ptal se král, i přistoupil až k samému tělu raněného, a pokynuv na příchozího, začal jej ze země pozdvihovati.

Kuchynka jmenoval mladého mistra.

„Hvězdy boží!“ zvolal král a leknutím byl by málem tělo pozdvižené zase upustil. „Což pak se nám svět převrací? Magister Boček? Náš milý veršovec? ten líbezný beránek? Jak zabloudil v tuto hodinu do těchto míst? — Víš, hochu, kde zůstává? — Anebo skoč, kmotře, zatluč někde na dům, ať nám otevrou!“

„Mistr Boček bydlí na blízku,“ odpovídal Kuchynka, „nebude třeba cizích lidí buditi. Doma bude míti nejlepší obsloužení. V malé chvíli jsme u jeho příbytku — jestliže královská Milost a pan kmotr trochu nésti pomohou. Já vás dobře povedu.“

Přitom nečekaje ani na odpověď a meč svůj zastrčiv, dal se hned na cestu, drže Bočka za nohy. Král byl ruce své okolo boků raněného otočil, třetí muž držel ho za hlavu, a tak nesli ve mdlobách ležícího mistra k domovu. Král hvizdnul na psa, a okamžitě stál vedle nich čtyrnohý průvodce.

„Ale hvězdy boží!“ zvolal najednou král mrzutě. „Což pak tu není ponůcky? Anebo se válí na kutích, když má za svou povinností na ulici být?“

„Na kutích bude sotva,“ odpověděl Kuchynka, „to spíše někde u čepu. Ostatně je to, milostivý králi, starodávný osud všech ponůcek, že nikdy tam nebývají, kde jich právě potřeba.“

„I bodejž do tebe, prostořeký panáku!“ zasmál se Václav. „Opovažuješ ty se o služebnících Pražské obce tak nešetrně mluviti?“

„Proč bych nemluvil, královská Milosti? Oni za to dle křehkosti lidské nemohou; a vždy je lépe v letě pro žízeň a v zimě pro žízeň a pro ohřání po krčmách holdovati, nežli po ulicích bláto šlapati.“

„Aj, tyť musíš noční příběhy města našeho dobře znáti, že mi tak směle o věcech mluvíš, pro které by tuhle můj kmotr mohl práci dostati, kdybych se chtěl právě zlobiti.“

„Inu, člověk se musí všelikými vědomostmi obohatit,“ prohodil mladík rozmarně, „a z kněh se nedovíme, jak svět v noci vypadá. Co se ale tvého královského hněvu týče, věř, Milosti — několik ponocníků za to nestojí! Jeť to psí řemeslo, to ponůckování, a neuživí člověka. Kdyby nebylo mimo to něco ve dne na práci, musila by při něm poctivá duše hladem zahynouti — a lopocení dnem i nocí je na křehkou přirozenost lidskou zase trochu mnoho. Nech je! však ona se česká země nezvrátí! A kdybysi chtěl — mohl by si raději takhle mezi jiné pány uhodit, královská Milosti; máme tu několik radních pánů, několik cizích doktorů, královská Milosti —“

„I dej pak pokoj královské Milosti!“ vskočil mu Václav do řeči. „Což musí noc slyšeti, že si pod jejím rouchem Prahu prohlížím? A bylo by to krásné divadlo, haha! kdyby Praha královskou Milost uviděla, jak raněného nočního tuláka odnáší — ha, ha!“

„A proč by nebylo, pane Václave?“ obrátil se Kuchynka hlavou po králi. „Mně se zdá, že bysi mohl v této postavě spíše dáti se malovati potomkům na radostnou památku, nežli v nádherném, studeném rouše královském. Nechť takto celý svět na tebe pohledne, a pak o tvém otcovském srdci posoudí! Ne ve skrytosti skvostných hradů, ale u prostřed potřebného národu objevuje se důstojnost královská ve světle nejkrásnějším!“

„Při sám Bůh! tys dobrý kazatel!“ zvolal král s radostným pohnutím, „a milo tebe poslouchati. Ale hvězdy boží! jak přicházíš s touto moudrostí v půlnoční hodině na ulici? — Kdo jsi?“

„Starý tvůj známý, pane Václave!“ odpověděl Kuchynka neohroženě, „a ze všeho se ti vyzpovídám. Ale vida, tu jsme již u dveří našeho umlklého veršovce!“